Eklipsna 1999

Prolog 7.8.1999

Deset let se na to těším. A teď, pár dní předem, mi předpověď říká, že zbytečně. V 14 hodin, zrovna když jedu na starém kole do Svítkova, kde už čeká můj oř s bágly, se spustí vítr a déšť, fronta zlá. Prší tři hodiny, zatímco dobaluji. Po šesté hodině už mnou panťák hrká ku Praze, kolo přivázané k zábradlí. V osm jsem vystoupil v Libni a pustil se do ulic relativně prázdné Prahy. Kolem půl deváté na nábřeží se rozklenula duha. Mé přání je jasné: vidět zatmění. Pak jsem si v centru (Staromák, Václavák) hrál na turistu. Zkontroloval jsem v devět orloj (začíná další den staročeského času, koulička měsíce se veze ciferníkem v ostrém úhlu před sluneční rafií), všiml si hospody U černého slunce, šílené a naštěstí putovní sousoší před Karolínem s názvem "Hvězdná cesta" a zatmění mi připomínají i kruhové symboly na Václaváku (ještě před pár lety tam rostl "nejdražší jetel ve střední Evropě"). Policajti hlídají Svobodnou Evropu, dříve budova FS.

O půl desáté jsem u schodů, jediný další člověk je Petra Kudová (máme společné to, že nejsme z Prahy a proto jsme tu asi první). Záhy dorazí Líba, Dante a Katka. Dan říká, že Šuri před hodinou volal a ptal se, jestli nemá někdo šlapku navíc. I tak se Šuri zjevuje záhy. Ještě má přijít Tomáš "Novi" (má přijet od Budějic). Jdeme k odbavení kol. Celkem bez problémů pro nás. Avšak dva mladíci, z Izraele jak se ukázalo, mají smůlu. Tlumočíme jim, že do zahraničí kromě Slovenska kola NELZE (podle "bezzubého" u zavazadel), ačkoli jim řekli v pokladně u lístků že to možné je. Nakonec si kolo pošlou do Štůrova, s tím, že tam si je dají do uličky, nebo to ani nebude potřeba. Good luck.

Naloďujeme se na druhém nástupišti. (Obrázek ) Neustále vyhlížíme Tomáše, který ovšem není. A tak jsme viděli mladíka s batohem, hleděl do svých papírů, kráčel volným krokem podle zvolna se rozjíždějícího se vlaku do Moskvy, na něco se zeptal nějakého pána, pán ukázal na mizející rychlík a chlapec za vlakem smutně koukal, ačkoli při troše drsnosti mohl ještě naskočit do otevřených dveří k průvodčímu. Šuri si připravil foťák, aby zachytil dobíhajcího Tomáše, až budeme odjíždět my (Tomáš se opravdu neukázal).

Usalašili jsme se na lehátkách v kupé číslo 5, místa je tu jak v lodi "Apollo" a spali a spali.

Noc

Z vedlejšího kupé, kde po nás zbylo jedno lože volné, se line italština a zpěv "Yellow submarine".

Ačkoli nám Dante popsal, jak přijdou nejprve čeští celníci, pak slovenský a pak ještě jeden vrchní co to všechno kontroluje, první přišel Slovák. Za delší dobu jsme už zhasli, přišla češka, dala razítka a mumlala si něco o japoncích co neměli na slovensko víza.

Neděle 8.8.1999

Prvoden

"Panstvo, došlo k nejhoršímu." těmito slovy nás probudil správce vagónu. Půl šesté, svítá a srpek měsíce nad slovenskou metropolí. Nakládáme batohy na kola a snídáme. (Obrázek) Petra a Líba si kupují lístky zpět (prodal jsem své SK 1:1). Promotali jsme se Bratislavou přes Nový most (Obrázek) na Petržalku. Pod hradem: "Šuri, můžeš začít fotit žánrové obrázky z maďarské vesnice jaks chtěl."

Na Gyor se dá jet i po slovenské straně Dunaje, což mě zmate a pozdrží při prvním mapování a zastavím už jen Šuriho. Ostatní čekali až o kilák dál. Zastávka u pumpy (Obrázek ), v dáli vidět větrné elektrárny.

V půl deváté na hranici. (Obrázek) Všichni se shodují v tom, že je to nejkrásnější část dne (už jsme ujeli 20 km a slunce pozvolna sílí). Směnili jsme 100ATS za cca 2800Ft a Dan zjistil, že nechal doma pojištění. V Rajce pauza u pumpy, Šuri a Dan si pšoukají do duší. (Obrázek) Pak dvacítka kilometrů rovinou, se zákazem vjezdu cyklistů, koní a potahů. V obci Moson Magyaróvár příjemné překvapení v podobě hydrantu (ještě nevíme, že jsou v každé vesnici). Chceme polední vedro přečkat někde ve stínu a někdo našel na místní plechové mapě "lom na koupání" nedaleko Janossomorji. (Obrázek ) Po mírném bloudění a koupené lahvi Sprajtu jedeme (proti větru) tím směrem. Koupání nenalezeno, v poledne uléháme na Jánossomorjské návsi - hřišti do stínu a okamžidě usínáme.

Druhoden

Stíny postoupily, vedro nás dohnalo. Mnou odhadovaná fronta se nekoná. Místní v plavkách v nás vzbuzují představu, že se je kde koupat. O kilák dál nám místní pán německy vysvětluje, že k vodě se dostaneme kilometr rovně, pak doleva, asi 12 km a pak... Odbočku jsme našli, je to rovná cesta mezi poli. Z boční cesty nás dojede jakási paní. Ptáme se jí na cestu, mluví maďarsky a jede s/před námi. U jednoho dubu nám ukázala zarostlou cestu mezi akáty a vrátila se do zpět - snad ji ten chlap za náma poslal? Po 100m vedení kol Dante svůj stroj odkládá a jde pěšky "na průzkum". Jeho postava se zvolna zmenšuje, pak není vidět vůbec, sedíme ve sporém stínu a plácáme komáry, pak se Dan objeví, a zase se zvětšuje. Objevil prý hnusnou louži, zarostlou, bahnitou. Vracíme se na hlavní cestu a jedeme dál. Je to značeno jako cyklostezka krz Národní přírodní park. Tento park spočívá v pravoúhlé síti nekonečných cest, přičemž vzniklé čtverce 1x1 km vyplňuje "les" (Obrázek ) v různých fázích vývoje. I jednotlivé stromy jsou tam pravoúhle.

"Maďaři se rozhodli, že budou mít les." Líba

Nakonec jsme dojeli k hlavnímu kanálu (Obrázek ) vytékajícím z Neusiedlerského jezera. V okolí dřevěného mostku pár rybářů. Kanál je zarostlá, volně, podle pravítka od nekonečna k nekonečnu proudící strouha.

Za dalších pár kilometrů se objevila vesnice a před ní -konečně- rovná louka, vhodná ke spaní. Těsně za krajním stavením se na čelo průvodu vynořil vlčák. Jeho řetěz stačil právě ke kraji cesty a jeho zuřivost byla značná.

Hydrant v obci někteří vítají jako "oázu po pochodu pouští". Mně to přijde přehnané, vody na pití mám tak do večera, ovšem opláchnutí lýtek je příjemné. Zeptali jsme se na hospodu. Je za rohem, šedivý domeček, hostinský a dva místní. Sedli jsme si ke stolu na verandu a dali si láhev zázvorových bublinek a pivo. Veselá příhoda: Vešel jsem do lokálu a pronesl: "Egy sör". Jeden ze sedících štamgastů ukázal na dveře od záchoda (F jsou FÉRFI, čili muži, nikoli FEMALE). Ukázal jsem na nálevní pult za nímž nikdo nestál a opakoval svoji žádost. Dotyčný vstal a příslušné dveře otevřel, abych viděl a pochopil. Až když jsem rukou předvedl přihýbání si ze sklenice, došel pro hostinského. I přes tento neúspěch jsem v pokusech s domorodou řečí pokračoval (a úspěšně).

Dan se z hospodským domluvil obrázkem stanu (iniciativa vzešla od hostinského), máme dvě možnosti kde zůstat přes noc. Upřednostnili jsme uzavřený plácek za vedlejším domem před pažitem u pramene, avšak viditelném ze silnice. V onom domě byla kaple a obchod. Že bude nutné stavět stany bylo jasné - komáří nálety jsou nesnesitelné.

Noc

Bzučení komárů za stěnou stanu. Zašumění aut. Štěkot psů. Petřino pokašlávání. (Chrápání - prej moje.) Pohled ven na oblohu s miliónem hvězd. Zpěv opilce na silnici. Chytlavá country melodie s maďarských textem (dle Dana diskotéka ve stylu 80. let). Hučení couvajícího náklaďáku. Kolo prvního domorodce jedoucího k obchodu.

Ujeli jsme 71.9 km

Pondělí 9.8.1999

Nálety komárů oproti předpokladům neustávají ani ráno. (Obrázek)

"Vy, holky máte aspoň při čůrání obě ruce volný." Dan T.

Už je osm, místní chodí do obchůdku a prohlížejí si nás. Zdrvím je "jó napot", odpovídají bodře "jó napót".

"Stejně sem choděj jen proto, že se doslechli, že tady někdo zdraví Pozdrav pánbůh." Šuri

Koupil jsem chleba (maďarsky!). Přidal se k nám jezevčík. (Obrázek) Nejprve sežral (Obrázek) balíček hroznového cukru, který nechala Petra neprozřetelně ležet na zemi. Pak se s námi vydal k prameni a ani když jsme vyrazili, tak se nás nechtěl pustit. Vzdal se asi kilometr a půl za vesnicí, když jsme zrychlili z 25 na 30 km/h. (Obrázek )

Na silnici do Osli (ta vesnice co jsme spali na mapě nebyla), Šuri chce zkusit dlouhou expozici, ale už je moc světla. Přitom se mu podařilo ztratit redukci od stativu. Z Osli se vrací ji hledat. Píšu deník na chodníku v Osli, vynoří se domorodec a chce nám ukázat cestu. Šílená dobrosrdečnost. Dante fotí čápy na hnízdě. Šuri se neúspěšně vrací, prý ani s jistotou nenašel ono místo. Jeli jsme všichni a našel jsem onu plastovou titěrnost (3 cm) aniž bych slezl z kola. Dojeli jsme do Kapuváru a zeptali se policajtů na místní termální koupaliště. Vstupné je 200 Ft za osobu, avšak pro cizince 400,-. Předstírat, že jsme maďaři nedokážeme, nemáme ani dost forintů. Pokladní si počítá kurs na šilinky 1:17 a zaokrouhluje nahoru (2400:17=141 = 150 ATS) a tak jedeme do banky a měníme 6 x 100 ATS (kurs 18,10), místní měna se bude hodit.

Po poledni už jsme na trávníčku, jeden bazén normální, druhý teplý, síra a železo. Koupání (Obrázek), ležing, žranice (zmrzlina, ryby Obrázek , palačinky). Obloha stále čistá, jen v dáli cumulus, asi z tepla. Pokus o ohřátí vakuovaných párků ve vřídle ztroskotal na tom, že teplou zrovna vypnuli.

V půl sedmé jsme vyrazili dál. U pumpy na konci města Petra zkouší pumpovat pumpičkou ruční (má malej šlaufek), po mě se nástroje ujímá Dan a rup!, naštěstí jen šlaufek. Dopumpováno jest, tedy alespoň pro Petru a pro mě.

Ve Vitnyedu jsme uhnuli směrem na Čapod a po pár km zarazili v dubovém lesíku u jámy od těžby písku. Něco jídla, stany, slunce zapadá, hvězdy vycházejí. Děláme opičárny s foťákem (Danova mohoexpozice čili Dan Tůma 5x jinak Obrázek, nápis "Eklipsna" Obrázek baterkou do vzduchu). Komáři zde nemají tu sílu jako včera, ale né že by nebyli. Líba chce přesto spát venku.

Ještě před úplným setměním se na cestě objeví auto. Když nás vidí, chce pryč, ale s řevem "Ahój" ho obklopíme. Má totiž jihlavskou značku. Dva chlapci, dvě dívky, pak prý jedou do Rumunských hor. Postavili duhový hrad a už se nijak neprojevili, kromě toho, že nám projeli autem mezi stany až ke svému sídlu.

Líbě se rozpadl zip u spacáku a ráda jde do stanu.

Noc

Vítr. Vichr. Blesky. Hvězdy.

Ujeli jsme 30.0 km.

Úterý 10.8.99

Probouzím se v 5:15. Od kraje pískovny je vidět srpeček měsíce, cca 32 hodin před novem. Mluvím na ostatní, ale včerejší odhodlání užít si "nejhezčí část dne" je pryč. Úspěšně budím až před šestou. V osm vyrážíme, zatímco auto ještě stále spí. Nejhezčí částí dne směřujeme do obce Bük, kde je další termální koupaliště. V Ivánu je místní trh, žádný vietnamec, Dan odolává pokušení dát si klobásu. Míjíme studny s dlouhými vahadly, některé i funkční. Před krámem v Simšágu jsme o půl jedenácté poobědvali (broskvovou mraženou dřeň, sejry, Šuriho rybičky, salám) a zkratkou přes vesnici Locs, která na některých mapách ani nebyla, dojeli do Büku. Už máme asi 35 km a je dusno. Oblačnost houstne a Dan vyslovil nebezpečnou myšlenku, že kdybychom zůstali tam co jsme byli...

Po malé pauze a dotazu na směr míříme k Bük - kürdo" (lázně), což je město za městem. Probloudili jsme mezi parkovišti a hotely, vše narvané k prasknutí, až k lázním. Vstup je jen o málo dražší než včera, ale pohled na "velryby" (Šuriho výraz), nás vede k rozhodnutí jet radši do parčíku a dát si melouna. (Obrázek) Nakonec jsme skončili u obchoďáku na travičce, je tam i střech (Obrázek ) až/jestli se zkazí počasí a taky tolik potřebné záchody.

Vegetili jsme tam od jedné do sedmi. Asi ve čtyři se zatáhlo (Obrázek) a v pět se spustil slejvák (Obrázek). Parkoviště je plné, němčouři a rakušáci nakupují po metrácích. Podle cedulí ve vesnici tu kapitalismus kvete, nejen cimry fraj, ale i zubní turistika. Vařilo se, jedlo se. Petra získala 2 x 20Ft za vozejčky, co se s nima někomu nechtělo vracet (asi 6 Kč). Koupili jsme čtvrtlitr višňového likéru, 6 uncí putuje do Šuriho lahvičky a zbytek po loku rozdělíme. K noclehu jsme si vybrali místo za další vesnicí (????) na poli ve vysekaném čtverci jetele. Stavíme stany (Obrázek), slunce zapadá a pod clonou mraků vytváří kýčovité barvy. Ve tmě se slézáme v jednom stanu (shodou okolností u mě) a hrajeme Asociace (Obrázek ), přičemž hádaná slova si družstva sdělují psaním na dlaň či hřbet ruky. Zvukový doprovod zní asi takto: Mm, Mm, Jo, Eště jednou. Mm, a teď jsou ještě tři písmena? Druhý bylo tohle? Jo aha. Začni znova...

Po skončení této společenské aktivity si někteří dali spacáky ven a koukali jsme na hvězdy a Perseidy. Dokud nepřišly mraky.

Ujeli jsme 47.3 km

Středa 11.8.1999

4:00 Černo ve vchodu stanu a jasné hvězdy.

5:00 Bubnování kapek na stan, zavíráme vchod.

7:00 Přestává pršet. Vylézám ven a sleduji s nadějí modrou díru nad SZ obzorem.

8:00 Díra doputovala až na Slunce a to asi deset minut svítí. To stačí, aby se všichni jakž-takž probudili. Nechce se mi oddělit od skupiny, když je vše mokré a kola zaizolepená, přestože vím, že ležet zde ještě několik hodin bude značně depresivní.

Omlouvám se tímto svým kamarádům z Pardubic, vlakové i autokarové skupině, že jsem za nimi nedorazil. Naše skupina se sice nalézala cca 10 km od Szombathely, ale severně, nikoli jižně.

8:30 - 9:15 Opět prší. Všichni usínají a asi ani nemají hlad.

9:15 - 10:00 Víceméně zataženo. Příroda dává jasně najevo, jaké máme šance. Jediný nespící jsem nervózně chodil jetelem.

 

V deset vstáváme. Kaše k snídani. Modrých děr přibývá. Šest nejhlubších depresí se mění v šest zadržovaných euforií. Po snídani se chystáme na pozorování. V dáli hraje dechovka. Na opačné straně pole je zelený žigul, ale čtveřice lidí tam pouze krade kukuřici (naposledy jsme je viděli 10 minut před úplností rvát větve keřů). Šuri, Petra a já jsme zajeli do vesnice pro vodu (Obrázek) a vyhodit odpadky. Když jsme se vrátili, začal jsem balit stan, když Katka prostě řekla "už to začalo" (Obrázek). Bylo 11:28 SELČ. Všichni se chopili skel (a Dante to fotil). Během částečné fáze Šuri zkoušel víceexpozici, ostatní pokukovali (Obrázek) a sem-tam odběhli ke stromům opodál, podívat se na měsíčkovité stíny (Obrázek). I dírková pozorování jsme zkusili. A stíny máme rozmazanější v jednom směru. Občas přešel mráček (Obrázek ), ale není to kritické.

Asi čtvrt hodiny před úplností zmizeli z vojtěšky bělásci. Šerý přísvit je stále zvláštnější. Podle hodinek už! Dan má na filmu poslední snímek! Šuri se rozhoduje po úplné fázi fotit krajinu. Od toho co zbylo ze slunce na půl osmou se třpytí bod. Hele, to je ten Concorde!

A je to tady! (Obrázek ) Malá noc. Přichází od západu "jakoby se tam chystala bouřka". Temno potemní ještě víc, jižní a severní obzor jsou sytě žlutočervené. Černé slunce vypadá jako na fotce. Kromě Venuše, která se vyklubala z domnělého "Concordu" je vidět Merkur a už jen jedna hvězda. Dan zakládá nový film. Šuri se ptá, jestli bude ještě něco. Odpověď: totéž pozpátku.

A najednou je konec. Pípnu stopkama, trvalo to 2 minuty 18 sekund. Venuše je ještě vidět, stín mizí na východě. Po obloze se valí několik letadel v marné snaze dohnat stín. Slunce přibývá, my zvolna balíme (Obrázek ) a jen občas pokoukneme přes filtr na bobtnající kotouč. V 13:50 je už zataženo (podle mého odhadu je poslední kontakt 14:05) a my jedeme. Do konce zatmění se slunce neukázalo.

Ještě dvakrát jsme dohnali zeleného žigulíka zlodějů kukuřice. V "neexistující" vesnici Locs jsme se vrátili na svoji trasu. V Šimšágu jsme si opět dali nanukáč a vážili varianty cesty do Sopronu. Hlasování vyhrála střední varianta 12 km po hlavní, pak bokem, ale sílící proud aut od Balatonu změnil naše rozhodnutí na dlouhou vedlejší.

V obci Iván (tam co byly ty trhy), padl můj zrak na domeček u fotbalového hřiště s nápisem IVÁN SE. Udělali jsme přestávku a ze svých těl nápis dotvořili (Obrázek ) a na emulze v aparátech samospouští zachytili, naštěstí za malé pozornosti místních. Za vesnicí jsem si zkusil pohrát s vahadlem u studny.

Začalo lehce pršet (Obrázek ), postupujeme přískoky vpřed. V obci Ferto"-něco (homok?) jsme pustili peníz ve vlastně již zavřeném obchodě a najedli se. Pokusili jsme se v campu získat sprchu pro jednu z dívek, ale majitel říká (německy), že nocleh, nebo nic. Tož nic.

Pokračujeme směr Sopron a rozhlížíme se. Vpravo je národní park, nekonečná pláň rákosu, až k vodám Neusiedlerského jezera. Šuri šel prozkoumat odbočku vlevo a spíme nahoře vedle vinic. Komáři zde řádí s nebývalou intenzitou. Podle mojich odhadů je jich nad celým jezerem a okolím asi tolik, kolik lidí na Zemi. Co takhle jejich mrtvolky, které pomlátíme, dát do lahve a věnovat někomu na mikulášské? Ale nemáme láhev.

V Šuriho stanu jsme tentokrát hráli slovní fotbal. Nevím jak se ta odrůda jmenuje, ale místo slova se říká synonimum. Občas je to nejednoznačné, jako např. začátek strom ® ovoce (má asi 6 řešení: habr-broskev, jinan-angrešt,....). Docvakali jsme přitom likér z Šuriho placatky.

Před zalezením do stranu se ještě dívám do hvězd. Perseidy ale nelítají, za deset minut jsem viděl asi dva (cha, maximum). Ze spacáku mi kouká jen obličej a ruka, která jako stěrač odmetá hmyz. Když zalézám do stanu, všichni se uchechtnou.

Ujeli jsme 53.3 km

Čtvrtek 12.8.1999

Opravdu se nám podařilo vstát velmi brzy, o půl šesté. Vídeň je silnou motivací. Posnídáme a pět minut před sedmou vyrážíme. Sopron jsme projeli podél hlavní silnice a město tak viděli pouze z kopce (Obrázek), což nevadí, města jsou všechna stejná (tohle určitě: centrum pro turisty, okolo průmysl, sídliště, nádraží, vilky, na kopci vysílač). Asi 2 km za městem začíná fronta aut k celnici. Podjíždíme jí až k benzínce (Obrázek ), kde jsme prožrali posledních pár (tisíc) forintů (asi 100-200 Kč na osobu). Krátce jsme pohovořili s angličanem (skotem?), který přijel na kole a opodál si cosi vařil na benzíňáku se závětřím. Byl prý u Balatonu a teď se vrací domů.

Dojeli jsme k hranici EU, bylo to blíž než jsme mysleli, cedule 17 km je až k městu Freistadt kus v Rakousku. Na prvním česle na auta jsme ukázali pasy (někteří se značně motali a vypadalo to, jakoby se schovávali za autobusem), druhé česlo jsme projeli, pak kus silnice tvořený olovem použitých plomb a ještě jedna kontrola pasů. A razítko žádné. Jsme na 20 km.

Jedeme po "staré" silnici č.16, zatímco auta jedou po dálnici A3. Silnice je kvalitní a dálnice s možností krátkodobých známek a tak to funguje. U nás by půlka lidí šetřila a jezdila po staré, při této kvalitě jistě, ale na údržbu staré by nebyly peníze a tak by vypadala kráterovitě.

Vítr fouká od severu, jízda je vyčerpávající.

"Ne, nestěžuju si" konstatuju na vrcholku jednoho táhlého a vyčerpávajícího stoupání "zatmění jsem viděl, ať si počasí zařádí. Taky mohlo ve středu pršet.

"Jo, jo" přizvukuje Dan "Taky mohly bejt v Maďarsku kopce."

V jednom z kopců mi povolilo přehazovačkové lanko, oprava je s Šuriho klíči otázka pěti minut.

Na cestě je k poobědvání jen pár kostiček čokolády, jíst se bude "až ve Vídni". Zbývá 40 km, vjíždíme do Dolních Rakous, krajina placatí, silnice se napřimují.

20 km před Vídní se Petře víc a víc ozývá kolo. Usuzujeme, že by chtělo promazat a snažíme se získat zbytek oleje u benzínky (Šuriho sprej došel). Pumpař nás posílá kilák zpět do obchodu, něco jako U-BAU se to jmenovalo.

Lahvička oleje a stále skřípe, stále skřípe. Není to totiž v přehazovačce, ale o brzdu. Bude to chtít centrklíč. Nemáme ho sebou, nářadí měl vézt Tomáš, a v marketu nemají.

Směrem k Vídni přibývá náklaďáků. Dvě hodiny odpoledne vstupujeme do města. Hodování v parku.

Do centra to má být, dle místní paní, na kole po cyklostezkách 50 minut. Jedeme a současně hledáme, kde by se dalo opravit Petřino kolo. V servisu kol jsme při vysvětlování co chceme šáhli na dráty a hele! některé jsou volné. Nedovedou nám pomoct, pěkný cykloservis. Po bloudění a rozhovoru s vídeňákem Hermanem usedáme na náměstíčku, Kolumbově nebo čím, a jde se do sportu. Centrklíč stál dost, dráty taky.

Katka si dává kafe, aby měla pocit, že je ve Vídni.

Výměna prasklých drátů (2 ks) je nemožná, oba jsou na straně u kolečka, které já nedokážu sundat ani doma v dílně. Šuri centrováním rovná kolo, na kterém pojede dále nejlehčí Katka a to bez batohů, s přísným zákazem skákat z obrubníků. Petřina zavazadla rozebereme jak to jen jde, druhé kapsy táhne Šuri, já mám baťůžek a Dan vzal stativ a karimatku Šurimu.

O půl šesté jdeme prohlížet centrum. Projeli jsme kolem státní oprey, kolem několika něčeho, co "identifikujeme až z fotek a pohledů". Na konci naší výpravy byl Štěpánův dóm. Dante si tam koupil párek v rohlíku a všichni pohledy. Pocit, že mě v davu u artistů někdo okrade.

Směrem k Dunaji. Kanál a metro jezdící napříč, hvězdárna. Jsme na kraji Prátru před mapou. Je třeba se rozhodnout, zda si to namířit do Břeclavi nebo do Bratislavy. Hladová a unavená děvčata chtějí do Bratislavy, s tím že je to podstatně blíž (45km / 90km, tedy o polovinu), já a Šuri tvrdíme, že je to jen o 15 km dál. Šuri to chce mít blíž na Albeř, já tuším problémy se Slovenskými dráhami. Dan nemá názor (možná Katčin). Vítězí většina a ohled na slabší část výpravy, volím směr na východ. (Později se ukáže to být výborný nápad.)

O pár set metrů dál u trpasličího vláčku neboli Liliputbahnu nabíráme u hydrantu vodu. V Rakousku poprvé, nepočítáme-li doplnění mé picí láhve ze zoufale pomalu tekoucího pítka v centru Vídně.

A o dalších pár desítek metrů dál Šurimu zlobí nosič, obtěžkaný dvojicí brašen (ty druhé jsou Petry). Nosič se prohnul a plastový blatník drhne o pneumatiku. Problém vyřešen oddělením blatníku, který nadále veze Šuri vsunut mezi brašnami. Odbočili jsme k Dunaji a už jsme u výjezdu na Prátrském mostu. Šuri si skočil s kolem z obrubníku, což je přesně to, co jsme Petře / Katce a vůbec si všem zakázali. Projevilo se dalším poklesem nosiče, který je ke kostře přichycen podivným patentem. Je po půl deváté, už se smráká a Šuri a Dante se snaží narovnat ocelové plíšky u nosiče ve škvírce kanálové mřížky. Do kanálu se dostali, nosič nakonec opravili. Já mezitím chytal okolojedoucí cyklisty a ptal se jich na stezku do Bratislavy. První nešťastník (asi maďar, domluva anglicky) říká cosi o labyrintu ulic za mostem. Druhý je starší pár, asi místní (Dan pomáhá s němčinou), maluje plánek, píše vzdálenosti do vesnic na cestě, odkud se asi právě vracejí. A to chcete jet v noci? ptají se udiveně. Možná, odpovídáme směsí angličtiny a němčiny.

Přejeli jsme Dunaj i Kanál, zahnuli na východ a za několik kilometrů sedli na odpočívadlo "na baštu". Už bylo načase, k obědu jsem měl dvě tabletky hroznového cukru a tři kostičky čokolády (hodování v parku byla svačina). Za řekou se líně otáčejí vrtule větrných elektráren a ještě líněji a asynchronně blikají horní červená světla komínů. O kus dál řve diskotéka a po stezce občas probzučí skupina cyklistů. Po dvou ešusech žhaých těstovin (kdo fouká, nestíhá) pokračujeme po proudu. Osvětleni jen spoře, vlastně jen pár blikátek, předpisy určitě nesplňujeme. Stezka vede mezi zdí továrny a vodou, přímo na stezce jsou pacholata a na nich kotví "šífy". Míjíme rybáře, kteří cosi říkají. O pár set metrů dál cesta končí, což je prý fakt, který se nám rybáři pokoušeli sdělit. Loučka na konci cesty nás ku spaní neláká. Vracíme se k poslednímu mostu, na druhou stranu kanálu ne, tedy do vnitrozemí. Silnice je označena jako PRIVARE WEG a vede do oné ropné továrny, nebo spíš překladiště. Vracíme se ještě dál, po pravici stále továrnu s šibující vlečkou, z dálky od diskotéky oslňují světla aut, jízda téměř po hmatu. Na křižovatce u diskotéky, vlastně malý kousek od místa jsme jedli, nacházíme rozcestníky oficiální Donaue Radfahrveg, které nás posílají do vnitrozemí, kde se vzápětí ocitáme mezi ropnými zásobníky. Vše je dobře značeno, už neváháme kudy. Druhou půlku návratu jsme si mohli ušetřit, druhý konec "soukromé cesty" se napojuje.

Urazili jsme už jen pár kilometrů, světla velkoměsta ještě barví oblohu a po třetím průzkumu a po půlnoci Šuri našel místo vhodné na spaní na cestě vedoucí na cestu od hlavní cesty. Tam za keři, pod posedem, u vrtu podzemní vody, lze spát do oběda. Vzhůru jsme byli 20 hodin a ujeli 112 km. (To je o dva míň než k Pelantům na chalupu - Líba)

Ujeli jsme 107.9 km

Pátek až Sobota, 13.8.1999 až 14.8.1999

Vstáváme v klidu po deváté, vyrážíme v poledne. Je polojasno, vzduch už né dusně teplý, ale vítr v zádech. Míříme po stezce do Bratislavy. Přestávky na poslední zbytky jídla a psaní pohledů v Orthu a ještě v ??? pod pranýřem (další slovo, na které se Dan nemůže vzpomenout). Na krk je kruh akorát, ale zápěstí projdou. Jak dlouho by takový alternativní trest mohl trvat? A co pranýř v Praze, třeba v metru, měl by úspěch?

Za vesnicí jsme jeli podle mapy na letáčku ze stojanu u cesty ( = jeli jsme po cestě, která byla popsaná na letáčku, který jsme si vzali ze stojanu, který stál u té cesty, která byla popsaná na letáčku, který jsme si vzali ze stojanu, který stál u té cesty, která byla popsaná... sorry!) ale jeli jsme po cestě pro pěší. A za kousek dál je přímo cyklistům vjezd zakázán. Pokračujeme krz kopřivy a výmoly až se před námi objeví most přes Dunaj a na něj vede schodiště načtyřikrát zalomené, celkem jistě osm pater. Kola jsme vynesli a vrátili se holkám pro kapsy. Za mostem je městečko Hainburg, původně římské hradiště. Což vyvolá u mě a Šuriho debatu o vzniku románských jazyků z vojenské latiny. Za touto obcí se nám otevřel výhled na Nový most a Bratislavský hrad, všechno dálkou maličké, obklopené však hradbou paneláků. Přešli jsme hranici a po Novém mostě (Jestlipak restaurace nahoře ještě funguje?) se dostali do "centra".

Bude šest, potřebujeme vyměnit slovenské peníze. Směnárna, ba i banky a spořitelna mají jen od pěti, nebo i jen do tří. Naštěstí směnárna na hlavní stanici má až do sedmi. Do odjezdu vlaku nám zbývá ještě mnoho hodin, kola však podáme raději hned, ba i místenky zakoupíme. Dva dny je totiž ta správná doba, za kterou dojede Čech z Balatonu k vlaku sem.

Kolohnát v podávacím okénku je už koly zavalen a je děsně nervózní. Půl hodiny čekáme u zavazadlové pokladny na zakoupení cedulek. Ty vyplníme, na kola zavěsíme, kola kolohnátovi předáme a za ně dostane každý cedulku, na níž je propiskou napsáno "1 kolo 15 kg". S tím jdeme opět k zavazadlové pokladně, zaplatíme a dostaneme výdejní lístek. Rádi slíbíme pomoci při nakládání. Jednak to dá jistotu, že kola odjedou, a také s ními nezacházejí nejlépe (tzv. štosování na vozík jsme shlédli později večer). Během tohoto se před nás dostává pár čechů, snažících se (úspěšně) dostat své kolo do osobáku do Břeclavi, který odjíždí za čtvrt hodiny.

Odbavení kol nám zabralo hodinu a půl. Po nás se k okénku přihrnula parta dalších asi deseti velocipédistů, k témuž vlaku jako my, kteří nás děsí tím, že každý z nich má zelené celní prohlášení. Naše úvaha je prostá: Nechtěli to sem, nebudou ani zpátky a my budem v jednom vagóně, kola na kupě v jiném. Přesto Dan opatřuje šest zelených formulářů.

Jdeme hýřit. Což znamená dát si smažáka, kterého všem zaplatím, vzhledem k minimálnímu množství jídla, které jsem (ne)vezl, já. Zmíněnou specialitu nám slíbí až ve třetím podniku Divný Janko. Zvenčí obyčejná hospoda, uvnitř lepší restaurace. Šuriho VISA kartu nechcou, v českých však doplatit lze a lak po sejrech (+2 sedmičky vína) dáme i poháry "Zuzana" a "Panna vo Váhu". Povídáme o všem možném, o poměrech na katedře TV, turisťáku a dalších akcích. Pedrovi musí zvonit v uších.

Návrat na nádraží hodinu před odjezdem se ukazuje předčasný, vlak má zpoždění hodinu na příjezdu, třičtvrtě na odjezdu. Vyzvedli jsme batohy a Petra se pokusila (neúspěšně) osprchovat. Kola za oknem stále máme, až na Šuriho (bylo za rohem, asi že jede jen do Břeclavi). Nádraží vypadá jako to Pardubické, když ve Svojšicích prší - okolo stěn karimatky, batohy a podivné postavy. Mezi nimi i my, hovořící větami z her JdC.

Jdu se podívat na řazení vlaku, abych kamarádům oznámil, že vagón 376 je hned za zavazadlovým vozem. Přitom se mi zaplete jazyk a místo "za zavazadlovým vozem" vydám nepopsatelný bzučící a kuckavý zvuk. K radosti všech, i Dana T., který v posledních dnech několikrát narazil na limit svých vyjadřovacích schopností (pranýř). Kromě toho máme místenky do 374, což je velmi daleko, hned za lokomotivou.

Příjezd vlaku očekáváme na nástupišti, holky u hromady batohů, kluci u kol. Vlak přistává a Dan má nápad jít pomoc holkám. Se Šurim táhneme každý dvě kola, moje vidím jak vede paní od dráhy za mnou, Šuri má své taky někde v oku. Slyším ostatní, že vagón 374 za lokomotivou není. Prodírají se davem, když tu náhle sypavý zvuk. Otočím se a vidím Dana, kolem něj 34 tyček od Gemmy podobné hře "mikádo". První přání (moje a Šuriho taky) "hlavně ať to nejsou moje" je splněno, jsou to Danovy devítimilimetrové. Posbíral je velmi rychle a všechny.

U zavazadlového vagónu se ptáme zřízenců po svém vagónu, ale nevědí nic a tak pelášíme až na konec vlaku ("Tuná sú eště dajaké vozně...") a zpět. Záhada vyřešena, mění se zde lokomotiva a dva vagóny přidávají. Takže je zde celkem volno a lze se rozlézt do dvou kupé a dřímat.

Hranice, zpoždění narůstá. Probuzený Šuri se chystá na výsadek v Břeclavi, odkud chce dorazit během víkendu na Albeř. Bágly na perón a kluše pro kolo. Dlouho nic, jen hvězdy svítí. Nakonec přijíždí zpět k nám na svém kole, za hlasitého povykování několika fanoušků, kteří, bohužel, přistoupili do našeho vagónu. Prý se do vlaku pokusil přistoupit (i s koly) onen pár, co jsme pouštěli v Bratislavě, žel neúspěšně. Vlak odjíždí a Šuri rovněž odjíždí za vidinou místa, kde by mohl spát až do poledne.

Spím na zemi na karimatce mezi Petrou a Líbou, Dante s Katkou okupují jiné kupé. V 4:45 mě vzbudí pípání mích hodinek, ale Kolín je daleko, předaleko, zatím Havl.Brod. Usnout si už nedovolím.

Výsadek v Kolíně. Běžím k zavazadláku. Už sahám po svém kolu, když uniforma ve vagonu pronese "To je z Bratislavy, to je celní."

"To je celní." opakuje ten, co přijímá na nástupišti. To musíte do haly, tam ho dostanete. Pádím zpět k báglům. Slovo "celní" mě vyděsilo a žádám od Dana zelený papír na vyplnění. Zamávám jim a jsou fuč.

Problém je, že jsem při pokusu získat kolo na nástupišti odevzdal papír a nevzal si ho zpět. V hale čekám 10 minut, než kolo přivedou (asi budili psa, aby očichal, že nevezu v ložiskách kokainovou pastu), a dalších 20 minut, než se uniformy domluví mobilními pojítky o tom, že jsem výdejku opravdu odevzdal.

Kolu chybí zadní světýlko a lanko od přehazovačky je opět povolené. Smutně se ptám výdejčího, jestli si můžu někde stěžovat. Prý tam co jsem to podával, v průvodce žádný popis vybavení není. Už se vidím, jak jedu 300 km, abych si stěžoval člověku, který mi to kolo možná zničil. Můžu být rád, že mi nedali Ukrajinu, měl bych stejné dovolání.

V prvním krámě jsem si koupil housky a sejr a šlapal proti větru i slunci domů. Cestou se mi zdálo, že jsem jinde neviděl silnice rozkopané od vody a plynu, ani tolik skla na krajnicích z havárek a lahví. Dorazil jsem v deset.

Petra už tou dobou jistě věděla, na kterou vodu jede, Líba se chystala na autobus na letní školu jazzu, Šuri možná kdesi na jižní moravě vstával a zbytky výpravy by se nejspíš našel někde v postílce.

Ujeli jsme 54.6 km (do Bratislavy)

"A kdybysme se neviděli...                                                                ...tak se nahmatáme." pozdrav pozorovatelů slunce

Příloha: Tabulka z Honzova tachometru (asi mírně nadhodnocuje vzdálenosti o 1-2%)

den	vzdálenost	prům. rychl.	čas jízdy	maximum	pozn.
7.8.99	12.12	12.46	0:58	28.2	po Praze
8.8.99	75.94	16.12	4:43	30.8
9.8.99	31.21	14.18	2:12	34.3
10.8.99	48.60	15.91	3:03	36.1
11.8.99	55.43	17.39	3:11	38.7
12.8.99	112.30	14.64	7:40	35.9
13.8.99	56.77	15.49	3:40	38.2