Pod zem

Kdy: Víkend 1.11. - 3.11.1996

Co: Vandr, jehož cílem bylo prozkoumat kaolínové doly v Hosíně (mapka) u Českých Budějovic

Účastnící: Já(Šuri), Jarda, Dan, Martin a Jelena ( to je dívčí jméno a ne 2. pád j. č. od jelena )

Prolog:

Bylo, nebylo, ale spíš bylo to před třemi lety, kdy udatný průzkumník Jarda objevil a prozkoumal kaolínový důl u Hosína. Blbý bylo, že poté zapoměl, kde se důl nachází. To ho neodradilo od toho, aby se rozhodl, že se tam ještě někdy vrátí... Den první (pátek): Sraz byl v 8:30 na obvyklém místě na Hlaváku. Vlak jel v 8:50. Já jsem dorazil v 8:45 a to už byl Dan značně netrpělivý. Jarda už tam taky byl. Martin s Jelenou příšli v 8:55, ale vlak kupodivu ještě chytli. Cesta probíhala v dobré náladě ( i když někteří nejmenovaní jedinci ke konci usínali), způsobené kvalitou hádanek ( = matfyzáckejch úloh), které jsme si dávali. O tu neljepší se s vámi podělím:

Jedna dívka si chce užít se třemi chlapci. Problém je, že mají jen dva prezervativy. Jak mají prezervativy použít, aby byl sex bezpečný ? ( Poradím vám, co se dá z prezervativama dělat : můžete jich navlíkat víc na sebe a otáčet je na ruby. )

V (?) jsme dorazili do Budějic. Bohužel si Jarda vzpoměl, že tady někde mají výborný prodejny s vláčkama. Díky němu jsme si prohlídly slušnou část historického jádra města. Po asi hodině se Jardovi konečně podařilo zakoupit jeho oblíbenou hračku. Když jsme už byli na náměstí, vylezli jsme na známou Černou věž, ze které je výhled na celé okolí Budějovic. Ti drzouni po nás chtěli vstupný. Požadovali jsem vstupenky pro děti do deseti let, ale to nám neprošlo. Zkusil jsem apelovat na soucit výběrčího a zeptal jsem se, jestli by alespoň mně, který vytáhl ty stovky schodů nahoru celý bágl, nemohl dát slevu. Setřel mě slovy : "Vy jste z báglem opotřebovával schody dvojnásob, buďte rád, že neplatíte dvakrát!". Tak jsem zaplatili (?) Kč. Této sumy jsme nelitovali, neboť se nám naskytl krásný výhled na Budějovice a okolí. Nejpůsobyvější dominantou jsou tři chladící věže nedalekého Temelína. Jejich spodní část je částečně v zákrytu se zámkem Hluboká. Nastal čas přesunu do blízkosti dolu.

Nenechte se zmást tím, že se důl nazývá Hosínský, neboť se ve skutečnosti nachází u vesnice Těšín, což je v podstatě okrajová část Budějic. Dojeli jsem tam motoráčkem se značně nepříjemnou paní průvodčí( Jelena: "Mě se nechce vytahovat lístek." Na to průvodčí rozlíceným hlasem: "Mě se taky nechce pracovat." nebo co to plácala). Jarda nás začal odborně navigovat: "Je to tady někde v tomhle lese. - nebo možná v támhletom vedle." Doteď nevím, proč ta nejistota, neboť jak jsem později zjistil, důl je v mapě zcela jasně zakreslen. Přes Jardovo úsilí udělat nám z hledání vytrvalostní bojovou hru, jsme vchod do dolu již asi po půl hodině našli( samozřejmě kousek od místa, kde jsme vlezli do lesa). Protože jsem dostali hlad, rozdělali jsme oheň a udělali si večeři( zásoby jsme předtím nakoupili v obchoďáku Julius Meinl nebo jak se ten člověk jmenuje). Já jsem měl buřtíky s cibulkou mňam ňam. Začalo trochu pršet. Kolem se honila jakási parta místních prcků. Po večeři jsme se vydali na průzkum části dolu zvanou Hosín I.

Byla to příjemná procházka, neboť chodby jsou zde tak vysoké, že člověk může jít vzpřímeně a navíc jsme měli mapu. Cestou jsme potkali ty místní, kteří mezitím vlezli dovnitř, jak jdou ven. Že máme venku nehlídané bágly, jsme si uvědomili pozdě. Než jsme stačili vylízt ven, byli pryč a s nimi i Danův památeční nůž( na historku, jak k němu přišel se zeptejte jeho). Po tomto nepříjemném incidentu jsme se rozhodli, že podnikneme trestnou výpravu do vesnice. Účelem bylo uloupení všech slepic a králíků a vypálení celé vesnice. Bohužel jsme zjistili, že jde o jakousi snobskou čtvrť Budějovic, takže většina domů byla z málo hořlavých materiálů a slepice ani králíky tam neměli. Tak jsme šli s Danem zapít žal do místního hostince. V noci jsme se vrátili ke vchodu do dolu již v daleko lepší náladě. Přespali jsme kousek od tamtud v lese.

Den druhý (sobota):

Ráno nás kupodivu vzbudilo sluníčko. Po snídani jsme se vrhli na průzkum zbylých částí dolu. Do Hosína II jsme se nedostali, ale všechno jsme si vynahradili v Hosíně III. To je ta nejatraktivnější ( = nejšpinavější a nejzatopenější a nejnebezpečnější) část dolu. Už vchod byl podstatně nižši než u jedničky. Pak následovalo několik desítek metrů lezení po kolenou, občas i plazení po břiše( tzv. povodňovou chodbou). Škoda, že v místě, kde Jarda sliboval nejužší místo( v mapě označené jako Kleště u propadu Nevada) byla prokopaná díra ven. To potom příliš usnadnilo návrat zpět. Pokračovali jsme do polozavalených oblastí severně od Nevady. Časem se zvětšil prostor a mohli jsme se téměř postavit. Rozhodli jsme se, že po sobě musíme něco zanechat pro naše následovníky a tak jsme začali umělecky tvořit. Nejdříve jsme plácali figurky s kaolínu( já jsem například stvořil Venuši, která vypadala jako sněhulák a Martin cosi co mělo taky dost velký prsa). Pak nás Jarda naučil techniku placek( placka z kaolínu, která se rozplacne na zeď a pak se do ní vyryje nějaký reliéf) a tak jsme na zdi umístili pár hezkej ksichtů. Nastal čas návratu.

Stalo se nám to, co je jistě noční můrou každého jeskyňáře, totiž ztratili jsme se. Naštěstí jsme se při hledání cesty ven projevili jako sehraný tým. Typická spolupráce vypadala asi takto:
Osoba A z levé chodby : Tady jsou stopy, tudy jsme určitě přišli
Osoba B z pravé chodby: Tady jsou taky stopy, tudy jsme taky určitě přišli
Osoba C: Tady jsou všude stopy....

Po chvíli:
Osoba A: Hele kláda, tu už jsem někde viděl
Osoba D: Tu si teda nepamatuju
Osoba A: Já jo, jdeme

Po několika minutách:
Osoba B: To je zajímavej šutr ( vypadalo to jako skalní hodiny, kdo víte co to je)
Osobe E: Ten si pamatuju, tudy jsme šli

A tak jsme s jistotou Indiana Jonese našli cestu ven. Vylezli jsme totálně zasraný od kaolínu. My muži, jsme pochopitelně měli od kaolínu jen dlaně a boty. Podle [KMAY 1976] jsme sice teoreticky měli mít špinavé pouze prsty, ale plazit se hodinu pouze po špičkách bot a prstů jsme silově nezvládli. Jelena byla pochopitelně od kaolínu od hlavy až k patě a Dan díky své velikosti taky nedopad nejlíp. Po chvíli čištění u smradlavého jezírka jsme ale všichni vypadali jakž takž civilizovaně. Bylo to třeba, neboť našim další cílem byl zámek Hluboká( kde je tuším jihočeská galerie). Těch několik kilometrů nám trvalo celé odpoledne, protože jsme cestou museli obědvat, odpočívat a vůbec třeskutě vegetit. Do blízkosti Hluboký jsme se dostali až v podvečer, takže jsme návštěvu zámku odložili na neděli. Našli jsme si v lese místo na spaní, trochu se najedli a vyrazili do hospody( neskutečná zvrhlost, způsobená přítomností ženského elementu). Hospoda v Hluboký je sice trochu luxusnější, ale jídlo tam měli dobrý, takže jsem si dal druhou večeři. Když jsme vyšli pozdě v noci z hospody, ke svému překvapení jsme zjistili, že před ní je klouzačka a houpačky. Po těch pár pivech nám nedalo mnoho práce vrátit se do dětství. Ta klouzačka byla fakt fajn! Večer jsme ješte poseděli, pokecali, o vtipy se podělili( zjistili jsme např., že známe tři vtipy o zlaté rybce) a šli spát.

Den třetí (neděle):

Ráno bylo opět docela hezky. Martin a Jelena se hrozně loudali, takže jsem z Jardou a Danem vyrazili napřed na zámek. Když jsme došli k bráně, zjistili jsme, že prohlídky jsou do 1. listopadu( bylo 3. listopadu). Prohlídli jsme si alespoň místní park, pár soch u galerie a pak se rozložili na trávník na sluníčko. Tam jsme alespoň hodinku opět vegetili. Martin s Jelenou dlouho nešli, tak jsme si řekli, že si zatím uděláme kolečko kolem místní ZOO a dostihový dráhy. Do ZOO jsme nešli, protože vypadala dost chudě a navíc v blízkosti smrděl vypuštěnej rybník. Vrátili jsme se do Hluboký a zamířili na nádraží jako že je tam snad potkáme. Pochopitelně jsme je nepotkali( jak jsme později zjistili, minuly jsme se asi o půl hodiny). Nasedli jsme přímo na vlak zpět do .. naší .. srmradlavé.. stověžaté.. Prahy.

Sepsal Michal Šorel

Literatura: [KMAY 1976] Karl May - Vinetou I. díl, vydáno v Helmut-Verlag Bad-Homburg 1976