Vltaviny 95

Že se pokusíme najít vltavín(y), o tom se mluvilo už od jara. Zorganizovat akci připadlo na mě. Hromadnou jízdenku jsem nezařizoval, páč nás jelo jen 4, navíc Jarda měl junior pas.
O naší trase rozhodla náhoda. Devět dní před odjezdem mě kluci nenechali zlomyslně vystoupit z výtahu v mém devátém patře, a tak jsem přejel a potkal Světlanu, která mi poradila obec "(Nové?) Borovany. No a tam jsme se vydali. Obec tato leží na pomezí dvou map, z nichž jsem jednu zakoupil.

Pátek 13.10

V pátek třináctého jsme vyrazili z Hlaváku ranním courákem do Třeboně. Na nádraží přišel i Jakub Jiříček, který za námi přijede v sobotu, aby se zeptal kde budeme.

Před polednem se čtvrthodinovým zpožděním vystupujeme v Třeboni. Mnohem lepší by bylo vystoupit o zastávku dál v něčem jako T.-Lázně, resp. T.-zastávka.

V samotném městě to poznává Dan, ale nakonec nás radši vede místní klučina, který se ptá odkud že jsme, a hele, je to vnuk cukráře z Pardubic, a dokonce vím přesně, kde má jeho děda krámek.

Na náměstí jsme nakoupili zásoby a vyfotili se u slunečních hodin. Druhé sl. hodiny jsou v nádvoří zámku, ne zcela jim rozumíme. A vůbec nechápeme, proč ve 12:56 odbíjí 11x. Dan si vzal ve vlaku do hlavy, že musí vidět hrobku Švarcenberků. U rybníka Svět mi ochotně půjčil zrcátko, a já to skutečně viděl, jak je hladina malinko zakřivená. Dan si prohlédl hrobku a je tedy pro celý zbytek cesty uspokojen, dokonce i rakev zahlédl rozbitým okýnkem.

O pěkných pár kilometrů dál jsme blbě odbočili, protože šipka byla vidět až asi o dva metry dál a zpáteční šipka nás poslala do louky. A tak ačkoli jsem pronesl "Zbohem, Světe, ne že bych umíral.", hladina se nám ukázala ještě jednou. To se stalo u "obce" Odměny, dneska bychom řekli "Náhrada", prostě to dostali poddaní za území zaplavené Světem. Něco jako Mušov - Pasohlávky, nebo nový Bítov v našem století.

Další rybník, Spolský, byl vypuštěný. Můj návrh na hledání vltavínů na jeho dně sice nevyšel, ale zato Jardu fascinují ulity vodních šneků. Kde se tu vzaly? Jsou to šneci, kterým voda utekla? Nebo jsou to přirozeně vymřelé skořápky? V písku dna jsme našli tento text, psaný zrcadlovým písmem:

1) Ahoj lidi.

2) Jak se máte?

3) Co děláte?

4) Jak to jde?

V pět hodin v obci Mladošovice se Jarda s Danem rozhodli "zajít na jedno" a Šuriho strhli sebou. Já na ně čekal venku a pak jsem na ně radši počkal na konci vesnice, pojídaje chlebovou pochoutku. Že jsme se pak utábořovali téměř za tmy je jasné.

Jarda se ztratil. Dost nás to znervóznilo, hledali jsme ho, křičeli. Přišel asi za 20 minut. Prý se byl projít, to že dělá často. Oheň rozhodně nebyl předpisových 50 m od lesa, naopak, byl těsně vedle lesní cesty a jen díky prčlivě vyhrabané jámě jsme zřejmě nezaložili podzemní lesní požár.

Sobota 14.10

Probouzíme se o osmé v pořadí já, Jarda, Šuri a Dan. Jarda si našel pár poddubáků a přidal je do polívky - pytlíkajdy, čímž získal hustou houbovku.

Do Borovan jsme dorazili k polednímu za použití částečně turistické trasy, částečně vzdušné čáry. Ve druhé části jsme šli polem a "hledali" vltavíny. V Borovanech jsme jen nakoupili, podívali se na vlaky kůli Jakubovi - jeden právě jel v poledne, další jede až asi o půl čtvrté.

Kousek za Borovanami byla u náspu trati cedule o tom, že zde začíná soukromý pozemek, že se sem nesmí ani vejít ani vjet. Vzhledem k tomu, že tamtudy vedla červená turistická značka, zapochybovali jsme o právoplatnosti cedule a já jsem ji pro jistotu ohnul. Na ceduli v opačném směru jsme nikde nenarazili, takže pravděpodobně strávíme zbytky svých životů na soukromém pozemku.

Poté jsme dorazili na místo "Trocnov-rodiště", které je dělané trochu ve stylu "rodný domek Járy Cimrmana". Naobědvali jsme se tam, prohlédli si muzeum. Zříceniny, na které se těšil Jarda se ukázaly být (obě dvě) potěmkinovskými základy selských stavení přímo v těsné blízkosti muzea, pro přespání zcela nevhodné. Proto zde necháváme jen vzkaz pro Jakuba. Chtěli jsme udělat živý obraz "narození Jana Žižky", ale Jarda odmítl použít snímek, s tím, že je málo světla, ač předtím ono místo vyfotil (tuším třicetinou).

Obec Trocnov je od rodiště vzdálena asi 2 km. Počkali jsme tam na vlak o půl čtvrté a když Jakub nepřijel, nechali jsme mu tam druhý vzkaz.

V obci jsme nabrali v jednom stavení vodu, za pohledů tří chlapců (6-8 let), z nichž jeden byl na vozíčku a jeden na cyklotrialu. Měli jistě spoustu otázek, například jestli se koupeme v rybníku.

Za obcí, když už nás opustil i ten s kolem, jsme si zapěli do kroku "Rosu na kolejích". Po zaznění písně jsem konstatoval, že je to pouze falešná romantika a zeptal se, kdo někdy šel po trati. Jarda tvrdil, že šel jednou asi 2 km po úzkorozchodce na Albeři. Řekl jsem mu, že se to nepočítá, že ve skutečnosti po kolejích chodí pouze pochůzkáři. Během této diskuse se modrá značka kamsi odklonila, pak začala mizet cesta a my se ocitli na pastvině, odkud se dalo jít jen jedním způsobem: po náspu. Tato pomsta osudu trvala asi kilometr.

Pak se začalo šeřit a bylo nutné hledat místo na spaní. Že jsme se utábořili opět za šera a opět byl oheň pouze na lesní cestě, o tom zde nehodlám psát. Jarda tentokrát nezmizel beze slova a nabídl, ať jdem někdo s ním. Šel jsem já. O cca 500 metrů dál byl krmelec se seníkem a minimem sena od minulých vánoc. Jarda měl pocit, že by se tam skvěle vyspal, ale přesun Danovy roury jsme neprovedli, protože to bylo u hlavnější cesty a nikdo o nás vědět nemusí.

Večer u ohně jsme mluvili i o politice a Dan se Šurim uzavřeli sázku o bednu šampaňského o to, zda bude v Honkongu znárodnění velkých podniků do konce roku 2007. Dan tvrdil že jo, Šuri že ne. Pokud by se změnil systém natolik, že by ho i Dan uznal demokratickým, vyhrává okamžitě Šuri, který k tomu poznamenal: "Doufám, že v tý době nebude prohibice."

Od politiky jsme pak přešli k otázkám typu "Kolik lidí potřebuje měnu?" a potom jsme debatovali, jak zjistit polohu na pustém ostrově. Zeměpisná šířka, to je jasný, podle polárky. (Na jižní polokouli opačně.) A co šířka? Jarda s Danem ze sebe soukají vzorec pro hvězdné hodiny, ale ty ukazují místní čas. Dejme tomu, že mám stopky, nebo hodinky, které se mi rozešly. Jde určit "Kolik hodin je v Grenwichi"? Dalo mi dost práce přesvědčit Jardu, že z hvězd to nejde, že je třeba najít nějaký zdroj, který ukazuje čas všude na Zemi stejně. Třeba proměnnou hvězdu...

Neděle 15.10

Probouzím se asi v sedm hodin. Rozdělal jsem oheň, najedl se a chvíli jsem hrál na flétnu. O půl osmé prošel kolem houbař.

V devět hodin jsem se jal probouzet ostatní. Dostalo se mi nepříjemné odpovědi "Dyť je neděle."

Když jsem je aktivoval natolik, že byli schopni vnímat, ukázal jsem jim, kde na ně budu nejdál na modré čekat a vydal jsem se hledat vltavíny. Desetice kamenů, kterou jsem přivezl do Prahy obsahovala: jeden střep, dva křemeny atd. ale žádný vltavín. Po dvou dnech vykouklo slunce, země oschla a ve světlé písčité ornici není šance.

V obci Zborov na nás štěkal pes. Šuri navrhl ho přeštěkat, o což jsme se neúspěšně pokusili já a on. Dan a Jarda jsou nějací rozmrzelí, zřejmě z toho časného buzení.

Asi o dva kilometry dál jsme se pozvolna blížili k jednomu nedůležitému stavení, které mělo zvláštní střechu. Když se na ní člověk díval, jakoby opalizovala, vzorek byl nezřetelný a jako na vodě. Bylo to vidět od půl kilometru do padesáti metrů a nikdy jsem takhle živou plochu neviděl.

Když jsme dorazili do Dobré vody, neviděli jsme žádný důl, ani portál do něj, ba ani jedinou ceduli z naučné stezky o dolování zlata a stříbra zde, protože zase "hospoda". Dobrou Vodou jsme tedy proletěli jako vítr, abychom zabloudili v obci následující, v obci Dubičné. Nakonec nám pán z vilky "16,- za noc, se sprchou, barevnou televizí..." poradil asi tři hospody, z nichž Danovi zněla nejlépe "U žáby". Tam jsme si dali čaje (já a Šuri), piva (Dan a Jarda), polívky (ostatní), sekanou (já), řízek (Šuri). Jarda a zvláště Dan, kteří dva dny neviděli žádnou bytost opačného pohlaví hodnotí (radši potichu) místní dívky. ("Je statisticky dokázáno" pronesl Dan "že většina pražských holek je připravená vo pannenství mimo Prahu?" a jal se rozebírat příčiny této skutečnosti.)

Když kluci byli asi v půlce druhého piva, najednou z ničeho nic padlo rozhodnutí jet vlakem v 16:18. Upozornil jsem je, že je to za pouhých padesát minut a že na nádraží to máme nejmíň tři kilometry. Sprintovali jsme jako blázni, Jarda s Danem asi 100 metrů vpředu, pak já a za mnou s dvacetimetrovým odstupem Michal. Vlak jsme samozřejmě stihli.

Zabrali jsme si krajní kupé v posledním vagónu, kde už seděla ňáká dívtka, studující skripta Makroekonomie. Samozřejmě, že se s ní Dan dal do řeči (a my ostatní taky). Já si od ní půjčil ty skripta, zběžně a je přečelt. Asi půlce jsem rozuměl a pamatuju si že "nejhorším nepřítelem je inflace". Mezitím jí Dan vyslýchal až zjistil ze které je školy, jaký tam mají studijní systém, systém stipendií atd...

Po polovině jízdy, když už za oknem byla tma, vložil jsem se taky do hovoru a namaloval jí nekrychli a parní lokonmotivu startující z Marsu s věnováním. Z čehož měl hroznou srandu Dan.

Na Hlavák jsme dorazili k půl sedmé, a v metru směrem na sever ke kolejím se náš poslední letošní vandr pomalu a nenápadně ukončil.

Zapsal Honza Mocek.