Švédsko 1996

Sobota 15.6. 1996

Sraz v 8 na Holešovicích. Lidi: já, Šuri, Dan. Bágl mám ± 30 kilo těžký. Já a Š. pěšky z koleje - 8:05. Vlak v 8:12 nejede. Jedeme EC v 8: 32. 3 a půl hodiny ve vagónu II. třídy, seděli jsme, němčouři nás vyhodili místenkama a tak stojíme na chodbičce. Ve vedlejším vagóně byli 2 Jugoši (Ukrajinci?) - celníci otvírali strop a dívali se jim do kufrů. Šurimu končí za měsíc pas - má federální! Bad Schandau - kupujeme Schöneswochenendeticket (35 DM) a pokračujeme v 11:15 do Drážďan. V B. Sch. je dětský den, smrděly tam 3 parní mašinky, jak když Plecháčkovi zatopěj.

Příměstská souprava nás v 12:10 vykopla na Dresden Hauptbahnhoff. Dan se furt bojí, že mu nedovolí do Švédska vzít potraviny a tak vyjídáme řízky v rohlíku. V Drážďanech jsme bojovali s vyhledávacím strojem, až jsme si zjistili (A/N) spojení na informacích. V hale byl model kolejiště, když jsme tam došli, vláček jel (za 0,50 DM). Spustila ho ňáká česká rodinka.

Pak jsme jeli podle prognózy. Pozůstalost po lužiských srbech - názvy (s háčky!). Viděli jsme vrtule větrných elektráren, Slunce zapadá pomalejc. V Stralsundu máme asi 2 hod. času. Šli jsme kousek od nádraží, ale nic zajímavavého. Cestou zpět mi vypadly tyče od stanu a rupla tam guma. Hledali jsme Polárku ale je tam humus. Vlak do Sasnitzu stačil tak na dvě dřímnutí - o půlnoci jsme tam.

Neděle 16.6. 1996

jasno

Prošli jsme městem až k přístavu, koupili lístky (á 30 DM) a odebrali se do waiting room, který jsme ovšem přeměnili na sleeping room. Jede to až v 3:15.

O půl třetí jsme vstali, prošli pasovou kontrolou a uvelebili se v křesílkách. Na palubě jsou 2 autobusy čechů. Většinu cesty jsme prospali.

7 hodin - Švédsko. Probloudili jsme jako jediní 3 pěšáci obrovským terminálem. Celní úřednice se nás ptala kam jedeme, co tam chceme, kolik máme peněz (chtěla je vidět) a jestli zde máme přátele. Co se týká peněz, prý máme málo (a nemáme zpáteční lístky), co se přátel týče, Šuri vysvětluje cosi o příteli svého otce, na nějž ví jen jméno, přímení, Stockholm. Šéf, kterého si paní zavolala, nám zjistil jeho přesnou adresu a telefon (je to jen "pro případ nouze"). Pak nás pustili s razítkem v pase. Za 24 hodin jsme dospěli z Prahy na půdu Švédského království.

V Trelleborgu jsme se rozkoukali a začali stopovat - já s Danem a Šuri zvlášť. Asi za 10 min nám zastavili tiráci - jeden Šurimu a druhý nezávisle nám. Byli to brigádující studenti a vzali nás až k pumpě před Helsinborg. Doplnili jsme tam vodu a Šuri rychle chytil stopa dál - ne sice až do Jönkopingu, ale v tom směru. Já s Danem jsme tam skejsli na tři a půl hodiny - přes poledne. Pak nás vzal jeden člověk aspoň na checkpoint na začátku E4. Protože na dálnici se stopovat nesmí, čekáme na nájezdu. Asi za hodinu nás vzal opět ňáký chlap - vzadu měl haldu věcí, kterou přerovnal tak, že tam bylo místo pro naše bágly a ještě pro Dana. Aby to stálo za to, jel na chalupu až za Jökoping, který se prý vyslovuje Jéčepig. Na tu chalupu jsme se dostali tak, že měl v kufru motorovou pilu - prý opravuje 200 let staré stavení a poráží na to i nové stromy. Během těch tří hodin jsme si celkem slušně povídali o autech, povolených rychlostech, volbách v Rusku, o Čechách a Švédsku, jaká je kde krajina a tak. Dan prý chvíli spal (asi 40 km). Nechal nás opět na vjezdu u jezera Vättern, poblíž městečka Gränna.

Slunce šlo už (velmi pomalu) dolů, čekali jsme tam od 19:00 SELČ do asi půl deváté. Pak nám zastavila holka ve fáru. Jela do Stockholmu, ale byla ochotná nás vzít na odbočku v Ödeshogu (asi 30 km). Kromě jejího mobilního telefonátu s matkou jsme si celou dobu povídali. Ptala se, co si myslíme o Švédech, prý se někomu zdají rezervovaní a chladní, že byla před pěti lety v Praze a že ona má radši jih Švédska, odkud jsou její rodiče, i když sama žije ve Stockholmu - pro nás je jih moc Evropský, nás teď zajímají lesy ve středu. V kufru měla golfové hole.

V Ödeshogu jsme se rozhodli zůstat přes noc. Když jsem se šel u pumpy umejt, lekl jsem se sám sebe v zrcadle - jsem rudý jako třešnička. Slunce dělá svoje. Zapadli jsme kousek za parkoviště, není na nás moc vidět, postavili můj malý stan a úhlopříčně s nohama v báglech usnuli.

Pondělí 17.6. 1996

dvě osminy,později zataženo, déšť, déšť

V noci nás nikdo nevyrušil, ani komáři ne. Vstali jsme kolem 8-mý a v 9 už jsme s Danem na stopu. Asi v 11 nás vzal jeden člověk do Motaly. Ani nechtěl vědět, odkud jsme. Vyhodil nás před Motalou, šli jsme skrz město (v poledním Slunci - blbost). Zašli jsme na nádraží, kde jsem se ptal, zda-li existuje nějaké levná jízdenka, ale prý jen SKANRAILPAS, který je drahý i u nás a ani na autobusy nic takového není.

Doplazili jsme se na výpadovku. Dan šel k pumpě (benzínové) pro vodu a když se vrátil, během deseti minut jsme měli auto. Byl to nějaký páreček a jeli minimálně do Örebra. Cestou jsme z nich dostali, že jedou až do Mory a začalo to vypadat na dobrej stop. Ve dvě (14:05) zastavili v Örebru, že jdou na pizzu, sraz ve tři u jejich auta s našima věcma. Dali jsme si v parku další chleba se sejrem a vodu, koukali se na ceny nemovitostí a ve tři jsme pokračovali dál. V Moře u pumpy jsme se dohodli, že jedou dál našim směrem a tak nás vzali ještě asi 40 km do Älvdalenu (asi v 19:00). Byl to náš nejdelší stop - 370 km.

Šli jsme za město a snažili se pokračovat s pevnou vírou, že tam budeme ještě dneska - zbývá asi 80 km. Ve třičtvrtě na osm se kolem nás mihnul náklaďák a za jeho oknem se na nás šklebil Šuri. Dan prohlásil, že tuhle situaci chtěl zažít, ale z druhé strany.

V osm jsme popošli asi o půl kiláku dál ze zúžené vozovky k prodejně aut (od 17 000,- ojetiny přes cca 100 000 - 150 000,- normál, ale 200 000,- za dodávečku), střídáme se po čtvrt hodině. Jedno auto zastavilo o 50 m dál, zajelo na parkoviště a za půl minuty jelo dál - zřejmě jsme ho prosrali. V deset večer jsme chtěli jít někam spát, když tu (22:05) zastavila ňáká dívčina, postavy silnější, angličtiny spíše horší, vzala nás 20 km, vysadila nás na hezkým místě na spaní, u řeky pod přehradou, je tam dřevěný přístřešek, ohniště a dost dřeva. Kromě toho nám slíbila, že zavolá kamarádce, která zítra do Särny jede, že by nás mohla vzít, jestli bude mít v autě místo. Udělali jsme si čaj - první teplá věc do žaludku po třech dnech a 1200 km. Stan jsme nestavěli, v boudičce je hezky a dost místa. Přes noc pršelo, ale nám to nevadí.

Úterý 18.6. 1996

polojasno,přeháňky, déšť

Přešli jsme most a o půl deváté začali stopovat. Já si ještě odskočil do kadibudky zpět za most. Moc toho nejezdí, ranní špička se zde nekoná. Asi o půl desáté nám zastavuje přítelkyně našeho posledního včerejšího stopa. V autě, které má v předním skle prasklinu přes celé sklo, jsou tři - ona a vpředu dva pánové. Během cesty povídáme hlavně o politice a ekonomice, nejdřív myslela, že jsme němci, pak jí zkouším co ví o Cz. Rep. - prý jsme změnili název. Vysvětlil jsem jí, že jsme se rozdělili. Říká, že jim patří kus lesa a malá vodní elektrárna. Že zde vychází 1 kmčtvereční na Švéda (u nás odhadujeme 10x tolik).

Krátce po desáté jsme v Särně. U turistbüra byl vzkaz od Šuriho, že spí za kempem na poloostrůvku. Probudili jsme ho. Stručně jsme si pověděli svoje zážitky z cest - on se flákal , včera spal do dvou, stihl navštívit supermarket, ti tiráci ho vzali až před Särnu a z poslední odbočky už něco chytil rovnou, takže tu byl včera v 21:00.

Najedli jsme se a šli do büra sehnat mapu okolí. Poslali jsme pohledy, probrali mapu, nakonec koupili rybářské velké okolí (10, -) a větší okolí (85,-), platil Šuri. Máme v úmyslu přejít severní most, který prý existuje, ač v mapě není, neboť je jen pro pěší, a pak dle možností najít do večera některou z budek. Další dny pak pokračovat k severu až k "sopce" a tam se uvidí, odkud odstopujem.

Asi ve dvě jsme vyrazili. Mží. Pak přestalo. A začalo pršet. Vyhlásili jsme dešťový poplach a stoupli si pod střechu nějaké stodoly. Asi za 10 minut přijelo fáro, vystoupila blondýnka a ptala se, jestli nechceme dovnitř. Ze slušnosti jsme odmítli, ačkoli Dan tvrdil, že za takovédleho počasí je lepší poznávat obyvatelstvo než krajinu. Když šla za 10 minut ke schránce, už jsme neodmítli.

Nabídla nám čaj a kneckebrody. Angličtinu měla perfektní, prý byla rok v USA. Ptala se nás, jestli je u nás rusofobie, přešli jsme na politiku, dost kritizovala Švédské hospodářství, že je přebujelý sociální systém, který fungoval, když bylo Švédsko po válce silné a bohaté a teď už docházejí i lesy... Ona sama ten problém nemá, chce zase zkusit jít na medicínu,ale bez svého boy-frienda by prý tenhle domek platit nemohla. Říkala taky, že už tady třetí den prší a že je nutné to tady v létě očekávat. Porovnávali jsme finance, prý je zde min plat 7000,- (?), normálně se bere tak kolem 10 - 15 tisíc. Nabídla nám k čaji kreckenbroty s máslem, tubu s (pseudo)kaviárem za dvacku, vypadalo to, že nás nakrmí, ale ubránili jsme se. Na rozloučenou jsem si jí vyfotil.

Dan to později charakterizoval slovy: Představ si, že stojíš u silnice, nestopuješ a zastaví ti ženská, ty odmítáš, ale za 10 minut ji tu máš zase, jestli s ní opravdu nechceš jet. Má pravdu - podle pravidla "dva špatný stopy - jeden dobrej" tohle byl náš devátý stop na 0 km.

Asi v 16:00 jsme šli dál. Pozorujeme na sobě stopy angličtiny, myslí nám to přepnutě.

Další domorodec byl dědula, který k nám přiběhl na zamávání. Bridge? - asi nerozumí anglicky Bró? Dal si ruku k uchu - hluchej.

Přešli jsme most a vydali se na sever po "private roads" - stále kolem jezdí auta. První budku jsme přes dvojitý průzkum nenašli, tečkované cesty jsou k ničemu. Pak jsme šli asi 2 km po cestě značené jen červenými fáborky, čímž jsme si jen zašli. Další přístřešek jsme našli - je to jen malá budka, kam se vejdou buď tři bágly, nebo jeden ležící člověk.

Udělali jsme večeři (z vody hnědé rašelinou), postavili stany. Stále si posouváme večerku - dneska jsme šli spát až po půlnoci. V 0:10 jsme si čistili zuby a bylo ještě celkem světlo. Z myšlenek dne: Začínáme vzpomínat na teplé postýlky.

Středa 19.6. 1996

zataženo, velmi silný SV vítr, déšť, déšť

Probuzení v 10:30, vstávání před polednem. Je hnusná zima, kterou odhadujeme na 5°C, komplikovaná větrem. Snídali jsme kaši - móc dobré. Další problém s mojí vejbavou je ten, že pouzdro na tyčky začíná být dole nebezpečně děravé a tyčky by mohly vypadnout. Příčina je stejná - ostré kovové hrany. Doufám, že to nebude pokračovat a neprokoušou se postupně skrz obal od stanu a posléze i přes obal spacáku ven.

Cestou dál jsme provedli vyhlášení dešťového poplachu. Problém je v tom, že Šuri má cyklopláštěnku, Dan bundu z goretexu a moje pláštěnka se musí vpředu držet, což ve větru ani moc nepomáhá. Výsledkem je moje zvlhlá náprsenka a zkřehlé ruce.

Došli jsme až k symbolu dvou stříšek - jednu jsme našli, druhá je na druhém břehu řeky a most tu není. Přesto získáváme jistotu, že trojúhelníček na mapě neoznačuje víc než 0,7 x 2 m suchého prostoru. Kromě toho je tu na konci stavení (zamčené) a u něj přístřešek - snad na tři úzká auta. Postavili jsme pod ním Šuriho stan, kde hodláme dneska přespat všichni a bágly nechat venku v suchu. Průzkum okolí ukázal, že i jemně černě puntíkovaná cesta je pouhou fikcí. Krom toho jsme opodál našli 3 ks lebek a 6 ks čelistí "nějakého velkého býložravce".

Snědli jsme vepřovou konzervu s rejží plus dva ešusy čaje. Poté se usalašujeme v gemně - je to dobrý test snášenlivosti, kor když Dan preluduje na harmoniku a Šuri na flétnu (i tu si Dan půjčuje). Mně je unaveně, píšu deník, Šuri sepisuje "žrádelník", čili co jsme snědli a poučení pro příště. Dan po mě chce, abych zapsal ňákou určitou geniální Šuriho myšlenku, bohužel nikdo neví jakou. Severní vítr je prohlášen za songus prohibitus.

Musíme se rozhodnout co dál. Chceme v pátek večer být u civilizace, mají zde cosi - Fest, svátek, nějaké ty Slunovratiny.

Čtvrtek 20.6. 1996

7/8 oblačnosti, přeháňky, déšť,mírný S vítr

Probouzíme se v 9. Já s Šurim si vzpomínáme na své sny (soukromě) a já si ve 4 ráno při spánkovém mezipřistání vzpoměl na onu geniální myšlenku. Zde je: "Člověk s báglem je v podstatě zvíře, které vydrží 14 dní nežrat."

V jedenáct, po dvou přeháňkách, jsme se konečně vykopli. Ještě došlo k malému problému - urval se mi řemen na krosně. Šuri ho naštěstí rychle spojil provázkem. Napsali jsme fixem vzkaz (Angl.), že jim děkujeme za přístřešek, který nás zachránil před deštěm.

Po 3 km jsme došli dle plánu ke koncové smyčce a provedli zkusmý 2 km dlouhý pochod divočinou podle azimutu. Bohužel můj kompas ukazuje něco jiného než Šuriho busola a tak ho radši schovám. Danova se pak se Šurim liší jen asi 5 m na 100 m, takže postupujeme krajinou po sto metrech systémem "na tu bílou břízu". Po půlhodině se objevily vpravo od nás bílé fáborky a šel tam nějaký člověk. Pozdravili jsme ho, ale koukal divně. Na cestě o pár set metrů dál stály tři auta (dodávky), v nich jeden člověk a o kus dál v bednách z impregnovaného papíru a v igelitu sazenice stromků. Ty jsme pak viděli jěště několikrát.

Před druhou jsme stanuli u koncové smyčky č.2. Zrovna bylo docela hezky (Sluníčko). Usoudili jsme, že před vyražením do divočiny bude dobré se najíst. Udělali jsme kaši a vyvstal problém vody: máme poslední půllitr šťávy (ta kaše už byla z "rašeliny"), Danovi se nepodařilo nabrat vodu ze vzdálené vodní plochy, ani mě se Šurim, protože kolem je bažina. Pokusili jsme se vyčistit ešus i lžíce uložením do mraveniště na 20 min., ale nestačí to. Blíží se další déšť.

Naměřili jsme azimut k potoku, mělo by to být asi 500 m. Vedly tam oranžové fáborky, ale po druhém "brodění se" přes podmáchanou louku zmizely. Našli jsme kraj potoka, ale ve směru dalšího azimutu je příliš tekuto - nateklo mi do bot. Vrátili jsme se kus proti proudu a diskutovali o možnosti sestrojení mostu. Pak jsme provedli bezbaťohový průzkum a zjistili jsme, že podle potoka se dá jakž-takž jít.

Vyrazili jsme. Bylo cestou nutné překročit spoustu mokřin, potůčků a bažin. Párkrát jsme se motali a nemohli najít potok. Asi 3x jsme potkali hovna velká tak, že mohla být medvědí, sobích spoustu, žádné zvíře osobně (kromě pár ptáků). Sopka se tyčí v dálce a občas je i vidět; její vrcholek je často v hustých mracích. Pocitově: Hlad, Žízeň (Dan slíbil zbytek tekutiny až na silnici), Vyčerpání. Narazili jsme mezi balvany na malé "sněžné jamky". Konečně jsme narazili na vyjeté koleje, občas se v dálce vyskytne zvuk auta, potom už je slyšet i směr až konečně staneme u silnice. Od báglové pauzy to trvalo dvě hodiny (16:15 - 18:15). Vypili jsme vodu a razíme dál. Po 12 min jsme odbočili na vedlejší cestu a asi po hodině jsme dospěli k chatce. Cestou jsme narazili na cosi velkého, zeleného, válec postavený nad potokem, průměr 4 m, výška přes 10 m, nahoře větrník, solární panely, požární trubky, dveře jak do ponorky. Kromě zásobníku vody netušíme, k čemu by to mohlo sloužit.

Já s Šurim jsme debatili nad mapou, zatímco Dan šel dál po cestě značené červenými křížky, které připomínají značku železniční přejezd bez závor, a přišel nám oznámit, že našel to, o čem po cestách sníme. "Ty máš ženskou?" žertoval jsem.

Byla to chatka se stolem, kamny a nenaštípaným dřevem + sekyrou. Usalašili jsme se tam, zatopili, sušili se, žrali, chlastali, dobře se měli.

Do návštěvní knihy jsem zapsal ne zcela slušný rébus, od čehož se zbytek výpravy distancuje, ale rádi tam vepíšou můj vtip ("...a synek skloní druhou") v anglickém překladu.

Večer jsme kamna roztopili naplno (o půl jedné) a spát jsme šli s kalhotami staženými v pohotovostní poloze, aby se daly rychle natáhnout, až se ochladí.

Pátek 21.6. 1996

zataženo,později 5/8 oblačnosti, večer 1/8, mírný S vítr.

Probudili jsme se (zimou) v našem RASTSTUGU a bylo asi 11. Než jsme (Šuri) zatopili, vyfotili krávy, které se až do poledne pásly kolem, najedli se, umyli nádobí, došli pro vodu, došli na záchod, uklidili, bylo plno hodin. Můj optimistický odhad, že odejdeme ve dvě nevyšel, odpíchli jsme se až před třetí.

Vyrazili jsme na vrcholek (1001 m) Fjätervallen. Cesta značená železničními přejezdy vedla dost bažinou, je totiž pouze pro zimu, kdy je umrzlo. Jedna z takových cest na mapě vede přímo středem jezírka. Krom toho jsme z křížů uhnuli, nevadí to, později jsme zjistili, že v mapě je tam značená neznačená cesta. Cestou se nám otevřel výhled do krajiny, je vidět i sloupy deště, které jsou naštěstí mimo nás. Nad protějším kopcem (Grängesasvallen, 1191 m) se dělá krásný orografický oblak. Cesta vylezla z lesa, přestaly potůčky a bahno, ale cesta zmizela a před námi je zvlněná pláň pokrytá vřesem a lišejníkem.

V pět jsme byli na vrcholu. Při krátké poradě za balvanem jsme ztotožnili mapu s krajinou a usoudili, že do vesnice nepůjdem, ať si pařej nebo nepařej jak chtěj.

Dolů jsme šli po té cestě co vedla na mapě skrz jezírko a taky že jo. Nejhorší jsou ale podmáchaný louky. Našel jsem paroh (soba?) a beru ho sebou jako suvenýr. Kříže nás vedou bezohledně vodou, ale už získáváme praxi, na které drny šlápnout. Dlouho jsem vydržel, ale nakonec mi při jednom přechodu potoka trochu vody dovnitř nateklo, ale kritické to není.

V dálce se objevil při zemi pod mrakem kus duhy. Dan ho fotí. Šurimu blbne foťák. Na posledním kilometru jsme objevili dvě "kaluže" sněhu. A těsně před cílem (chata Ulandsstugan) se objevila ještě jedna duha, mnohem intenzivnějších barev.

V chatě byl párek jakýchsi důchodců, ale jen jsme je pozdravili, šli kamsi dál.

Hodili jsme večeři; roztopit kamna plná vody dalo Šurimu zabrat, oheň venku na lanšmít se mu už nepovedlo vůbec, takže jsme ho nakonec opekli v kamnech (lanšmít, ne Šuriho). Ve tři čtvrtě na jedenáct nám obloha předvedla ještě jedno krásné divadlo: v dálce se masiv Fjätervallenu zbarvil do oranžova od zapadajícího Slunce a vedle na vrstvě mraků bylo vidět stín Nipfjälettu.

Šuriho čerstvě opravený foťák opět vypověděl službu. Dan to byl omrknout na blízkém obzoru a tvrdil, že Slunce zapadá za ideální obzor asi v půl dvanácté.

V Gastbooku je zápis z 2.6.1994, mluvící (anglicky) o sněhu! Taky jsme dneska viděli bílé vrcholky vzdálených hor. Jiný zápis jakéhosi párečku praví cosi o -25°C.

Roztopili jsme chatičku naplno, čímž vznik princip sauny. Seděli jsme tam ve spodním prádle. Po půlnoci jsme si šli jen tak umýt nohy do potůčku. Já s Šurim jsme tam vydrželi 2 minuty, Dan 4. Jo, a taky jsem dneska stopoval, jak dlouho nesu krosnu. Vyšlo mi 4 hodiny 22 minut. Spát jsme šli až po pravé půlnoci, kdy bylo jen malé šero.

Sobota 22.6. 1996

zataženo, mírný S vítr, déšť, déšť, mlha

Celou noc jsme přitápěli, takže máme vedro. Venku je zatím mokro, prší a vrcholek kopce je v spodku mraku. V noci mně kolem hlavy bzučel čmelák, zamáčkl jsem ho pod karimatku. Vstali jsme kolem poledne, pojedli a v 15:00 jdeme. V chatičce (s nouzovým telefonem) jsme měli celou dobu tak teplo, že jsme tam seděli v krátkém rukávu a ještě měli otevřené okno.

Jen jsme vyšli, potkali jsme 2+2+3 turisty v protisměru. Zdravíme se, ale u nás v Čechách by kdokoli pokecal, aspoň pár slov, tady nic.

Prší. Cestou jsme viděli stádo asi dvaceti sobů (losů) pást se na lišejníku, prošli kolem nás asi 50 m a už si nás nevšímali. Divocí nebyli, měli zvonce. Rozmáchanou loukou jsme došli k další chatce - báglový čas 1 hod 27 min. Náš nový sroubek je bez prkenné podlahy, a je to velká plocha (4 rohy, v každém by se vyspali 3 lidi) - bude problém ho vytopit krbem uprostřed místnosti.

Dojedli jsme (konečně) můj salám Vysočina, poslední půlka Šuriho chleba padla za oběť plísni. Dan má plno energie, furt to chce zejtra "prostě střihnout" k jezeru, nebo ještě dneska vyběhnout na vrchol. Šuri s ním tiše souhlasí, já už jsem líný.

V osm večer jsme jedli hrozinky. Vzít si jednu směl pouze ten, kdo měl lžíci, která jako žezlo kolovala. Vydrželo nám to přes 20 minut. V místním, rovněž zcela popsaném gastbooku je statistický rozbor kostky, která házela málo pětek. Už ráno nám došla šťáva, takže pijeme vodu s citrónovým koncentrátem. Spát jsme šli nečekaně brzo, něco kolem jedenácté, s ohromným špalkem v ohništi. Při střižbě jsem si vybral střed, Dan je na kraji, Šuri (2.pozice) zvolil u zdi.

Neděle 23.6. 1996

zataženo, déšť,později 1/8 oblačnosti

Pomalu získáváme v našich ránech rutinu: vstát, roztopit oheň, připravit snídani, umýt ešus, navštívit kadibudku, zbalit bágly, uklidit po sobě a jde se. To celé trvá asi 2 hodiny, takže jsme vstali v 9, odcházíme ve čtvrt na 12. Je zataženo, ale neprší. Uvažujeme teď ve dvou rovinách:

1) před tejdnem touhle dobou (jsme byli ve vlaku...)

2) za tejden touhle dobou (už budu doma)

Po 4 km jsme došli na rozcestí a odtamtud jsme odbočili po cestičce k jezeru Burusjön. Leč cestička záhy zmizela, nebo jsme z ní alespoň uhli. Dan žene vpředu a mě to zlobí, ale je to můj problém, protože mám aft na mandli a to mi dost zhoršuje náladu. Jinak byl terén průměrný, sem-tam mokřad, většinou lišejník, jezero jsme minout rozhodně nemohli. Ani nebylo daleko,odhaduju něco přes kilák (20 min chůze).

Na břehu Burusjönu jsme se pokoušeli krmit masožravky (tučnice modrokvětá?), ale nemají chuť. K dvojci raststug jsme přišli za další čtvrthodinu. Bágl time: 2: 07. V první chatě jsme nechali bágly a šli omrknout tu druhou, přičemž jsme vtipkovali na téma víry v poctivost Švédů (já jediný sebou mám foťák, doklady a peníze). Druhá chatka neměla podlahu, zůstáváme u té s výhledem na jezero.

Vyjasňuje se. Po lehkém obědě jsme si dali karimatky na kámen na břehu a jali se slunit a vegetit. Nejprve pauzami v mracích, pak už téměž permanentně.

Intermezzo:

Na co se ptát Švédů při stopu zpět:

• Jak je to s tím jejich královstvím.(jako v Anglii)
• Jestli topějí i v létě. (Jo.)
• Jestli je tu vidět polární záře.(?)

Co nám dává Švédsko:

• Saunu
• Nobelovu cenu
• Švédký stůl

Pondělí 24.6. 1996

zataženo, později 5/8 oblačnosti, ještě později jasno

V noci jsem se chtěl probudit v jednu a povedlo se mi to (0:55, ani jsem Danovy hodinky s budíkem nepotřeboval). V bílé obloze plné altocumulů byla nad jezerem 1 hvězda (Vega?), takže jsem Dana ani nebudil. - to jsem měl pouze v případě buď 2 a více hvězd, nebo Polárky. Venuši, která má velkou deklinaci a tudíž by mohla být vidět nad severním obzorem ani jako večernice, ani jako jitřenka, ale jako půlnočnice jsem ani nezkoušel hledat - je moc světla. Poprvé, ale ne naposledy jsem znovuroztopil noční oheň.

Navzdory našemu rohodnutí vstávat v 8 jsme se vyhrabali až v 10, čili obvyklá rutina do poledne.

Kolem chaty putují různé rodinky, jedna dokonce před chatou svačí, dovnitř si však vlézt netroufnou. Zábrany nemělo jen jedno děcko, které nakouklo dveřmi a hned zase zmizelo. Krom toho kdosi (dítě) pěl Švédsky, když jsem hrál na flétnu.

Kolem jezera bylo hodně Rastplatzů a skoro na každém auto. Mají tu už snad prázdniny? Nebo v pondělí volno a čtyřdenní pracovní týden? Nebo jsou to nezaměstnaní?

Na hlavní silnici jsme jen tak z legrace stopovali, Šuri měl na báglu cedulku STOCKHOLM. Jakýsi belgický pár nás hodil do Idre, ačkoli jel jen do Idrefjälenu, čímž nám ušetřil 8 km chůze po silnici. Při vystupování mi rupla jedna ze šňůrek držící tělo krosny u kostry.

V Idre jsme koupili chleba (15 Švedů), který je strašně lehký a naducaný, takže se zdá, že je to bublina vzduchu obalená těstem. Já se pokoušel volat z budky domů, ale nepovedlo se, navíc mě to stálo 5 ŠV a nic z toho, kromě úšklebků zbývajících členů výpravy. Ti zatím rozmolouvali s kýmsi od průzkumu turistického ruchu. Dotyčný jim prý kladl dotazi jako jestli jsme viděli medvěda. Ani si nepostěžovali na pitomost mapy.

V 15 hodin jsme se vydali po silnici směrem na Särnu, stále "stopujíce", ale nikdo nás nevzal.

Ušli jsme asi 8-10 km do oblasti "rybníků", kde by měl být další domeček. Na křižovatce soukromých cest stálo auto s rybama. Vysoký vousatý švéd se nás ptal co tam chceme (prohlédnout, přespat), doporučil nám místo kdesi u silnice za potokem a povídal cosi jak tam vysazují ryby (Rybaříte? Né!), jejichž název nám nedokázal přeložit, německy to bylo nějak od s a mělo to "red stomach".

Šli jsme o dva kiláky dál a přesně na místě označením mapou byla chatička. Mimochodem, bylo to u vody a přece se tam šlo do kopce. Dan se už z dálky rozplýval: "To bude sauna! Vydíš ten komín?!". Pochyboval jsem, zda nebude zamčeno. Nebylo. Dan se postavil před otevřené dveře a rozesílal hubičky imaginárním davům: "Švédové zlatý! I postele tam jsou!" Vstup do místnosti zapůsobil jako ledová sprcha. Komínová roura byla podepřena prknem a kamna chyběla. Rázem zavládla zima a rezignace. Nakonec jsme se donutili udělat na plyňáku rejži s gulášem a na liháči čaje. Během jídla z nás trudomyslnost vcelku opadla.

Když jsme po jídle relaxovali, nastalo druhé setkání s kovbojem. Přijel čímsi motorovým až před dveře, vpadl do dveří a zvučnou angličtinou nám vysvětlil, že je to tu celé soukromé, že pácháme trestný čin a že máme 5 minut na to, abychom vypadli. Což jsme učinili.

Na křižovatce cestou zpátky jsme provedli třetí setkání s ním a Šuri mu ukázal mapu a dožadoval se vysvětlení. Prý to celé patří "forest company", chatu je možné leda pronajmout.

Vydali jsme se po silnici dál. Naštěstí se vyjasnilo, šikmé Slunce hřeje do zad. Praskl mi druhý spodní provázek u krosny. Došli jsme až k prvnímu dalšímu přístřešku u řeky. Bylo to opravdu na moc pěkném místě, byl to model jaký jsme potkali (a použili) s Danem před šesti dny na stopu. Na stěně přístřešku visí záchranný kruh. Fotili jsme svoje dlouhé stíny. Zkusmo jsme stopli stavbu Šuriho stanu - 3:35. Máme co zlepšovat. Slunce zmizelo za obzorem cca ve 22:30 SELČ, jako včera, a objevilo se Déčko Měsíce.

Šuri a Dan šli na dřevo do lesa, který je zde velice chudý, a já zatím sešíval svojí krosnu režnou nití z Danovy KPZetky.

Asi ve třičtvrtě na jedenáct přijel skříňák, který jsme předtím viděli stát na hranici panství forest company. "Hele, náš zítřejší stop!" prohodil jsem žertem.

Vařili jsme na ohýnku jeden čaj za druhým, až za námi přišla osádka vozu, dva starší manželé. Dan byl sice zklamán, chtěl tři mladé švédky, ale nebylo důvodu. Povídali jsme s nimi o mnoha věcech, ona zřejmě ne zcela vládla angličtinou, takže jí on občas překládal. Ptali jsme se na pohádkové bytosti a na otázky z minulé strany. Nabídli nám každému kousek nasolené ryby, prý jich chytili třicet. Nakonec, když jsme se chystali jít spát (asi 0:30) nám každému přinesl pár ponožek - jako dárek, jako reklamní od jeho firmy. Zeptal jsem se a prý nás zítra vezmou do Särny. V jednu hodinu je vidět jedna hvězda, asi Vega.

Měl jsem dneska svátek, ale nikdo si na to naštěstí ani nevzpoměl.

Úterý 25.6. 1996

1/8 oblačnosti

Vzbudil jsem se zimou asi ve 4 ráno. Po marných pokusech oteplit náš stan jsem odsunul nohy svých kolegů a vyšel ven. Na stříšce předsíňky byly vysrážené krystalky ledu. Asi půl hodiny jsem střídavě pochodoval po měkkém proužku půdy u lesa tam a zase zpátky a postával v šikmých slunečních paprscích. Pak jsem znova zalehl.

Ráno (v 10) jsme se vyhrabávali s obvyklou pomalostí, takže Švédi na nás už čekali, když jsme přelili horký čaj z ešusu do lahve (zbyla asi půlka) bylo už poledne. V Särně si s námi vyměnili adresy, že nám pošlou fotky. Rozhodně není od věci mít v záloze nějaké adresy, jak se ukázalo na celnici.

V Särně jsme šli na ústí poloostrůvku, kde jsme dali snídani a oběd v jednom. Porušili jsme pravidlo "Člověk s báglem..." a snědli chleba z Idre. Na poloostrůvku se nejdřív opalovala nějaká holka, pak odešla, přišly jiné a začali se koupat, což se zdálo šílené Danovi.

Pěšky a ve vedru jsme prošli ke konci rozházeného města a stopovali ve třech ("veget"). Jezdí tu asi 15 aut za hodinu. Jenže právě na konci první hodiny, kdy už to vypadalo, že tu zkejsneme, zastavil Danovi skříňák - opět BAY 974. A že nás vezmou do Mory. Byli se podívat na ty vodopády, o což jsme tímto přišli.

V Älvdalenu zastavili na nákup, obchod na alkohol se jmenuje SYSTEMBOLAGET. Na odpočívadle před Morou zastavili, že prý přestávka na jídlo a že nás zvou. Co jsme jedli zapsal snad Šuri do žrádelníku, ale bylo v tom: brambory vařené v slupce, kolínka, 3 různé druhy nakládaných rybiček, pseudokaviár, zelenina, Fanta a rebarborový džus (vaří se rebarbora s cukrem) - prý je tohle klasické Švédské jídlo na Slunovratiny. Upejpali jsme se co to šlo, ale sežrali jsme to téměř komplet. Je to tvrdý kapitalismus, talíře, příbory - všechno je na jedno použití, takže po nás zbyla veliká kupa odpadků (plná taška).

Ptali se nás, kde chceme vystoupit. Za Morou, možno-li. V Moře s námi objeli kolem muzea, kde končí nějaký běh na lyžích (muži 90 km za Särny, ženy 30 km, ona to běžela 6× a taky se jim v sobotu v Örebru vdává dcera...) Za Morou nabrali rychlost a zdálo se, že s nimi strávíme další noc, ale to už by bylo dost blbý. Vypustili nás za hranicemi dalšího okresu na odpočívadle. Šuri tvrdí, že tady někde večeřel druhý den stopu při cestě sem.

Zdrbaně jsme bloudili podle břehu jezera Siljan, až jsme našli vhodné místo na noc. Danovi je blbě, baští paralen. Stany jsme stopli - Šuriho 3:10 - už stahujeme. Můj - hrubá stavba (tj. bez ukotvení) za čisté dvě minuty.

Komáři zde nekoušou !. Měsíc se plouží nad vodami Siljanu. Dan fotil hydroplán. Já vlak. Vypadalo to na drsnou noc, ale snad díky kalhotům, které mi půjčil Šuri, jsem se vzbudil jen dvakrát. Poprvé vlakem, podruhé k ránu vedrem.

Středa 26.6. 1996

jasno

Vstáváme o půl osmé. Snídaně. Potraviny už docházejí. Část jsme jich přerozdělili pro případ, že se dneska rozdělíme. Šuri si vzal párky a nám za ně nechal kaši.

V 11 jsme začali stopovat, ani se nám od jezera nechtělo. Během půl hodiny jsme měli chlápka, kterej nás hodil za Ratvick. V poledne, čili během další půlhodiny nás vzal další mladík až do Borlänge. Snažil jsem se s ním povídat, ale dost mlel, ne úplně jsem mu rozuměl, takže jsem byl potom zkritizován chlapci, že nekomunikuju.

V supermarkeru KOPULLEN jsme podruhé (Šuri potřetí) porušili pravidlo "člověka s baťohem" a za 19 Švédů koupili chleba a škatuli ananasového džusu. Chleba byl levnější a určitě výživnější než ten Idreský. Snědli jsme ho s konzervou kuřete a sekané v parčíku za parkovištěm.

Po tomto obědě jsme pokračovali, stále s cedulí ÖREBRO. Asi za třičtvrtě hodiny zastavilo cosi Šurimu. Nasedal, že se teda jako trhneme. Ještě jsem k němu šel, že se sejdeme v Trelleborgu, řidička na mě koukla a dohodli jsme se, že nás tři klidně vezmou. Ženské na předních sedadlech hulily, řídila příšerně, na zemi byla spousta věcí, přes přední sklo dvě praskliny. Myslím, že kdybysme Šuriho nezachránili, tak ho někde v lesíku znásilní. Vzali nás až do Ludviky. Tam jsme začali drze stopovat už v obci, kousek za křižovatkou. Přišel k nám dědula, který vypadal, že nás vyhodí, ale povídal si s náma, odkud že jsme a tak.

Pak mi zastavil jeden člověk, ale říkal, že jede jen dvě míle, tak jsem ho nechal. Až pak mi došlo, že míle zde znamená asi 10 km, jak nám včera řekli ti manželé.

Pak se dědula vracel a dal nám pytlík s třemi nanuky. Šuri si svůj nevzal kůli alergii na oříšky a čokoládu, Dan si přetrpěl svůj (už je mu trochu líp, rozhodně má chuť jíst a hrát na harmoniku) a tak jsem měl dva.

Nějací lidé prý Danovi tvrdili, že máme jít dál, nechápu, jak jim Dan rozuměl. Popošli jsme asi 50 m a než jsme sundali bágly, vzal nás kouřící modrooký blonďák. Vzal nás až za Örebro na odbočku z dálnice. Cesta to byla ospalá, Dan dřímal, já málem, Šuri konverzoval vpředu minimálně.

Usadili jsme se na mezi a střídali se po čtvrthodinách. Celkem 4 auta jsme pustili, protože nechtěli vzít takovouhle bandu, z toho dvě já, dvě Šuri, Danovi opravdu nikdo nestaví. Mě zastavil jeden mobilně telefonující, Šurimu zase jeden místní Číňan.

Když se Dan šel podívat na druhou stranu silnice kde budeme eventuelně spát (my mysleli, že jde na záchod), zastavila Šurimu Toyota s pánem a malým klukem. Rychlostí do 140 km/h, avšak velice opatrně nás dopravil k jezeru Vättern. Říkal, že o 800 m dál má dům, že bysme si tam mohli postavit stan na trávě. Odmítli jsme ho, hlavně pro moje nepochopení angličtiny. Jeho společenské zařazení budiž ozřejmeno telefonátem, který měl během jízdy, který se odehrával v angličtině a který vypadal asi takto: Hello! No! Yes! V tom případě taky souhlasím. 2 miliony korun? Dobře. Jo! Bye.

Když jsme Danovi na skále kus od parkoviště říkali, že nám nabízel i sprchu (tvrdí Šuri, já to neslyšel), nedalo Danovi práci přimyslet si kaviár, projížďku člunem a pěkné dcery kolem devatenácti let. Vysvětlili jsme mu, že je nám tady líp, protože by nám tam něco určitě nabídli, my nemohli odmítnout, takže bysme jim vyžrali špajz, nebo něco co by nám nechutnalo, což by bylo trapné, tak ať se pustíme do rejže s gulášem, čočkovky a čaje.

Několik čísel na závěr: Šuriho stan za 3:03, Slunce zapadlo ve 21:54 a spát jsme šli asi o půl jedenácté opět bez ústní hygieny.

Čtvrtek 27.6. 1996

zataženo, déšť, déšť, později polojasno

Vzbudili jsme se cirka v 7 jak jsme chtěli, ale nebylo to Sluncem. Obloha totálně šedivá. Hodili jsme do sebe kaši a zbalili se. Začali jsme s Danem stopovat za parkovištěm, ale moc to nešlo. Za půl hodiny přišel Šuri a pokusil se získat výhody, prý že jsme tu už dlouho a že by se mělo střídat čtvrt hodiny on, čtvrt hodiny my. Nebyl vyslyšen. Přesto odfrčel ve třičtvrtě na deset, na konci svého třetího intervalu.

K dovršení všeho přesně v 10 spadly první kapky a kolem půl jedenácté už lilo dost na to, aby nás stopování přestalo bavit. Uvažovali jsme o cenách autobusů a jak se k nim asi dostaneme. Zeptali jsme se jednoho člověka na parkovišti, jestli nás veme. Prej jo, jen si dá "coffie break".

Vzal nás 430 km, až k pumpě jižně od Helsinborgu bez zastavení. Ještě zajímavější je, že jsem téměř celou dobu vydržel s ním konverzovat. A tak jsem se dozvěděl, že před měsícem ukončil školu a před týdnem sehnal práci kdesi na severu u firmy Volvo, že vojenská služba je zde 7-15 měsíců, že autobus vyjde většinou stejně draho jako auto s dvěma lidmi, že zde řidičák stojí průměrně 11 tisíc a že Čechy porazily Francii na mistrovství Evropy v fotbale 6:5 na přímé kopy.

U Helsinborgské pumpy jsme se jen vyčůrali a hned jsme napsali ceduli Trelleborg. Byl nejlepší čas - tři odpoledne.

Zkoušeli jsme dva tiráky - zbytečně. Asi za hodinu nás vzali manželé z Belgie (Dan píše této zemi další plus) až do Trelleborgu. Cestou se vyjasnilo a hned je líp!

V 17:10 SELČ přicházíme k lavičce a Šuri už tam je! Copak tohohle člověka nelze předhonit? Prej měl 4 stopy, už si je ani pořádně nepamatuje. Zašli jsme za přístav k moři (velmi silný vzduch) a slavnostním jídlem (guláš s rejží) zpečetili naše shledání po půl dni.

Pak se konala střižba a Šuri s Danem se vydali do města pro vodu. Já zatím umyl nádobí v 0,3 l vody, které mi tu nechali. Pozoroval jsem cvrkot na moři a psal deník. Když se vrátili, byl jsem skoro hotov. Vodu prý sehnali u automechanika, který neuměl anglicky. Pokračovali jsme v jídle a ve vegetu, Dan skoro usnul ve spacáku na karimatce pod oblohou.

Kolem deváté jsme vztyčili stany, Šuriho v silném větru za 3:27, a zalehli a pospávali, aniž bych si vychutnával západ Slunce mezi cirry nad městem (boční sluncata, oblouk hala). Silný mořský vzduch vrací část čichu Danovi.

Asi v půl jedenácté jsem zaslechl funění a něco jako "Fuj, Willi!" Vykoukl jsem ven a kromě světlé oblohy jsem uviděl psa zvíci menšího vlčáka, jak rejdí okolními keři planých růží a čuchá k mému báglovému stanu. Psí plácek. Ráno ale stan ohlodán nebyl, takže další šustění lze připsat větru, mořské trávě a Danově a mojemu kopání do plachty.

Další probuzení jsem si udělal za tmy, ale bylo už 2:30. Hvězdy svítily - Letní trojúhelník, Labuť, vysoká Polárka, Capella, Jupiter. Krom toho těsně u přístavu při- nebo odplouvá trajekt a do moře zapadal měsíc. Počkal jsem až zmizí así půl stupně nad ideálním horizontem a zase zalezl.

Pátek 28.6.1996

zataženo

Nechápu, jak je možné, že je vždycky ráno zataženo. Vstávám v osm, v půl deváté budím kolegy, v devět lezou, zatímco já už vařím kaši na Šuriho plynu (líh včera došel). Nadávají mi, že je budím, že stačilo v deset.

Po lehčí žranici jsme se sbalili a že určitě musíme někam (=do přístavu) dojít po pěšocyklistické stezce. Šli jsme po pěšině podle moře a podle pravidla pravé ruky jsme k přístavu došli. Bohužel na kosu hráze, pak je tam jakási fabrika či co. Přesto zkoušíme další odbočky mezi zbytky zahrnovaného moře a asi napotřetí to vyšlo. Kolem ohrady s převáženými auty a kolem mola pro soukromé plachetnice jsme došli až k železniční spojce a přes ní k naší lavičce. Odtamtud už je to do přístavu kousek, jen jsme si mohli ušetřit tu procházku s baťohy.

V cirka 11 jsme koupili lístky na nejbližší spoj ve 13:00 a usadili jsme se v čekárně. Lístky stály směšných 210 Švédů pro všechny, což je asi polovina předpokládané sumy. Že by marka spadla o tolik? A navíc, kdybysme jeli včera, bylo by to ještě míň (60%).

Na záchodě jsme provedli základní hygienu. Šuri vyhotovil účty a zjistil, že nás cesta bez potravin, lístku do Německa a zpět a soukromých výdajů (telefony, pohledy) nás každého vyšla cesta na 1439 Kč 23 a 1/3 halíře, přičemž já platil asi o sto míň, Šuri asi o tisíc míň a Dan tak nutně vydal asi o 1100 víc.

Ve 12:20 jsme provedli činnost, pro kterou má náš jazyk národa bez moře hezké slovo: nalodění. V jednu jsme vypluli. Tentokrát tu sami nejsme, lidi cestují jak blázni. Část cesty jsme prospali v televizní místnosti, já asi jen hodinu, jinak jsem čuměl po moři a po lodích. Tím jsem přišel zajímavou scénu. Jakýsi školní výlet ze Švédska, odhadem tak osmá třída, chlapci si dali piva a učitel je prej seřval.

Byli bysme dopluli včas, ale na dohled Sasnitzu posádka nějak šaškovala s jedním ze záchraných člunů, spustili ho na hladinu, pak se ho marně snažili dostat nahoru a nakonec s ním odpluli do přístavu asi 2 km daleko.

Přistáli jsme s hodinovým zpožděním, proti nám se už tlačí lidi co chtějí do Trelleborgu. U pasové kontroly si vysílačkou ověřili čísla našich pasů společně s jedním vandrujícím australákem. Výjezd aut je úplně jinde, čímž padají Danovi naděje na stop, jejichž ztělesněním je druhá cedule s textem CZECH a DOMŮ.

Zpožděním došlo k tomu, že bude těžké cokoli sehnat. Za minutu šest jsme vpadli do Lebesnsmittelmarketu a za cca 5 marek koupili poctivé kilo chleba a malou ramu.

U nádraží jsme potkali australáka znova a nabízeli mu, jestli nechce jet s námi. Řekl, že se tu dva tři dny zdrží a že stejně platíme svým časem. Nakonec nám popřál hodně štěstí ve finále. Na nádraží už je zavřeno, ale od jednoho nádražáka jsem vyzvěděl lámanou němčinou s anglickými slovy, že se Schöneswochenendeticket dá koupit ráno ve vlaku.

První vlak jede ve čtyři ráno, máme tedy deset hodin času. Zapadli jsme za město do kopce porostlého lesem, kde byl, jak jsme později zjistili kromě hřbitova Naturspark. Našli jsme ďolík, kam není z žádné cesty moc vidět, vypadá to jako díra po granátu. Jak přečkat onen čas? Za prvé jsme provedli strašnou žranici, jíž padlo za oběť 3/4 chleba, půl Danovy marmelády, rejže a párky. Pak Dan zalezl do spacáku a Šuri a já jsme se chystali k témuž, když Šuri pronesl, že by nebylo špatné vyrazit si na obhlídku okolí, asi tak na 4 hodiny. Já byl pro, ale tak na jednu až dvě hodiny. Danovi se to nelíbilo, ale co měl dělat. Za soumraku jsme obešli kus lesa a objevili jsme lom, vysílač a ten Naturspark.

Mezitím se snesla tma. První noc po dvou týdnech byla sice zmírněna úplňkem, ale bylo pod mrakem. Když jsme zalehli, vrhli se na nás komáři. Nechápu kde se tu vzali, žádné sladkovodní plochy tu nejsou. Jsou strašně masivní, člověku po nich zbyde mezi prsty kulička čehosi. Oba mí kolezi se patlají repelentem, ale nezdá se, že by je to nějak chránilo, protože se stále vrtí, až větvičky křupají. Šuri poprve za celou cestu použil záclonu, kterou měl pro tento účel sebou. Já se prostě zavrtal do spacáku, maje u sebe baterku, a usnul.

Sobota 30.6.1996

všelijaké počasí: zataženo, polojasno, bouřka, déšť a duha

Nevím, jak to můj mozek dokáže, ale vzbudil jsem se ve 2:55. Protože jsme si budíček odhlasovali na 3:15, vyčkával jsem, ale asi ve 3:05 mě šustění bukového listí kolem obou dalších světlých skvrn spacáků mi dalo promluvit: "Vstávejte, už byly tři." "To není možný", odpověděl mi hlas Dana Tůmy "dyť před hodinou byly dvě."

V hlubokém černobílém šeru jsme zbalili a sestoupili do města. O zkratku jsme se sice pokusili, ale po zkušenostech s přístavem jsme se vrátili při prvním náznaku, že by ta cesta mohla být slepá.

Ve vlaku do Stralsundu nám průvodčí nejen vydal lístek ze své příruční tiskárny, která vypadá jako 3x zvětšená hra Tetris, ale našel nám i jakési spojení do Bad Schandau. Hledal to zřejmě ručně, takže je tam jakési popojíždění S-Bahnem mezi různými Berlíny. Proto jsme se ve Stralsundu vrhli na informace, ačkoli vlak, kterým jistě chceme pokračovat, regionální expres do Kotěbusu, jede díky zpoždění už za pět minut. Když paní na můj dotaz zda mluví anglicky odpověděla "Nein.", odstrčil mě Dan a dokončil dialog v němčině.

Spojení je skvělé. Bylo by skutečně blbé vystoupit v Berlíně. Takhle můžeme být v B. Sch. už v 13:30.

V nacpaném expresu jsme nejprve asi dvě hodniy zaháněli hlad spánkem, pak jsme se vrhli na Danovi suché chleby, ramu a marmeládu, a pak zase (kolem Berlína) dřímali. Získali jsme postupně asi 20 minut zpoždění, ale palubní rozhlas nás uklidňuje, že všechny možné přípoje v Cotěbusu budou čekat na svých nástupištích.

Když jsme přistáli v Kotěbusu, spustila se zrovna průtrž mračen a náš vagón nestál pod střechou. A tak jsme nestihli dvě důležité věci: nabrat vodu, které máme málo, asi tak půl litru a zjistit, co by stála jízda přes hranici a jak jí zařídit.

V dalším vlaku (do Drážďan) jsme snědli zbytek německého chleba a k němu malé párky a dvoje rybyčky z mých zásob: Thajské, které byly prošlé rok a byly taky dost rozblemcané a druhé Sovětské, které prošly v roce 1993, tedy před třemi lety.

Zdálo se, že se situace s vodou a hranicí bude opakovat i v Drážďanech - 12:36 jsme teprve vjížděli do nádraží. Ale courák nehlášen. Po chvíli bloumání jsme našli čtvrté nástupiště, kde stál vlak předchozí 12:06, lokomotiva měla zkroucený sběrač a na její střeše běhali montéři. Vlak nejel.

Ve vzniklé pauze jsem se já s Šurim (na základě střižby) vydali hledat vodu. V jednom podchodu byl záchod, ale byla tam cedule odkazující na jiný podchod. Ten jsme našli po projití halou, kde se konají jakési slavnosti, jezdí tu vláček pro děti za 1,50 DEM, manekýn v masce jakéhosi lvíčka cosi haleká do mikrofonu, je tu i Luftburg. Na záchodě je mísa za marku a pisoir za padíka, ale nám se nechce, a i kdyby, můžeme jít ve vlaku. Požádal jsem paní v okýnku, víc anglicky než německy, myslím, že to pochopila až z prázdné lahve, kterou beze slova vzala. Že na tomto gigantickém nádraží kohoutek vysloveně chybí mě přesvědčil muž s půllitrem, který chtěl evidentně totéž. Když mu ruka z okýnka nádobu odebrala a vzápětí vydala naši láhev, tvářil se zmateně. Vyhledávací stroj ukázal, že nám do Čech jezdí jen ECéčka a rychlík až ve 22:něco.

Courák 13:06 do Schöny byl zatím zrušen a místo 12:06, 12:36, 13: 06 a smad i 13:36 jede cosi, co odjelo v půl druhé od nástupiště prodlouženého pár set metrů od haly.

Cestou Dan vytáhl automapu Německa a našel tam most přes Labe u Schöny. Dalo nám se Šurim dost práce ho přesvědčit, že český pas v kapse ho neopravňuje chodit po pěšince podle trati přes státní hranici.

Dívali jsme se z vlaku a v Bad Schandau jeden most chyběl, čímž byla důvěryhodnost mapy zpochybněna. A právem.

Na konečné Dan z průvodčí vymámil, že most ani přechod neexistuje, že máme buď jet zpět do Bad Schandau, kde Brücke je, nebo jednu stanici, kde nás za 80 Pfeniků převezou. Převezli nás po marce.

Prošli jsme německou celnicí a nikdo si nás ani nevšim. Prošli jsme bezcelní zónou, táhnou tu davy lidí, a ve 14:50 naše podrážky spočinuly na území České republiky.

Ani čeští celníci si nás nevšímali. Okamžikem projití druhou celnicí spustila se bouřka, Prošli jsme pod stromy, kde vietnamci prodávali alkohol a všechno, kolem příšerných trpaslíků a schovali se pod balkón jedné zavřené hospody, přičemž asi za deset minut kolem nás prošly evidentně s úmyslem ukrýt se pod balkón na zadní straně budoby tři šlapky, zmalované jak ze špatného filmu. Dan je otaxoval na 16.

Bouřka se přehnala a šli jsme silnicí dál. Existuje sice autobus do Děčína bratru za dvacku, ale jede až za hodinu a Dan a já chceme jít na vlak.

Hřenský přívoz je utopie, plavba do Děčína by stála 50,- , takže jest nám šlapati cca 4 km po krajnici, přičemž po levé ruce máme cedule, že je tam CHKO a nebezpečí padání skal, po pravé ruce zase že středem řeky prochází slečna jménem Státní Hranice.

Český přívoz zpět na železniční stranu Labe je pod domem, který nelze nazvat výstižněji než bordel. Tento náš třetí trajekt je schopen pojmout i jednou auto, stejně jako předchozí je hnán proudem řeky, je obsluhován člověkem hospodského typu, stojí celou 1 Kč (!) a hlavně převáží do úplně jiných Čech. Převozník nám poradil, kde mají jaké pivo, jízdní řád nám ukázal, že nám to jede 17:09, čili asi za 3/4 hodiny a tak jsme před nádražím sedli na terasu pod slunečník, který nás chránil před deštěm, dívali se na horolezce na protějším břehu, poslouchli jejich kolegy od vedlejšího stolu a dali si: Dan pivo, Šuri pivo a smažáka, já džus a smažáka.

Když jsme šli k nádraží, šel za námi asi pětiletý chlapeček a ptal se nás, kde jsme byli.

"Ve Švédsku", povídáme mu

"to je asi tisíc kilometrů tímhle směrem."

"A co jste tam lezli?"

"Nic, my nejsme horolezci."

Zatvářil se zklamaně.

"No, ale já jsem potápěč. Fakt!" Snažil jsem se zlepšit

reputaci. Asi se mi to nepovedlo, už za námi nešel.

Na nádraží se ptám člověka v modré uniformě, zda se zde dají koupit lístky. Prý ano, račte do čekárny. Tak co to bude? Pardubice, juniorpas? Ve vlaku! Praha? Taky ve vlaku.

Na stole v čekárně leží noviny, listujeme, nic převratného.

Ve vlaku pak onen nádražák popichuje svého kolegu, že mu nechal práci (míní nás) a povídá nám, že jít podle trati znamená platit 150 márů nebo 500 korun a dneska jich tam prej bylo pět. Z Děčína voláme já a Šuri domů, ať se na nás už těšejí.

Ve vlaku z Děčína do Prahy jsme snědli k bramborákům koupeným na nádraží moje poslední párky a za Roudnicí pak poslední Danův suchej chleba s marmeládou. Dva litry vody z Drážďan jsou už pryč a tak jsme současně přejedení a žízniví.

Šuri přepočetl účty, společné výdaje činí 1470 Kč/osoba, rozdíly od průměru jsme hned srovnali ± dvacka. S pojištěním, jídlem a jízdenkou v Čechách se pohybujeme kolem 2 a půl tisíce, ale teď záleží na tom, jak udat zbylé Švédy. Bance za směšných 3,97 je poslední možnost, pokud se nenajde nikdo, kdo by tam jel a měnu by od nás oboustraně výhodně, řekněme za 4,15, koupil.

V Praze jsme vystoupili krátce po osmé. Udělal jsem naše foto 1/30 a Dan mi koupil k svátku (přečetl si to ve vlaku v deníku) malou lahvičku sektu, kterou jsme hned vypili.

Pak jsme vyšli ven a naše zvíře složené ze tří kooperujících jedinců zahájilo svůj rozklad. Po potřesení si rukama s Danem jsme si ještě s Danem vyměnili věci ze soukromého držení - igelit na bágl a on mi vrátil pásku na uši.

Poté jsme se se Šurim vydali na kolej. Je víkend, konec června, tudíž je tam vylidněno, přesto jsme se ale na jeho (bývalý) pokoj dostali. Přeplnili jsme bágly, uvařili a vypili litr a půl čaje a za hodinku jsme klusali přes most na metro, diskutujíce o tom, jaké gramatické jevy jsme použili ve své angličtině na stopu. Na hlaváku nás čekalo nepříjemné zjištění, totiž že vyhlédnutý vlak 22:22 je takzvaně postýlkový. Naštěstí 20 minut po něm jel další slovenský "ožrala-Zug", kam jsme si vtipně přikoupili první třídu (za 11,-). A v onom vagóně (bez záclonek!) jsme dokonce uhájili volné kupé. Vypili jsme Šuriho litr džusu z tetrapaku, Šuri dřímal na jedné trojici sedadel, já vleže na druhé psal denník, kupodivu to jde, snad to po sobě dešifruju.

V 0:05 jsme přistáli u čtvrtého pardubického nástupiště. Zavolal jsem domů našim a protože čekali jestli nezavolá brácha z LIFE klubu, přijeli za pouhých 11 minut. Šuriho jsme hodili domů a tím to skončilo.

Jediné, co mi zbylo v báglu byl Šuriho lihový vařič. Doma jsem se zdržel asi 33 hodin a vyrazil na další akci.

Co na papíře není:

Při přepisování deníku do počítače se samozřejmě vybavují stále další a další podrobnosti. Budiž tedy vepsány sem, na konec.

Při nákupu lodního lístku v Sasnitzu (o půl jedné v noci) chtěla úřednice příjmení jednoho z nás. Po krátké úvaze "Šuri má háček, Tůma kroužek" padla volba na mě. Dvakrát jsem vyspeloval své příjmení, až jsem byl požádán, abych to napsal na papírek. Důvod celé této akce vyšel najevo, když nám vydala lístek. Na předposledních dvou řádcích stálo:

MOCEK WILKOMMEN AM BOARD

V chatce, kde jsme spali z 22 na 23.června byla hra "Člověče nezlob se" namalovaná na rubu rozložené bedny od rejže. Její název byl v němčině "Manch, freund sich", čili "člověče, raduj se" se škodolibou poznámkou "(ale ne moc brzo)".

Zdejší mraveniště se od našich liší v několika detailech. Ve větších výškách jsou často zarostlá brusinčím a borůvčím, snad jako izolace. Stěny mravenišť jsou daleko strmější než u nás a v jedné oblasti se vyskytla mraveničtě komolá, která vypadala, jakoby jim někdo čistě uřízl špičku.

Při naší pěší cestě z Německa do Dolního Žlebu nám trať předvedla, myslím, repezentativní vzorek hospodářských vztahů: od nás jely dva vlaky složené z vagónů typu "balónky", čili na cement, k nám naopak přijel jeden vlak naložený automobily.

V Srpnu mi přišla na mysl další položka seznamu "Co nám dává Švédsko". Je to švédská bedna!

Sepsal Honza Mocek.