BEDNA 2009 - Vichr z hor

2009: VICHR Z HOR si užil BEDNU

Sestava: Ondra, Dan(Te), Michal, Marjánka a já.

Úvod
Tentokrát jsem měl "bednový" sen já týden předem. Zdálo se mi, že kromě mě na start přišel z týmu už jen jeden člověk a to ještě extrémně ospalý, takže už na startu usínal, neměli jsme mapu, pomůcky, nic... snad to v reálu nebude tak hrozné, říkal jsem si po probuzení.
A v půlce týdne jsem zjistil, že se, navzdory loňskému debaklu, začínám těšit.

Rozjezd
Do Prahy jsem vyrazil s dostatečným předstihem, ale nebylo mi to nic platné. Krátce po poledni skočil někdo v Pardubikčách pod vlak a provoz stojí. Inkriminovaný vlak je vidět v dálce, zatímco se nádraží plní vlaky od Prahy. Dva asi nádražáci v civilu na konci nástupiště debatují, z které koleje se dá kam jet a jak dlouho to bude trvat než drážní inspekce obnoví provoz. Tu se k nim přimkne výpravčí: "Pánové, ten vídeňák bude couvat do Kolína". Vídeňákem je míněno pendolino u 4.nástupiště. Po dohodě s průvodčím se svezu taky, byť to oficiálně nelze. Leč v Kolíně rychlík od HavlBrodu právě ujel, další nejede a veškerý personál se shoduje na tom, že osobák je jistota. A tak si zdřímnu v couráku z Cerhenice až do Klánovic a na Masaryčce vystupuju přesně v 15:00 kdy hra začíná. Dvojce dívek z vlaku nalíčených sinalou modrou naznačuje, že stejně jako před dvěma lety i letos termín Bedny souzní s termínem pochodu oživlých mrtvol.
Aby toho nebylo málo, hledám marně na Hradčanské tramvaj. Nalézám jen kráter co bude koncem tunelu Blanka. Při návratu do metra potkávám Proudové krtky v protisměru.

1. IQ test (1:05, tři minuty po záchraně)
Ondra, Marjánka a Michal prošli celkem svižně úvodním Bingem, a teď luští jedničku. Ovšem že jsme nejprve udělali měřítko a odměřovali všechny možné kombinace bodů. Při té příležitosti jsme zjistili nesoulad uvedeného měřítka a skutečné velikosti vnitřního výřezu mapy. Nakonec mi význam posledních dvou otázek docvaknul, ale už byly skoro 4 hodiny odpoledne.
Při odchodu z parku se k nám přidává Dan a jsme komplet. Jdeme uličkami pod Keplerovou ulicí a libujeme si jaká je to tu krásná romantika.

2. Seznámení s Bedýnkou (1:08)
Ondra agilně vyrazil do Jeleního příkopu, ale nevzal si kupón. Sestoupil jsem za ním (mezitím jsme obdrželi záchrannou SMS), podle pokynů odkousl kupón a dostal Bedýnku. Cestou nahoru mi občas pípla v ruce. To budem asi měřit nějaké prodlevy nebo tak něco, přemítal jsem.
Nahoře jsme si artefakt prohlédli, třepáním vyloudili stupnici, pak jsme ji položili a čekali co bude. Nebylo nic. "Dole pípala." povídám. Usoudili jsme, že by mohla být řízená nějakým elektromagnetickým čímsi co už sem nedosáhne, něčím co vytváří v údolíčku stojaté vlny a když se kostka blíží, tak pípá víc a víc stylem "samá voda - přihořívá - hoří". Dole u potůčku opakovaně testujeme tuhle hypotézu, nejsme zdaleka sami. Chvílemi to vypadá nadějně, když nám koska uprostřed tunýlku pípne 7x za sebou. Nakonec identifikujeme všech šest tónů. Dan lituje že nevzal harmoniku, ale asi nějaké hudební shopnosti fakt má, protože stupnici na kosku zahrál hned napoprvé. Fanfára známé Ryvolovky a morseovkou píplé heslo, které organizátoři vymění za 3@ a návod ke kostičce.

3@ Kolečka z křížků (0:34, většina přesun)
Fraktální struktura je celkem zřejmá, pouze notaci jsme, obě luštící podskupiny, zvolili opačnou systémem koleČko = teČka.
Kluci jedou tramvají dvaadvacítkou, já s Marjánkou jdem pěšky zadem přes hrad, čistě proto, že je to pěkná procházka. Cestou vidíme družstva čmárající po kostce. No nazdar. Taky jsme našli jednu šifru 3% s napsaným řešením. V rámci fair-play jsme ji bez čtení hodili do nejbližšího odpaďáku. Kluci dorazili k šifře jen o pár minut před námi.

3$ Osy dvojic (1:11)
Michal a já si hrajeme s koskou, začínáme jí přicházet na chuť a luštíme první úlohu - bludiště. Dan, Ondra a Marjánka prolomí osy dvojic, a byť není princip úplně stoprocentní - myslíme na osy úseček, nikoli úhlů - tak písmenka v tom ještě vidět dokážeme.

3% Matfyzáčtina (0:50, většina hledání)
V obdobném rozložení jako předtím luštíme před německým vyslenectvím, chvíli to trvalo, ale šlo to dobře.
Následovalo hledání sochy p.Marie, během něhož jsme obkroužili Strahovský klášter a nechtě se rozdělili, abychom se pak svolávali na 100 m mobilem.
Dále jsem během hledání našel golfový míček a divil se, jak může být v klášteře podnik s názvem "Peklo"


4 Tři tóny = tři hodiny (3:08 do nápovědy +35 minut přesun)
Naše nadšení z kostky propuká naplno. Na kraji Petřína koulíme krychli po periodickém obdélníku a konečně dolušťujeme šibenici. Slunce zapadá, Praha v šikmých paprscích vypadá opravdu nádherně. Michal dává dokupy cyklické heslo a dočasně se k nám přidává jeho dcera Anežka. Spíš se dívá, a její nápady jsou velmi nematfyzácké, ale třeba by to bylo ku prospěchu. Kostka pípá a pípá. Zapisujeme sekvenci, zápis připomíná redukovanou notovou osnovu nebo taky Braila. Když ve čtvrt na deset přeletěla ISS, zvedli jsme se abysme šli do tepla.
A tu se to stalo. Kostičku jsem dal do batohu a v tom fofru a soumraku jsem nedovřel zip. Když jsem se postavil, ozvalo se za mnou ostré žuchnutí a Bedýnka sebou křápla na asfalt. Už nepípá, jen chrastí. Tak to je konec, dohráli jsme, znělo mi v hlavě. Já blbec! V nastalém šoku mi ani nepřipadá zvláštní, že jdeme jen 150 m, Michalova nastávající bydlí mezi Úvozem a Strahovským klášterem, zase v naprostém centru.

 

U čaje v obýváčku dáváme hru zase dokupy. Za prvé, máme sekvenci šifry 4 zapsanou, můžeme jít dál, dokud nebude Bedýnka potřeba. Za druhé máme ještě dvě možnosti: organizátory a šroubovák. První volíme šroubovák. Hurá! Byla to jen vypadlá baterka. A tak se lehce v předstihu dozvídáme o schopnosti Bedýnky blikat zeleně a červeně. Bednička resuscitována, zdá se zcela funkční až na prasklé rohy A a I.

Snad nás to rozhodilo, nebo jsme prostě málo klasicky vzděláni, ale správné řešení nás nenapadlo. Ovšem vyscrablili jsme toho dost. Jednotónvé jsme správně odhadli jako A a E, tím nám vypadlo slovo ZELENÁ a na začátku pravděpodobné NAD (správně bylo NAMěstí). Dlouhá písmenka, např. třetí považujeme za diakritiku, Anežka obdrží úkol vymyslet co nejvíc třípísmenných slov se samohláskou uprostřed a háčkem na konci. Vymyslela jich skoro stovku. Poslední slovo by mohlo být SOCHA, ne co třeba BUSTA, a hele tohle se opakuje, kdyby to bylo I bylo by tu BA-E-I-E-I. V tu chvíli jsme dostali záchrannou SMSku. Už bylo načase, protože bylo záhodno vypadnout. Na náměstí dorážíme přesně o půlnoci.

5 Pičulinky (0:37)
Vypadá to jako Penrosovo dláždění a je to Penrosovo dláždění, akorát občas tam jsou trojúhelníky. Ne že bysme měli přesně definovaný princip, ale znaky se vylupují celkem svižně. Nakonec se to dá definovat větou "prostě jsme v těch kosočtvercích obtáhli čárky."

6 Obdélníky (1:14)
Poblíž kina s podloubím se k nám hrnou dva přiopilí Slováci a utkvěle se nám snaží vysvětlit, kam máme jít a říkají nám jakési řešení (asi něco proti trudomyslnosti). Chceme se kouknout do mapy a jeden z nich tam neustále strká prsty. Nakonec musíme prohlásit že už víme a poodejít, abysme se jich zbavili.
Skrz problém obdélníků se posouváme po malých krůčcích, zatímco já a Michal střídavě trápíme Bedýnku. Když máme poslední střípek, totiž že rozměr obdélníku udává délka hran, nikoli počet písmenek, jde to už rychle. Hru Logik v kostce začínám tušit.
Cestou k sedmičce si kostka v batohu popípává, jako by poznala, že si o ní povídáme.

7 Řady puntíků (2:00 nápověda, 49 minut cesta pro ni)
Opět podezření na Brailovo písmo. Sedíme nad tím strašně dlouho a přesto nám návod nedochází. Možná kdybysme ty puntíky spočítali... kdo ví. Já jsem si konečně dospěl k tomu, jak je to s logikem a pokouším se vyřešit prvních pár čtveřic. Dan dřímá.
O půl třetí se nad dům na dolním konci parčíku vyhoupl srpek Měsíce s jitřenkou Venuší opodál. Stavila se u nás Eva s ? (autor předloňské šachovnice). Nezávazně jsme pokecali, a když viděli, jak klepu s Bedýnkou, přidali pár rad ze školy bed-fu, kterak s ní tahy provádět efektivněji.
Dělá se zima a tak když ve 3:50 přijde odkaz na šifru proti trudomyslnosti, Dan a Marjánka se rádi projdou, aby se zahřáli. Vzápětí po jejich odchodu se u nás zastavuje taxikář a ptá se co se tu děje. Naše odpovědi ho však z nějakého důvodu neuspokojují, má pocit že mu něco tajíme, a se zlostným bouchnutím dvířek odjíždí.
Zvýšená jemnost tahů bed-fu se vyplatila a nakonec kostička blikne 4x, zahraje fanfáru a vydá heslo "parohy". Což po návratu výsadkové dvojice komentuje Ondra: "Zatímco jste byli pryč, Honza získal parohy."

7+ EU (0:45) Princip jasný, odměřujem středy značek, pak pár přehození, aby text dával smysl, za svítání už jdeme dál.


8 Přísloví (1:59)
Luštíme na obrubníku na kraji louky. Výhled báječný, slunce vychází, Měsíc s Venuší kulminují, a v dálce, v neuvěřitelné dálce, je vidět panorama Hradčan a Petřína, odkud jsme včera odpoledne vyšli. Dle SMS stále driftujeme okolo 60. místa.
Přísloví přeložíme sice dobře, ale mapa nás mate tím, že na ní vyznačené hřiště u železnice je na druhé straně. Tak jsme si trochu zašli. A díky tomu nám ten příslovečný kilometr po červené připadal dost dlouhý, ale dobře to dopadlo. Propadli jsme se jen o 3 místa.

8 Slepé (0:39)
Konečně! Tak dlouho se čeká na brailovo písmo, až se objeví. Poetičnost sleposti ulic jsme nezaznamenali, protože jsme koukali na rejstřík a ne do mapy. I s přesunem něco přes půl hodiny a posun o deset míst vpřed.

9 Klavír (0:49)
Slunce začíná pálit. Šifru za kostelíkem rozhodně nelze nalézt náhodou. V pytlíku byl prý i organizátorský šroubovák.
Hybridní logo naznačuje, že teď to bez kostky dál nepůjde. Solmizační slabiky nacházíme rychle zejména díky přebytku do očí bijícího "fa". Co je to za song se pokusila zjistit Marjánka přítelem, konkrétně manželem či dcerou, na telefonu, ale rodina nemá takhle ráno pochopení pro maminčinu kratochvíli. Posléze Marjánka a Dan "ručně" identifikují "Šťéédrééj vééčéér nááástáál". Zkusili jsme do kostičky zadat VÁNOCE a KOLEDA, konec konců zatím všechny kódy byly maximálně šestipísmenné. Přichází další chvíle pro Dana a velmi, ale velmi zpomalené přehrání prvních taktů. Fanfára, odměna, radost, jdeme.

10 Pexeso (1:37 do nápovědy, pak přesun 0:44)
U rybníčku na hrázi se luští hezky, leč neproduktivně. Ani další kostičková šifra, v níž tuším jakési bludiště, mi už nejde. Nápis na černé straně jsme složili, leč smysl nám nedává. Slunce pálí, Marjánka usíná a aby nedostala úpal, tak jí dáme přes hlavu šátek, takže vypadá jako mrtvola. Moc družstev nepřichází a těch pár co tu bylo spíš mizí. Organizátoři doplňují šifry. Nakonec se vydáme naslepo do Nebušic, jedna z tamních ulic se zdála z písmenek vykukovat (za bděla a vyspala netuším která).
Leč Nebušice jsou typický Šmoulov, sterilní trávníčky, domečky, zámková dlažba, za tůjkami bazény. Na návsi místo autobusové zastávky budka s ostrahou. Voláme o nápovědu, abysme si případně ještě zaluštili. Hrome, Horoměřice. Pěkná dálka. A tak se škrábeme do svahu, nad nímž se (zdánlivě velmi nízko) plíží letadla sedající na Ruzyň. Mineme luxusní sanatorium vzpomínaje na dávný konec na pythagorejských trojcích. Cestou přes pole vidíme vpravo od cesty člověka, který akrobaticky dovádí s velkým RC vrtulníkem.

11 Cenzura (0:24)
Tak takhle nějak jsme si to v duchu malovali. Je sice po jedenácté hodině, ale další stanoviště ještě stihnem. "Házíme" klíčová slova rychleji, než je stíháme kreslit. Kóta identifikována. Ondra vyrazil napřed, my ostatní táhnem za ním. Občas nás někdo předbíhá, ale není mu to nic platné.
Nad dvanáctou šifrou sice ještě chvíli dumáme ve stínu u zahrádkářské kolonie, ale psychicky už končíme. Po poledni jdeme zpět do Horoměřic. Pro Michala přijela rodina, svezou do civilizace i Marjánku. Velká letadla nízko nad námi se plouží k letišti, jejich stíny pozorujeme na opačném konci pole. Autobus jede o půle. Na zastávce se nahromadí docela dost družstev, debatují se šifry, kostička, co kdo kde a kdy a jak. Díky tomu že jsme za hranicí tarifního pásma trvá nastupování velmi dlouho, navíc tam nejméně půlka bedňáků zůstala. U metra se dav rozplývá, poslední jedince rozliším ještě v davu na Můstku.

Dojezd
Letos jsem nedělal žádné rekordy v nespaní, dřímal jsem hodinu při cestě tam i při cestě zpátky. Při hře jsem neodpadl ani na chvíli. Přesto jsem měl "dlouhé oko", tj. fungoval jsem v neděli až do časného večera. V závěru dne jsem pak měl nový druh mikrospánkových snů, flashových halucinací, nebo jak to nazvat. Spontálně se mi vynořovaly před očima pohledy na různá místa v městské krajině - obrazy domů, ulic, křižovatek a výhledů. Zřejmě podrážděné orientační centrum.

Esej o Bedničce
Bednička měla rozhodně úspěch. To je neoddiskutovatelný fakt, stačí si pročíst příslušnou diskuzi. Proč tomu tak bylo, to je otázka na diplomovou, nebo alespoň bakalářskou práci z oboru sociologie. Pokusím se to vyjádřit v kostce.
Bednička má podobu mléčně bílé plastové krychle o hraně cca 7 cm. Na jejím povrchu se nachází pouze logo hry, dva šroubky a dvoumilimetrový otvor zvukového výstupu. S okolím komunikuje pomocí gravitačního pole a zákona setrvačnosti (vstup) a tónového generátoru + vnitřní světlo červená a zelená coby výstup. Elektronika uvnitř ukrývá několik (cca 10) jednoduchých her / šifer, které nevyžadují ze strany zařízení žádný složitý algoritmus (logik, šibenice, bludiště).
Filozoficky je Bednička "černou skříňkou" - zařízením, které uživatel (hráč) posuzuje pouze podle vnějších projevů. Její rozměr přizpůsobený lidské dlani, i její pravoúhlost a zdánlivá jednoduchost z ní dělají ideální hlavolam.
Emoce spojené s Bedničkou jsou nepřenosné. Osoby, které neprošly sžívacím rituálem na ní neshledávají nic zvláštního. Může to být taky tím, že to nejsou osoby geneticky vhodné (jinak by hráli Bednu), nebo tím, že jim je tato představena jako již zadaná, což snižuje jejich tendenci se do nedostupné krásky bezhlavě zamilovat.
Mnohé atributy Bedničky přímo odkazují na dalšími kulturní artefakty skrývajícími tajemství jako např. kostkové bludište (The Cube), tamagoči, ježek v kleci (Záhada hlavolamu), kryptex (Šifra mistra Leonarda) apod.
Dramaturgie celého sžívání se s Bedničkou byla velmi povedená. Začala už v Bednářských listech, kde bylo prozrazeno jen minimum a zbytek byl ponechán na fantazii čtenáře. Při hře samotné se pak uživatel seznámil nejprve s tónovou funkcí bedničky a ovládl, ať už spontálně nebo pod odborným vedením, základy umění bed-fu. Ve druhé fázi, v tzv. kolečku, následovalo seznámení se znakovým vstupem. Zde bylo nutné si Bedničku popsat a v metafyzickém smyslu ji tak zbavit její panenskosti. (Samozřejmě pravý guru bed-fu popisky nepotřebuje a pouze na začátku cvičení se zorientuje dle loga :-) Dalším fantazii podporujícím momentem bylo přidání světelných efektů umístěných do úloh připadajících přibližně na noční část hry.
Postupným sžíváním se s kostičkou dochází k tomu, že se přizpůsobí algoritmy a motorické stereotypy v mozku člověka. Je to běžný postup při výuce nové činnosti, např. psaní deseti prsty, nebo řízení vozidla, zde navíc s dobrou zpětnou vazbou v podobě zvukové a zrakové stimulace (princip herních automatů) a vyluštění hesel (princip odměny). V družstvech tak docházelo zhusta ke specializaci a vzniku pozice "lord of the Cube", pána Bedničky.
Dalším pozitívním momentem Bedničky je její hmatatelnost: Když už se družstvu nepodaří dosáhnout cíle Bedny (a to se týká 99+% hráčstva), získává alespoň její malou jmenovkyni.
Nápady, které Bednička vzbuzovala u hráčů byly velmi bujaré. Nejběžnější byla idea, že po zadání cílového hesla se kostička vznese, ať už pomocí výsuvných křídel či levitace, a odvede družstvo do cíle. Dále jí byly (spíše nevážně) přisuzovány tyto schopnosti: hřát, hovořit lidským hlasem, komunikovat s dalšími Bedýnkami, samostatně se pohybovat, vibrovat, vonět. Z očekávaných her byly typovány nejčastěji miny, naopak postřehovou záležitost s chytáním virtuálních vajec čekal málokdo.
Antropomorfizace Bedničky byla vůbec velmi častým zjevem. Jedno z družstev ji prohlásilo za čestného člena týmu. Její spontální verbální projevy při náhodných pohybech během přesunů vedly ke komuinkaci s ní, např: "To víš že si povídáme o tobě." "Zmlkni, pak tě vytáhnem." a podobně. Nedá se vyloučit, že při vhodném psychickém stavu člověka by Bedýnka prošla i Turingovým testem.

Celkové hodnocení hry
Celkově jsme skončili na 39. místě, záleží jak se počítají nápovědy. Už jsme na tom byli i líp, ale letos jsme si to zase pěkně užili. Správný mix fyzické i psychické námahy, sluneční světlo, prostě endorfinová lázeň. Skutečně, všechny bolístky, škrábance, hlad nebo únavu téměř není cítit. Ovšem ve chvíli, kdy se člověk osprchuje a zaleze do měkké postýlky, tak je ťuhýk okamžitě.
V diskuzích lidem vesměs nestačila superlativa. A já už nechci psát (jako ostatně většinu ročníků) "nejlepší Bedna ze všech". Letos to bylo prostě bezvadné, dobré, fajnové, ideální, nádherné, pohodové, skvělé, suprové, výtečné, znamenité. Jako X-set dalších hráčů předem lituju Bednáře při jejich budoucí snaze nastavenou úroveň udržet, neřku-li překonat.
Příště zase dojdeme kolem 30. místa kousek před konec. To je jasné, vždycky to tak bylo, maximálně může být mile překvapeni. Ale těšíme se na to. A děkujeme.

P.S.: Záhadou zůstává, jak je možné, že jsem letošní klíč k 17. stanovišti uhodl už vloni. Skutečně. Loňský, mírně roztrpčený zápis končí fonetickým přepisem hesla "Nu, pogodi!"

Zapsal Honza Mocek