Astronomická praxe na Kleti

Jak se stalo, že ti, kdo si zapsali předmět Základy astronomie a astrofyziky, jeli náhle na takzvanou praxi, to už nikdo nezjistí. Zřejmě prvopočáteční příčinou byla naše touha někam vyrazit a katalyzátorem této touhy idea docenta Šolce, že bysme měli něco dělat. A tak určil datum.

Původně nás měl vézt autem. Mělo nás jet pět: Míša, já, Jarda, Pepa a Dan. V neděli (den před odjezdem) mi ale volal Dan, že prý máme jet vlakem, že si Pepa zlomil ruku, a že Míša přijela z hor a má horečku 39°C ve stínu.

Pondělí 12.2. 1995

V šest ráno jsme se sešli na balkóně pražského hlavního nádraží já a Dan. Ještě jsme čtvrt hodiny čekali na Míšu, jestli se zázračně neuzdravila a 6:30 SEČ jsme vyrazili rychlíkem na jih.

Nastoupili jsme do správné části vlaku, takže o deváté vystupujeme v Českých Budějovicích. Vlak do Holubova (další klíčový bod cesty) necháme odjet v 9:30, páč Jarda jel z Plzně, a přece on nebude vstávat, když nás může nechat čekat. Takže přijede až v deset. Prohlédli jsme si město, hledali jsme krámek s vláčky 3x a marně), dokoupili zásoby a 11:48 motoráčkem směr Holubov.

Vyšlo sluníčko, modrá obloha a bílej sníh. Už ji vidím! Tisícimetrový kopec s vysílačem a rozhlednou vévodí kraji.

Z Holubova jsme šli po zelené, pot se z nás jen lil. Dojdouce ku dolení stanici lanovky, shledali jsme, že v pondělí a v úterý prostě nejezdí. Dvacet korun za jízdu (a to ještě bez batohů) se mi zdálo dost, ale budu-li mít příležitost, rád je dám.

Šli jsme pod lanovkou a míjeli sedačky s jednotlivými čísly. Součet protějších byl neustále asi 44. Když jsme jich ušli asi dvacet, v klesající větvi už byla nula a za ní...

To co jsme považovali téměř za vrchol se ukázalo být jen slaboučkou mezihrou. Za sedačkou číslo 1 následovalo 100. Součet se změnil na 144. Nebyli jsme ještě ani v polovině.

Nekonečně pomalu jsme stoupali, těžké batohy na zádech. Občas někdo uklouzl, občas jsme se dívali průsekem zpět do údolí a těžce oddychovali. Ztratil jsem smysl pro čas, takže nevím, kdy jsme se doškrábali nahoru, jen vím, že slunce už vrhalo stíny rovnoběžně s poslední částí svahu.

Na hvězdárně nás uvítali manželé Tišší a kolega Moravec. Šolc tu prý není.Během odpoledne s ním vyměnili několik telefonních hovorů, z nichž vyplynulo že: přijel z Německa, přebírá PMailovou poštu, je unavený, nejezdí lanovka,tj. dnes nepřijede.

Byli jsme uvedeni do místnůstky patřící Petřínské hvězdárně. Je tam palanda, stůl, tři židle a 25°C. Zabydleli jsme se, usušili, najedli a po krátkém rozhovoru (-Přijede ještě někdo? -Ne. -Máte nějaký program? -Hé?) nám ukázali, jak a co se tady vlastně dělá.

Co se tady dělá:

Planetky, Komety, atd.

Jak se to dělá:

Fáze první: Sběr fotonů

K tomuto jsou zde nejrůznější přístroje ve dvou kopulích. Kopule zvaná stará (fylogeneticky) obsahuje dvě fotografické komory (primát jedné z nich je v tom, že je to největší svého druhu na světě a třetí největší svého typu), dvojci dalekohledů (fotografie + pointace) a sen o levném a kvalitním metrovém zrcadle. Druhá kopule (nová?) ukrývá Maxutova průměr zrcadla 57 cm, do primáru se dává CCD, mám za to že je to ST8. Menší reflektor slouží k pointaci a přes den taky k promítání sluncete pro návštěvníky. Na stěnách jsou popularizační fotografie M31, M45, M42 atd, chloubou je to, že si to nafotili sami.

Fáze druhá: Ověření polohy planetky v danném čase.

Aby se příslušný objekt vůbec rozpoznal od obyčejné hvězdy, dělá se vždy dvojexpozice a to tak, že se pole posune o 3’ v deklinaci u fotografických desek (20 min expozice, 5-12 minut pauza, 20 min expozice), nebo se to prostě vezme dvakrát (2+2 minuty u CCD).

Deska se položí na měřící stůl, kouká se do okuláru, najede se středem čtverečku na tu tečku, která se pohnula a pak se buď a) odečte na mikrometrech stupnic a složitě počítá (dříve) nebo b) klikne myší (to jsme si i vyzkoušeli). To se dělá ještě jednou pro obraz otočený o 90° (nikoli Celsia) a celé ještě pro druhý z dvojice obrazů. A pak to celé pro zaměřující hvězdy.

Každý z nás si proměřil jednu planetku a tři hvězdy. Mně se povedlo planetku a jednu hvězdu pokazit, takže to výsledky byly pouze orientační.

U pozorování CCD je to ještě jednodušší: odečte se temný proud (dark field), zaostří se (R-filtr), odstraní se horké body (hot pixels) a měří se najetím kurzoru.

Fáze třetí: Určení dráhy.

Na to, aby byla známa dráha planetky stačí teoreticky tři pozorování. Aby byla známa dostatečně přesně, musí jich být daleko víc. O tom, kdože vlastně planetku objevil rozhoduje, kdo určil její definitivní dráhu. A je-li pozorovaných "oblouků" víc, rozhoduje ten nejdelší. Takže tady dělají hlavně "svoje", než by přednostně pomáhali jiným (hlavně japoncům). Nedodělané planetky jsou na tzv. Critical listu, který začíná ztraceným Albertem (719) a obsahuje řádově stovky planetek. Definitvní číslo jich má asi 6 700, přičemž pozorováno bylo již necelých 30 000.

Do výpočtu elementů dráhy se započítává vliv planet včetně Pluta, jejich měsíců a u komet taky občas negravitační efekty.

Když se objeví nová planetka, není problém z její dráhy (předběžné) projet počítačem efemeridu do minulosti a zjistit, nebyla-li by na nějaké ze starých desek (snímků).

Fáze čtvrtá: Archivace dat.

Desky se uloží do popsané obálky a časem se odvezou do plechových skříní českobudějické hvězdárny. U CCD je to jiné. Produktem jsou totiž pouze data. Zpracovaná a přebraná se hromadí na harddisku, a když jejich velikost dosáhne určité kritické hranice, vypálí se to na CD disk. Tento se vyrobí ve třech exemplářích. Jeden je zde pro provoz, druhý v Českých Budějovicích a třetí v trezoru. Edice prozatím končí diskem č.0002.

Fáze pátá: Bilancování, aneb sebechvála smrdí.

Na Kleti objevili 260 uznaných planetek a jsou zatím šestí v celkovém pořadí ústavů, avšak prakticky první nebo druzí z těch funkčních. Poměr objevů na CCD ku klasické desce stále roste ve prospěch CCD.

První noc bylo zataženo totálně. Hráli jsme ze zoufalství Expanzi, kterou jsem vzal sebou, ve třech. Vyhrál Dan. Střihli jsme si o postele: Dan nahoře na palandě, já dole, Jarda na molitanu na zemi.

Úterý 13.2. 1996

Pokračování prohlídky výrobního procesu objevování planetek (viz výše). Zpráva, že Šolc nepřijede vůbec (náledí). Nabídka odvezení batohů do Budějic.

Prohlídka okolí nás postavila před problém: kolik měří vysílač? Dan tvrdil, že kolem 50 m, já že nejmíň sto. Řešili jsme toto pomocí metod praktické trigonometrie, až jsem usoudil, že mám pravdu a vyřkl rozpětí 80 - 120 m. Dan nevěří. Večer jsem se na to zeptal: 176 m! I já se nechal zviklat o dobrých 50%!

V podvečer jsme se pokusili složit píseň o naší slavné cestě, ale asi nám chybí básnické střevo, používáme příliš dlouhá a složitá slova, takže zbyl pouze ústřední motiv na melodii z večerníčku:

Příběhy včelích medvídků:

Druhý večer jsme měli opět rozehranou Expanzi (je to skutečně zoufalství, ve třech se to hraje velice blbě - dva se perou a třetí se směje (a je to opět Dan)), když se ozve zaklepání, vstoupí Tichý a že se pozoruje. Vyběhli jsme do kopule, obloha zapšklá, ale s hvězdami. V ohnisku refraktotu se chladí CCDíčko. Dalekohled se nastavuje podle digitálního měřáku, který je ovšem relativní, takže odjížděním z libovolné jasné hvězdy (&alpha Ori). První snímek vyšel asi o pole vedle (-Udělals korekci? -Ne. Tady: Dvě minuty nahoru a tři doleva.). Ptal jsem se, je-li to korekce na zakřivení oblohy. Prý ne, ale na křivost montáže.

Na druhém pokusném a proto pouze minutovém snímku už planetka je. Magnituda 16 a půl. Na dalším snímku už je nějaká zamžená a pak mraky. Přesto mají za dnešní večer jednu polohu.

Kolem půlnoci, když jsme s Expanzí končili, bylo ještě pár minut protrháno, ale oni spali, v očekávání bezměsíčních nocí příští týden. Stejně by nestihli ani vychladt kameru na -40°C.

Středa 14.2. 1996

Probouzení v sedm bylo nutné, třebas se pánům nechtělo. Tišší nám o půl osmé naložili batohy do auta. Dohodli jsme se s nimi na jedenáctou v ČB (autobusem v deset z Krumlova). Dolů z Kleti jsme seběhli po zelené značce, a když říkám seběhli, tak to myslím doslova. Šest kilometrů jsme zvládli za hodinu. Na prohlídku města nám zbylo asi 25 minut, autobus jede už v 9:50. Je to městečko jistě původně krásné, ale "pěší zónou" se prohánějí podnikatelé ve fárech, obchody, co obchody, shopy to jsou, kazí i historický vzhled a je to všechno strašně špinavé. Subjektivní dojem mám tedy spíše záporný.

Autobus nás dopravil opět do ČB. Hnusně sněží. Krámek s mašinkami jsme opět nenašli. Po jedenácté nám ukazují na soutoku na hvězdárně archív desek, prý se ještě žádná nerozbila (Dan bral do ruky jen filmy a na zbytek se radši díval mě a Jardovi přes rameno), na nich spoustu Deep-skájů, komet a na blinkmikroskopu dvě desky s pohyblivým bodíkem a to bylo Pluto. Říkali nám, že to celé budou mít brzo v počítači, zatím prý ještě ne, hlavně v nejstarších pozorováních je prý nejistota.

Po poledni šli manželé Tišší na oběd, dohodli jsme se s nimi, že si batohy vyzvedneme až později.

Při další vycházce do ČB jsme navštívili akvaristiku a objevili modelářství, křížovou vyhybku na TT tam mají za 49,-, tak málo nestála ani před deseti lety, Jarda si hned jednu koupil, Dan taky, ale na HO.

Cestou na nádraží jsme pak našli meteorologický sloup a onen původní krámek podle plánku z nádraží, skrytý v průjezdu, ale měl otevírat až minutu po odjezdu našeho vlaku ve 13:14, směr Praha.

Zapsal: Honza Mocek

Jak to v Jižních Čechách bylo to se nikdo nedoví,

komu se to nelíbilo ať to poví Šolcovi.

A než se den překulí, musíme být v kopuli.

Do pěti, do pěti, do pěti, do pěti,

musíme být na hvězdárně na Kleti.