Dobytí severního pólu
Tenhle vandr taky zinicializoval Jarda. Prohlásil, že v dubnu nemá ani trochu času, že musí pracovat a pozorovat meťasy a vůbec, že tedy jedeme poslední víkend v březnu.
Čtrnáct dní před odjezdem jsem byl už rozhodnutý jet i já. Týden před odjezdem si Jarda koupil mapu, a zjistil, že jít na nejsevernější bod republiky je blbost, páč tam nic nejní, takže z akce zůstal jen název. Členstvo se zredukovalo na pět lidí: Standartní trojka Jarda-Šuri-Dan, já, a Martin Hajnala, kterého jsem tam přivlekl já. Holky (Romana a Petra?) odřekly.
V úterý před odjezdem váhal jestli má jet Jarda. Danovi zase bouchla práce, takže se nejede ráno, ale až odpoledne.
Pátek 29.3. 1996
Přijíždím do Prahy, prý mě sháněl Šuri, který ovšem momentálně dlí v práci. Jakž-takž se dáváme do kupy až u 112-tky ve 12:55. Šuri balil na poslední chvíli, Jarda šel pro zpěvník a dobíhal.
Šuri musí ještě nakoupit zásoby v Delvitě. Vzali jsme jeho batoh a rovnou jsme se pro jistotu rozdělili, kdyby to nestihnul. Já si vybral karimatku. Přišel čtyři minuty před odjezdem. Abych nezapoměl na Dana, ten na nás čekal na nádrží už když jsme přišli.
V přeplněném pátečním vlaku jsme uhájili právě svých pět míst v kupé. Počasí je proměnlivé, chvíli Sluníčko, chvíli vošklivo. Za Děčínem jsme zjistili, že přibývá sněhu.
Na jednom domě podle trati byla asi dvoumetrová kopule. Krátce po páté jsme vystoupili v Rybništi z vlaku a vydali se po červené. Kousek za obcí, když se i poslední domy ztratily mezi stromy jsme narazili na seník. Bohužel byl absolutně nedobytný. Stáli jsme kolem něj, hustě sněžilo, bylo už šero. Nakonec jsme usoudili, že půjdeme dál. Bylo to tam jako nějaký lázeňský areál, sem tam lavička, studánka, ze které jsem na popud ostatních vzal půllitr vody, která chutnala jako roztátý sníh - úplně bez minerálů Sluníčko ještě vykouklo a tak prodloužilo dobu hledání. Došli jsme až na křižovatku se zelenou, kolem hájenky a heleho: senník našich snů, odklopná dvířka, seno jen do půlky.
Jedinné co nám dělalo starosti byly stopy a to dámské (dívčí?), vedoucí z hájenky našim směrem. Byly provázeny psími. Sledovali jsme je až na dohled domků Staré Doubice. Tam se na nás rozštěkal nějaký pes, tak jsme se tiše vrátili. Oheň jsme se rozhodli nedělat.
Na noc jsme trochu vyrovnali seno, abysme neklouzali jeden na druhého. Rozložili jsme se v pořadí: (od prava) Jarda, Šuri, Dan, Martin, já. Tohoto kompromisu bylo dosaženo po mnoha praštěných návrzích, jako že dva budou spát napříč a tři kolmo...
Problémem bylo taky chození na záchod. Šli jsme naposled večer a pak až ráno. Mezi stromy a cáry mraků se vznášela kometa Hyakutake. Dan vzal kůli ní ještě jeden foťák a stativ. Ale neměli jsme už dost morálních sil ji zvěčnit. Zavřeli jsme poklop a spali.
Noc byla venku jistě studená, ale seno krásně izoluje, spinkalo se slaďoučce.
Sobota 30.3. 1996
Ráno jsme se probudili přitulení víc než večer. Seno jsme totiž vyrovnali jen zběžně a tak je Jarda asi půl metru od stěny, u mě zeje taky dobrých třice čísel. Kromě toho Dan sjel o metr směrem k východu, takže měl hlavu na úrovni mojeho pasu.
Vymotali jsme se z kobky, já přitom postupně vyfotil všechny až na Jardu. Jeho zachycení je problematické. Během dne jsem se k tomu chystal ještě asi dvakrát, ale vždycky, když nestál k objektivu zády, měl kalhoty z toho či onoho důvodu dole. Podle fotek s námi téměř nebyl. Příčí se mi totiž snímky "My a hrad" a "Naše výprava na nádraží."
Dívčí stopy, ani žádné jiné po cestě nevedly, neb je zakryl nový sníh. Mírnou oklikou jsme došli až k hranici CHKO Labské pískovce. Vhodné ohňoviště jsme cestou nenašli, vesnice byly moc blízko. Byla tam sice většina chalup, ale návrh, abysme někomu zatopili v krbu na zahradě neprošel.
Vhodnou lokalitu jsme našli asi 50 m za silnicí tvořící hranici CHKO. Pochopitelně to nebyla hlavní cesta. Po silnici, ze které jsme nebyli vidět, ale maximálně cítit, přejelo za hodinu našeho vegetění jedno auto. Dřeva bylo na zemi dost. Bylo to sice pod sněhem, ale bylo vyschlé už od léta, takže nejtěžší bylo najít klacek na opíkání, který by hned nechytil. Martin si ohříval stehno z kuřete volně v ruce. Já se s Šurim šábnul o moje čtyři buřty. Šuri se tvářil, že má, a jestli nemá, tak jistě koupí. Samozřejmě do konce vandru jsem od něj buřta ani neviděl.
Vrátili jsme se 100 m po silnici ke vstupu do CHKO. Na ceduli nebylo nic o tom, co všechno se tu nesmí, ale citát (nejmenovaného) indiánského náčelníka z minulého století, že až zničíme přírodu veškerou, vymřeme taky. Beru to. Ničím víc přírodu, když si suším boty u ohýnku z odpadního chrastí, nebo když si na koleji pustím naplno radiátor ústředního topení?
Mimochodem, Martin, ač otužilec, je nevybaven. Tenisky mu prokřehly už včera, v džínách na stehně škuba zvíci dlaně. Dan mu půjčil jedny ze svých bot.
Jen asi o kilák dál prošla zelená značka oplocenkou a údolíčkem, které bylo těženo. A to tvrdě. Zdá se, že se lesy snaží urvat ze smrkových monokultur co nejvíc, dřív než tu bude vyhlášen národní park. Takových míst jsme potkali ještě několik.
Na místě zvaném Turistický most jsme odbočili ze zelené. Těžko říct proč. Svůj díl na tom měly podivné šipky, které věštily "Brtníky rozcestí 2 km po silnici (neznačeno)". Ale taky Martin, který prohlásil, že tam dál po zelené není nic moc zajímavého, že tu už byl. A tak jsme se vydali po silnici. Po dvou kilometrech jsme došli na rozcestí s modrou. Odkud to bylo do Brtníků jen 6 km, tudy jsme chtěli jít zpátky.
Zrovna teď svítí sluníčko. Je to daleko. Jdeme okolo skal. Sluníčko mezi přeháňkami bodá v sněhu do očí. Narazili jsme na krmelec s cedulí, že se provádí odstřel pernaté zvěře a že kdo od 18 do 7 hodin vyleze mimo cestu, může být střelen. Jestli umí nějaký pták číst, zvyšuje to jeho šanci na přežití. Debatovali jsme o filmu, který by se natočil tak, že by se někomu snímal přes rameno celý jeho den. Ten by se pak rozstříhal po půlhodinách a byl by to seriál. Kdyby se to udělalo s naším dneškem, bylo prvních dvanáct dílů pohledem na strop krmelce, do spacáků a do slámy. Teď by se pět dílů jen šlo sněhem a největší událostí by bylo zakopnutí, které by se projevilo jen nepatrným zakolísáním obrazu.
V Brtníkách jsme zašli do hospody, co taky jiného. Polívky, čaje, piva. Hospodský se dost divil, prý nedoufal, že někdo přijde, prý jezdí hodně vandráků v úplné zimě, když je všechno zmrzlý. Pak popíjel pivo u puštěné televize, kde běží "One Mans Show", jak říká Dan pořadu "Volejte řiditeli". Z čehož se dá soudit, že je cirka sobotní poledne a my jsme v nejvzdálenějším bodě své cesty. Ohledně dnešního nocelhu navrhl Matin dřevěnou boudičku s uzavíratelnými okenicemi kdesi u Jetřichovic. To jsem zvědavej, jak tam dojdeme. Mapu jsem si strčil do kapsy, kontrola na každé křižovatce je nutná, kolektivní rozhodnutí jsou občas pitomá a nohama se to nedožene. Ani po dvou pivech ne, holenkové. Sněží, po silnici tečou potoky.
Ještě jsme nakoupili v dávno zavřeném krámě, na vesnici jde všechno. Jen nechápu, co chtějí kupovat. Buřty prej neměli, chleba si moh vzít každej sebou. Mě se smějou za chlebovou pochoutku, a sami zdržujou.
Dál (zpátky) jsme se vydali po zelené. Rozhodně tam bylo víc věcí, než Martin tvrdil. První bylo mraveniště. Mravenci ztuhlí po zimě se pohybují velice zpomaleně. Martin začíná chrlit zajímavosti ze světa hmyzu, kam se na něj hrabu i s otcem entomologem. Ale poté, co mě minulý týdne téměř přesvědčil, že citrusy bez jadýrek se získávají injekcí do nezralého plodu na stromě, mu už všechno nevěřím. Vím že mravenci jsou chytřejší a podivuhodnější než se zdá a včely taky a příroda vůbec, ale ty mandarinky jsou prostě jenom mutanti.
První atrakcí byla vyhlídka. Pak převis pod skálou. Bylo tam ohniště, záložní svíčka a sklenice se spoustou vzkazů "Bylo to tu perfektní, bezva, neskutečný, pohádkový...", poslední datování z půlky února. No a nakonec Brtnický hrádek. Je chráněn, jak praví mapa, přirozenými valy. Tři skály je nutné překročit. Jsou tam sice v pískovci vytesané schody, ale sníh udělal své. A ne každý si sundal krosnu včas. Na posledním skalisku je v balvanu čtvercový základ místností o straně cirka 4 m. Cesta zpátky byla ještě horší. Když jsem měl sejít tři schody pokryté sněhem a zůstat přitom na půlmetrové cestičce mezi skálou a dost prudkým svahem (aspoň že ne srázem), měl jsme prdelku staženou. Ostatní to prostě skočili a asi to bylo nejlepší. Sklouzl jsem se, odrazil se někde na úrovni prostředního schodu a přitisknul se ke skále. Dalším klíčovým místem bylo dlouhé schodiště (asi 8 schodů), kde jsme si sníh sami ušlapali. Dan ho slezl. Martin sjel dolů docela drškopádem. Po hlavě, po břiše. S báglem na zádech. Nic se mu nestalo. Já jsem se seškrábal za podpory Dana v závěrečné fázi. Šuri obešel tohle místo pod malým převisem. Jarda šel za ním, ale nakonec mu musel Šuri vzít přes průrvu bágl, aby mohl prolézt nejužším místem.
Pokračovali jsme dál. Zase stejná křižovatka, zase stejná silnice. Dvoukilometrový úsek, který jsme nemuseli jít ani jednou, a šli jsme ho dvakrát.
Obědovou pauzu jsme dali u malé odbočky k pomníčku asi sedmi mrtvým v pochodu smrti v roce 1945. Už půl století tu tlejí jejich kosti pod zemí, zatímco skály jsou už celá milénia stejné. Tenhle převis, co jsme pod ním seděli na kmenech kolem ohniště je určitě viděl. Tady se asi moc nespí, je to blízko hranice s Německem (DDR).
O něco dál na nekonečné modré byl kámen s vtesanou deskou na níž bylo bratru deset řádek švabachového textu. Němčinář Dan se do toho pustil a nikam se nedostal. Já jsem zapojil svou těžkopádnou fantazii a pokusil se snovat příběh šílenější než libovolná skutčnost. Nedostal jsem se však daleko, protože jsem zjistil, že na boku kamene je na dvou prkýnkách stručný nápis, že zde v roce 1640 zastřelil hajný Tenaten dva vlky. Kdybych na to ostatní neupozornil, mohl jsem úspěšně předstírat znalost starogermánštiny. Že ale máme jazyk, na dva řádky napíše to, na co němec potřebuje deset dlouhých. O té desce je zmínka i v mapě. Další je Hadí pramen. Tvrzení, že tam bude deska o zastřelení dvou hadů, mi nikdo nevěří, ani to, že s tou deskou to bylo tak, že ti vlci toho myslivce sežrali dřív než vystřelil, protože jinak by byly spousty desek všude, kde žili vlci. Byly tam jen trosky altánku, který kdyby stál, mohl by nás na noc hostit. Ale co s podlahou bez poloviny prken. Udělali jsme odbočku k Černé bráně, což je desetimetrový balvan spadlý na jiné, takže vzniká díra asi dvakrát vyšší než vrata do garáže. Šuri s Martinem šetří síly. Já s Danem fotíme, já tak, že kašku na soumrak a beru to 1/60, jeden dílek zacloněno, zatímco Dan dodržuje co mu automat říká a opírá se o strom při 1/30. Tím naše zdržení narostlo natolik, že do Jetřichovic nedojdeme, rozhodně ne za světla.
Šli jsme kolem staré lípy, vlastně jejího torza, nad kterým se už chystá měsíc, to vypadá až kýčovitě. Dál je pruh barvy ze zapadajícího Slunce, barvy co nemá název, barvu rozlitou do svahu s buky, konečně něco jiného, než věčné smrky.
Martin stále ukazuje: "Tady jsem šel.""Tady jsem odpočíval.""Na tuhle skalku jsem lezl." Zakázal jsem mu mluvit o tom, co už absolvoval, s tím, že chci zažít svojí cestu a ne absolvovat vzpomínkovou cestu jeho. Zákaz celkem dodržel, já ho nekontroloval. Přeladil na literaturu, a tak jsme se bavili o věcech vzdálených soumraku v lese jako sci-fi, fantasy, Tolkien atd...
Prošli jsme zase jedním drancovaným územím, kde se značka málem ztrácela.
Za šera jsme došli na místo označené jako Na tokáni. Byla tam jakási stodola, spíš garáž. Klukům se zdálo rozumné přespat tam a tak jsme zazvonili u nejbližšího penzionu (zdejší stavení se vyznačují velkým množstvím oken a mě to připadalo jako nějaké ubytovací zažízení, vzhledem k autům s německou značkou jistě západně orientovaná). Paní řekla, že jistě, hlavně ať tam nekouříme (Sborové Néé.) a že se ještě zeptá manžela. Manžel vykoukl po minutě z vedlejšího stavení, musela mu nějak zatelefonovat. Myslým, že nás viděl už přicházet. Řekl, že to nepůjde, že si žena neuvědomila jednu věc, čekal jsem že řekne jakou, neřekl. Poradil nám jedno místo v lese aby byl z obliga. Já myslím, že se bál nějaké kontroly nebo čeho, poplatek za lůžko a noc odváděné místnímu úřadu, nebo tak. Ve své garáži by nás nezapřel a bylo by to na něj. Měl jsem pocit, že na nás pošle ochranáře.
Šli jsme podle jeho návodu, vzdálenosti jako "50 metrů" je třeba násobit koeficientem 2-4. Údolíčko se větvilo jednou, levá větev ještě jednou, a na konci dvojnásobně levé větve čekal převis s ohništěm, svíčkou a železnou zásobou dřeva. Nechtěli jsme ji ale pálit a tak jsme šli sbírat další, dokud jsme byli zahřátí po pochodu. Těsné okolí bylo vysbírané, něco jsme našli až v druhé větvi údolí. Nebe bylo v té chvíli jasné, přeletělo nad námi letadlo osvícené posledním denním světlem, jeho pruh se rozplýval ve světle dorůstajícího měsíce. Kometa byla za skálou, převis byl orientován kamsi k jihovýchodu.
Ohřáli jsme si jídlo, sušili boty a ponožky (až na Šuriho, který neví co s penězi a má botky z goretexu). Všichni se divili mé touze postavit stan. Nakonec jsem dostal Danův igelit, chtěl jsem ho dát pod všechny, ale nestojí o to. Zato schrabování zbytků chrundíčka narazilo na protesty, jestli to snad nechci všechno pod sebe. Podotýkám, že ostatní měli karimatky, zatímco já jen slabou aluminiovou, která sice nanavlhá, ale zato taky dostatečně neizoluje při teplotě povrchu -5°C.
Rovněž mi neprošlo, že jsem chtěl jít až na Dolnožlebský přívoz. Předně by to znamenalo brzo vstávat, což např. u Dana v neděli nepřipadá v úvahu (viz minulý vandr). Pak nevěří, že by přívoz musel nutně fungovat. A hlavně se jim to zdá daleko. Vyndal jsem mapu (Jarda mi ji pak zabavil) a odměřil jsem zítřejší trasu cca 25 km. Zdá se jim to moc, odměřil jsem tedy kolik jsme ušli dneska. Vyšlo mi 32 kilometrů ale pro jistotu jsem řekl že taky jen asi 25. Jarda to přeměřil a potvrdil mi, že mu vyšlo tuším 28 kilometrů.
Noc byla hnusná. Bylo mi zima odspoda, až budu mít v šedesáti revma, vím odkud.
Neděle 31.3. 1996
Ráno sněžilo a to dost hustě, čímž byl zlomen můj odpor proti změně plánů. Při třiceti centimetrech sněhu těžko jednotlivec přesvědčí čtyři, že ta čtvrtstovka kilometrů bude hezká procházka. Podotýkám předem skutečnost, že jsme ten den ušli asi dvacet kilometrů, přičemž jsme hodinu a půl seděli v hospodě, půl hodiny na nádraží a hodinu a půl čekali v Děčíně. Tolik ke změně programu.
Letním časem a zimním počasím jsme vyrazili na jih po žluté a potom po červené.
Narazili jsme na vyhlídku na kraji skály. Bylo nutné překročit asi třiceticentimetrovou průrvu neurčené hloubky. Byl jsem po promrzlé noci tak psychicky vyčerpán, že jsem na větrem ošlehávané skalisko nevlezl.
O kus dál jsou ve skále dvě desky. Větší je o sjezdu zemských myslicvů roku 1632. Ve druhé čtvrtině sedmnáctého století se tady asi hodně tesalo do skal. Co je na menší, to je záhadou. Ale pod ní je hluboko vyryto ".LM.". I s těma tečkama po stranách. Kdosi vyslovil názor, že je to podpis lidových milicí. Já jsem to nejrve prohlásil za zlomek internetovské adresy (Däniken by měl ze mě radost) a když mě Šuri ujistil, že v začátcích internetu se používaly vykřičníky, namítl jsem, že Češi vždycky předbíhali svojí dobu. A pak jsem uznal, že s tím internetem je to blbost. Tečky po stranách, to je přece tvar fortranských operátorů. Třeba ".LT." znamená LESS THEN, čili menší než. Prohlásil jsem tedy spojku ".LM." za LESS MENŠŮ, čili menší les, ano, jedná se o sledování stavu lesa.
Diskutujíce jsme došli k odbočce na Mariinu skalku. Leze se tam po schodech za puštěných do skály, po tmě by to bylo dost krkolomný. Nahoře je skutečně budka o ploše našeho seníku, prkna na podlaze by byla bývala byla určitě teplejší, dvě ze tří okenic jdou zavřít stejně jako dveře. Na druhou stranu je to tu na špičce skály, není kde a z čeho udělat oheň a podle stop tady ráno už někdo byl.
Sešli jsme dolů do Jetřichovic. Na vlak je to asi osum kilometrů, máme až nechutně moc času. Na návsi je, kromě hospody, která otevírá až za půl hodiny, tramp, říká, že nečeká na autobus, ale na otce, protože má horečku. Otec s favoritem pro něj přijel vzápětí.
Po zelené jsme šli dál na jih. Mezi chatami je skála, v ní vyerodované díry. Mě jedna připomíná (z jistého místa) srdíčko. Jardovi pohled do krku, Danovi úplně jiný otvor. Inu, každý vidí to, na co má fantazii. Za vesnicí jsme překročili potok. Napadlo mě, jestli v něm voda chutná tak jako ta z tajícího sněhu. Kde se obohacuje svojí chutí? Nenapil jsem se a dobře jsem udělal. O pár metrů dál ležela mezi ledem uvězněná krvavá mrtvola nějakého velkého ptáka. Podle mě to musel být nejmíň pštros.
Před námi vedly dvoje stopy, ale ty se záhy dělily. Stoupali jsme do vrchu. Martin si prozpěvoval a šel mi tím trochu na nervy. Neřekl jsem ale nic, jen jsem se držel od něj co možno nejdál. Cestou jsme našli celkem tři bunkry z linie pohraničního opevnění. Vlezli jsme jen do prvního, nic tam není, vím jen číslo 5533. Došli jsme do Kunratic. Zhoupli jsme se na houpačce na dlouhém laně s prkýnkem, to celé zavěšené na stromě a pak zapadli do hospody.
Když už nás nebavilo dávat si další čaje a sekaná došla, vyrazili jsme dál. Šli jsme už ne po zelené ale po silnici, kolem cikánského domku, kolem normálních domů a najednou už podle řadovky v České Kamenici. Připoměl jsem Šurimu, že zde bydlí Adam Bernau, génius, ročník 1973, alespoň podle televizního seriálu Návštěvníci. Shodli jsme se na tom, že ten seriál byl svým způsobem geniální. Čímž jsme navázali na rozjímání z hospody (o Galaxii, Pod paprsky Zářícího, Vzpoura mozků...). Dan plynule navazuje a jest mi vyslechnout aspoň na půl ucha příhody Bárta Simpsona a Ječiho and Skrečiho.
V České Kamenici jsme byli o dost dřív. O tolik, že můžeme jet o vlak dřív. Aspoň si v Děčíně sedneme. Cestou jsem začal sušit ponožky.
V padesátitisícovém Děčíně nám zbylo devadesát minut. Posadili jsme se do nádražní hospody, kde byl bordel (vysypané popelníky na zemi, krosnu položit jedině na židli), samoobsluha a zima. Byli jsme jedinní zákazníci a v pět zavírali.
Před nádražím jsme se podívali na mapu města. Mohu-li to posoudit svým laickým pohledem, je to dost zvláštní město. Je sevřené mezi stěny soutěsky a přitom rozdělené Labem jak Evropa o studené válce. Šílené množství tratí, málo mostů a téměř žádné větší území není ani pravoúhlé, ani zorientované ve směru světových stran.
Prošli jsme těsné okolí nádraží. Chlapci nakoupili v jedné samoobsluze, která má otevřeno. Na náměstí je o strom opřená surrealistiská židle. Vyfotil jsem si ji. O něco dál je jen posprejované embéčko nějaké místní kapely a něco co jsme nazvali "letním koncentračním táborem". Představte si dřevěné chatky, nádvoříčko, ohniště (?). Pokud je to na louce u lesa je to v pořádku. Ale tady to bylo za plotem, těsně vedle doslova hnusného baráku, takové začouzené tovární budovy bez oken.
Ve vlaku jsme si našli volné kupé, poslední v prvním vagóně. Nikdo k nám nepřistopil. Jednak kromě Ústí moc lidí nenastupuje, nebo aspoň náš vagón vyčnívá mimo nástupiště, jednak "hlasujeme", což znamená, že sušíme na topení boty a ponožky. Taky jsme hráli - Dan na garmóšku, já se Šurim na flétny. Bohužel Šuriho flétna nejde sladit s harmonikou. A tak se střídáme podle různých zpěvníků a podle toho, jak je zrovna "volný éter". Průvodčí nás ani nekontrolovala, byla to tatáž, jako v tom prvním vlaku. Za oknem se udělalo hezky, fotili západ slunce nad Řípem. Já i Dan máme jistě po snímku, kde záběrem zrovna prochází sloup. On omylem, já schválně. Jo, a taky jsem zpíval, za což se stydím. Sám.
Martin si v klidu četl nějakou fantasy, snad Pracheta. V Holešovicích jsme všichni kolejáci, tedy až na Dana šli zkratkou přes most na kolej.
zapsal Jan Mocek