Francie & Švýcarsko 1997

Motto: "Zastavil jeden, zastaví další."
Účastníci: Šuri (já) a Dante
Začátek: Praha, 2.7. 1997

Proč jsme vlastně chtěli jet do Francie? Lákaly nás určitě nejen Alpy, ale také pláže na Riviéře, francouzská vína a pochopitelně dívky. To že jsme si nakonec moc nevychutnali ani jeden z výše uvedených požitků nám radost z cesty nepokazilo. Ani nemohlo, protože jak ví každý cestovatel (alespoň ten opravdový, který si uvědomuje, že kdyby někam cestoval klimatizovaným autobusem nebo dokonce letadlem, tak se připraví o ty nejkrásnější zážitky a dobrodružství), desítky skvělých věcí, na které se člověk těší před cestou, se zpravidla vůbec neuskuteční, zato je nahradí tisíce zážitků jiných, naprosto nečekaných, takových, které si člověk bude pamatovat celý život. A když ne celý život, tak aspoň do příští cesty, kdy je překryjí zážitky nové a proto lepší.

Začínáme

Sraz byl jako obvykle na balkóně na Hlaváku. V 6:03 nám jede rychlík do Plzně. Příšernej čas, ale ve vlaku je naštěstí volno, takže se v něm můžeme dospat. Z Plzně jsme už chtěli stopovat. Zjistili jsme, že odpoledne nám jede vlak až do Boru, který je o něco blíž hranici, ale čekat se nám nechtělo, takže jsme se rozhodli vyrazit na stop hned. V místním supermarketu jsme si ještě koupili dvoulitrovou láhev od Coly (včetně obsahu, který je člověk bohužel nucenej vypít, když si koupí flašku), nějaký baterky a fix na stopovací cedule. Tramvaj číslo 2 nás dovezla přímo na výpadovku na Rozvadov. Dan ještě vyrobil ceduli s nápisem BRD a jdeme na to.

Výroba cedulí je nezbytný rituál, který patří ke stopování odjakživa. Každý stopař před cestou zakoupí alespoň dva fixy a ti méně zkušení také sadu školních čtvrtek. Brzy zjistí, že se mu čtvrtky nevejdou do batohu, a musí je nosit v ruce. Při prvním stopu je pak zapomene za oknem příslušného automobilu. Pokud zrovna stojí u pumpy v některé civilizované zemi, kde bývá zvykem třídit odpad, a rozhlédne se kolem, všimne si popelnice s nápisem “papier”. Z ní si pak vytáhne hygienicky čistou bílou krabici, která se po jisté úpravě na cedule hodí mnohem lépe než školní čtvrtky. Pokud tam taková popelnice není, poprosí snadno o krabici od banánů v nejbližším supermarketu. (Anglicky se takové krabici říká cardboard, francouzsky carton.) Tím se z nezkušeného stopaře stává stopař maličko zkušený.

Diskutabilní nicméně zůstává, je-li taková cedule vůbec k něčemu. Polovina řidičů se vás totiž poté co nastoupíte stejně zeptá, kam že to vlastně chcete. Jisté je, že stopař má alespoň pocit, že zdárný průběh stopu mohl nějakým způsobem kladně ovlivnit.

Po hodině a čtvrt nás vzal jeden student práv svým embéčkem do Stříbra. Skoro dvě hodiny jsme se pekli na sluníčku před místníma kasárnama, než nás vzali manželé, kteří jeli do Švýcarska na dovolenou.

On učil na vejšce v Liberci a ona byla učitelka francouzštiny a angličtiny na tamním gymplu. Nejspíš chtěla, abychom byli po příjezdu do Francie příjemně překvapeni, takže Francouze celou cestu pomlouvala. Mimo jiné jsou prý nafoukaní, neuměj anglicky, ačkoli mají angličtinu povinnou ve škole, neberou stopaře a mnoho dalších lahůdek. Jak jsme se později přesvědčili, neměla pravdu - bylo to ještě horší. Ale jak říkaj angličani "first things first". Hranice jsme projeli naprosto bez problémů, přestože jsme byli tak narvaný, že baťoh, který měl Dan na klíně, čouhal řidičovi ještě dvacet centimetrů přes rameno. Jaký rozdíl proti vysypávání batohu a podrobnému zkoumání lahvičky s tabletama vitamínu C o dva měsíce později v Rakousku! Protože jeli do Švýcarska a my jsme chtěli víc na západ, vysadili nás asi 60 km za hranicema, na nájezdu na SJ dálnici Mnichov-Regensburg.

Přejezd Německa

Další stop byl do Norimbergu už asi po hodině čekání. Vystoupili jsme u státovky číslo 4. Bylo tady několik nájezdů na dálnice vedoucí do různých směrů - na Mnichov, na Berlín, na Würzburg a taky na náš směr Heilbron. Tam bohužel nejelo ani jedno auto. Po dvou hodinách jsme se svezli alespoň k pumpě na dálnici na Mnichov. Mysleli jsme si, že tudy pojedou v opačném směru auta z Mnichova (a Ingolstadtu) do Heilbronu. Na mapě je totiž kreslená hned za pumpou odbočka. Ve skutečnosti byla před pumpou. Na výjezdu navíc stojí dalších osm stopařů - dva Poláci, jeden houmelesák co spal v podchodu pod dálnicí, Čech co jel do Amsterdamu a nějakej pár co jeli taky do Heilbronu a už tam stáli dvě hodiny. Stopařovo peklo! Sem si představuju, že přijdou po smrti stopaři, kteří někdy někam pojedou s Čedokem.

Vymyslel jsem dábělskej plán, že pojedeme na další pumpu ve směru na Mnichov, tam přelezeme dálnici, tím se ocitneme před požadovanou odbočkou a pojedeme nazpět na Heilbron. Nakonec ale všechno dopadlo jinak. Vzal nás chlápek, sympatickej už tím, že měl prostopovanou nejen západní, ale i celou východní Evropu. Dělal u Siemense. Právě měl odjet na dva až tři roky do Číny. Měl problémy s tím, že jeho manželce nechtěli dát na tři roky dovolenou :-). A kdyby dala výpověd…, víte jaké jsou v Německu problémy s nezaměstnaností. Cestou jsme ukuli plán, že nás vysadí na státovce, která vede na dálnici z Mnichova na Stuttgart, čímž objedem Mnichov, u kterýho by jsme se zase určitě hrozně motali. Tak se také stalo. Tam nás zastavila asi po hodině paní v úžasně malým fiátku.

Krásná ukázka tzv. ochotného řidiče (v tomto případě řidičky). Postupně vyndá z auta různé košíky, tašky, psa, oblečení a bednu. Všechno to začne do auta skládat znovu, přičemž své věci prokládá našima báglama. Pak zjistí, že se tam nevejde pes. Tak zase něco vyndá, přerovnává a stlačuje tak dlouho, až se tam vejde všechno. Celé to trvá tak čtvrt hodiny. Pak nám zdělí, že je škoda, že bydlí jenom v nejbližší vesnici, což je asi pět kilometrů. Může si ale kouset zajet, takže nás nakonec vezme pátnáct kilometrů. Cesta trvá přibližně osm minut. Celá událost je zakončena pěti minutami vytahování baťohů z pod tašek a psa z bedny. Ale nestálo to za to? Nádherný zážitek pro obě strany. Ochotní řidiči se vyskytují v desítkách podob a pro stopaře jsou vždy balzámem pro duši.

Dan si vzpomněl na loňský zážitek ze Švédska, kde se setkal s ochotným řidičem dřevorubcem, který měl v autě metrák dřeva a motorovou pilu. Ve Francii, mimochodem, se ochotní řidiči prakticky nevyskytují.

Byli jsme v Hohenwartu. Přestože už bylo půl čtvrtý, slunce ještě hodně pražilo. Dan si sundal tričko, začal se mazat opalovacím krémem a vystavovat své tělo slunci. Jeho lesknoucí se svaly měli úspěch a za deset minut zastavila paní tak kolem čtyřiceti. Moc komunikativní ale nebyla. "Guten Tag. Nach Augsburg? Ja. Zu autobahn? Ja wohl." U nájezdu na dálnici pak "Auf wiedersehen". U dálnice byl docela příjemná louka u lesa, kde jsme si uvařili rejži s nějaký masem v plechovce. Po večeři jsme přešli po mostě pro pěší přes dálnici. Hned na druhé straně byla pumpa.

Mávnu rukou a zastaví dodávka - Mercedes Sprinter. Dobrej stop! 150 km do Stuttgartu. Řidič byl učenlivej, takže jsme ho během jízdy naučili číst český texty. Jako výukový materiál jsme používali nápisy na českejch kamiónech, které jsme předjížděli. Byl to nadšenej automobilovej fanoušek. Na oplátku nás poučil o systému automatickejch značek na německej dálnicích, které se mění podle aktuální teploty, vlhkosti, větru, viditelnosti, stavu vozovky, množství aut a možná i počtu ježků na vozovce. Například když je zácpa, značka se automaticky změní na zákaz vjezdu pro nákladní automobily. SPZ-ky si Němci mohou volit, jen první jedno nebo dvě písmena jsou zkratkou města.

U Stuttgartu zrovna pršelo, takže jsme šli u pumpy, kde nás vysadil, stopovat pod střechu, přímo ke stojanům. Za chvíli přijelo auto s Čechama, kteří jeli do Barcelony. Řidič tvrdil, že by nás tam vzal, kdyby ovšem nebyl narvanej až po střechu. Což byl.

Je vůbec zábavné sledovat, co pro vás lidé chtějí udělat, pokud to zrovna z OBJEKTIVNÍCH důvodů není možné. Nejvíc se to projevuje právě v ochotě vzít stopaře. Nepřekonatelnými mistry ”důvodů” jsou například Francouzi. Když kolem vás projíždějí, naznačují:

”Jsem příliš plný” (palcem ukáží za sebe)
”Nejedu daleko” (ukazovákem krouží ve vodorovné rovině nebo ukazují směrem dolů)
”Spěchám” (ukazují na hodinky)
”Sežral bys mi dítě” (matka ukazující na sedačku s dítětem)
”Asi brzo usnu” (hlavu si pokládají do dlaně)
”Znáš to, manželka” (ukazují na spolujezdkyni)

Stopařovi je pochopitelně jasné, že ani jeden z vyjmenovaných důvodů není nepřekonatelný (viz ochotný řidič). To ale neznamená, že by byl na řidiče nějakým způsobem naštvaný. Opravdový stopař uznává právo řidičů nebrat stopaře, což v jeho pojetí znamená ” nemít zrovna náladu se s někým bavit”. Jaký by mohl být jiný důvod, proč nepomoci studentovi na cestách, než že bych ho já nudil, že by se ode mne nic nedozvěděl – což je důvod proč cestuje? Opravdový stopař pouze nechápe, proč se řidiči zatěžují všemi těmi výmluvami.

Opět chvilka čekání a z přijíždějícího auta vylézá konkurence. Další dva čeští stopaři. Vyprávějí svoje zážitky o Němci, co je pozval k sobě na trávu a hašiš.

Náš následující stop je o něčem jiném. Po necelé hodině nám zastavuje prostorný luxusní mercedes, obkládaný dřevem. Prostě jako dělaný pro nás stopaře. V něm nějaký manažer z pojišťovny Allianz. V Praze pochopitelně byl (když tam zakládali pobočku), ekonomii studoval ve Würzenburgu, očividně trénovaný v komunikaci s lidma. Začal přesně podle příruček tak, že se zeptal na jména, které potom používal. Skoro dokonalá angličtina.

Co je to vlastně za sortu lidí, co berou stopaře? Odpověď se pochopitelně hodně liší v závislosti na zemi, ve které se právě nacházíte, případně na národnosti řidiče. V západní Evropě je běžné, že stopaře bere pouze ten, kdo někdy, obvykle v mládí, také stopoval. A zlatou dobou pro stopování byla šedesátá léta. Automobilů již jezdilo poměrně hodně a Blízký a Střední východ, včetně Afghánistánu, byly bezpečné. Mnoho mladých tehdy podniklo dlouhé cesty do Indie nebo dokonce až do jihovýchodní Asie. Těmto lidem je dneska kolem padesáti a tvoří tak v západní Evropě věkovou skupina s nejvyššími příjmy, tedy i nejlepšími auty. Proto se stopař poměrně často sveze v docela luxusním voze.

Nejkřiklavější výjimkou je Francie, kde člověka berou jen malé Renaultíky. Nevím proč. Snad byli v šedesátých letech příliš uzavření a nikam nejezdili. Snad jsou bohatší Francouzi příliš nafoukaní. Nevím. Naopak Turci vás zase vezmou automaticky, ačkoli se s nimi téměř nedomluvíte.

Velice příjemná cesta v klimatizovaném Mercedesu skončila na pumpě před Karlsruhe, kde se dálnice dělí. Větev do Karlsruhe, kterou jel on, vede na sever, kdyžto naše dálnice na Bazilej vede na jih. Jsme už blízko francouzskejch hranic. Za chvíli na pumpu dorazili i ti dva Češi. Chvíli jsme tam kecali a při tom stopovali, jenom tak aby se neřeklo - bylo totiž 11 večer. Stany jsme si postavili kousek za pumpou. Celou noc chcalo.

Kolegové vstali někdy v 8, my jsme se pohodově vyhrabali až v 10. Přešli jsme na druhou stranu dálnice na odpočívadlo, kde jsme baštili lovečák s chlebem a žampiónovou polívku. Na záchodě tam není pitná voda, takže jsme ji museli nabrat až když jsme se vrátili na druhou stranu. Debužírovali jsme si tam někdy do půl dvanáctý. Když jsme šli zpátky, mávnul jsem rukou a máme stopa. Mercedes, tentokrát vyšší střední třída. Člověk přes počítače. Jel na nějaký třídenní rockový festival a říkal, že jsme zrovna v známé turistické oblasti Černý les. Vysadil nás na odbočce, pár kilometrů od Štrasburgu (Strasbourgu), sídla Evropského parlamentu. Štrasburg tvoří v podstatě jedno město s německým Kehlem. Odděluje je hraniční řeka Rýn. Naopak spojuje je most Evropy (Le pont de l'Europe). Do minuty jsme pak stopli auto do Kehlu. Přešli jsme již zmíněný most a byli ve Francii, sladké Francii!

Štrasburg

Štrasburg je známý historický město se spoustou památek. Jelikož patříme s Danem do kategorie turistů (to slovo zní fakt směšně), které víc potěší padesátimetrový kopec, než padesátimetrová katedrála, stačilo nám na prohlídku jedno odpoledne. Škoda, že občas pršelo. Štrasburg je docela zajímavá směs starých a nových budov, mezi kterýma projíždějí velmi futuristicky vyhlížející tramvaje. Později jsem se dozvěděl, že byly tehdy v provozu teprve jeden rok. Prochodili jsme centrum, omrkli místní katedrálu a koupili si pohledy. Prodavač pohledů byl velice příjemnej a potěšil nás svou znalostí češtiny - uměl říct "pošta" a "ahoj". Bohužel známky na pohledy měl jenom pro Evropskou Unii (3F). Musíme jít na poštu, kde je šílená fronta. Hned u vchodu byly automaty na jakési Vinnettes. Byly to takový obrovský obdélníky asi 2,5 na 5 centimetrů. Nevěděli jsme, jestli se lepí na pohled zrovna tohle. Rozhodli jsme se zeptat. Ve frontě jsem zahlédl dvě sympaticky vypadající šestnáctky, řekněme Marion a Pauline. Rozhovor stál opravdu za to.

Já		Hello, do you speak English?

Marion		[Chi,chi,chi,…] …přičemž se úžasně červenala

Pauline		Oui, oui, dis oui …nebo tak něco

Marion		[Jess, ajspíkanglé]

Já		Can you help me? I'd like to buy some stamps for the Czech Republic. I don't know where and how. I have seen some machines near the entrance but I am not sure how to use them.

Marion		[Keskiladí?]

Pauline		[Chi, chi, chi, chíííííííí…]

Já		I (ukazuju na sebe) need (nevím co ukazovat) stamps (ukazuju rukama malý obdélníček) for postcards (ukazuju rukama o něco větší obdélníček).

Marion a Pauline		[He?]

Já		[De témbr] …předtím jsem se podíval do příručky a snažím se říct francouzky "dvě známky"

Marion		[Jes] …a dotáhla mě k automatu na ony Vinnettes
		[Wérrr?]

Já		Czech Republic.

Marion		…nechápavý pohled

Já		[Larepűblikček] … pokus o českou republiku francouzky

Marion		[Jurop?]

Já		Middle Europe. Eastwards from Germany.

Marion		[Jess] …a vrhla se k automatu s mými drobnými. Za chvíli vítězoslavně vytáhla obrovský obdélník s nápisem Evropská Unie.

Já		[Mersi madmuazel, orvuar] …a Marion odhopkala za kamarádkou, očividně hrdá jak to zvládla.

Naštěstí se poblíž objevil pán v modré uniformě, který věděl, kde je Česká republika a že je třeba koupit známku za 3,80 (nedejte se mýlit, nebyl to policajt, nýbrž pošťák). Dokonce mi dokázal z automatu vydolovat stejně obrovskou druhou známku za 0,80. Poděkoval jsem mu a zalepil dvěma známkama půlku pohlednice. Na druhou půlku jsem pak vměstnal vlastní text. Pohled kupodivu došel.

Mírně otřeseni znalostí angličtiny místní mládeže jsme prošli městem až k místnímu nádraží (Gare Centrale). Chtěli jsme se totiž přesvědčit, co je pravda na tom, že na francouzskejch nádražích půjčují kola, které se pak dají vrátit na libovolném jiném nádraží. Opravdu je tam měli a to od 100F za měsíc, což je docela slušný.

Cesta na jih

Schylovalo se k večeru, takže nezbývalo, než se odebrat stopovat na nájezd na dálnici. Jak jsme pochopili až později, byla to největší chyba, jakou jsme o týhle dovolený udělali. Na nájezdu moc aut nejezdilo a ty co jely, tak nezastavily. Ty co zastavily, jely jenom někam do okolí. My jsme chtěli na jih na Riviéru a cestou se stavit třeba v Ženevě, Chamonix a tak. Furt nám nic vhodného nechtělo zastavit, takže jsme na mapě našli jiný místo, který vypadalo o něco nadějnějc. Procházeli jsme pod nájezdama po takový polní cestě, když tu proti nám vyjelo auto. V něm člověk, který nám ukazoval svůj policejní průkaz a co že hledáme. Neuměl sice anglicky, ale kolem šel zrovna Francouz, který anglicky uměl. Takže jsme mu zprostředkovaně vysvětlili, že bysme potřebovali stopovat na jih, na Grenoble. Odvětil, že zná skvělý místo na stop a že nás tam zaveze. Zavezl nás pochopitelně na to místo, kde jsme stáli před deseti minutama. To bylo naše první setkání s aktivitou francouzské policie. České přísloví "Nejhorší blbec je aktivní blbec" dokonale vystihovalo situaci. Čeští policajti alespoň nevyvíjej tolik aktivity. Už se nám nechtělo chodit jinam, takže jsme zůstali stopovat na původní místě (co kdyby měl pan policista přece jenom pravdu a bylo by to skvělý místo). Po dvou hodinách (ve čtvrt na deset) nám zastavil člověk, který jel asi 30 km. Byli jsme psychicky na dně, takže jsme neodmítli. Uměl jenom francouzsky a trošku německy, takže komunikace vázla. Vysadil nás na jednom odpočívadle, který vypadalo dost krizově. Taky že bylo.

Odpočívadla a pumpy na francouzských dálnicích jsou případ sám pro sebe. Francouzské dálnice jsou totiž ve valné většině soukromé a proto se na nich platí poplatky – a to poplatky značně vysoké. Většina řidičů dává přednost státním silnicím, které naštěstí (pro ně) podél většiny dálnic vedou. Většinu času tak zejí dálniční odpočívadla a pumpy prázdnotou, což je pochopitelně pro stopaře neštěstí. Pokud někdo po dálnici jede, tak je to buďto rodina jedoucí na dovolenou s autem plným až po střechu nebo člen tzv. “vyšší třídy”, kterého ani nenapadne, aby nějakého stopaře vzal. Základní pravidlo stopaře ve Francii tedy zní: Nikdy nestopovat na dálnici(Výjimkou je případ jednoho stopaře, který může docela dobře stopovat náklaďáky na mýtném). To jsme ovšem ještě v té době nevěděli.

Zkoušeli jsem ještě stopovat na blízkém nájezdu na dálnici, ale bylo to beznadějný – pochopitelně nic nejezdilo. Po setmění jsme si šli lehnout do blízkého sadu. Z jedné strany hučela dálnice, z druhé každou hodinku prosvištěl TGV a z třetí se ozýval house. Na tyhle věci jsme si už ale dávno zvykli, takže jsme usnuli prakticky okamžitě.

Další den (sobota 5.7.) jsem se vyhrabali až kolem poledního. Zkoušeli jsme opět střídavě stopovat na odpočívadle i na nájezdu z místní “prdele”, ale bezúspěšně. Den pomalu ubíhal, nad námi dokonale čistá obloha. Horký vzduch nad dálnicí se chvěl, Dan hrál na harmoniku. Pohoda, vedro, žádná auta.

Jediným vzrušením byla výprava pro pitnou vodu. Na nádražním WC totiž byla cedulka, že klíče si lze vyzvednout u přednosty. Nádraží bylo ale naprosto bez života, nikde nikdo. Nakonec jsem si řekl o vodu u jednoho z blízkých rodinných domků, kde mě nakonec věnovali dvě lahve Dobré vody. Že by ve Francii vodu z kohoutku vůbec nepili?

Po mnoha hodinách nás nakonec vzala studentka angličtiny ze Štrasburgu, asi nejsympatičtější stop celé výpravy (alespoň do té doby). A nejen kvůli tomu, že anglicky opravdu uměla. Jela pro svého kmotřence do Colmaru, takže nás vzala na výjezd od tamního letiště.

Krize největší. Asi za půl hodiny přijeli dva francouzští stopaři, ale byla s nimi hovno řeč, neboť uměli jenom francouzsky. Za chvíli odešli pěšky kamsi podél dálnice. Po chvíli kolem projela i naše studentka. Čekali jsme, mávali jsme, čekali jsme a mávali jsme. Bylo to absolutně beznadějný.

Říká se, že nejsou beznadějné situace. Že jsou pouze lidé bez naděje. U stopařů se tato moudrost přeměnila na oblíbené rčení: "Zastavil jeden, zastaví další." I dobrý stopař je ale jenom člověk, proto po několika hodinách (u trpělivých stopařů obvykle čtyři až šest) marného stopování zpravidla psychicky nevydrží, přesvědčí sám sebe, že se dostal vlastní vinou do průšvihu (což je pravda už tím, jak dlouho tam čeká), a přesune se jinam.

Nakonec jsem si řekli, že by nás zajímalo, kam ty dva stopaři šli, a vydali jsme se v jejich stopách. Po třech kilometrech tam byl nějaký písák, ale byl oplocený a s cedulí zákaz vstupu. Obloha se navíc zatáhla a začalo lehce poprchávat. Byli jsme na Francouze pěkně naštvaní, takže ačkoli jsme byli 60 km po dálnici od Bazileje, rozhodli jsme se jet na Freiburg a pak přes Německo, což se nakonec osvědčilo. Došli jsme do Colmaru, kde jsme stopovali u nějaké továrny. Občas dost pršelo, takže jsem stál pod stříškou a Dan, který měl goretexovou bundu, stopoval. Za půl hodinky nám zastavila Francouzka, která uměla jak anglicky, tak německy. Cosi nám zpívala francouzsky. Jelikož jsem zezadu dost špatně rozuměl, prohlásila, že Dan umí německy lépe než já anglicky, což nás oba pobavilo. Dana jistě i potěšilo. Vysadila nás po deseti kilometrech na státovce na Freiburg. Dost pršelo, takže jsme tam tak různě skákali v dešti a během chvilky nám zastavili dva čistě frankofonní Francouzi, kteří nás považovali za Angličany. Měli cosi, co bych přirovnal k našemu embéčku (asi nějaký Renault). Když nás vyhodili pět kilometrů před hranicí, stále pršelo. Tentokrát to trvalo možná deset minut, než nás dva Němci vzali do Německa. Tam jeli po dálnici na jih a vysadili nás tak dvacet kilometrů před Bazilejí, která leží za hranicí se Švýcarskem. Krátce jsme posvačili pod stříškou bývalé celnice a na protějším nájezdu stopovali dále na jih. Během pěti minut nám zastavil chlap jedoucí do Curichu. Ačkoli nám tvrdil, že Švýcarsko je čistá země, Bazilej vypadá jako jedna obrovská chemická továrna. Atmosféra trochu připomíná “Ocelové město”. Na hranicích ještě občas někoho kontrolují, ale kdo má Švýcarskou dálniční známku, je v pohodě. Vysadil nás u pumpy před křižovatkou, kde se dálnice dělí na dva směry. Jeden na Curich a druhý na Bern a Ženevu. Bylo to v podstatě obchodní centrum postavené nad dálnicí, s pumpami po obou stranách. Chválíme, že je tady kvalitní WC zadarmo, kde se člověk může pořádně umýt. Nepříjemné je, že celý komplex je za plotem a nedá se dostat nikam ven. Ale mají tady takový malý parčík, kde jsou lavičky, na kterých jsme povečeřeli, a v jehož rohu jsme si nakonec postavili stan. Spát jsme šli někdy po jedenácté hodině.

V neděli (6.7.) jsme vstali docela brzy, někdy kolem sedmé. Dali jsme si pořádnou snídani – čočku s hovězím masem. V deset jsme začali stopovat. Český tirák s řidičem Vláďou tam stále stojí, ale tváří se nevrle. Včera večer jsme mu chtěli nechat vzkaz, aby až ráno pojede, aby se pro nás stavil, ale nikomu z nás se nechtělo na druhou stranu dálnice – muselo se totiž procházet celým tím obchoďákem.

Ve 12:10 nám zastavil Švéd, který jel kamsi 150 km za Grenoble. Byla tam soutěž v létání na bezmotorových letadlech. Bylo mu mimochodem 76. On sám létal, ale prý už musí s bezpečnostním pilotem. Říkal, že stopoval jen jednou, když mu bylo 56 a to do Finska. Bydlel někde 70 km nad Malmö. Celý život pracoval jako mechanik v pilotní škole. Mají tam kolem 20 letadel a každoročně to udělá 100 žáků. Lítal na soutěžích po celém světě. Teď, když je v důchodu a má tedy dost peněz(sic), tak si létá jen tak pro zábavu, což je super život. Tomu docela věříme.

Vysadil nás u pumpy asi deset kilometrů za Ženevou na dálnici na jih do Grenoblu. Přeběhli jsme na druhou stranu dálnice, kde byla také pumpa, ale nebyl mezi nimi podchod. Tam jsme stopovali zpět na Chamonix. Byla tam docela ucházející slečna pumpařka, ale naše několikeré oboustranné pokusy o komunikaci selhali z důvodu její absolutní neznalosti cizích jazyků. Alespoň nám napustila do láhve vodu.

Po chvíli se zde zastavili tři policisté, z nichž jeden kupodivu uměl trochu anglicky. Na to, že ti druzí dva byli pravděpodobně mladší než mi, si dost dovolovali. Například se nás snažili přesvědčit, že na dálnici se nesmí stopovat. My jsem tvrdili, že nejsme na dálnici, že jsme pouze u pumpy. Oni na to, že dálnice zahrnuje i pumpu. Dan argumentoval, že v Německu a Švýcarsku se to smí. Já zase, že to přeci není nebezpečné, tak proč by to mělo být zakázáno. Stále se nechtěli nechat přesvědčit. Nakonec jsem jim řekl, že se tedy podřídíme, že na druhé straně dálnice je malá silnička, což je jediná možnost, jak se odsaď jinak dostat. Že přeběhneme dálnici a budeme stopovat tam. Přebíhání dálnice si ovšem nechtěli vzít na triko, takže nám nakonec stop povolili.

Nebylo nám to ovšem moc platné, protože do Chamonix jezdila, jak již tradičně, pouze po střechu plná auta. Nakonec nás jedna rodinka vzala zpět alespoň na dálniční křižovatku, odkud jsme šli 8 km na nejbližší nájezd ve směru na Chamonix. Na té křižovatce někdo vyhodil jistého horolezce, který jel lézt do Chamonix. Ten zůstal stopovat na dálnici. Cestou podél dálnice nás potkal pouze jeden menší problém a to pět metrů široká říčka, která podtékala pod dálnicí. Abychom se přes ní dostali, museli jsme přelézt tam a zpět plot na dálnici, což s pětadvacetikilovým báglem není tak úplně sranda. Nakonec jsme došli na asfaltovou silničku a z té jsme se už dostali na jeden stop do Sallanche, městečka asi 25km před Chamonix. Byly tam dva supermarkety, ale bohužel už bylo po zavíračce. S jedním místním horolezcem jsme se svezli do dalšího městečka Le Fayet, kde jsou taky dva supermarkety. Říkal, že v Chamonix leze dost Čechů a že má český sedák. Taky, že má být ještě dva dny hezky. Nechali jsme se vysadit u supermarketu Provencia s docela rozumnýma cenama. Později se ukázalo, že supermarket v Chamonix má obdobné ceny. A vůbec všechny supermarkety ve Francii. Přebrodili jsme se přes jakési rozmočené pole a ve stráni za městečkem jsme našli docela rozumnou loučku na spaní. Po sežrání knekebrotů s paštikou jsme šli spát. S počasím to vypadá opravdu dobře, na obloze krásně svítí hvězdy. Proti obloze se nádherně rýsují obrysy okolních štítů.

Chamonix

V pondělí (7.7.) jsme se probudili kolem osmé. Sluníčko příjemně hřálo. Dobrou hodinu jsme se kochali pohledem na okolní hory. Zašli jsme konečně do supermarketu. Koupili jsme chleba, bagetu, pytlík takových 12 koblih bez marmelády, kilo rejže, půl kila kolínek, čtyři tabulky čokolády (9F!) a 2l džusu. Dan vynalezl nový způsob mazaní baget zevnitř. Nasnídali jsme se, načež Dan prohlásil:”Člověk se někdy nají a někdy nažere.” Já jsem přisvědčil:”A dneska jsme se nažrali.”

Stopování, stejně jako jakýkoli jiný druh nemasňáckého cestování, učí člověka skromnosti v míře více než vrchovaté. Obvykle nemá dost peněz, takže kupuje jen to nejlevnější. Nejlevnější neznamená nutně, že by to nebylo dobré, ale znamená to, že je člověk omezen jen na malý sortiment. Tentýž efekt má požadavek na nízkou váhu potravin. Strava se tedy stává značně monotónní. Co může být horšího než jíst čtrnáct dní kolínka?Jíst čtrnáct dní rejži. Ale i na to si člověk zvykne. Pozná, že chuť jídla není žádná absolutní veličina, nýbrž je dána převážně tím, jak dlouho člověk nejedl. Nejí tedy tak často, čímž ušetří peníze, hmotnost nákladu i vlastní váhu.

U místní trubky jsme provedli hygienu a šli stopovat. Stopa jsem chytil tak za hodinu a půl. Osmimístná dodávka nás vzala až do Chamonix. Normálně asi její řidič vozil turisty do Chamonix komerčně, ale asi teď neměl zákazníky. V poledne jsme tam byli. Bylo krásně jasno, takže byly vidět všechny okolní štíty včetně Mt. Blancu. Mt. Blanc je z nich paradoxně nejméně efektní. Je tady spousta restaurací, obchůdků, cestovek – prostě typické turistické centrum. Stopovat dál jsme šli až po čtvrté hodině. Uvažovali jsme, že se trochu projdem po okolí, ale pak jsme usoudili, že to nemá cenu, že sem někdy zajedem na delší dobu. Stopovat jsme šli na výjezd směrem na Martini ve Švýcarsku (přes 1500m vysoké sedlo). Třináct aut nám zastavilo a třináct aut jsme odmítli, protože jely jenom do dvou vesnic, co jsou těsně před hranicemi. Až po čtyřech hodinách, kdy Dan změknul a chtěl jet alespoň ke hranici, jsem stopnul dvě holky, co jeli do Sionu do Švýcarska na nějakou Koridu či co. Bohužel anglicky uměla jenom jedna a ještě blbě. Navíc zrovna ta šerednější. Trošku je překvapilo, že jsme dva, protože Dan byl zrovna někde za rohem. Já jsem vítězoslavně zařval:”Máme to!” a Dan odpověděl:”Ty vole, to je super!”, což je možná trochu vyděsilo. Nakonec jsme se do auta narvali, i když to dalo dost práce. Cesta do Martini byla dost drsná, protože jsou to samý serpentiny a na spoustě míst hodně prudký srázy. Cestou dolů nám pěkně zalehly uši. Stavili jsme se také na nějaké kraví farmě.

Vysadili nás přímo v Martini, poblíž vjezdu do tunelu pod Mt. Blancem. Bohužel se to tam nedalo použít pro stop, protože tam už byla silnice pro motorová vozidla. Na mapě jsme zjistili, že nedaleko na dálnici Sion-Lousanne je pumpa, takže jsme se tam vypravili. Došli jsme do podteku, odkud byla vidět cedule:”Pumpa 500m”. Tam jsme se ubytovali, dojedli bagetu, snědli tabulku čokolády a ohřáli si čočku s párkem.

Švýcarsko

V úterý (8.7.) ráno jsme se přesunuli těch pět set metrů k pumpě. Následovala dvě překvapení.

Za prvé je pumpa na dálnici jen v druhém směru. Naštěstí je k ní pod dálnicí podjezd. Za druhé je u pumpy veliký, krásný a průzračně modrý jezero, na němž jezdila spousta serfů. Ty čtyři hodiny stopu nám vůbec nevadili. Vždycky se jeden opaloval a druhý stopoval. Paráda. Pustili jsme dva stopy špatným směrem na Sion a jeden příliš krátký stop v našem směru.

Pak jsme se konečně dočkali okamžiku, na který čeká každý stopař. Superstop. Aby si stop zasloužil toto označení, musí splňovat alespoň jednu z následujících podmínek: Buď musí být několikanásobně delší než průměrný stop, nebo musí být stopař řádně pohoštěn, případně dokonce pozván domů k řidičovi. Nejlépe všechno dohromady.

Zastavili nám manželé Meisterovi, kteří se vraceli z dovolené na horách. Daniel byl tankový instruktor ve Švýcarské armádě. Jeho manželka měla také zajímavý osud, narodila se v Singapuru a mládí prožila na Kanárech. I z tohoto důvodu oba plynule přecházeli z angličtiny do francouzštiny a zpět. Na jihozápadě Švýcarska se totiž jak známo mluví francouzsky. Měli tři děti: Melanie (9let), Methew (14) a Vanessa (16). Methew plachtil a Vanessa veslovala. Nedávno byla na mistrovství Švýcarska v 1 a 4-skifu, kde byla čtvrtá. Jinak měli psa Míšu a kočku se třemi koťaty. Pozvali nás k sobě, abychom si u nich na zahradě postavili stan. Methew nám ukázal chráněné území, které mají hned za barákem. K večeři byly nějaký smažený kuřecí křidýlka se zeleninou a čínskýma nudlema. Moc toho nebylo, ale to jsme nemohli říct. Takže jsme si potom ještě dali čokoládu (měl jsme ty čtyři tabulky z Francie, takže na každý den jednu). Večer jsem se šli podívat do města (Yverdon) a zpátky (asi 3 kilometry). Cestou jsem vylezli na jakýsi vršek, přičemž jsme málem vlezli nějaké paní do zahrádky. Měla totiž plot jen ze strany od cesty. Meisterovi bydleli na východní straně druhého největšího švýcarského jezera Lac de Neuchatel. Na západě je vidět Švýcarská Jura, na druhou stranu jsou již Alpy.

Návrat

Ve středu (9.7.) jsme se probudili v 8:45. Obloha naprosto vymetená. K snídani jsme jim zbaštili nějaký ty vločky a vánočku s čajem a džusem. Pak jsme si sbalili, dali jim naše adresy (včetně emailu), Daniel nám dal už předtím vizitku. Slíbili jsme jim, že jejich potomci někdy za námi můžou přijet. Daniel nás vzal autem patnáct kilometrů na druhou stranu jezera na hlavní silnici na Neuchatel, což nebylo špatný místo. Končila tam dálnice a navazovala na státovku. Chtěl jsem psát deník, ale začal Danův velký den.

Velký den je obdobou superstopu. Štěstí se ovšem týká celého dne. Opakem je pak krizový den.

Za pět minut chytil stopa, který nás vzal dobrých třicet kilometrů a vysadil na opravdu perfektním místě. Končila tam silnice pro motorová vozidla, omezení na 60 km/h.

Perfektní místo zaručuje, že stopařovi někdo během chvilky zastaví. Většina stopařů se shoduje přibližně na následující charakteristice takového místa: Především by jím mělo projíždět co největší množství aut, jako na výjezdech z měst, sjezdech z dálnic (a nájezdech na ně) apod. Pochopitelně musí mít řidič, kde zastavit nebo kam zajet, proto jsou výhodné silnice se širokou krajnicí, odbočkou na nefrekventovanou cestu nebo přiléhajícím parkovištěm. Řidič také potřebuje dostatečný čas na to, aby si stopaře prohlédl a v klidu zastavil. Je tedy výhodné, pokud auta v daném místě projíždějí pomalu, jako za křižovatkou nebo značkou omezení rychlosti (na Západě se rychlost většinou dodržuje). Mimoto je třeba, aby řidič viděl na místo, kde stojí stopař z co největší vzdálenosti (řekněme deset sekund při rychlosti, kterou auta v průměru projíždějí).

Tam jsme si dali sušenky, já jsem psal deník a v 12:15 Danovi zastavil Němec s kombíkem. Vezl věci pro nějakou zásilkovou službu. Dělal to ve volným čase, normálně byl nádražák. Ukazoval nám fotku své motorky za 700 litrů. Poprvé jsme v rádiu slyšeli, že jsou u nás povodně, ale mysleli jsme, že jenom stoupla některá z řek. Vzal nás 117km do Německa na sjezd k městu Mülheim. Chtěli jsme začít obědvat, ale on se vrátil, že jede někam za Karlsruhe. Ohřátou konzervu jsme, ač neradi, vyhodili a nasedli.

Stopař totiž dobrým stopem nikdy neopovrhne. Je to důsledek stresu, kterému je vystaven během dlouhých hodin čekání na vhodné auto, které může zastavit třeba za čtyři i více hodin. Stopař se stále podvědomě obává, že když nabízené svezení odmítne, bude čekat mnoho hodin na nějaký další stop, který třeba nebude lepší. Proto často zbytečně přijímá velmi krátké stopy, které ho nikam neposunou, nebo opustí krásná místa, která by si rád prohlédl, případně přijde, jako v našem případě, o dobrý oběd.

Ve Freiburgu jsme mu pomohli naložit nějaké koberce a vzal nás dalších 189 km na pumpu před Frankfurtem (před křižovatkou na Heilbron). Jmenuje se to tam Bruchsal, dost dobrá velká pumpa se spoustou kamionů. Konečně jsme si dali dlabanec – kolínka s gulášem.

Stopař vaří obvykle teplé jídlo jen ráno a večer, neboť na stopu musí být připraven okamžitě nastoupit, přes den pojídá jen sušenky a müsli tyčinky. Pokud ale k večeru chytne velmi dobrý stop, může se dostat k jídlu třeba až ráno. Z těchto důvodů se na každou večeři hrozně těší.

Když jsem šel pro vodu, stál tam český tirák, ale jeho řidič nás nechtěl vzít. Byl tam také český Ford Tranzit, ale bez řidiče. Rychle jsme sbalili a došli k Tranzitu zrovna když přicházel. Vzal nás, i když říkal, že neví, jestli cestou neusne, protože jede v kuse ode dvou ráno. Vzal nás celých 353 km na hranice. Kolem pěti jsme vyjeli. Vyprávěl zážitky z Kanady, vřele nám ji doporučoval. Na hranicích musel několik hodin čekat. Přes hranice jsme prošli pěšky v 23:33. Ani nechtěli pasy. Stopovali jsme hned za hranicí a za chvíli nás vzal kluk, co jel od známých z Frankfurtu do Prahy na Anděla, čili asi 160 km. Celkem tedy za dnešek 15 + 30 + 117 + 189 + 353 + 160 = 704 km. V Praze jsme byli někdy v 1:35.

Takový výkon při návratu domů do Čech však není ničím neobvyklým. Vhodný český kamion nebo autobus, který člověka vezme domu, najdeme totiž na téměř každé větší dálniční čerpací stanici nebo odpočívadle v okolních státech. Proto je možné se z velké oblasti, která sahá od Holandska, přes Německo, Švýcarsko až do Itálie a Slovinska, dostat během jednoho dne.

Chtěli jsme si někde dát smažáka, ale otevřeno měli jen v hernách a bordelech. U Dana jsme se konečně podívali na zprávy o záplavách. Ráno ve 12:00 jsme zakončili akci fotem Francie 97.

Zapsal Šuri