Zapadní pól

Vandr na Chebsko vymyslel Jarda. Učinil tak z osobních důvodů: byl tam na vojně a táhly ho tam vzpomínky. To ovšem nikdo netušil, takže v době největšího rozkvětu bylo přihlášeno až devět lidí, včetně tří dívek. Dopadlo to tak, že nás jelo šest, ale ještě den před odjezdem nás mělo být jen pět.

Pátek 12.5. 1995

Víkend vyšel přesně na tři zmrzlé Pankráce, Serváce a Bonifáce. Vyjeli jsme z Hlavního nádraží vlakem v 14:32 a jeli jsme odklonem, takže nám Dan cestou ukazoval, kde bydlí. Nemáme karty. Kousek před Chebem vznikla "myšlenka voru", která doufám nezanikne.

 O půl sedmé jsme dojeli štastně do Chebu. Prohlédli jsme si město (Šuri s Tomášem si zatím povídali o grafických algoritmech) pevnost a dřevěný most. Pokračovali jsme dál podle řeky až k přehradě a pořád dál proti proudu a pěli písně všelijaké. Pak se červená značka oddělila od vody a vedla přes rozestavěný nadjezd nad silnicí, která tam taky ještě nebyla. Jeho zdolání bylo dost krkolomné. Je zajímavé, kudy všude může taková turistická značka vést. Po osmé jsme stanuli na Komorní hůrce. Tento kopec, známý jako naše nejmladší sopka, nás celkem zklamal. Jako sopka nevypadá, je porostlá lesem, takže není vidět do kraje, ani tam není cedulka, která by nám něco zajímavého řekla.

Pokračujeme plynyle dál, soumrak se snáší, míjíme dům s červenou lucerničkou.

Místo na přespání jsme našli v lese, asi 100 m od silnice. Natáhli jsme igelity, konkrétně rouru Dana Tůmy a vzdušný přístřešek Tomášův. Dan je na svou igelitovou trubku hrozně háklivý a nesnese, aby se někdo, byť jen v žertu zmiňoval o možnosti zvětšit prostor pod ní, tím že by se rozřízla. Kromě toho nůž nesmí igelit vidět ze vzálenosti menší dvou metrů.

V posledních zbytcích denního světla jsme rozdělali oheň ve škváře na kraji parkoviště. U ohně jsme se najedli buřtů, chlebů, Jarda si ohříval fazůlky. Asi o půl jedenácté zabočilo na parkoviště auto s německou značkou. Projelo kolem na lesní cestu a za dvě minuty jelo zpátky. Jasně.

Později, někdy kolem půl na půlnoc, když jsme leželi ve spacácích a Dan a Šuri hráli na své nástroje při svíčce hymnu na dobrou noc, objevil se tam němčour znovu. Kupodivu na dodoutnávající ohniště nenajel. Za slabou hodinku byl i se svou děvkou zase pryč a my mohli klidně spát.

Sobota 13.5. 1995

Ráno, osm hodin. Prší. Mírně ale vytrvale. Zbíráme se, snídáme. Jarda roztápí svůj benzíňák (spotřeboval na to tolik suchého lihu, že by se tím dala ohřát polovina ešusu) a vyváří na něm kopřivový čaj. Balíme a hned časně o desáté se vydáváme na cestu. Mezi rybníky po zelené jsme došli do parku Lázní Františkových. Postupně jsme popíjeli různé prameny. U Glaubera II podotkl Dan "To chutná jak Šaratica. Nepovažoval jsem jeho názor za přesvědčivý, spíš se snažil pramen ostatním znechutit. Ještě jsme chvilku žasli, jak ta voda teče strašně dlouhou dobu a pořád a nevypnou ji a nevypnou, až někdo dospěl k logickému závěru "to by se mělo stáčet do lahví a prodávat". Glauber I. Až u Františka jsme si přečetli, že všechny prameny Glauber mají projímavý účinek a to podle čísla vzestupně. Teď všichni napjatě čekají, co to se mnou udělá, páč jsem pil nejvíc. Zklamu je. Mě to chutná. Pak jsme se trochu vzdálili od centra a kolem úzkorozchodné tratě, sloužící k těžbě rašeliny jsme došli až k pramenu Železitému a k Natálii.

Bylo kolem poledne, tak jsme se vydali na nádraží. V nádražní restauraci jsme si dali polívky. Kolik stojí jedna, když tři stojí 40,- ?

Počínajícím odpolednem nás dovezla lokálka přes Aš až do Hranic v Čechách. Odtud to má být na trojmezí jen asi 7 km. V dešti a větru nám to trvalo asi dvě hodiny. Prošli jsme pásmem, kam se před pár lety člověk nemohl dostat, neb hranice byla přísně střežena.

A pak nastal ten slavný okamžik:

Dne 13.5.1995 v 16.28 jsme dobyli západní pól naší republiky.

Je to takové místo, kde teče potok, jsou tam cedule a dál už jsou jen Německa, tedy v současné době jen jedno. K tomuhle cancouru jsme přišli zásluhou toho, že tam dříve stál Český hamr. Bylo hnusně a tak jsme 16.35 pól zase opustili a vydali se zpět do vnitrozemí. Dokonce i tatranku, kterou jsem si pro tuto příležitost šetřil jsem snědl o kilometr dál. Byla zabezpečena proti dešti tím, že byla postupně v batohu, v igeliťáku, v igelitové tašce v ešusu a ve svém obalu z továrny. Dostat ji za pochodu bylo značně nelehké.

Asi po půl hodině jsme to zapíchli "U Lenka", což byla budka pro hraničáře, všech šest se nás tam akorát vešlo. Něco jsme tam pojedli a zosnovali plán: půjdeme po strážní silnici (to je ta, co se táhne podél hranic) až do obce Pastviny, kde by podle Jardových matných vzpomínek měl být senník. Pět kilometrů složených ze tří nekonečných rovinek jsme ušli navzdory očekávání ne za dvě, ale už za hodinu. Už nám čvachtalo v botách a touha spočinout byla silným motorem. Podle silnice je ještě vidět nezarostlý pás, který byl dříve zadrátovaný. Snad to časem zaroste aspoň houštím.

Obec dělá čest svému názvu, kromě pár stavení je tu jen kravín a nekonečné pláně.

 Seník znamená v Jardově mluvě stodolu. Stodola, do níž jsme se dotáhli o půl sedmé byla již notně rozebrána. Asi hodinu jsme se salašili tj. převlékli se do posledních suchých svršků, co jsme měli, rozvěsili mokré věci, ohradili jeden kus stěny dvěma igelity, takže vznikla kapsa chránící nás před větrem. Postupně asi tři lidé zjištovali nepříjemnou skutečnost oznamující ji naprosto stejnou větou: "Jé, já mám mokrej spacák!" Místní nás zaregistrovali, takže byl vyslán pán, aby nás okouk. Rozhodně nešel nabírat seno, ačkoli se tak tvářil (měl i pytel). Asi byl spokojen, další problémy s obyvatelstvem téměř nebyly, až na viz dále.

 Udělali jsme si čaje a polívku a jali se vyhřívat své spacáčky. S tmou jsme pousínali a až na osvětlování halogenkou zvečera, zřejmě se pokoušeli zjistit, co tam chceme, a noční přejezdy aut hraničářů byl klid. K osvětlení jsme se nevydali pro značnou únavu a lenost. Doufali jsme, že se nám sem nepřivalí autobus Jugoslávců, kteří by chtěli do Němec a naše přání se samozřejmě splnilo.

Neděle 15.5. 1995

Ráno se probouzíme do jiného počasí. Neprší. Ale je svinská zima, jak se na zmrzlé sluší. Všecho nám promoklo a teď do toho musíme. Rozpitvali jsme můj igelit na vycpání bot. Suché ponožky do mokrých bot. Dali jsme si čaje, Jarda spustil svůj benzíňák, což je u sena hazardérství. Stodolu jsme nespálili a vydali se na první vlak zpátky do Františkových Lázní v cca 9:45.

O jedenácté jsme byli v městě. Tomáš a Jakub zůstali na nádraží a hlídali batohy. Jakubovi se už nikam nechtělo, Tomáš hovořil o puchýřích přes celé chodidlo. Ostatní jsme šli na SOOS. To je rašeliniště, rezervace a je to jen asi 5 km od města (podle šipek 7-8 km).

Dorazili jsme tam s polednem, neboť jsme cestou zpívali. Tedy, zpíval jsem já, Dan a Jarda. Šuri nezpíval. Na podmračené obloze se ukázalo na několik okamažiků slunce. Kdyby Šuri nenechal plavky na nádraží, mohl by si je teď vzít, Dan by ho vyfotil na poslední snímek filmu a mohli bysme ukazovat, jak jsme měli hezké počasí.

 Zaplatili jsme po 5,- vstupného a vydali se na hatě. Císařský pramen byl taky dobrý a taky mu ostatní nevěřili. Bahenní sopky bublaly, masožravky ještě nerostly. Podívali jsme se i do místního muzea. Na dalším kousku úzkorozchodné tratě u nádraží stál vagónek. Jarda do něj samozřejmě strčil, vagónek jel, jel z kopce, zrychloval, až po deseti metrech dunivě narazil na pražec, ukončující kolej. Místní obyvatelstvo je buď velmi tolerantní, nebo hluché, nikdo nám nevynadal.

Cesta zpátky trvala hodinu a čtvrt. Zkusili jsme jít po silnici, což by mělo být o něco kratší. Hledajíce hospodu, dospěli jsme k názoru, že tento kraj je zařízen na jiné návštěvníky, než jsme my, totiž na zápaďáky. Počasí jde dočasně dolů, fouká vítr, spadlo pár kapek. Zpívá už jen Dan a trochu Jarda. Ke konci cesty Dan začíná kulhat, bolí ho koleno.

Na nádraží nás čekal jen Tomáš, Jakub šel do města načepovat nám prameny. Po jeho návratu jdeme i my ostatní. Pokušení ochutnat Glaubera III nebo IV jsem odolal. Musím pak přece dojít na nádraží a nevím, jak dlouho jejich účinky trvají. Krom toho jednotlivé prameny nejsou rozlišené a pijí se teplé. Fuj!

Ve vlaku je samozřejmě za oknem hezky, dokonce i slunce se ukázalo. Šťastně jsme vyjeli. Chtěje mít pro sebe celé kupé, učinili jsme dohodu: když někdo přistoupí a někdo z nás s tím nebude souhlasit, sundá si boty...

Přisedl si k nám Jardův spolubydlící. Nikdo nehlasoval proti němu, ale když se tam objevila ještě jeho známá, odešli rádi oba. Krom toho, plašili jsme na každé zastávce pomocí hudebních nástrojů a to tak, že každý hrál něco jiného. Přes tato všechna opatření si k nám v Plzni přisedla nějaká paní. Abychom nebyli nekulturní, větrali jsme každých 25 km.

O půl deváté jsme (již bez odkolonu) v Praze ukončili akci, při níž byl dobyt zápádní pól.

Sepsal Honza Mocek.