BEDNA 2011 - Vichr z hor

2011: VICHR Z HOR

Pár dní před startem Michal oznámil, že se z rodinných důvodů nezúčastní, ať si za něj najdeme náhradu. Náhrada se našla rychle v podobě Marty, Marjánčiny sestry, která s námi už před pár lety kousek neoficiálně absolvovala. Prý mají ještě jednu sestru, ale ta na to prý není a taky má nějak víc dětí, takže s ní do budoucna nepočítáme.

Kráčeje Stromovkou na start, nemohl jsem přeslechnout část rozhovoru z jiného týmu:
"Mě včera začal svaťák..."
"To já loni o svaťáku..."
Rychle v duchu počítám kolik dotyčným zhruba bylo v čase první Bedny, kolik bylo mě a jestli náhodou nejsem stará větev. Asi trochu jo, ale i tak mě potěší když na startu vidím nejméně jedno družstvo převážně ve věku našich rodičů.

Holky už čekají na dohodnutém místě, fasujeme mapu a startovací pokyny. Chvíli po mě přichází Ondra a do rozběhlé diskuze o volbě startovního čísla nakonce Dan.
Kdysi jsem tuhle hru na nejmenší číslo už hrál (mám pocit že tenkrát v Olomouci byl i David S.), takže vím jak to může dopadnout. Vcelku vážně navrhuju dát drsně jedničku, buď frajersky vyhrajem, nebo to někomu zarazíme. Nakonec vlastní prospěch upřednostníme s tím, že je lepší být vysoký a unikátní než nízký a s někým se sejít. Takže jde o to, vybrat co nejnižší číslo, které není ničím zajímavé. A taková vlastnost je rozhodně zajímavá :-) Váháme mezi čísly okolo 40, prvočísla ano nebo ne? Nakonec se držíme při zdi a ustupujeme až k 58.
Před startem je vyhlášeno pár průšvihářů, co neposlali korektní SMSku. My mezi nimi. Zapoměli jsme na klíčové slovo BINFO, rychle to napravujeme, ale i tak do chvíle než jsme vyvoláni nevíme, jestli je to v pořádku.
Dopadlo to tak, že v naší bráně jednička nebyla žádná, v další jich bylo víc a ve třetí s ní družstvo zvítězilo. Byl to zkrátka risk. Asi by bylo zajímavé hrát to při znalosti výsledku i další rok(y).

Šifra 1@: Tetris (16:10)
Dostali jsme papírek a připojili se k části davu která už byla přesunuta do druhé části louky. Že se letos nekonal žádný DDI (dětský den intelektuálů) mě ani nemrzelo. Koukáme na tetris a ona je to morseovka. To byl fofr. Jdeme.

Šifra 1$: Golf (16:32)
Vylezli jsme ze Stromovky do ulice. Chtěli jsme si sednout na prostřední volnou lavičku, ale jedno ze sousedních družstev má námitky (jiná družstva později tento problém očividně nemají), tak jdeme na zídku plotu s tím že to bude rychlé.
Co se má dělat je jakoby jasné. Dáme se do tvarů písmenek a vyleze nám "MIS". Pak se složitější čtyřkové jamky nedaří řešit a někdo (a myslím že jsem to byl já) se upne na morseovku. Spojnice nepřerušená = čárka, spojnice vede venkem = tečka. Dan dokonce chvíli o návodném obrázku tvrdí, že letící míček je namalován přesně v polovině dálky a snaží se z krátkých a dlouhých úseček složit trajektorii vedoucí vnitřkem greenu ve stylu minigolfu.
Tvrdli jsme tam děsně dlouho, než jsme se vrátili k původnímu postupu od půlky textu a vykoukl LETOHRádek. Šli jsme po horní cestě stylem rychlích šípů, tedy v rojnici, blokujíc tak cyklisty i bruslaře, když nám ke všemu přišlo řešení. Ale co.

Šifra 1#: Písmenka (18:32)
Tohle bylo snadné, Ondra opět nejrychlejší. Ještě cestou z kopce jsme domýšleli, co znamená vnitřní textura znaků.

Šifra 2:Vektor (18:51)
Lehli jsme si na rozložené karimatky u bočního výlezu z výstaviště. Z hlubin mysli se mi vynořila vzpomínka na "stoletou" výstavu 1991.
Protože jsme dvojku nepředlušťovali, tak máme co dělat. Pracujeme střídavě ve dvou dynmických skupinkách. Dynamických proto, že se neustále mění jak jejich složení, tak předmět činnosti. Nejdřív asociační kostka -holky a Ondra vyřeší asociace, já koulím, tedy vlastně krychlím.
Pak paralelně procházka a ozbrojený boj. Mám scestné myšlenky, že když vypravěč stál za puškou, tak je to Puškin, není někde ve Stromovce Puškinův ostrov? Jdu se podívat na mapu před výstavištěm. U planetária juknu do krasohledu na paralaktické montáži. Nebyl to Puškin ale jiný střelec. Došlo mi že jde o šachy. Dan ví o věži pod Střeleckým ostrovem. Svatého Martina ve zdi doplnily holky. Na mapě je to šikmo. Krásně to do sebe zapadá.
Zvolna se smráká. Půjčovna šlapacích autíček pro dopělé bude zavírat. Jeden malý ale voprsklý hoch na zmíněném vehiklu nemá lepší zábavu než se maximální rychlostí prořítit těsně okolo našeho ležení. Když to udělá potřetí, zatváží se na něj Dan takovým způsobem, že je to podle hesla "třikrát a dost".
Nakonec Ondra s Marjánkou a Martou dali dokupy i procházku spojenou s teleportováním mezi Prahou a Brnem a můžem jít.
Cestou přes "houpavej most" už v dáli vidíme vyhlídku obsypanou luštiči. Na křižovatce s hlavní silnicí u Trójského zámečku těsně za námi dorazí 112-ka a z ní se vyvalí několik družstev, takže závěrečné stoupání jdeme v čele docela slušného procesí.

Šifra 3: Barevné vobrázky (20:57)
Šifru hledáme u cedule na vyhlídce - bylo by to logické místo a luštící družstva od ní drží uctivý odstup. Ale správné místo je kousek vedle u cesty. Nějaké družstvo nás navedlo, i my potom dalším dvěma šetříme přehnaně dlouhé rozpačité hledání.
Smráká se, Praha pod námi se rozsvěcí. Nádhera. K tomu mezi cáry mraků jukne úplněk a nad stromem proletí netopýr. Prostě romantika jako prase. Luštěme.
Obrázky mají typickou barvu, o tom nemůže být sporu. Vybarvíme si je. A zkoušíme grupovat. Podle barev, čísel, vlastností, pozice, jak vyrobit dvojice a tak dál. Čas plyne.
Jsme fotografováni. Kdosi v nedaleké skupince má baterku na ruční pohon (nebo je to dynamo z kola?). Kvil, který přístroj vydává, je šílený. Válím se na karimatce zborcený smíchem. Neumím si představit, že by se při tom dalo něco vyluštit. Naštěstí i jeho spoluluštitelé jsou stejného názoru a tak toho hned nechal.
Začíná lehce pršet, podle radaru je toho neurekom až po německé hranice.
Zpět k luštění. Ta šifra má šílenou šířku atributů. Co jsme ještě nevyužili - polohu. Tak Dane, jak to tam "tahali ve wordu"? (Narážka na šifru 2005/5). Tak jsme našli vodorovné a svislé trojice (a jednu dvojici). Ale samotná podstata nám došla až s nápovědou. Čas nic moc. A leje čím dál víc.

Šifra 4: Skrebl (23:29)
Na skalku jsme šli jen já s Ondrou, ostatní jdou ku Bohnicům najít suché místo. Při cestě ze skalky dolů málem došlo na verš ze známé písně "...sjet po zadku holou skálu...", ale zatím jen málem.
Autobusové zastávky obsazené, usazujeme se pod stromem, který zatím nepropršel. Naštěstí Ondra tvary písmenek vyscrablil dřív, než začalo z větví kapat durch.

Šifra 5: Ulice (00:26)
Už je zítra. Na konci ulice Velká skála jsme obsadili jeden z podbalkónů a poslali Ondřeje napřed. Bylo to unáhlené, je to ještě docela daleko a bez mapy nemá šanci. Tak opustíme suchý flíček a jdem se pěkně kolektivně zmáchat do louky.

Je to tu zvláštní kraj. Směs venkova, parku, sadů, divočiny a satelitů. Tady někde byla vyhlídka, ze které jsme se skrz sněhové mraky pokoušeli pozorovat zatmění měsíce v roce 95. Tady někde vloni zabili tu malou holku. Tady všude jsem trénoval běh. Běžíš strží a jsi u někoho na zahradě. Zvláštní místo mezi ZOO, matfyzem a blázincem.

Na vyhlídce jsme šifru na druhý pokus našli. Byvše líní se dvěstě metrů vrátit, spustili jsme se, jako mnozí další, na silničku cestičkou mezi keři. Na prudkém svahu z klouzavého jílu, s těžkými batohy, deštníky a omezeným počtem baterek to bylo dost dobrodružné a je s podivem, že sebou na zem flákla pouze Marjánka a i ta tak šikovně, že se neumazala. Zato jeden kluk co šel proti nám vypadal jak horník na konci šichty.
Luštící místo jsme našli pod převisem u vjezdu do garáže jednoho domu za tramvajovými kolejemi. Jsme na vyvýšené rampě, po každé straně máme o nějaké 4 metry níž další flek jako stvořený pro družstvo. A že se jich tam střídá.
Uliční šifrou postupujeme pomalu ale jistě. Nejdřív jsme našli prémiového "bratra Hampejze" v rejstříku ulic. První opravdový průlom udělal Dan, když se rozhodl daný tvar ulic v mapě prostě nalézt. Vybral si výrazný tvar s kruhovým náměstíčkem a našel - prase. Pak ve dvou skupinkách asociujeme nejdřív tvary a pak i ulice. Vycházejí vingly. Je mi jasné že je to mřížka, ale jedna souřadnice stále chybí. Což takhle počet zvířat?
Další šifra je nedaleko, Dan s Ondrou pro ni vybíhají, tohle místo se zdá je dobré.
Dostavuje se noční krize. Jakž takž teplo si člověk může udržet ve dvou módech. Buď tak, že se nehýbe, aby si nerozvířil bublinu vzduchu co si sám ohřál, nebo naopak musí vyvinout dostatečnou aktivitu, aby zvýšil produkci tělesného tepla. Přechod mezi těmito dvěma módy je krutý. Mezi druhou hodinou ranní a půl pátou všichni členové družstva, s vyjímkou Marty, na pár desítek minut usínají.
Před svítáním si holky jdou odskočit za silnici a koleje. Po pár minutách se ozve plechové zadunění. Pokusily se dobýt nějakou kešku, která je umístěna na cca 5 metrů vysokém sloupu větrání z metra.
Záchrana nás posílá k matfyzu do Tróji. Svítá a přestává pršet. Cestou z kopce mám pocit rozbytých podrážek, ale realita je mnoehm prostší - mám puchejře!

Šifra 6T: Samá rekurzivní voda (05:01)
Tady jsem prožil několik let života. Je to dávno. Stromy vyrostly, lidi vesměs zmizeli. Ale teď není čas ani síla na nostalgii. Velká matice písmen. Vyškrtáme nápisy "SAMÁ VODA" a co dál. Hele tady se taky něco opakuje: PIXU. Jo, je to posunutá voda. Rekurzivně aplikujeme abecední posuny na stále menší matici a dle očekávání na konci je řešení.
Dan by nejradši jel autobusem, ale já tady ty místní znám, nezastaví to a skončíme někde v dálce na sídlišti. Navíc skoro nic nejede. Cestou dál jsem si uvědomil, že kromě časového zdržení nás tahle záchrana stála docela znatelné převýšení. Naštěstí v kopci už cesta neklouže.

Šifra 7: Moderní umění (6:29)
Vypadá přesně tak, jak jsem si podle popisu v novinách představoval. Našli jsme si suchý podbalkón, ale moc jsme si ho neužili.
"Je to morzeovka." povídá Ondra a čte nápovědu o duze.
Dan špekuluje o tom, kolik má duha barev a jak je seřadit.
Marjánka má správný nápad, kde namíchané barvy míchat a taky ví, kde je park Košinka. V tom kvaltu jsme vynechali tu část, co dávala slovo "klen", ale upřesnítko to jistí.
Dan nestihl pochytit princip řešení a nechce ukázat mapu "dokud mu nevysvětlíme jak se to řeší".

Šifra 8 (7:32)
Upřesnítko "13" fungovalo. My sedíme na lavičce u cedule 8 - dub letní. Přestalo pršet ale ochladilo se, přesně jak jsem předpovídal.
Na téhle šifře jsme totálně selhali. Vidíme nějaké trojice souvisejících písmenek, různé symetrie a průniky slov mezi sebou. Snažíme se napasovat písmenka na nějaké těleso. Nejdřív Ondra zručně vyrábí osmistěn, nad nímž se kolemjdoucí bednář obzvlášť potutelně usmíval. Krychli už radši maluju v planárním grafu.
Kolem jde dvojice houmlesáků a opilecky hlaholí cosi o odpoledním hokeji proti Dánům, totiž Rusům. Pak nám jeden z nich koukne pod ruce a pronese svůj komentář: "Vás taky zajímají ty písmenka?"
Už mám dost, koukám do trávy a najednou vidím spoustu čtyř- a pětilístků.
Po snídani se dostavuje druhá vlna inspirace: Písmena jsou ve vrcholech tělesa. Pětice a sedmice jsou pěti- a sedmiúhelníky, definované ve směru hodinových ručiček, protiběžné dvojice nám udají které stěny sousedí a vyjde nějaké těleso...
Přichzí SMS s nedalekým umístěním záchranného Téčka, Ondra s Marjánkou vyrážejí.
Hypotetické těleso má "rovník" z šesti pětiúhelníků, na každé straně jsou tři sedmiúhelníky. Asi budou muset být nějak promáčklé. Maluju plášť toho fantasmagorického tělesa. Když každý z "polárních" sedmiúhelníků bude mít dvě strany přiláclé na rovníkový pás, dvě na své sousedy a tak tři zbydou. Ty kolem každého pólu vytvoří prázdný šestiúheník a tam bude tajenka. Takhle jsme si s Danem notovali, zatímco zbytek družstva vyluštil záchrannou šifru a ještě kousek cesty k další šifře.

Šifra 9: Smyslná (11:08)
Šli jsme opět pěšky. V kopci jsme překročili "svetrovou izotermu" (to je místo, kde si každý zastaví a sundá si svetr).
Smyslovou šifru jsme vyluštili poměrně přímočaře, bez nějakých odboček, tak jak autoři zamýšleli. Je půl dvanácté! Tak ještě jednu. Dá se to stihnout?
"Je to deset minut, poběžte." prohlásí Marta.
Vyrazili jsme klusem, tedy až na Dana, který se ploncá vzadu. Vedle cesty je adrenalinová atrakce - tobogán. Myslím že jsme z toho kopce seběhli rychleji. Aspoň jsem měl ten pocit, když jsem se řítil po schůdcích dlouhých přesně na jeden a půl kroku, puchejře na nohách, těžký batoh na zádech a moirové tričko vlající kolem pasu.

Šifra 10 (11:38)
Nakonec to nebylo tak daleko. Asociace k příslušným kapalinám jsou celkem jasné. Seřadit dle hustoty, proč ne. Jen výsledný text nedává smysl. Potřebný posun v abecedě nakonec našel Ondra. Bylo za 3 minuty poledne. Torzo železničního mostu.
"Dalo by se to stihnout?" ptám se
"Jo, vim, támhle kousek bydleli naši." (není v Praze místo, které by holky neznaly osobně)
"Jdem!"
Marta vybíhá. Já za ní. Po cca 200 metrech je mi jasné že na další sprint, ještě k tomu po rovině, už nemám sílu. Naštěstí mě předbíhá Ondra, beru batohy a jdu zvolna za nimi. Jen pomalu se mi vzdalují ulicí. A už je poledne.
Zbytek družstva mě došel volným krokem, jdem za výsadkem. Pod pilíř jsme došli asi pět minut po poledni. Oni tam prý byli cca 12:02 a mluvili i s jiným družstvem, co to stihli před polednem, ale nikdo nic nenašel. Ondra hledá kešku. Vydupané stopy ukazují jasně, kde hledalo každé z 59 rychlejších družstev. Šifra tu není a druhý břeh vypadá nepřípstupně. No nic, dohráli jsme. Bylo to pěkné, ale do cíle v Karlíně se nám nechce.
Došli jsme na metro a rozjeli se domů. Tak zase za rok.
Ve vlaku jsem ještě doluštil duhový "KLEN". Po 24 hodinách a kilometrech považuju ta čtyři písmena z morseovky za úspěch.

Závěr a hodnocení
Dopadli jsme daleko hůř než jsem si myslel ("chce to pořadí nižší než je náš věk"). Zamrzí to o to víc, že letos to bylo asi nějaké lehčí/kratší, konec konců konce došlo 17 týmů! Na druhou stranu jsme zase zhruba v 1/4 startovního pole, což celkem koresponduje s naším umístěním v minulých letech.
Letos byla specialitkou mapa. Je to krásný dárek, potěšil nás všechny. Části šifer ukryté právě do ní nebyl žádný překvapivý krok stranou, přestože ve dvě v noci a dešti o tom mnozí z nás pochybovali. Jen jmen dávných bratří nalezeno poskrovnu.
Několik zaseknutí letos ukazuje, že když někdo v týmu má nějakou myšlenku, tak by se jí měl držet, dokud sám neuvěří že to nejde. Ostatní na tom hledají hnidy jen proto, že geniální záměr autora nechápou a potřebují ho vysvětlit. A pokud se to nedaří, tak je postup řešení pochybný.
I když jsme někde tvrdli hodinu nebo tři, pořád bylo nad čím dumat. Letošní šifry dávaly prostor pro fantazii a kombinování a i když jsme byli často docela mimo, tak jsme nikdy dlouho nenudili. A to je dobře.

Zapsal Honza Mocek