Jak jsem cestoval vlakem

Už několik měsíců jsem toužil po tom, účastnit se semináře MPH (roz. MeziPlanetární Hmota). Jenže vedení této skupinky bláznů stále né a né vyhlásit přesný termín akce. Uběhlo tak léto, přišlo září a v říjnu jsem se konečně dozvěděl datum i místo konání semináře. Dost mě to vyděsilo i překvapilo zároveň, dokonce jsem si musel notně protřít zrak a sednout si do pohodlného křesla, aby to se mnou hned neseklo. Datum byl stanoven přesně na víkend mých narozenin."To bude zas matka řádit", pomyslel jsem si, protože letos jsem se chystal po 5-ti letech strávit tento svátek doma.

Místo konání mě také nějak vzlášť nenadchlo."Veselí nad Moravou", kde to ksakru je? Vzal jsem si do ruky mapu a očima prozkoumával milimetr po milimetru. Po 5-ti minutách marného prohledávání Ašského výběžku mi došlo, že Veselí bude asi v opačné části republiky a to na Moravě, jak již samotný název napovídal. Po další čtvrt hodině marného prohledávání jsem usoudil, že mapa Evropy asi nebude to nejvhodnější. Napadla mě spásná myšlenka,
"zeptám se Světlany, ta říkala, že ve Veselí bydlí". A udělal jsem dobře. Ne jenom, že mi řekla kde její rodné město leží, ale poradila mě i výborný vlak, kterým se bez přestupu dostanu z Prahy až do Veselí.

Celé to vypadalo velice slibně, vzlášť když se mi podařilo přesvědčit dva další spolužáky, aby se zúčastnili semináře společně se mnou. Dokonce ve stejný termín se konala podobná akcev Brně, na kterou se chystalo několik mých kamarádů z Plzně.

Rozjel jsem se za nimi ve snaze přesvědčit je, aby jeli s námi oním zmíněným vlakem. Tento můj nápad však nedostál pochopení.
"Ty ses snad zbláznil, brát si kvůli tomu den dovolenou !? A vůbec, už jsme se dohodli. Jestli chceš jet s náma, tak jedeme Slovenskou střelou, vlakem který jede z Prahy v půl pátý."

Co mi tedy zbývalo. Sedl jsem za klávesnici svého kompjůtru a svěřil se do rukou elektronického jízdního řádu, zvaný IDOS. V počítači to notně zakřoupalo a asi po třech minutách praskání vyplivl na monitor požadované spojení.
"No sláva", zaradoval jsem se.
"Na Slovenskou střelu navazuje v Brně další rychlík až do Veselí."

Má radost však vydržela jen necelou minutu. Po podrobnějším prohlédnutí monitoru jsem zjistil, že v Brně budeme muset čekat celou hodinu a půl. No nic, pro přátele se musí něco obětovat.

Konečně nastal tolik očekávaný den odjezdu. Všichni jsme se měli sejít na Smíchovském nádraží, kde má Slovenská střela výchozí stanici. Z Prahy jsme nakonec jeli jen dva, já a Dan. Z Plzně jich bylo rovných osm. Honza, který měl jet původně se mnou a s Danem, se rozhodl cestovat na vlastní pěst. Že prý na nás ve Veselí se Světlanou počká na nádraží.

Když jsem tedy já s Danem přišel na perón Smíchovského nádraží, celý vlak byl prakticky prázdný. Akorád v jednom kupé se mačkalo osm lidí. Podle řevu, linoucího se celým nástupištěm, jsem poznal své přátele. Výborně se bavili. Stříleli po sobě ksichty a na jediné dívčině v kupé zkoušeli jedno z nejstrašnějších mučení světa, tzv. " fousování ".

Dali jsme si s Danem věci hned do sousedního kupé a přemýšleli co dál. Nakonec Dan vytáhl karty a prohlásil s chladným úsměvem:
"Dáme si mariáš !".

Jemně jsem se mu snažil naznačit, že na mariáš jsou zapotřebí nejméně tři a my, ať jsem koukal jak jsem koukal, sedíme v kupé jen dva. Dan byl však tak nadržený několikahodinovým absťákem, že v klidu dál s přihlouplým úsměvem míchal karty. Až když rozdal, pochopil, že třetí hromádka nemá majitele. Snažil se proto přesvědčit někoho z vedlejšího přecpaného kupé, aby si šel sednout k nám. Nikdo však nešel. Všichni seděli jak přikovaní a několik výhružných pohledů mluvilo jasně proti.

Po chvíli se vlak konečně rozjel a Dan se vrátil zdrceně do kupé. Chvíli ještě hypnotizoval třetí hromádku karet, položenou na protějším sedadle, pak ji sebral a chmurně prohlásil:
"pojď, zahrajem si aspoň větší menší boj".

Když jsme byli v nejlepším, vlak vjížděl na Hlavní nádraží. Na perónu už čekali rozlícené davy cestujících. Jakmile vlak zastavil, začali se hrnout všemi možnými otvory do vagónů. Vlak byl během pár vteřin plný.

Za chvíli jsme opět vyjeli. Cesta probíhala dost nudně. Z vedlejšího kupé se sice ozývaly výkřiky typu:
"pomóc, ty hajzle, bum, bum, prásk ", ale nikdo jim nevěnoval větší pozornost. Najednou se ozvala veliká rána a v našem kupé se objevila Maruška, jediná zástupkyně " něžného " pohlaví v naší výpravě.

Dan s ní hned navázal rozhovor na téma vysokoškolské tytuly. No jaké rozumy z těch dvou a zejména z Marie lezly to nikdo v kupé nechápal. Po chvíli, kdy probrali snad všechny školy ve střední Evropě, se spolu vsadili o nějakou triviální blbost. Tím jejich rozhovor konečně zkončil. Dan se ještě pokusil přemluvit Marii, aby si s námi zahrála mariáš, ale to už bylo i na ni moc.
"To se raději nechám znova sfousovat, než hrát s vámi tuhle blbost," prohlásila drsně Marie a odplížila se do vedlejšího kupé.

Zůstali jsme opět sami s cizími lidmi. Né ale na dlouho. Vlak najednou začal brzdit až úplně zastavil. Vyšel jsem na chodbičku vagónu a otevřel okno. Všude tma jak v pytli až na pár staničních světel v dáli.

"Kde to asi jsme ?", problesklo mi hlavou a snažil jsem se přečíst název na vzdálené staniční budově. Bylo to ale marné, beztak v nápisu nejméně jedna polovina písmen chyběla. Na chodbičku postupně začali vylejzat i ostatní spolucestující. Vedle mne najednou stál Tonda Dědoch, otevřel okno a prohlásil:
" To jsou Úvaly u Prahy tady to znám".

Pomyslel jsem si něco o díře světa a nechápal, proč takový rychlík jako Slovenská střela musí stavět zrovna tady. Venku pobíhali zmatení nádražáci, kopali do vagónů a něco na sebe pokřikovali. Když se deset minut nic nedělo, navrhl jsem Danovi, že by jsme mohli jít ven, zjistit, jak dlouho tady ještě budeme stát. Pamatuji se, jak jsem jednou takhle čekal čtyři hodiny v Blovicích, až vlak vůbec nejel. Posílen touto vzpomínkou, jsem vyskočil z vagónu a málem mě přejel další vlak. Naštěstí byl ode mne ještě asi 50 metrů daleko, a tak jsem měl pár vteřin na to, abych se uhnul blíž ke svému expresu. Byl to náklaďák, který se kolem mě nejprve prohnal velkou rychlostí, pak začal brzdit až se strašným skřípáním a pištěním úplně zastavil. Musel jsem si protřepat obě uši, aby jsem na ně opět něco slyšel. U otevřených oken postávali mí kamarádi a se smíchem na mě křičeli:
"tebe tak někam pustit "a nebo "to jsou ti bejvalí nádražáci ".

A to už se k nám konečně blížila průvodčí z našeho rychlíku a měla dokonce tu drzost kontrolovat jízdenky. Na mě křikla ať nastoupím zpět do vlaku, že se s ním bude posunovat blíž ke stanici. Snažili jsme se z ní dostat aspoň pár informací.

"Co se vlastně děje a proč nejedeme dál ?", zeptal se nejstarší člen naší výpravy Lumír Honzík.
" Přejeli jsme člověka", pronesla flegmaticky průvodčí a dál vklidu procvakávala jízdenky. Víc se nám z ní dostat nepodařilo.
"To musel ten člověk skákat zrovna pod náš vlak ?", prohlásil suše Myšák. Mlok se zas rozkošnicky usmíval. Asi si představoval jakýsi výjev z filmu " Psicho " nebo nějaký nový masakr motorovou pilou.

"Pozór, pozór", ozvalo se s velkým praskáním ze staničních ampliónů.
"S vlakem číslo 275 se bude posunovat. Vážení cestující. Váš pobyt na této stanici bude prodloužen asi o hodinu. Kdo má na spěch, může si přestoupit do dalšího rychlíku, Brněnský drak, který zastaví na této stanici asi za 5 minut."

"To je tedy pěkný", pomyslil jsem si,"jen aby jsme stihli tu přípoj v Brně"a začal jsem uvažovat o přestupu do nabýzeného vlaku. Moc se mi od sud nechtělo a když mě Myšák s Tondou povzbudili slovy:
"aspoň tam nebudete muset čekat takovou dobu", bylo rozhodnuto, že zůstanem. Dan navrhl, že by jsme si zatím mohli skočit do hospody na pivo a podívat se trochu po vesnici. Proč ne. Počkali jsme až Střelu šoupnou blíž ke stanici a vyrazili jsme. Cestou jsme se ještě zeptali přednosty stanice, jak dlouho že tady budeme stát.
" Dřív než za čtyřicet minut to nepojede chlapci ", odpověděl nám přednosta a dál se věnoval rozhovoru se svým podřízeným. Mohli jsme tedy v klidu vyrazit.

Za stanicí, na vyvýšeném místě, stála hned první hospoda. Nejdříve jsme se chtěli ale projít, a tak jsme zahli do leva a pomalu šli ulicí.
"To je ale díra, nikde nesvítí ani jedno světlo ", pronesl Dan, zvyklý od kolíbky na noční život velkoměsta.

Za pár minut jsme došli na konec ulice a co nevidíme. Po hlavní třídě, se hnali jak zběsilí policajti. Prohnali se okolo nás a smykem zastavili na železničním přejezdu. Dva vystoupili. Chvíli se koukali do kolejiště.
"To asi hledají tu mrtvolu ", řekl pobaveně Dan. Po chvilce dohadování se ještě pořádně rozhlídli, nasedli do auta a se zapnutou houkačkou zamířili k nádraží.
"To jsou ale pitomci. Ani neví kde mají nádraží. To máme tedy kvalitní policii. Ty to tak vyšetří, když ani neví, z jaké strany jsme přijeli."

Celou cestu zpátky jsme se smáli a povídali si vtipy o policajtech. Vylezli jsme na vyvýšeninu a hurá do hospody.
"S těmahle policajtama opravdu dřív jak za čtyřicet minut nepojedem", pomysleli jsme si a vklidu otevřeli dveře hospody. Prošli jsme chodbou a zamířili k výčepu. To co jsme zde ale viděli, nám div nevyrazilo dech. V celé vesnici mrtvo, ale tady je živo jak na Václaváku. Vzduch tak hustý, že by se do něj sklidem dala zaseknout sekyra. Protřel jsem si zrak a v mlze jsem zahlíd výčep. Hned jsme k němu zamířili.
"Tak co si dáte", neslo se hospodou a výčepní na nás valil oči.
"Dvě piva", pohotově odvětil Dan.
"Jo a přineste nám je támhle do toho salónku", dodal jsem a prstem ukázal naproti do salónku, kde nikdo neseděl.

V klidu sedíme a vychutnáváme pivo.
"Je to strašná hospoda, ale pivo tu mají celkem dobrý."
" Co dobrý, výborný", dodal Dan.
No prostě idilka. Najednou však Danovi prudce ztuhnul úsměv na rtech. Takového výrazu by se vněm čert nedořezal.
"Tam, tam jedou nějaká okýnka ", ukazoval klepajícím se prstem k oknu. Opravdu tam cosi jelo. Hned mi došlo, co má Dan na mysli.
" To přece nemůže být náš vlak ! ?", odpověděl jsem s úžasem v hlase. Rychle jsem uvažoval, jestli by se to ještě dalo stihnout. Těško, došlo mi v zápětí a pomalu jsem dál upíjel ze svého pulitru.
"V klidu dopijem, zaplatíme a půjdem do vlaku, co kdyby to zachvíli přece jenom jelo", řekl jsem Danovi.

Za pět minut už stojíme na peróně. Dívám se do míst, kde stála Slovenská střela a pomalu mi dochází co se stalo. Co teď ? Všechny věci zůstali ve vlaku a co víc, přípoj v Brně už určitě nestihneme. Dan se však ještě nevzdal naděje. Na druhém nástupišti stál nějaký jiný rychlík. Dan mě hned k němu táhnul.
"Co blbneš ?! To není náš vlak !", snažil jsem se ho zadržet.
"Ale je, akorád ho posunuli sem", křičí na mě Dan hrnoucí se do nejbližšího vagónu.
"Tak se koukni kde má lokomotivu, vždyď to jede zpátky do Prahy. A vůbec, je nejmíň o pět vagónů delší."

To Dana konečně zarazilo a pomalu ale jistě i jemu začínalo docházet
"To je hrůza, musíme hned zjistit kdy jede další rychlík ", křičí na mě Dan. Navrhnul jsem mu, že se může jít podívat do stanice na jízdní řád. Sotva jsem to dořek, Dan vzal nohy na ramena a upaloval do čekárny. Šel jsem hned za ním. Dan už vevnitř usilovně kroutil jízdním řádem, jako kdyby mu šlo o život. Nechápal jsem, jak v té rychlosti může stíhat číst. Pochopil jsem však záhy. V této "stanici" totiž nestaví ani všechny osobáky, natož nějaký slušný rychlík. Přiskočil jsem k jízdním řádům abych Dana zarazil. Pak, ani nevím co mě to napadlo, jsem vyšel před stanici. Právě tam zastavil nákladní vlak. Fíra měl otevřené okýnko a díval se ven. Přistoupil jsem k němu a začal ho přemlouvat, aby nás vzal na mašinu, jinak že už vůbec nic nejede. Když jsem mu odvyprávěl celý náš příběh, svolil a otevřel nám dveře. Trochu se sice divil, že v Úvalech u Prahy zastavila Slovenská střela, ale na konec nám dal za pravdu. Oni nádražáci jsou holt zvyklí na lecos.

Na mašině na stanovišti jsme se mačkali celkem čtyři: já, Dan, strojvedoucí a jeho kamarád, kterého vezl domů. Cesta probíhala celkem v pohodě. Ti dva si vyprávěli zážitky z práce a my jsme se přitom dobře bavili. Když jsem se zmínil o tom, že jsem studoval v Plzni dopravní průmyslovku, odvázali se ještě víc.
"Učí tam v Plzni ještě Tumpach s Kinkorem ?", zeptal se jeden z nich na dva populární profesory.
"Kinkor, to byl pěknej vůl. Jednou takhle v Plzni na hlavním nádraží jsem si musel odskočit z mašiny a když se vrátím, tak co nevidim, Kinkor na stanovišti a ani se nepřezul! Kufry nandaný úplně všude a prej jestli ho nevezmu do Prahy. Tak jsem ho hned vyhodil. Nesnášim lidi, který mi vlezou na stanoviště, aniž by se mi předtim zeptali. No né."
Musel jsem mu dát za pravdu. Přihodil jsem taky pár zážitků z průmky, až po chvíli ten druhý povídá:
"Hele Tondo, vidíš ten ohnutej sloup elektrickýho vedení ?"
"No vidim, co má bejt ?"
"Tak ten jsem ohnul já minulej tejden. Zkoušel jsem tady jet trochu vyšší rychlostí."
"Hmmm", ozvalo se uznalé mrumlání.
"Ještě Vám musim říct něco o Tumpachovi", povídá opět fíra.
"Bylo to asi v 88-mém. Zrovna jsme zkoušeli ty nový peršingy, co všechno dovedou. Na stanovišti byla nějaká komise a mezi nima i Tumpach. Hasim si to stovkou po rovný trati a teď najednou někdo z nich dostane nápad, vyzkoušet rychlobrzdu. Prý za jak dlouho to zastaví. Pánové, to bude stát na fleku, říkám jim, samotná lokomotiva zastaví maximálně do sto metrů. Né, že to prej chtějí vyzkoušet a že tomu nevěří. Říkám jim, ať se tedy něčeho pořádně chytí a zapřou se jak můžou. No a jak myslíte, že to dopadlo. Jeden z nich měl přilepenou hlavu na skle, druhej zajel tady pod ten pult a schodil na sebe židli no a Tumpach, ten si rozříznul celou dlaň o kovovou krabici s rychloměrným proužkem. A pak, že to neumí brzdit."

Cesta nám rychle ubíhala a málem jsme si ani nevšimli, že už se blížíme ke Kolínu. Nevím, jak dobře se ti dva na mašině znali, ale ten co řídil se svého kamaráda nejmíň třikrát zeptal, v které stanici že to chce vystoupit. Bylo to až v Nové Vsi u Kolína. Na tu situaci snad do smrti nezapomenu.

Pomalu vjíždíme do stanice.
"Tady mi zastav, třeba na peróně", křičí jeden.
"To nemůžu, stojí tam osobák. Kdyby mě někdo viděl že tam zastavuju, tak jsem nejmíň dva měsíce bez prémií."
"Tak mi aspoň trochu přibrzdi, ať můžu vyskočit!"
Při těchto slovech strojvedoucí postupně začal ubírat rychlost. Jeho známý byl vyvěšenej z mašiny. Nohy měl na nejnižším stupínku, pravou rukou se držel madla a levá mu volně vlála ve vodorovném směru. Silně mi připomínal slaměného strašáka, zavěšeného na kůlu kdesi v polích. V této krkolomné poloze "rozhovor" pokračoval dál.
"Ještě mi trochu přibrzdi !", křičí na fíru.
"Vždyď už skoro stojíme !"
"Přibrzdi, přibrzdi !"
Fíra si pro sebe zamumlal něco o ztracených prémiích, kouknul na tachometr a na automatu nastavil nulovou rychlost.
"Dobrý, už můžeš jet", ozvalo se v zápětí z nástupiště.

Po těchto slovech vlak opět začal nabírat rychlost a za chvíli jsme už opět měli svých 90 kilometrů za hodinu. Z vedle stojícího osobáku si nikdo ničeho nevšiml.

Fíra nám řekl, že si nemůže dovolit s tímhle zastavit v Kolíně na peróně, a proto nám zastaví hned v další stanici, kde můžeme počkat na právě předjetý osobák. Lidi stojící na nástupišti zřejmě nechápali. Najednou tam zastaví zničeho nic nákladní vlak, aby pak z lokomotivy vyskočili dva kluci, kteří tam s nimi vklidu dál čekají na spožděný pantograf.

V Kolíně nás čekal důležitý úkol a to, zjistit co nejrychleji nejlepší spoj do Brna. Ve stanici stál zrovna nějaký rychlík. Do jeho odjezdu zbývaly pouhé tři minuty. Co teď ? Rychle jsme se rozběhli do staniční budovy, zjistit co se dá.

"Jó do Brna", ozvalo se z informací, "tam teď nic nejede, jedině do Ostravy. Zrovna Vám jeden stojí na trojce", dořekla starší paní za okýnkem. Na víc už jsme nečekali. Vzali jsme nohy na ramena a co nám síly stačili, upalovali na perón. Vlak už se skoro rozjížděl, výpravčí nervózně přešlapoval po nástupišti a pískal seč mu síli stačili. Jedny dveře od vagónu byly ještě otevřené. Jen tak tak jsme do nich stačili naskočit. Na chodbičce vagónu stál vlakvedoucí se svojí průvodčí. Oba měli už něco vypito, a proto si ani nevšimli, že jedeme jinudy, než udávaly naše jízdenky. Navíc nám průvodčí půjčila svůj jízdní řád, řka:
"Sedněte si někde v tomto vagónu, já přijdu za chvíli", a odešla nejspíš pokračovat ve slavení.

My jsme zatím usilovně listovali v jízdním řádu a zavrhovali jedno spojení za druhým. Začínalo nám být jasné, že pokud nechceme, aby naše věci odjely na Slovensko, musíme do Brna od někud zavolat. Přibližně jsme odhadli, kdy asi tak přijede Slovenská střela na brněnské hlavní nádraží. Z toho a z jízdního řádu vyplynulo, že jediná možnost jak to včas stihnout, je zatelefonovat z České Třebové.

Cestou do Třebové se již nic podstatného neudálo. Akorát po půl hodině přišla původčí, sebrala nám jízdní řád a beze slova zmizela.

V klidu jsme tak dojeli až do stanice. Vystoupili jsme z vlaku, ale co teď ? Po celém těle mi naskočila husí kůže. Najednou se mi nikam nechtělo a volat už vůbec ne. Dan na tom byl nejspíš podobně, jelikož ani on nejevil žádně známky iniciativy. Někam jít ale musíme blesklo mi hlavou, oklepal jsem se a nejistě vykročil směrem k dopravnímu dispečinku. Dveře byly otevřené, a tak jsme nejistě vstoupili do vnitř. V kanceláři seděli tři nádražáci. Byli tak zabráni do svého rozhovoru, že si nás ze začátku vůbec nevšimli.
"Dobrý večer", pronesli jsme zborovým hlasem.
"Dodrej, dobrej", ozvala se odpověď.
Až po ní jim došlo, že nejsou v kanceláři sami. Vytřeštili na nás oči a chvíli němě zírali. To se jim asi v hlavách honily nejrůznější myšlenky, co takové dvě individua jako my, asi můžou chtít. Nevydržel jsem napjatou situaci a začal jsem třesoucím se hlasem vyprávět zhruba náš příběh. Oni z počátku nechápali, ale postupně se jim začalo vyjasňovat až se nakonec schovívavě usmívali.
"A kam že chcete aby Vám dali ty bágly ?"
"K přednostovi stanice."
"Hmmm, tak to by asi nešlo, ale můžou Vám je dát do dopravní kanceláře, to určitě najdete, ta je hned na peróně."
Po těchto jejich slovech jsme spokojeně odešli. Počkali jsme na osobáček do Brna a v deset hodin s ním odjeli.

Mezi tím už naši přátelé ve Slovenské střele zjistili, že něco není v pořádku. Z počátku měli za to, že jsme nastoupili do některého z předních vagónů, ale po půl hodině, když stále nikdo z nás nešel jim došlo, že už nepřijdem. Někdo z nich dostal nápad, že by nám aspoň mohli zbalit věci. Chvilku se dohadovali, pak se dva z nich sebrali a odešli do našeho kupé. Lidi co tam seděli, se museli dívat dost vyplašeně, když se tam objeví dva úplně cizí kluci a začnou nám balit naše věci. Nikdo z nich však neřekl ani popel.

V Brně se pak po příjezdu vlaku ozvalo z ampliónů:
"Pozór, pozór, zvláštní hlášení, pan Lumír Honzík se dostaví urychleně do dopravní kanceláře."
Samozřejmně, že všichni okolo z toho měli strašnou srandu a neušetřili si nejednu hyjenistickou poznámku. Všichni šli ale svorně s Lumírem jak šílená ochranka v čele s Maruš. V kanceláři na ně opět nádražáci vyvalili oči. Asi je to nějaký jejich národní zvyk. Pak se zeptali:
"Který z vás je pan Honzík ?"
"Já", ozval se poloplešatý zrzavý mladík.
Další detaily rozhovoru mi bohužel nejsou známi. Nevím, co si říkali, ale když jsme o půlnoci dorazili konečně do Brna a zašli si k nim pro bágly, už z dálky se na nás přihlouple usmívali.
"Tak to jste vy ?", se smíchem si nás přeměřovali.
Ani jsme nemuseli nic říkat, Lumírovci zapracovali tak, že by to bylo stejně zbytečné. Sebrali jsme naše věci, pozdravili a rychle odešli. Až ve staniční budově jsme se mohli všemu od srdce zasmát.

Vlak do Veselí nám bohužel odjížděl až ráno kolem páté, a tak Dan dostal nápad podívat se do města a hlavně do známého Boby centra. Toto a další příhody ze semináře již nejsou předmětem této povídky. Snad příště. Na závěr dodávám, že do Veselí jsme nakonec šťastně dojeli v sobotu 12.11. kolem sedmé hodiny ranní.

Zapsal Jaroslav Kovařík