Noc na Karlštejn
Když jsem šel v úterý polechtat své svaly do sportovního centra UK, ještě jsem netušil
jak bude následující noc nevšední. Honza Mocek, který se také lámáním těla na různých
mučících nástrojích snaží dohnat to na co příroda trestuhodně zapomněla, mě ihned
po příchodu začal lanařit.
"Co podniknout na rektorskej den nějakou akci"
Odvětil jsem, že je to skvělý nápad, až nato že musím být už ve dvě v práci, a zůstat
tam do doby než přijde Jarda z raftů. Půldenní akci na dopoledne jsme však ihned
zavrhli.
"Což takhle vyjet někam na večer"
To, že se z večera stala noc a z nočního výletu někam, noční pochod na Karlštejn,
bylo pro naše nadprůměrné mozky záležitostí několika málo milionů mikrosekund.
Akce byla stanovena, proto jsme s Honzou nelenili a ihned za čerstva ještě v sauně
získávali další lidi. Naše snažení bylo odměněno příslibem tří kolegyn k účasti.
Dost jsem se divil, že podlehly našemu lákání tak rychle. Sraz byl určen na 22.00
h SELČ na stanici metra Nové Butovice.
Ve středu ráno mi volal Jarda, že do práce (kotelna hotelu Olympic) dorazí určitě
před šestou. Jarda přišel v půl sedmý a oznámil mi, že nejde.
V osm jsem dorazil na turisťák v plné výbavě, tj. pahorky na nohou a v báglu baterku,
jídlo, pití a kongo. Přehlédl jsem osazenstvo a zřel, že jediný člověk který vypadá,
že dnes jde na výlet je Šuri. Iniciátor akce Honza naproti tomu měl vzezření mladého
intelektuála, který se chystá na rande. Plátěné kalhoty asijského střihu, černá
taška přes rameno a boty typu
"Péřový krok".
"Honza nejde ?" Zeptal jsem se Šuriho jen co jsem dosedl na židli.
"Říkal, že jo", zněla odpověď.
"A on se půjde ještě někam převlíc", nechápal jsem.
"Prej jde v tomhle", řekl Šuri a v očích se mu usadil pobavený výraz.
Cestou z turisťáku jsem se ještě zeptal Honzy zda opravdu hodlá jít v botách, které
vypadaly že se každou chvíli rozpadnou. Ujistil mě, že ví co dělá a že tyhle boty
si vzal proto aby je dotrhal.
V metru jsme se Šurim ještě prohodily pár narážek na téma Honzovy boty, o kterých
vím jen to, že v civilizovaných státech se kupují nebožtíkům do rakve, aby nešli
na onen svět bosky. V Čechách pak pomocí inzerce na dobírku jako kosmický zázrak,
který je tak lehký, že máte pocit jako by jste žádné boty neměli.
V Nových Butovicích jsme byli už v devět a proto jsme se jali hledati podnik, kde
bychom mohli svlažit hrdlo své a zabít čas. Nové Butovice je však místo pro vyprahlého
turistu naprosto nevyhovující, proto jsem se vrátili na Smíchov a já dal jedno od
pramene v "Hospůdce na růžku".
Ve třičtvrtě na deset jsme už netrpělivě čekali na další účastníky. Do čtvrt na
jedenáct však nikdo nepřišel a mi jsme tedy jen ve třech popojeli do stanice Luka
a odtud už pěšky směr Karlštejn.
Problém našeho výletu byl v tom, že nikdo z nás neměl mapu. Honza i Šuri sice na
Karlštejn již jednou v noci šli, ale bylo to pro jejich paměť už před dlouhou dobou,
protože jediné co si Honza pamatoval bylo, že máme jít na jich a přes vesnici Ořech.
Šuri si nepamatoval vůbec nic.
Naštěstí jsme s Honzou objevili na mapě Prahy v Řeporyji ulici s názvem "K Ořechu"
a usoudili jsme, že půjdeme tímto směrem. Prošli jsme skrze sídliště a po silnici
se pomalu blížili k první metě naší cesty Řeporyje. Cestou nám začal Šuri vyprávět
fantastickou Scifi, kterou prý nedávno četl v Kari. Celá zápletka stojí na tom,
že se v Atlantickém oceáně najednou objeví velký kus umělé hmoty, velký kus asi
jako Austrálie, a lidem samozřejmě překáží. Tak ji Amíci zapálí, kouř zastíní Slunce
a nastane doba ledová. Ale protože doba ledová je doba ledová, může se vní přihodit
plno neuvěřitelných příhod. Zbytek ať vám řekne Šuri.
Asi ve třičtvrtě na jedenáct jsme došli do Řeporyje. Zde už byla šipka. My jsme
se tak dozvěděli, že nám zbývá ještě 23 km po zelený.
Honza dosti často vzpomínal na minulou výpravu. Připomínalo mi to náš vandr do Labských
pískovců. Tehdy měl tyhle průpovídky Martin a byl to právě Honza koho to štvalo.
Přešli jsme dálnici a došli do Ořechu. Už jenom 22km. Za Ořechem jsme na
chvíli ztratili značku. No ztratili. Bylo tam rozcestí a Honza se Šurim mě přehlasovali
a vykročili jsme tak na špatnou stranu. Asi po pětistech metrech však uznali, že
tudy cesta nevede. Správná cesta však měla také své úskalí v podobě stavení se dvěmi
štěkajícími a slintajícími dobrmany. Ještě si na nás posvítili dost silným reflektorem
(zapínal se fara čidlem).
Značka pak uhnula do pole a vedla pod dráty vysokého napětí. Honza nám pak, když
jsme byli pod vedením, prozradil zajímavou věc, v pravdě fyzikální. Když se chcete
pomilovat s holkou v přírodě a nemáte klasickou antikoncepci, je tu (dle Honzy)
zajímavá alternativa v podobě vedení vysokého napětí. Díky elektrostatickému poli,
které vytváří vedení, dostane spermie křeč do ocásku a nemůže se tak pohybovat.
Dokonce ji mají vypadat i všechny zuby, takže i kdyby přemohla křeč a doplavala
k vajíčku, tak se jím neprokouše. Zalitovali jsme, že nepřišli naše kolegyně nemůžeme
tuto zajímavou teorii ověřit pokusem. Nechali jsme to tedy na další vandry.
Cesta pak vedla do údolí ke Kalinovu mlýnu. Během této cesty jsme potkali jakési
auto. Co ti lidi v tom lese asi dělali?
Těď když to píšu mě napadlo, že pokud by jste pod tím vedením zastavili v autě tak
vám efekt "vysokého napětí" bude na prd, hádejte proč.
U Kalinova mlýnu jsme narazili na červenou. Na šipkách je to už jen 17km
po zelený. Šli jsme dál a abychom se ujistili, že jsme nevlezli na červenou, tak
jsme si pořádně posvítili na značku. A ouha, naše značka není zelená, ale modrá.
Zdálky to není poznat, protože má baterka trochu jiný spektrum než Slunce. (To pro
vysvětlenou, pokud nejsi MatFyzák).
Tak dále už tedy po modrý, která nás dovedla do Třebotova. Zde pod pouliční lampou
na autobusové zastávce jsme dali pauzu a vytáhli jídlo. Tedy, jídlo jsem vytáhl
jen já. Šuri nic neměl a Honzovu pochoutku nebudu komentovat. Šuriho jsem pak nakrmil
z vlastních zásob. Na oplátku jsem dostal napít. Jedinou tekutinu, kterou jsem totiž
měl bylo červený víno na oslavu.
Další cesta pak byla plná klasických MatFyzáckých keců, který jsem už zapomněl.
Jediný co si pamatuji je to, že jsem se s Honzou hádal zda-li to přednáma na obloze
je Štír či ne. Pravdu měl zase Honza, achjo.
Tak jsme došli do Vonoklas. Ke Karlštejnu nám zbývá 10km. Druhá pauza. Jím
už jen já, ostatní nic nemají. Na konci vsi přecházíme na červenou (9km)
Po asi třech kilometrech jsme ztratili v lese červenou. Vraceli jsme se asi kilometr.
Pak jsme už dávali bacha a kolem třetí jsme byli ve vesnici Kamýk. Zde jak jsem
si rozpomněl stával hrádek, který je zmiňován ve filmu "Noc na Karlštejně"
Další cesta už byla dost krize (15km v nohách) tak jsme moc nemluvili. Honza
si občas rozpomněl na nějaký úsek cesty, ale to bylo vše.
Prošli jsme Modřinkou a skoro po rovině, po čtyřech kilometrech došli do podhradí
našeho nejnádhernějšího hradu. Zde si i Šuri rozpomněl.
Začali jsme se drápat nahoru ku hradu a v 4.30 SELČ jsme se dotkli hradní brány.
Po minutě si na nás někdo posvítil a po dalších duch minutách se otevřela brána.
Vyšel mladý hlídač.
"Copak tu děláte", zeptal se.
"Vyšli jsme si na výlet", odvětil jsem.
"Odkud?"
"Z Prahy", řekl jsem a dodal:
"Nemáš vodu?"
"Jo, něco najdu" a zmizel.
Přišel za chvíli a donesl litrovku limonády, kterou jsme společně vyžahli. On dal
cigárko a vyprávěl o tom, jak je Karlštejn dobře hlídaný (tři ovčáci, dobrman a
on).
Vlak v půl šestý jsme stíhali jen tak tak, ale stihli. Do Prahy jsme dorazili asi
o půl sedmí, už nevím. Celou cestu jsme spali, tak jsme ani nenačali flašku. Na
Smícháči jsem Šuriho s Honzou opustil. Tak napřesrok.
Sepsal Dan Tůma