Bedna 2008

Tradiční sestava: Ondra, Dan(Te), Michal, Marjánka a já.

Preludium:
Největší poctou pro tým je, pokud jeho jméno paroduje jiný tým. Letos se této cti dostalo i nám, když bývalé "Profily" pokřtili své družstvo "Smrad z nížin".

Úvod
Cestou do Prahy se slečna ve vedlejším kupé líčí, ovšem vypadá stále hůř. Když na hlaváku vystupuju, vychází náctiletá zomibie s krvavými fleky a s ní dva podobně ohnusení chlapci - prý na maškarní průvod.
Počasí je zatím příjemné, ale má to jít do háje. Na ostrov jdu pěšky, zbytek družstva nacházím i bez SMSkování.

Rozpačitý úvod (15:)
Start není v 15:00, jak jsem se domníval, ale je odsunut až na 15:30. Ze známých potkávám (nepočítám-li organizátory) jen Petru K., která ovšem nejde - z rodinných důvodů :-)
Nedostatek zavíracích špendlíků v družstvu nahrazujem kolíčky. Do scrabblu jsme zvolili obvyklou - většinovou - strategii běžných písmen. První dvě kategorie, čeští prezidenti a vyjmenovaná slova, vytáhly spolehlivě z davu všechna ypsilon. Asi dvakrát se snažím vecpat do nějakého slova, ale povede se mi to až napotřetí. Jsem z našeho družstva poslední, trvalo to 25 minut.

Šifra 1 - Oktilky
Luštíme hned za koncem mostu na nábřeží. Odhadujeme, že tohle by mohla být šifra která pošle každé družstvo jinam. Kupodivu ne.


Šifra 2 - Enigma
V parčíku co už není Kampou hřadujeme v náhodné mozaice s ostatními družstvy. Vysvětluju popsaný algorimus šifrovacího stroje, nacházíme první dvojici písmenek a rozcházíme se pro nápovědní podšifry. Dan a Michal zjistí výsledek od soch. Já hledám "poblíž ústí Čertovky", přičemž zažívám mnohé:
1) Stačí odbočit o ulici vedle, a místo turistů jste najednou sami.
2) Na kampě je tak úzký průchod mezi domy do jedné restaurace na nábřeží, že provoz na něm řídí semafory. Na tlačítko.
3) Kašnové sousoší u Kafkova muzea: sochy dvou pánů čůrají do bazénku, jejíž půdorys jest mapou naší republiky. Taky se mi chce. Co by asi dělali kolemjdoucí, kdybych se připojil?
4) Záchodky u mekdonalda nejsou zadarmo.
5) Skupinka turistů na tzv. segwayích. Proč prodejce prohlídek Prahy dělají černoši?
6) Stále nemůžu najít správné místo. Najednou stojím na nábřeří Vltavy a přede mnou, ovšem zády ke mě, sedí řada asi deseti kuchtíků, nohy jim plandají nad řekou a oni dlabou z plastových talířů svůj pozdní oběd. Bojím se promluvit, aby nepopadali dolů. Nakonec se jich zeptám, jestli ta cestička někam vede, ale vzápětí vidím správné místo - na druhém břehu Čerotvky. Cestou míjím plošinu pro vypouštění upoutaného plynového vyhlídkového balónu.
7) Nábřeží je krásným kouskem pustiny v naprostém centru. Když dorážím v průvodu ostatních k šifře, skupinka tří děvčat se podiví "ono to tadytudy opravdu nejde, musíme zpátky!" Na druhou stranu když slyší od ostatních že jsme tady "kvůli takový hře", hned vědí: "Bedna, žejo. Jeden kamarád to připravoval."
Donesenou šifru (parník) ovšem nechápeme. Na základě jiných výsledků a backtrackingu na plánku postupně zaostřujeme otočení mnoha dalších oktilek. Vyrážím na další minivýpravu hledat co znamenají puntíky na mapě.
Hledat něco na pět různých písmen a nevědet co, to je docela těžké. Vytvářím si teorii, že by to mohla být "busta" a občas nacházím i potvrzení téhle teorie. Po oběhnutí malého kolečka pod Petřínem se vracím k týmu, a po doplnění znalostí o tom, která písmena už známe a která chybějí vyzbrojen novou teorií lišící se ve dvou znacích od té původní, běžím to ověřit na nejbližší místo. Je to zvláštní octnout se na druhé straně šifry. Najednou vidím co jsem neviděl a cítím že se liším od ostatních, kteří pobíhají okolo a pochybovačně koukají na štíty domů, semafory a všechno ostatní.
S nově nabitým helsem už iniciální pozici dokončíme a potom pomalu a pečlivě dešifrujem. Jdu si "hlavně nenápadně" říct o další šifru. Kdyby nebyl u rozdávající slečny takový nával, šlo by vyslovení hesla zabalit i do delší etudy.


Šifra 3$ - Odčítání
Luštíme hned na místě. Konečně jednou jdeme přes Karlův most v tom správném směru. Na východ od nás jsou nějaké přeháňky, ale tady zastím teplo a sucho. Marjánka si odskakuje k rodičům (ano, tady ještě někdo bydlí!), přesto břečťanový úkryt nacházíme snadno.


Šifra 3* - Geometrie
Princip jsme odhalili já a Ondra, jen chvíli jsme se pokoušeli "počítat písmenka". Ale pak už to byl fofr.


Šifra 3% - Sudoku
Tady se stal první zádrhel. V uličce "Ve Stínadlech" jsem šlápl do hovna. A to doslova. Předzvěst příštích problémů. Vzpomínám jak se totéž přihodilo cestou do Roháčů Šurimu (a Pedrovi). Dělíme se na dvě skupinky, já a Dan versus zbytek. Už se snesla tma, když to poskládal Ondra krásným přehýbáním.


Šifra 4 - Tetris
To bylo ale krátké kolečko. Že to tak bude bylo jasné podle rozestupů částí čtyřky. Blíží se podvečerní bouřka. V podloubí u Rudolfina sledujeme řádění živlů, hustý déšť, blýskání nad hradem a navíc je to okořeněno ohňostrojem, který už asi nešlo odvolat. Co do emocí vrchol celé akce.
Jo a slovní tetris jsme luštili trohu nepřehledným vyškrtáváním, rozstříhat to na tenké proužky za takového větru jsme si prostě nedovolili.


Šifra 5 - Slepota
CéDéčko jsme dostali už venku před zahradami. Šli jsme si ho poslechnout do podchodu. První přehrávač odmítl poslušnost (ach ta závslost na technice), naštěstí máme druhý. S rozdvojkou a volně oddělitelnými sluchátky můžem poslouchat skoro všichni najednou. Princip je jasný, po pár tápáních nabíráme správný směr a díky tomu, že mnozí dobře znají dolní část václaváku a okolí postupujeme vcelku svižně.
Na Příkopech se zastavujeme u Mekdonalda. Když se použije lístek z WC, eventuelně více lístků, tak je vlastně hamburgr levnější, eventuelně zadarmo. Současně se tím kompenzuje zpoplatněné čůrání, takže je vlastně taky zadarmo! Že by finanční perpetuum mobile? :-)
Teď ale idilka končí. Nejprve váháme nad bučením z nahrávky - mekdonald, nebo je tu někde ještě umělecká socha krávy? Po chvíli zmatků se opět chytáme a přes Ovocný trh se dobíráme okolo pizzerie k "poslednímu jistému" bodu, veřejným záchodkům. A teď se stane to nejhorší - natrefíme na jazzový bar ve správné vzdálenosti, ale v evidentně (při zpětném pohledu) špatném směru, kousek za Týnským kostelem. Marně hledáme fontánu nebo jinou proudící vodu směrem ke staromáku i zpátky k východu. Rozdělujeme se a prohledáváme. Už je to přes dvě hodiny co takhle blbnem. Díky tomu se podíváme i na zklamané turisty o půlnoci u orloje, historický skvost se v noci nepředvádí.
Vysvobozuje nás záchrana.


Šifra 6 - Mřížka
Ač to text šifry nedoporučoval, koukli jsme na to hned na plošině Kotvy a kombajn Ondra hned šrotoval, takže to šlo svižně. Razantnost přesunu nás neudivila natolik, abychom hledali alternativu. Noční tramvaj jela za deset minut.

Vsuvka o noční tramvaji:
Jízda noční tramvají je vždy dobrodružstvím a nejinak tomu bylo i teď. Všichni jsme o nich už slyšeli a my jsme je teď konečně i viděli v akci. Na zadní plošině seděli dva maníci, později se ukázalo že k nim patří ještě slečna. Tito mladí mužové působili orvaným dojmem. Jeden seděl místo na sedadle na jakési kartonové bedně. Nenuceně mezi sebou pinkali věty jako "Tývole, benga, musíme až do Libně, tam končí vobvod aby dali pokoj." nebo "...to hodim do houští a ráno si pro to přídu, mi nic nedokážou.." Vskutku. Za tramvají jelo policejní auto přes celé Holešovice až k Libeňskému mostu. Když skupinka vystupovala ukázalo se, že kartonová bedna je plná kusů a odstřižků měděného plechu a váží pěkných pár desítek kilo. Ano, byli to zběrači kovů a jejich předloktí byla plná drobných jizviček.
Dále jsme byli svědky nějakého toho kopance mezi řekněme agresivním fašounem a apatickým feťákem, ale to bylo dva metry daleko, do toho se rozumný člověk neplete.

Šifra 7 - Morseovka
Konečně jsme v opravdové tmě. Další družstva světélkují okolo nás. Sedíme na lavičce na hrázi a u nohou se nám překvapivě teď ve dvě v noci rojí mravenci. Tentokrát šifru proráží Dan a má z toho velkou a zaslouženou radost.
Cestou k dalšímu stanovišti nejprve lehce bloudíme jsouce vedeni Ondrou. Pak jdeme podle trati 010 - je to zvláštní jít po místech která člověk zná doslova "z rychlíku". Ve stejném směru s námi letí jasná hvězda ISS, ovšem o něco rychleji, za pár minut mizí v prvních náznacích svítání nad jižním obzorem.


Šifra 8 - Kostičky
Silnička u poldru (všichni už aspoň vědí co to je) je lemována luštícími družstvy. Kostičky odhalíme snadno, nápis "dokola" na horních stěnách taky a to je tak nějak všechno. Lucerny zhasínají, svítá, sluníčko ale jen blikne a zatahuje se. Po trati projel rychlík. Pohled na hodinky mi říká, že je to ten, který pravidelně vídávám o hodinu později z Pardubického nadjezdu cestou do práce.
Za svítání se taky zastaví (na poměry divoce jedoucí) auto s organizátory, konkrétně Davidem S. Prohodíme s ním pár (ne)zdvořilostních frází, chechtá se nám, že nás čeká "ještě dlouhá cesta".
Když už bylo ráno opravdové a zima děsná, rozhodli jsme se vydat se naslepo k Počernickému rybníku. Různé "scrabblovací" systémy aplikované na písmenka z bočních stěn něco takového napovídaly. Bylo to "po trase", zahřáli jsme se, navíc jsme mohli aplikovat metodu luštění v chůzi. A nebo o nápovědu zavolat až tam.
Cestou jsme ale na nic nepřišli, raději jsme konstatovali, že tady mají stavitelé domů nějakou úchylku, která se projevuje tím, že střechy domů jsou ze dvou k sobě navzájem nelícujících půlek. Nebylo nám jasné, jaké má tento styl výhody, asi žádné.
Šifru jsme našli snadno, ovšem bez znalosti té předchozí, takže máme jen poloviční radost. Navíc začíná pršet.


Šifra 9 - Mapa
Takže mapa. Takže nás potáhnou dál do polí. Nu což. Značka "další stanoviště" nalezena rychle, dírka špendlíkem a jen malá chvíle váhání. Roh rybníka u Dubečku je sice 4 km daleko, ale po předchozích dvoukilometrových štrekách se to nezdá tak nemožné, takže jsme nabrali směr Dubeček. Na benzínce jsme si dali snídani a šli na autobus. Na zastávce několik dalších družstev jede stejným směrem, což nás sice v naší teorii utvrdí, ale v Dubečku naopak všichni zmizí z návsi nějakým podivným směrem, což nás zase nemůže zviklat. V klidu dojdeme konce vesnice, odbočíme doleva do polí a za chvíli už stojíme na rohu rybníka. Prohlédneme všechna podezřelá místa a nic. Prší čím dál víc.
Dorážejí další družstva a chovají se stejně jako my. Nakonce jeden z hráčů nevydrží a volá organizátorům. Dostává se mu volně šiřitelné odpovědi že "se jedná o časté, nicméně nesprávné řešení".
Po chvíli úvah se vydáváme ještě dál: šipka ve vysvětlivkách "ukazuje" o řádek výš na značky synagoga/muzeum. Jedinné takové objekty na mapě jsou v nedaleké již Uhříněvsi. Cestou kolem Podleského rybníka vidíme v dáli jiné družstvo mířit zpět k severu. Prohledali jsme okolí synagogy, nic, no, tak to ještě zkusíme kolem toho muzea, stejně je to cestou do civilizace.
Kupodivu stále nejsme sami. Kousek za synagogou sedí další družstvo, dovedené sem stejným řetězcem úvah. Dáváme se na chvíli do řeči než poslední nadšenci doobíhají synagogu.
"My jsme -Vichr z hor-, i když jsme všichni z nížiny."
"My zase -Zlý lidé-, ale taky jsme všichni hodní."
Poslední pokus u muzea zase nevyšel a kupodivu i tady je jednou stále ještě luštící družstvo. Popřejeme mu hodně štěstí a hustém dešti se lehce předčasně rozjíždíme různými směry domů.


Shrnutí:
Tahle Bedna nám nějak nesedla. Letos se prostě euforie spojená s výkřiky "nejlepší ročník" nedostavila. Minulými ročníky nastavená laťka je už na to zkrátka dost vysoko. Pak stačí pár záseků a nedorazů, polít deštěm, několik poťouchlých úsměvů Davida S. a trudomyslnost pošle družstvo do polí.
My, hráči, budeme mít vždycky pocit, že za to můžou hlavně organizátoři, protože do stejných slepých uliček napadalo družstev víc. Organizátoři zase budou, taky po právu, poukazovat na to, že jiní došli, takže náš debakl je prostě zaviněn tím, že jsme saláti.
Navzdory mizernému postupu i pocitům v závěru jsme skončili okolo 60.místa z dvou set. A to je i výzva do dalšího ročníku. Nu, pogodi!


Zapsal Honza Mocek