Bedna 2003

Účastníci:
Honza Mocek
Ondřej Spálenka
Petr Šebela
Dan Tůma
Honza Vaňous

Už v metru jsem se dal do hovoru s neznámým kolegou - soutěžícím. Povídali jsme si kdo na které Tmou / Bedně jak dopadl a závěr je jasný: kdokoli z těch podivných lidí s baťůžky tady okolo pravděpodobně zná Šuriho.

Od půl páté se shromažďuje náš tým pomocí mobilů na trase od metra k parku. Letos opět pod osvědčenou značkou "Vichr z hor", přestože nikdo z nás z hor, pokud vím není. Vychutnal jsem si svůj obvyklý trapas, když jsem oslovil dívku, která mi byla povědomá, ale nemohla mě znát:
"Ahoj, Petro, kde se tady bereš?"

Jinak tu ovšem známých potkáváme sposuty, i Šuri přišel, byť trochu pozdě, jak je jeho zvykem, ba dokonce i Martin zvaný Jupi, který už deset let vede v Praze zahlálčivý život studentský, momentálně dobývající doktorský titul na rozmnožování třešně ptačí,se objevil.

Bednářské listy jsme si vyzvedli a přemýšleli co s nimi. Luštili jsme úvodní kvíz o stávce v numerologickém ústavu, ale nebyl jsem si jistý, jestli to kluci doluštili. O půl šesté jsme vyslali DanTeho pro první zadání. Dlouho se neobjevoval, některé týmy už sklaply krovky a kamsi se odsunuly. Záhy se Dan zjevil na obzoru a 18:35 začínáme luštit.

Šifra 1: Puntíky s písmeny
Nápady máme, ale je to k ničemu. Co se má hledat? Tvary písmen? Co takhle to číst po nějakých šikmých řádcích? Co za slova dávají ta písmenka, Ondro, ty hraješ scrabble! Co třeba "mlékárna"? Po více jak hodině někdo přichází na to, že by se mohly hledat nějaké vzájemně podobné geometrické útvary, třeba trojúhelníky. Kolik je těch puntíků? 28? Zkus najít nějaký čtverec! Tady je jeden! A už to jede.
Cestu na Branickou skálu DanTe zná, vždyť je skoro místní. Taky nezapomene připomenout, že na zmíněné skále byl zhruba po léta mojich studijí nápis "MILUJI TĚ, MOCKU". Chvíli se zdá, že jdeme sami, ale ne, paralelními ulicemi jde týmů dost. Nejsme poslední.

Šifra 2: Rozlámaná slova
Západ slunce na vyhlídce bude jistě romantický, říkám si. Jak poskládat vhodná slova vyluštil Ondra dřív, než jsme našli klidné místo na luštění. Text z prvních písmenek vylezl hned vzápětí. Dohromady asi pět minut. A dalších dvacet mudrování o tom, co to znamená. Je to Apolinář + skand nebo Apolinářská ND? Proč není nad posledním "a" čárka? Nedělají si z nás organizátoři blázny? (Vedle, ve Viniční ulici, je blázinec).
Nakonec slezeme na tramvaj a jedeme na Výtoň. V soumraku zahlédneme Martina Jupiho, který se evidentně snaží dojít pěšky. Jako bych ho slyšel jeho moravským dialektem pronést "Šak pohoda, to se donde, ne?"

Šifra 3: Origami
A hele, ono to ND bylo opravdu Národní Dívadlo! Za pět minut už má každý v družstvu čtverec papíru a snaží se ho zdeformovat do požadované podoby. Samotnou činnost jsme si komentovali dvojsmyslnými (pravdivými) výroky:
"To je pohled, čtyři pánové a každý si hraje se svým ptákem."
"Drž zobák. Já zatím roztáhnu nohy."
"Jéje! Von se mi ohnul ocas!"
Nakonec první dokončil ptáčka Honza. Protože si na něj nenapsal písmenka, tak to vyřešíme zpětně: Na složeného ptáčka dáme čísla a po rozložení se podíváme, kam se promítnou v rozloženém čtverci. Než ale stačíme najít správné otočení, složil i Ondra, který nebyl líný si písmenka opsat a tak víme, že máme jít do Horské ulice, schod.
Poté, co jsme prohledali ulici celou a šifru nenašli, donutili jsme Ondru dosložit ostatní, pootočené ptáčky. Tak se ukázalo, že když člověk neví kde má hledat, tak nic nenajde, byť by vedle stál - do zahradní branky jsme při první cestě Horskou ulicí taky nakukovali.

Šifra 4: Bitmapy
Tady jsem na princip přišel první! Navedlo mě písmenko "o". Ovšem ještě když jsme míjeli (moji a Danovu) almu-mater (MFF) jsme se dohadovali, jeslti se bílé čtverečky ORoují nebo černé ANDují.

Šifra 5: Dělení bez periody
Zadání jasné a tak hnedka nasazena elektronika, protože komu by se chtělo z hlavy, že. Na posraném psím plácku za kostelíkem a při svitu měsíce (ta hvězda vpravo dole od něj je Jupiter) nám to šlo jako po másle.
Na Václaváku si chlapci dávají klobásu.
Poslední dvě šifry nám trvaly celkem hodinu, včetně přesunů. Optimizmus vrcholí. Zlom je za obzorem.

Šifra 6: Morseovka
Konečně šifra, jejíž ulovení nespočívá v tom, že si prostě odnesete kopii. Chytáním pověřen Honza, když má ty kapitánské zkoušky na jachtu. Nejdřív se pokoušel diktovat přímo text. Pak to vzdal a přešel do diktování teček a čárek. Po půl hodině máme několikanásobně ověřenou sekvenci čárek a teček. Přesouváme se stranou hlavního davu, na zastávku tamvaje a tam se rozesadíme kolem kartonové bedny. Získaný text nedává smysl. Zkoušíme varianty. Přehodit tečky a čárky. Číst tečky a čárky odzadu (a ještě je přehodit). Posun v abecedě o N písmen (N=1..25), když už máme to posouvací kolečko. Posun o aritmetickou posloupnost 1,2,3... Není rozhodující délka mezer? Ne. Tady jsou šifry vyvážené. Pokud text nedává smysl, je potřeba s ním něco udělat.
Kolem půl dvanácté okolo prochází Šuri:
"Už tady tvrdneme přes hodinu. Nemůžem přijít na to, co tam ti sviňuši zakódovali."

Přesouváme se do nedaleké restaurace, protože je zima a taky klobáska v žaludku žádá své. Restaurace v centru je nabitá, pivo za dvacet, nebo opékané klokaní pacičky za pětistovku, no, já si dám čaj. Hospoda zahulená, pračky vzduchu nefungují, ale aspoň je tu teplo. Za zády se nám slovensky rozčiluje nějaký opilec na téma intimní věrnosti, vylévá si srdce dvěma hezkým holkám, které s ním kdovíproč sdílejí stůl. V tomto řešitelsky naprosto neplodném prostředí jsme dospěli do konce dvouhodinového limitu, který jsme si stanovili, jako hranici volání nápověd.
První nápovědu jsme získali doslova "za pět minut dvanáct" a protože nás posílala do Dejvic, klusali jsme na Můstek, aby nám neujelo poslední metro. Což se povedlo. Později jsme mluvili s jiným družstvem, které volalo o deset minut později a do Dejvic dorazilo pěšky hodinu po nás.

Šifra 7: Šachovnice
Krize. Ondra vyloučil, že se jedná o mřížku z figurek v Listech. Pěšec v rohu je sice jen jeden, ale už například dvojce a2 + a7 to vylučuje. Upnuli jsme se na myšlenku, že šachovnice se dá projít skákáním koněm (jezdcem). Dokonce jsem si to zdůvodnil Bednářskými Listy - mat půltým tahem podle mě spočíval v tom, že se tam zvedne kůň a už se nepoloží. Jenže takových cest existuje mnoho a navíc se dost větví. A nikdy nevíte, jesli nejedete v protisměru. Pokusili jsme se chytit od sepciálního symbolu - čárky, která byla na kraji a jedna ze čtyř možností pokračuje ypsilonem. Další nadějá místa jsou rohy, kde jsou dvě nebo tři možnosti odskoku. Několikrát nám vyšly poměrně dlouhé smysluplné řetězce, například KOTA, PODEL apod.
Dělá se zima, na batozích se objevuje jinovatka. Kolem měsíce se dělají kola. Opodál zastavuje policejní auto. Po deseti minutách dva policisté vystoupí a jdou si popovídat. Prý si tady někdo stěžoval na rušení nočního klidu. Odpovídáme jim, že jedinný hlasitější zvuk, který tady někdo vydá je radostné výsknutí nad vyluštěnou úlohou, což ovšem nenastává příliš často. Ptali se po smyslu celé akce a protože četli v Reflexu reportáž z Brněnské Tmou, tak to i skoro pochopili.
Už jsme čtyři hodiny nic nevyluštili. Musíme popojít, jinak zmrzneme. Voláme pro druhou nápovědu. Jestlipak kontejner AIM zaznamená dnes v noci zvýšenou prašnost?

Šifra 8: Pentomino
Návodné slovo VYPNUL je dobrá věc. Ulice jsme si našli na mapě, čísla čtverců přitom taky potřebujeme, ale že by to dávalo smysl, to ne. Spojujeme ulice po dvojicích pravítkem a heleho! Na spojnici se objevuje budova, která tvarem i barvou připomíná jednu kostičku (tuším že to bylo "L"). Hledáme další budovy na dalších spojnicích a protože ulice nejsou body ale čárky tak se nám to celkem daří. Někdy si můžeme vybírat, někdy naopak musíme sebrat kostičku z jiné spojnice. Ale i kdyby se to povedlo, co z toho? Když se rozdávaly hlavolamy, byly všechny takhle pěkně červeno-růžové?
Sedíme, tedy vlastně klečíme kolem mapy, kolem nás chodí další družstva. Pohled na skupinku posouvající kostičky po mapě je musí buď velmi bavit, nebo děsit. Jedna z mnoha známých nám na naše naléhání prozradila, jaký byl princip pseudo-morseovky na šestém stanovišti (stačila na to jedna věta). Takže používat noviny je záhodno! Jenže článek o pentominu je tady evidentně je proto, aby definoval dvojice kostička - písmeno. Fakta jako že ho publikoval Golomba v roce 1953 znám z jiných zdrojů, v tom nic nebude.
Měsíc, který se o Jupitera za noc značně vzdálil, se chystá zapadnout. Ještě nás předbíhají Noční Můry. Vzpoměl jsem si, že jsem chtěl pozorovat nějaká prasátka od družic, ale nemám sílu vytáhnout z batohu papír s předpovědí.
Nezbývá než použít poslední nápovědu.

Šifra 9: SMS
Cestou na Babu se udělala hustá mlha. Přesto si říkám, že když nic jiného, tak východ slunce nad údolím Vltavy bude mít něco do sebe. Jenže luštění se rozjíždí, ještě než shodíme batohy:
"Nejsou tam žádný nuly."
"Každá sudá cifra je 1,2 nebo 3."
"Jasně, předpis na SMSku."
"Ukaž, nojo, ale tady je čtyřka."
"To je v pořádku, některý čudlíky maj čtyři písmena."
Takže si zprávu napíšeme (nejrychleji to jde přímo do mobilu) a za chvíli už ťapeme liduprázdným lesem do Šárky. Cestou se ozvou první kosové a noční čerň se mění v šedou mlhu.

Šifra 10: Asociační rozcestník
Princip jasný, některé asociace už méně. Na některé jsme nepřišli vůbec (Čína || princezna = drak) a tak není divu, že nám vyšla slova ZÁZRAK a NÁSTUP. Když odjel první ranní autobus, seděli jsme na zastávce a přemýšleli co s tím. Někteří chodili dokola po hliněné smyčce za zastávkou, jeden si na lavičce opřel hlavu a půl hodinky spal, ani o tom nevědel.
Když se dostatečně rozednilo, podařilo se objevit na padesátce mapě slovo "Zázračná" a přestože jsme měli zato, že se tak jmenuje chata, vyrazili jsme. Celé správné řešení nám došlo cestou.

Na náhorní rovině vede cesta přes pole a mlha je stále hustá. Když nám zmizí poslední obrysy stromů za zády, zdá se že takhle půjdeme mnoho světelných let, obklopeni nekonečnou mlhou a bezčasím. Tento pocit vyprovokoval diskuzi o oblíbených sci-fi seriálech a jejich vizuálních efektech přechodu do paralelních světů.

Šifra 11: Štrůdly čísel
Mrzneme u studánky a mlha se ne a ne rozpustit, stejně jako mentální blok v našich hlavách.
Hele, všechna čísla jsou dělitelná devíti!
Tak je vydělíme.
Vzniklá čísla jsou podezřelá, zvláště ta delší, střídají se v nich totiž sekvence nul a platných číslic. Skoro to vypadá na morseovku. Ale jak ji vydolovat?
Jo, určitě, jeden řádek je jedno písmeno. Tak co ty krátký, co mají tři nebo čtyři cifry? Nic.
Část nás bádala nad čísly vydělenými devíti, část nad původními. Myšlenky bloudí v bludných kruzích, čas zdánlivě neplyne. Hloučky luštících družstev se průběžně obměňují, ale jakoby jich bylo stále méně. Jsme snad už poslední?
Jedno z družstev se loučí s ostatními hlasitou větou "JE ČAS UDĚLAT DĚTEM PÁ PÁ !" Smích mnoha zmrzlých ztroskotanců ukazuje, že fenomén Teletubbies není vysokoškolské mládeži neznámý.
Nakonec tuhle šifru rozlousknul Ondra. Jestli k tomu využil znalosti magického čísla z Listů (18) nevím. Když jsem si druhý den, vykoupaný, najedený a vyspalý zkoušel vyřešit kvíz, byla to skutečně precizní prácička. A zpětně jsem si uvědomil, že mi kluci na startu kladli otázky jako "Je 41 prvočíslo?" takže k té osmnáctce asi dospěli.
Přestože se nám během luštění zdálo, že týmy mizí směrem k autobusu, nebylo tomu tak (zřejmě se každý šel podívat na první ceduli naučné stezky a když potom družstvo prošlo kolem studánky směr divočina, tak už si ho nikdo nevšimnul.)
Problém dělení stezky na dvě větve jsem odbyl konstatováním, že stezka určitě dělá smyčku a když budem mít štěstí, tak narazíme na šifru dřív než budeme muset do kopce (což se povedlo, ale do kopce jsme pak stejně museli.)

Šifra 12: TO jo
Snad že už jsme otrlejší, nebo to opravdu byla oddechovka, šifru luštíme na místě s batohy na zádech.
Cesta k sanatoriu vedla přes pole. Bláto pěkně klouzalo, ale nakonec to ustály i moje prestižky (o goretexových kanadách ostatních v družstvu nemluvě). Když jsme vylezli na horoměřickou silnici, z množství oklepaného bláta se dalo odhadnout, že je před námi takových sto, možná dvěstě lidí. Na silničce mezi poli se opět ocitáme v "nekonečné" mlze. Předjíždí nás auto, vzadu naložený vozík. Ale nejede se léčit do sanatoria! Ti byli přeci na startu! (Jistěže se v tomhle případě nejedná o porušení pravidel, auto nahrazuje nohy. Představím si, že bych musel jezdit po kontrolách autem a přijde mi to jako hendicap.)

Šifra 13: Pod odvěsnou nad přeponou nikdo nesmí stát
Konečně se trhly mraky a sluníčko nesměle vykukuje. Popošli jsme kousek z kopce po silnici a dali se do luštění. První názor, který jsem týmu vtiskl byl, že se jedná o nějaké společné dělitele. Když se po chvíli nahoře u rozcestníku uvolnilo místečko, přesunuli jsme se na polní cestu, přece jen, těch pár aut co tu projelo vypadalo nebezpečně.
Tým se rozkládá. Já snídám. Petr usíná. Dan odpočítává písmenka v básničkách a řeší problém, jestli se to bere s nadpisem nebo bez, nebo dokonce s úvodním článkem.
Poslední kladná myšlenka hry, totiž že se jedná o pythagorejské trojice, napadla mě.
"Pánové!" usmívám se na ostatní, "Japa se jmenuje ta firma kde pracujete?"
Ostatní jsou totiž zaměstnanci Pythagorasu, dokonce jich je tu víc než v družstvu Pythagoras-A (jak dopadlo toto družstvo netuším).
Takže místo řady nejvyšších společných dělitelů máme řadu přepon, čísla jsou to vysoká, kolikrát ani tolik písmenek v básničkách nemáme. Taky se ukazuje, že ve sčítání znaků na řádcích udělal Dan nějaké chyby, takže se na to nedá spolehnout.
Jedinné co se nám povedlo vytušit je, že 3,4 by mohlo odpovídat E, protože PočkEj Bille.... Nebo nějaké jiné samohlásce.

Ve třičtvrtě na jedenáct končíme marnou snahu dojít dál než loni (a to jsme použili všechny tři nápovědy). Opouštíme stanoviště 13 směrem do civilizace. Cestou si ještě uvědomuji že druhá báseň je poetickým popisem pravoúhlého trojúhelníka, ale vyvozuji z toho nesprávný závěr, že se budou počítat písmenka jen v druhé básni.


Moje zvědavost překonala únavu a šel jsem se podívat na Letnou, jak to dopadlo. Byl jsem tak odměněn pohledem na běžícího Šuriho, který se se svým kolegou z družstva objevili na obzoru v 11:55. S pokřikem "ale ještě nemáme heslo" se vrhli do trávy a pokračovali v luštění. Dámská polovina jejich družstva došla volným krokem o minutu později. Heslo odevzdali (podle velitelského času) přesně ve dvanáct.

Hodnocení:
Dobrá akce, myslím, že jsme nedošli prostě proto, že jsme v týmu samí chlapi. Ne, vážně, podívejte se na složení družstev, která dorazila v limitu!
Nový rekord v nespání: 34 hodin 45 minut.
Nachodili jsme asi XX km.

Mockova Empirická Pravidla pro luštění šifer:
1) Řešení poznáš až ho najdeš, ne naopak.
2) Všechny údaje máš k dispozici. Jen z nich vyvodit správné závěry.
3) Je-li to dobrá šifra, nejsou tam falešné stopy a přebytečná data.
4) Jestli nemáš řešení, tak nikam nechoď. Pravděpodobnost, že se trefíš je mizivá.


Zapsal Honza Mocek