TROJHLAV - Slovinsko 1997

Prehistorie:

Proč se jede do Slovinska je nasnadě: jsou tam kopce, moře, je to kousek, není tam moc draho a hlavně, lze se tam domluvit česky. Kromě "Švédské" trojky chtěl jet Jarda (aspoň mu konečně ukážeme moře), který se pak cukal a nakonec vyrazil pouze na část celé akce. Taky Rosťa Medlin projevoval tendence, ale odpadl. Po mnoha diskusích a bojích jsme se shodli i na termínu: prvních 14 dní v září. To by tam mohlo být prý i hezky (podle Pedra). Ohledně způsobu dopravy budiž řečeno, že vlak se ukázal drahý přes Rakousko a nepraktický přes Maďarsko. A tak teda autobus. Leč jízdenky je třeba zajistit tři dny předem a tak na schůzce ve výměníku hotelu Olympic 31.8. večer (já se zúčastnil telefonicky) padlo, že se jede stopem tam a busem zpět. A start je v Českých Buďejovicích v úterý v 9:00. Do Buďejovic z Pardubic se tak rychle dostat nedá, ani ČD, ani ČSAD. A tak jsem se vypravil za necelý den.

Den nultý 1.9.1997

Táta mi zavolal z práce, že autobus v ČB je až v 11 hodin. Volal jsem Danovi, že přespím u něj (sám to nabídl). Ten mi řekl, že Šuri je v Pardubicích, taky jsem mu zavolal a dali jsme si spicha ve městě, rozuměj Pardubicích. Ve spořitelně SITy nemají (název měny je SlovInský Tolar a zjistil jsem ho až včera) a Šuri si šel pro svou spořitelní kartu, kterou mu sebral zlý bankomat, když zapoměl své PIN a zkusil to metodou omyl-omyl. Kartu dostal, strčil ji do štěrbiny a zase boj s hracím automatem - prohrál. Dostal lísteček, že si kartu může vyzvednout za 4 dny. Vyrazili jsme dál. Stručně:
IPB: "Slovenské tolary? Jo vy myslíte Slovinské! Tak to ne..."
KB: "Slovinské tolary?" s intonací "Co že to je?"
ČSOB: "Kdepak, to není v celý republice."

Takže jsem vyložil 900 ŠVK od loňska a dostal za ně 197 DM, bez poplatku. Šuri se pak vrátil do spořitelny, protože ho napadlo vybrat klasicky, u přepážky, a já jel nakupovat jídlo. Doma jsem vše potřebné nacpal do báglu. Věci, které mi zbyly (foťák, polystyrén, řízky a housky na cestu, salám) jsem dal do malého baťůžku a ten připevnil na velkej, takže mám jedno zavazadlo, váží jen 26 kg, se mnou 95 kg.

Táta mě hodil autem na nádraží a Zuzka se mnou šla až k vlaku. Ode dneška to stojí víc a na Juniorpas je sleva jen 30%, takže za zlevněnou jízdu dám tolik, co dřív za plnou. Krom toho rychlík do Prahy 18:40 je zrušen (nějak to souvisí se záplavami). Zato jede IC-Košičan v 17:21 s dodrženým zpožděním 70 minut. Musel jsem si ovšem koupit příplatek a prý mi ho vrátí, když na příjezdu bude mít přes 60 minut. Zamával jsem své milé a vyrazil proti zapadajícímu slunceti vlakem, který jezdí tak rychle, že nejdou stahovat okýnka. Z letáku jsem zjistil, že na cestu do Prahy se počítá se 1h 40min (velice volné), ale z Kolína odklon, takže o přípatek se nemusím bát. Kdesi za Nymburkem zapadlo Slunce a já na stolečku prvně otevřel tento sešit a začal psát. Z Běchovic do Počernic letěly podle vlaku 2-3 divoké kachny. Když vlak zrychlil, málem se uštvaly.

V Praze (90 min zpoždění) jsem naklusal k pokladně a chtěl vrátit příplatek. Odkázali mě na na pokladnu č.32. Dorazil jsem tam asi desátý. Nejdřív u okénka zacláněl železničář a pak se to hnulo vpřed tempem 1 člověk za tři minuty. Dívka přede mnou měla jízdenku slovenskou a byla poslána zase jinam. Když jsem se dostal na řadu (a bylo to náročnější než vlastní cesta vlakem), navrhl jsem dát pár papírů ŽÁDOST O REKLAMACI do pléna, čímž se to zrychlilo. Taky jsem dostal vynadáno, že to neoznačil průvodčí a tak není zřejmé, že jsem vůbec jel. Nakonec jsme příplatek dostal a zavolal jsem Danovi, aby mi popsal cestu.

Na Budějovické jsem čekal na autobus č.192 a vedlestojící dívka se mě zeptala, kolik je hodin. Říkala, že je v Praze poprvé, že je odněkud z Moravy, vod Šumperka, a že teď bude v Praze pět let bydlet a pracovat. Pozval jsem ji do sauny, ale myslím, že na 99.9% nepřijde.

Na zastávce Vlnitá na mě čekal Dan, došli jsme k němu domů, pojedli a zalehli.

Den prvý 2.9.1997

V půl páté nás vzbudil budík, najedli jsme se, popadli bágly a klusali na bus, na metro, hlavní nádraží. Na balkóně jsme čekali, zda Šuri dorazí nejbližším metrem a dorazil. Vlak od Pardubic měl samozřejmě zpodění, nestihl bych to. V 6:13 jsme vyrazili rychlíkem do Českých Budějovic, kam jsme dorazili o deváté. V nádraží hale čekal poslední člen výpravy Jarda se svou Lenkou. Rozhodli jsme se pokračovat do H.Dvořiště vlakem, rychlík v 10:03 + 20 min zpoždění. Šuri si zatím konečně vyměnil marky (včera to nestihl) a Jarda se šel ještě loučit kamsi ven. Stále se mluví o rozdělení do dvojic, jako by to nebylo jasný. Šuri mi dokonce nabízí střižbu o Jardu, případně o Dana, kterou nepřijímám.

Ve čtvrt na dvanáct jsme v Horním Dvořišti, abysme si dali na fotbalovém hřišti oběd a zjistili že: jsme úplně mimo silnici, cca 8 km odsud, a že vlak zpátky jede až po třetí hodině. Naštěstí nás napadlo jet autobusem. Řidič nám vydal dlouhou nudli lístků a prohlásil, že nám zastaví u přechodu a že nejsme první, kteří nevystoupili v Rybníku.

Přešli jsme českou stranu celnice a ještě v zemi nikoho Dan lapnul první auto. Vzali nás asi 40 km do obce Freistadt. Odtamtud jsme se dostali asi za 1/4 hodiny a ve 14:45 jsme už byli na benzínce na konci Linze.

Odtamtud jsme se dostali za další čtvrthodinku s párem v BMW, ona uměla německy a on byl podle mě Ital, podle Dana Španěl. Stočtyřicítkou jsme jeli dvě a půl hodiny, přičemž jsme byli s Danem od sebe odděleni mým batohem a asi hodinu a půl jsem nemoh otočit chodidlo nohy v miniprostoru za sedadlem řidiče. Taky mě překvapilo, když si oba zapálili v jednom z mnoha tunelů, kde byl už beztak vzduch jak v plynový komoře. Taky měli puštěnou klimatizaci, takže teplo tam bylo jen když pootevřeli okno,aby vyhodili vajgla. Jeli kamsi na Istrii, ale přes Itálii. Vyhodili nás na pumpě asi 20 km před Villachem a šli na večeři. Stopovali jsme na výjezdu z areálu, ale většina toho jezdí zpátky. Asi po hodině ujeli ti co nás vzali sem (aspoň nás mohli hodit do Villachu!) (Danův pesimismus), a zastavila holka, bohužel byli v autě tři, ani jsme nezkoušeli narvat se tam (Danův optimismus). Dan našel na rubu jedné značky dva roky starý podpis kohosi z Bráníka ("Houstička z Braníka") a hned nás tam připsal a vyfotil si to.

Za soumraku jsme toho nechali a šli najít místo na noc. Za šera jsme postavili stan, po tmě pojedli chleba se salámem a po Danově sugestivní otázce "Co myslíš, jsou tady medvědi?" šli spát.

Den druhý 3.9.1997

Probudili jsme se po sedmé, pojedli, zbalili a šli k pumpě (benzínové). Nabrali jsme vody a šli stopovat. Ještě jsme tam ani nedošli, když Dan zastavil auto. Mladík, kategorie "prasklé sklo", nás dovez až před křížení dvou dálnic u Villachu.

Vybrali jsme si nájezd a skejsli jsme tam 9:15 - 12:15. Pak jsme rezignovali, šel jsem na druhou stranu a prakticky okamžitě máme odvoz do města. Stačilo popojít a jsme na výpadovce k Itálii. Zde víc aut, ale kožené tváře. 12:45 - 15:30 nic. Pak jsme popošli asi 5 km k dálnici, prošli jsme kolem villašských lázní a další dvě hodiny stopovali na sjezdu směr Kranjska Gora.

V pozdním odpoledni zastavil "strejda doktor" a jel přes Mojstranu. Za rakouským přechodem (razítka) si odskočil do Duty Free Shopu a pak zastavil v Krásné Goře u své chalupy, kde chvíli telefonoval. Dal nám džus, já si četl noviny z 23.května (mj. článek o politice Slovinska za první světové války od Michaela Šorla).

Říkal, že tady dělal před 33 lety praktického lékaře, takže to tu dobře zná, manžel paní, co se s ní bavil na Slovinské straně celnice, že je šéf Planinskovo Družstva v Mojstraně. Pak pustil rádio a po písni se ozval rozhovor, na nějž reagoval slovy (bavili jsme se anglicky) "Tady mluvím já!" skutečně to byla repríza jakéhosi prý týden starého rozhovoru s ním, rozuměl jsem dvě slova: ultrazvuk a siastola.

V Mostraně nás zavezl k turist byru, vzkaz tu není, tak necháváme svůj. Bylo před sedmou. Sedli jsme na lavičku a jedli (chleba, salám), když přišel chlapík a nabízel nám nocleh. Prej zadarmo. Třebas byl podezřelej, šli jsme k němu (bylo to cca 20 m). Říkal, že v baráku není elektřina a že "přátele nestřílí". Nechali jsme tam bagáž a šli ještě jednou obejít obec. Na autobusové zastávce u hlavní silnice nic nebylo.

Šuriho s Jardou jsme našli náhodou u marketu Delikatesa. Přijeli asi hodinu a půl před námi a měli tak šest stopů a spali kousek za Salzburkem.

Už byla tma a šli jsme k Milošovi (tak se onen člověk představil). Čekali jsme do devíti před domem, ale nešel, tak jsme se tam nacpali všichni. Miloš přišel asi za půl hodiny, otevřel dveře, čímž zakopl o připravený batoh, a když viděl, že už spíme, nechal nás být.

Den třetí 4.9.1997

Vypakovali jsme se z domku, já s Danem jsme Milošovi poděkovali, ani neví, že nás bylo víc. Šli jsme k marketu, nasnídali se a u cedule "Triglavski nacionalni park" začali stopovat nahoru. Něco kluci pustili (byl jsem zrovna na záchodě v lese) a pak nás vzali ňáký němci všechny čtyři.

V Aljažev domu jsme nechali bágly a vyrazili na dvoudenní okruh na Triglav a Škrlaticu.

Když ve výšce 1600 m přišly stupy a lana, nevydržel jsem(odklikni a jdeš s námi na Triglav). Měl jsem lezení po zajištěných cestách dost a rozhodl jsem se, že se vrátím. Vzal jsem si spacák a půlku chleba a kluci se mnou počkali na dva sestupující rakušáky ke kterým jsem se připojil, ten mladší uměl anglicky. Sestup byl jednodušší než výstup.

Dole jsem se dloho placatil na sluníčku, pak jsem se ubytoval (11 DM) a ještě jsem stihl dostopovat k vodopádu a zpátky (tam s Němci, co nás vzali dneska nahoru). Jedl jsem chleba s paštikou z báglů jsem si vzal jen pastu na zuby. Bavil jsem se s několika Čechy, s "rodinkou" co odjížděla (dneska bouřka na Triglavu) a s dvěma hochy, co právě přijeli a pak někam zalezli na noc. Spal jsem sám v osmilůžkovém pokoji.

Den čtvrtý 5.9.1997

Vstal jsem okolo sedmé, abych něco užil, než se rozjede konvekce. Spacák jsem přidal do jídelny a vydal se do sedla Luknja. Nejdřív sám a na druhou půlku jsem se nechal dohnat jedním rakušákem. Ještě než mě došel, jsem pod skálou v dálce viděl kamzíka. Uměl anglicky (rakušák) a tak nám cesta uběhla. Říkal, že je chemik, cosi s enviromentem a jeho brácha je meteorolog a snaží se předvídat úhrny srážek pro elektrárenskou společnost.

V sedle byl už stín od triglavského masívu. Postupně tam prošli 4 Slovinci - směr Triglav, jakási rodinka Němců (s dítětem) a trojce a autobus Čechů. Všichni vyráželi na Triglav, až na ten autobus, z něj jen asi 4 lidi, zbytek šel "spodem".

Na cestu jištěnou lanem by mě nikdo nedostal. Strávil jsem tam asi dvě hodinky a když už tam nikdo nebyl, šel jsem zase dolů. Ještě jsem potkal pár lidí (např. dědobabka česká, dle Šmída, která mě viděla snídat) a u chaty zase ty dva mladíky ze včera. Vylezli prý na Škraltici (od chaty 6h jen nahoru).

Asi ve čtyři odpoledne byla nuda šílená a tak jsem se vydal směr Škrlatica, klukům naproti. Po půl hodině stoupání jsem zastavil na hranici lesa a čekal. Ptal jsem se lidí jdoucích dolů, ale nikdo trojici neviděl.

Za další půlhodinku nastal náznak deště (šum listí převýšil padání bukvic) a tak jsem se vydal znovu dolů. O půl šesté jsem došel k chatě a kluci tam byli.

Po kolínkové žranici jsme po dvojcích a velmi rychle odstopovali do Mojstrany, za soumraku jsme se omyli ve vodách Savy - Dolinky a za tmy vztyčili dvojici gemm na jedné cestě, vedoucí na loučku, kousek za kostelem. Dan fotí dvacetisekundovou expozicí stany (baterky uvnitř).

Den pátý 6.9.1997

Uvařili jsme čaj a usušili stany. Dan stále fotí "reklamu na Gemmmu", zatímco já rozvíjím nápad natočit někdy přírodopisný film "Ze života Gemm".

Dnešní den má být vegáč. V klidu jsme došli k Delikatese, ještě Dan na poště vyměnil 100 DM za tolary (půlku jsem si čenžnul od něj), koupili 3 a půl chleba a před polednem začali stopovat k vodopádu. Snad že byla sobota, lidi nebrali. Ušli jsme asi dva kiláky po silničce, než nás vzal "dřevorubec" v montérkách a v dodávce. Hovořil rusky. V autě jsem málem nechal svůj foťák.

Do vodopádu se opíralo slunce a dělalo duhu v tříšti. Šuri se pokoušel zorganizovat tam koupel protože "Pedro s Pábou se tam sprchovali taky", ale nakonec, po mém a Jardově nesouhlasu jsme šli k říčce, co se do ní ten vodopád vlejval (Triglavská Bystrica). Šuri a Dan se tam smočili asi 5×, já a Jarda cirka půl vteřiny jednou. Mělo to saunovaté účinky.

Poté jsme u hospody uvařili kašičku, koupili jedno pivo a ve čtyři se rozloučili s Jardou, který odešel směr Mojstrana s úmyslem dostopovat, nebo jinak dojet do Lublaně na autobus domů. Zbylá trojice se vydala do Kranskoj Góry s úmyslem někde v okolí strávit noc. Nejdřív chytli stopa pro mě, dorazil jsem asi v 17:15 a do šesti jsem čekal na duo Dan + Šuri, kteří to jeli nadvakrát.

V Byru nám řekli, že autobus jede ráno v 7:30, ale není jisté, zda jezdí, ráno už by to mohli vědět. Obešli jsme kasino a za domem č.3 jsme stoupali po lesní cestě asi 100 m, pak po pravé straně krpál asi 10 m a nahoře plošinka, relativně rovná, s náznakem jakýchsi základů. Jedna gema (moje) pro tři lidi paprskovitě od jedné absidy, druhá (Šuriho) neforemně pro bágly. Uvařili jsme a s tmou zalehli. V noci pršelo a párkrát zahřmělo, přičemž ozvěna tu dělá své.

Den šestý 7.9.1997

Vzhledem k pokaženému počasí jsme nevstali nijak brzo a autobus v 7:30 nás nemusel zajímat. Po desáté jsme došli na autobusové nádraží a chtěli vařit, když přijel autobus, který zřejmě pokračuje do Trenty v 11:30. Ptal jsem se řidiče, kolik to stojí. Prý 490,- za osobu. Přestali jsem vařit a zvažovali, zda se vydat vzhůru údolím, které bylo plné mraků. S Danem jsme zašli do byra, tam tvrdí, že má být hnusně celý den a zítra jen o malinko líp. Nechali jsme autobus odjet, že tam zkusíme dojet stopem. Na výpadovce to byla bída - snažili jsme se přes dvě hodiny. Až když odbylo 13:30 a my usoudili, že autobus 13:30 opět nejezdí, zastavil "horolezec" ve skříňáku. Vzal nás na Vršič (1611 m, šílené serpentiny), přitom povídal,že chce vylézt na Mt.Blanc. Počasí nebylo nic moc - o poznání studeněji, vítr.

Hned jsme stopovali dál. Kluci odjeli první s nějakou Italkou, pak začalo pršet, naštěstí mě dolů vzali nějací Slovinci. Šuri s Danem čekali u prvního kempu, protože ta ženská jela na "Izvir Soče". Dan se tam byl zeptat na cenu, je to šílených 840 na osobu. Došli jsme k odpočívadlu před ohybem silnice a "dali baštu", to jest uvařili maso a kolínka a poté (ve stejném ešusu) kašičku. Je sice pod mrakem, ale neprší. Sešli jsme k info-byru a současně muzeu do Trenty, ale vědí tam prd. V obchodu jsme se zeptali paní kdy bude chleba a "jen tak jakoby mimochodem", jestli bysme si tam mohli zítra nechat batohy (mohli). Nocleh jsme nakonec našli za domem na loučce, kde jsme se dovolili paní. Mám prý taková místa přesně popisovat, nuže: jdeme z Trenty do ohybu silnice, kde začíná červená značka do údolí směrem na východ (teče tam říčka Krejcarka, levostranný přítok Soči) po lesní cestě asi 200 m, za garáží cestička do vrchu vlevo a současně suchý potok. Odtamtud buď po cestičce k domku, za domkem na konec pastviny, nebo hore potokem a před začátkem lesa odbočit vpravo.

Systém spaní byl podobný jako včera. Zjistil jsem, že jsem někde (asi v Kr. Goře) nechal dvě tyčky od stanu. Šuri s Danem se vsadili o pivo, zda si nás z baráčku přijdou zkontrolovat, samozřejmě nepřišli. Na noc se opět dává do deště.

Den sedmý 8.9.1997

Jakkoli je obloha potrhaná, balíme vlhké stany, snad neshnijou. V botě jsem měl zalezlého slimáka (Dan fotí), fuj. Ke krámku jsme se nedohrabali o půl deváté, kdy otvírají, ale až v devět. Než jsme nakoupili (3 chleby, rama), najedli se, přebalili batohy a nastoupili na značku, bylo půl desáté.

Po cca hodině cesty se údolí rozdvojilo, vlevo je sedlo Luknja, zahalené mraky, my jdeme vpravo na Čez-dol. Na konci kosodřeviny je ještě možnost nabrat vodu, taky je tam ve stěně vidět jeskyně - eventuelní přístřešek při dešti.

V poledne jsme na pár minut, loků a hrozinek zastavili v sedle a stoupáme dál po dobře upravené cestě, kde by armáda mohla pochodovat v dvojstupu. Zahlídli jsme kamzíka, ale daleko. Od půl druhé do dvou jsme vegetili (=obědvali) u Zasavske koči. Ač jsme nastoupali přes 1600 výškových metrů, nepovažuje to Šuri za žádný zvláštní výkon.

Vydali jsme se dolinou Triglavských jezer. První dvě jsou vidět z koči. Třetí je o kus dál, málo vody, žádná krása. Pak jsme šli přes útvar, na jehož názvu jsme se se Šurim shodli - škrapy, vápencové lavice rýhované od vody. Minuli jsme i lavice z vrstev okolo půl metru, šikmo přetočené. Taková mocnost přece nemůže odpovídat jednomu roku!

Další jezero konečně splňuje naši představu plesa. Je velké, modré a asi i hluboké. Šuri s Danem se v něm musí okamžitě vykoupat, přičemž debatují o tom, jak mají dostatek hygieny, když se obden koupou a kolik lidí se musí do vody ponořit, abych tam vlez i já (byl jsem tam po kolena).

Dan fotil černého mloka, který se vyhříval na cestičce. Je to jiný druh než u nás, larva, nebo černá forma?

O páté hodině jsme dorazili na Koču pri Triglavskych jezerách, kde hodláme přenocovat. Ubytovali nás za 1000,-/os, (Šurimu neberou slevu) v ZMSKOj SOBE, tj. dřevěné boudičce. Krom patnácti slamníků a dek zde máme papírová prostěradla na jedno použití. Aspoň doufáme, že je to tak, a že se nám někdo nevysměje, že si leháme na záclonu, toaletní papír...

Jsou tu dva Čechové, prý s nimi pojedeme autobusem zpátky. Obešli jsme si "dvojité" pleso, na ceduli je cosi o tom, jak nezdravé je se tu koupat (ale nevíme proč). Po jídle na terase (Šuri s Danem se rozšoupli a dali si JUH za 400, což byla obyčejná polívka) začal Dan přeludovat na harmoniku, až přišli zase ti dva, ten jeden je asi děsnej šílenec, v devadesátým objel stopem Evropu za pár peněz a dělá na reaktoru v Tróji (FJFI). Zalezli jsme se soumrakem, zatímco v stomístné boudě děcka ze školního výletu "hrají oblíbenou hru Jak nejít co nejdýl spát, kterou jsme v jejich věku taky hrávali." (Šuri).

Den osmý 9.9.1997

Vyrazili jsme neuvěřitelně brzo - o půl osmé. Pokochali jsme se příletem zásobovací helikoptéry. Přelezli jsme hřebínek a když jsme se na rozcestí převlékli, vešli jsme do slunce a na cestu, která se asi mnoho nepoužívá. První hodinka byla trávou a jinou vegetací, místy až po pás, ještě mokru od rosy. Pak značka vedla po škrapové plošině a terény, o nichž kluci tvrdí, že jsou horší, než tečkované cesty, právě proto, že tam to jištění není. Tuším v půl desáté jsme došli do sedla, kde vedla mezi válkama jugoslávsko-italská hranice. Asi čtyři lavice od metru do tří jsme vylezli na nejbližší vrchol (vlevo od sedla, asi od 10 m výš). Je nádherný rozhled, ale Danovi došel film.

Cesta klesala celkem pozvolně, po úbočí, aby se vyhnula dolíkům a brázdičkám na dně údolí. V sedle Vrata se značka ztratila. Hledali jsme ji přes 40 minut, zkoušejíce různé cesty (podle mapy odsaď vedou nejmíň dvě další, bez značky). Nakonec jsme slezli kopřivami kolem salaše, okolo skalky a suťovišťátkem asi 30 m dolu, a hele, značka. Nikdo se nechtěl vrátit, abysme zjistili, kudy to vlastně vede, tím spíš, že jedna šipka zde ukazuje nahoru.

Kromě krásných výhledů byly další dva kilometry (a 1 km dolů) celkem nudné.

Vylezli jsme na vedlejší silničku, asi po kiláku nás vzal pán v žigulíku, první auto, které jelo, jel do svého kempu u hlavní silnice. Na hlavní silnici toho moc nejezdí. Zblajzli jsme u patníku něco chleba, aniž by cokoli projelo. Zvolna jsme se vydali na osmikilometrový pochod po silnici, naštěstí nás nakonec vzala ňáká ženská z Lublaně. Ke krámu jsme dorazili okolo první hodiny. Leč od 12:30 do 18:00 je zavřeno. Paní nám sice dá naše ruksaky, ale chleba není. Dali jsme se na stolku před obchodem do jídla (čočka), za chvíli vyšla a dala nám dvě veky a tři okurky ze zahrádky, za další půlhodinu přišel chleba, takže jsme jí veky vrátili a koupili tři bochníky (390 SIT).

Chlapci spekulovali nad tím, jak ušetřit den, aby se stihla Škrlatica. Vyspekulovali toto: ještě dnes vyběhnout na chatu Závětří pod Špičkou (asi 2040 m), přičemž bágly by se nechaly na Koče pri izviru Soči, zítra by přešli Mangart a Jalovec (obé přes 2500 m) po tečkovaných cestách, zatímco já bych se v klidu vrátil k pramenu Soči a počkal, až tam, možno-li ještě týž den, dostopují z chaty pod Mangartem (1900 m, silnice), která je možná zavřená (v průvodci není provoz "červen až září", ale "přes léto").

K pramnům Soči je to 3 km po silnici. Já dostal stopa - Němce - leč jen k odbočce. Odtamtud jsem si to vyšláp pěšky, s oběma malými baťůžky (krom mé krosny). Jela sice asi dvě auta, ale jedno bylo plné a v druhém byl páreček tvářící se přesně ve stylu Dobešova verše:
Důvěřivý stopař na nás mává.
Jen se projdi, chůze je moc zdravá.

Ke koči jsem dorazil o půl čtvrté, chlapi ve čtyři, šli to pěšky celé.

Nechat batohy na koči nebyl problém, za to máme nahoru donést kus buchty pro gospodina Paula. Nahoru je to "tri ure". Vyšli jsme v 16:30, dorazili jsme v 18:45, tedy za dvě a čtvrt hodiny. Šli jsme celou dobu ve stínu, pauza nad hranicí lesa "na hrozinky a pití". Naštěstí jsou tu výškové značky po 100 m, to povzbudí. Já nesl celou dobu modrý baťůžek, Dan červený a Šuri přikšandovaný pytlík s chleby.

Na chatě tentokrát Šurimu slevu uznali, ale není tu pitná voda, takže musíme koupit minerálku. A taky, že chceme platit v DM, nám nasadili kurs, tuším 86 SIT/DM, nad kterým Dan jen kroutí hlavou. Je tu asi 8 dalších lidí. Pročetli jsme návštěvní knihu, je tam pár Čechů, hlavně z Brna, ale známej nikdo.

Po setmění krásná kombinace hvězd a skal ozářených měsícem v první čtvrti.

Den devátý 10.9.1997

Dvakrát jsem vstal a šel k oknu. Poprvé když svítalo, nad jihovýchodem zářila poslední hvězda, nějaká planeta, nebo že by už Sírius? Podruhé na východ Slunce, který byl, zkrátka, jako na horách.

Všichni jsme vstali o půl osmé, koupili ještě jednu vodu a vypadli. Šel jsem s klukama ke skále, oni se vrhli do vápence, já se otočil a pomalu se vracel, ještě jsem si vyfotil jejich siluety proti slunci skrytému za skalou.

Vracel jsem se dolů, velmi pomalu a taky trochu odlišnou cestou. Potkal jsem pár lidí, i čechy. Taky jsem narazil na zmiji. Upozornily mě na ni bzučící mouchy. Ležela na okraji cesty, vnitřnosti rozklované od ptáků, ale ještě zvolna klapala tlamičkou. Usoudil jsem, že jsem měl štěstí a dával větší pozor na to, kam šlapu.

Kolem jedenácté jsem byl dole. Šel jsem se podívat na pramen Soči. Bylo to o to zajímavější, že posledních 30 metrů se jde po lanech a já se trefil hned za jakýsi školní výlet. Nechápu proč v průvodci doporučují jít sem ráno nebo večer, štěrbina míří cirka na jih. Prošel jsem si kousek Sucheho potoka, ale jen asi 20 minut, pak jsem se vrátil, je to nekonečný a slunce pálí. A taky dávám pozor na zmije, zase jsem jednu viděl na úbočí cesty.

Ve dvě jsem ještě jednou dolezl k "Izviru Soči". Slunce zrovna svítilo do vývěru. Pobyl jsem tam pár desítek minut a teprve potom jsem šel ku koči, vyzvednul si svůj bágl, sedl si do trávy za můstek, jedl, psal deník a sledoval proudící školní výlety. Večer jsem pomáhal komusi dostat se do stodvacítky škodovky, komu se zlomil v zámku klíček.

O půl osmé jsem si objednal nocleh a zalehl do postýlky. V osm hodin mě vytáhl ven Šuri, že jdeme na obvyklé místo (chatárce říc, že do campu). Stornoval jsem noc, nacpal bágl a vyrazili jsme směr Trenta. Minuli jsme kemp, hřbitov (spousta červených světýlek) a kostelík, a při svitu měsíce jsme vařili teplé čaje a jídla na odpočívadle. Poté jsme se proplížili kolem domku a zašli za kopeček, postavili noční tábor a spali.

Den desátý 11.9.1997

Vstali jsme, už bylo světlo. Zpoza kopečku se ozýval jakýsi zpěv a také zvuky, o nichž Šuri tvrdil, že to připomíná lezení po stěně, hlavně díky několika slovům, znásobených ozvěnou, která se po několika minutách opakují. V těchto dnech (míněno před rovnodenností) se z tohoto místa slunce zdánlivě kutálí po úbočí protější hory. Spakovali jsme a odešli obvyklou cestou, tj. potokem.

Již potřetí jsme obsadili naše oblíbené parkoviště nad Trentou a snědli značné množství jídla, bez přílišných ohledů na to, že musíme ještě pár dní vydržet. Došlo i na potraviny, které Šuri s Danem považují za neplnohodnotné (konzerva favorit, zbytek kašičky), takže mám prázdnější batoh.

Při jídle jsme se rozhodli, co podniknout dál. Především se chlapci rozhodli vykašlat se už na jednodenní akci Škrlatica, jsou po včerejšku dost zdrbaný a dneska by se tam nestihlo dojet před polednem. Volba padla na jeskyni Postojna. Již během jídla jsme začali stopovat na obě strany, ale to spíš jen tak na rozcvičení, na takhle blbém místě nikdo nezastaví. A tak jsme sešli k obchůdku, v "kašničce" umyli ešusy a začali stopovat. Frekvence je tu cca 10 aut/h. Dan nechce jet severní cestou a Šuri taky ne, takže tyčky od stanu mám u Kr. Gory schované navěky.

Ke krámu zacouval autobus s mělnickou poznávací značkou (Nerabus) a pár Čechů z něj vyrazilo kamsi směrem na Triglav (jeden se po 20ti minutách vrátil pro helmu).

Asi deset minut poté mě a Dana vzali jacísi starší manželé z Prahy. Seděli jsme na zadním sedadle, totálně zavaleni bágly. Prý mají někde u Terstu provdanou dceru. Díky tomu nám dali základ zdejšího jazyka: h se čte vždycky "ch" a "h" neuměj. Takže poděkování je "chvala" a kluci si u Trigalvských jezer nedali juhu ale juchu. U vesnice Trnovo zastavili u řeky Soči, že prý se chtějí podívat na raftaře. Byli jsme tam třičtvrtě hodiny, ale kromě jakési kánoistické skupinky, která tady končí, nic nejelo. Aspoň jsem se prošel po visutém mostě a Dan si chvíli přeludoval na harmoniku. Pak jsme jeli dál, skály se zmenšovaly, až krajina připomínala moravské úvaly. Tihle dobří lidé nás vysadili v Kanalu, kde jsme zůstali asi 3 minuty a už nás vez divoce řídící mladík, který bohužel uměl jen slovinsky, takže se komunikace s ním omezila na několik základních skutečností, např. nám sdělil, že "tu padlo mnoho Čechů v první světové vojně". Dovezl nás do Nové Gorice.

Na výpadovce stála již jedna dívka a jeden další, nezávislý stopař.
"Ta holka odjede první." mínil Dan.

Mýlil se. První odjel ten kluk. Příčinu jsme pochopili, až když auto akcelerovalo kolem nás: Řídila ženská! Usoudili jsme, že to značně zvyšuje naše šance a Dan nadšeně stopuje, protože jak říká, nad stopařkou ještě nezvítězil.

Když odjela a mezitím přišly dvě další, usoudil jsem, že je třeba zajistit potravu. Vydal jsem se do města. Nová Gorica je město vybudované na italské hranici a na zelené louce. V sobotu slaví 50 let "dobytí primorska", jak víme z plakátů a od pražáků. Prý sem přijede i prezident. Ulice jsou velkorysé, lemované cyklostezkami a co mě potěšilo, jedna byla lemovaná alejí mimóz. Chleba jsem koupil na pěší zóně v samoobsluze (pečivo v celém Slovinsku je ale, podobně jako u nás maso, u zvláštního pultu) za 129 SIT.

Když jsem se vrátil, Dan seděl smutně na batohu (mimochodem jsme před kosmetickým salónem) a konstatoval, že už projelo asi 5 holek. Tu poslední jsem viděl, šla pár metrů za mnou, chytla auto než jsem došel k Danovi. Ještě projely asi tři, dokonce jedna dvojice. Nakonec se nad námi (po dvou hodinách, kolem 18:00) slitovala jedna dívka, bílé fáro, perfektní angličtina. Bohužel konverzace se někde zasekla, takže večer jsem byl Danem pokárán. Při západu slunce nás vysadila v Ajdovščině, 36 km od Postojné, protože odbočuje vlevo do kopců. Stopovali jsme dál, s pevnou vírou, že tam dojedeme ještě dneska, asi o 150 m dál za zatáčkou stopují policajti (bylo by drzé se k nim přidat). Mezi dávkami vozidel pouštěných semaforem jsme se zvolna najedli (chleba, paštika). Jezdí tu hodně traktorů s korbou plnou hroznů. O půl deváté ("nemá cenu chodit spát, dokud něco jezdí") se mihlo autíčko a v něm Šuri. Po sto metrech zastavilo, Šuri vystoupil a byli jsme zase kompletní. Stručně jsme si pověděli své cesty a usoudili jsme, že tady moc neberou, takže pokračujeme zítra standartní dopravou. Krom toho, podle majitelky butiku, která stopaře ze zásady bere, takže vzala Šuriho, je Postojna jama "komerce jako prase", takže pojedeme do Divači a 5 km odtamtud by měla bejt jeskyně méně známá, ale zajímavá, Škocjanska jama. Na autobusovém nádraží jsme zjistili, že autobus do Sežany jede ráno v 6:35 a od pětice dívek jsme anglicky vyzvěděli, že by to nemělo bejt přes 300/os.

Zašli jsme za obec a na kraji louky mezi keři postavili stany, uvařili a šli spát. Zvony dvou kostelů bijí každou čtvrthodinu své akordy, měsíc zapadá až po půlnoci.

Den jedenáctý 12.9.1997

Šuriho budík funguje, takže autobus jsme stihli. Stál o něco víc než jsme čekali, a navíc to byl nějakej školní, jsme tu jediný, kteří nejedou do školy. Divili jsme se, že jedou do školy tak brzo, ale do Sežany jsme dorazili před osmou. Autobus zastavil před školou, mládež se vyvalila ven, aby stihla ranní cigaretku. Došli jsme na nádraží vlakové, vlak do Divači jede až za dvě hodiny. Máme už málo tolarů a jídla, takže jsme šli do města. Dan konečně rozměnil svůj stomarkový šek za 50 DM a tolary. Za jednu z těch operací mu strhli asi dvě stovky, přepočítáno na naše, tj. 10%! Následoval nákup, v němž je, mimo základní potraviny, sklenice marmelády, od této chvíle jediná příloha na chleba. Na nádraží jsme se chystali zahájit baštu, když k nám přistoupil milicijaňér a "vaši pasporty", kontrola čísel vysílačkou, "nějste teroristi" a "kdo president v Češku?", trojhlasé "Havel!" a pár podobných poznámek. Šuri se pokusil zeptat, jestli mají problémy s teroristy, ale uniforma nereaguje.

Vlak jel přesně, mosaz rámů oken a dveří vyzařuje atmosféru koloniální Anglie, za 10 minut jsme tam.

Na nádraží jsme si schovali bágly, podívali se na ceny jízného do Lublaně (721 SIT), zeptali se paní na cestu a začalo pršet. Vrátili jsme se na nádraží a čekali, až přestalo. Cestu vedl Dan po lesních cestách, pak podle dálnice. V místě kde se dálnice měnila v normální silnici stáli policajti. Zeptali jsme se jich na cestu, poslali nás podle silnice a pak doleva, jakoby ani nezajišťovali cestu Papaláši Kdovíjakému, kterého jsme zahlédli v černé limouzíně, kolona s motorkama, ba i sanitkou. Na vedlejší silnici ukazuje cedule, kterou Šuri přeloží jako "Škocjanská jeskyně Jamese Grota" (pod sebou slova ŠKOCJANSKE, JAME, GROTTE, CAVE).

U jeskyně jsme prošli okolí, pojedli jsme na vyhlídce a rozhodli se nemarnit čas a dát se do prohlídky v 13:00. Nahlédl jsem do prázdné pokladny. Na stolku pod sklem byla cena: 1500 pro cizince. Tolik jsme neměli. Platba v DM byla možná - prý 17 na jednoho, tj. 51. Lovil jsem drobné, až vydřiduch mávl rukou a bylo to za 50. I tak je to kurs šílený. Vlez do jeskyně je úplně mimo, kus zpět po slinici, pak doleva a pár set metrů do polí po cestě. Výklad je ve slovinštině (rozumíme), němčině (ověřujeme číslovky) a italštině (nerozumíme). Jeskyně je to obrovská, krásná, největší dóm má přes 200 m na výšku a ponorná říčka vyvěrá až v Itálii. Ale mají to mizerně nasvícené, i když uznávám, že něco se nasvítit prostě nedá, a taky se nesnaží ani předstírat citlivý přístup k přírodě - cestičku ve vápenci prostě vysekali, a pěkně širokou.

Slovinské tolary, které nám chybějí, jsme mohli vybrat z krasového jezírka. Ale mince tu už opravdu nemají téměř žádnou hodnotu, kromě sběratelské.

Cestou zpět k hlavní silnici jsme ještě z legrace stopovali, ale nic. Pak Dan viděl za silnicí lesní cestu a šlo se jinudy. Nejprve jsme přešli staveniště dálnice. Na nekonečné jizvě v krajině se teď, v pátek ve čtyři odpoledne, maká naplno. Pak jsme prošli lesem, od nohou nám vyletují kudlanky nábožné, a došli jsme k trati, která vede z Divače na Koper. Směrem k nádraží vedla podle ní cesta, ale ta pak odbočila za trať, šli jsme po jiné, co vedla podél, ale ta vedla do ztracena. Šli jsme asi kilák trávou, lesem, který před lety musel vyhořet, až na silnici. Cestou k nádraží jsme si vyhlédli dobrý palouček na noc. Přelezli jsme jedny z mnoha kolejí, co se odtud rozbíhají všemi směry a vyzvedli si bágly. V DM platit nemožno. Sečetli jsme zbylé tolary a vyšlo nám, že nemáme ani na cestu do Lublaně, chybí asi stovka. Počkal jsem u báglů, dal Danovi dvě pětimarkovky a on se Šurim vyrazili je někde směnit za místní měnu. Podle jejich vyprávění je v bistru proti nádraží odmítli, pak se ptali jakéhosi člověka na ulici, kde by se tu dala celá transakce uskutečnit, on řekl že nikde, vytáhl 2000 SIT a nic za to nechtěl. Nechtěje zneužívat slovanské pohostinnosti to nakonec ukecali na 1000 SIT/nic.

S tímto pokladem a čerstvě načepovanou vodou jsme se vydali zpět na palouček. Za tratí u kolejí na Koper kdosi něco kutil ve křoví. Na paloučku stálo auto, tak jsme šli asi o 200 m dál na jiný, zdaleka ne tak rovný palouček na druhé straně silničky. Zbylé dvě hodiny světla jsme vařili a jedli. Při lehkém soumraku jsme na základě střižby poslali Dana, aby zjistil, jestli auto náhodou neodjelo. "Auto je tam furt, ňáký lidi tam pálej větve a tůrujou motor." hlásil Dan. Počkali jsme pár minut a šli jsme tam se Šurim. Ti lidé tam neměli chatu, jak jsme si původně mysleli a taky netůrovali auto, ale motorovou pilu, kterou řezali špalky na oheň. Zeptali jsme se jich, jestli si můžeme vedle postavit stan. Prý proč ne. Usalašili jsme se asi 20 m od auta, téměř na druhém konci palouku. Už byla tma, měsíc svítil a záhada "co tady ty lidi dělaj" trvala.

Trvala až do chvíle, než jeden z nich přišel a dal se s námi do hovoru, víceméně anglicky a občas slovanským esperantem. Říkal, že tady loví, a že lovci musí mít celou noc velký oheň. Nechápali jsme co loví, Dan už dokonce uvažoval o nějaké filozofii (čili chlastačka, později jsem to přeložil jako "lovení bobříků"), ale postupně jsme se shodli na tom, že loví malé zvíře žijící na stromech, zvané puch (při pozdějším pátrání doma jsem zjistil, že se opravdu jedná o plcha). Na otázku proč je loví odpověděl stručně: gu-laš. A dodal, že se loví pouze v září, když mají hodně tuku před zimou a ať přijdeme k ohni, že nám nějakého pucha ukážou, jestli chytěj.

Dan chtěl nejdřív jít spát, ale pak se vydal taky. K ohni jsme došli ve chvíli, kdy z igeliťáku sázel jeden z nich na plech nad oheň kusy masa ("to ně puch!"). Ty potom opejkali, respektive flambovali, protože tuk na plechu každou chvíli vzplanul. Všichni lovci, až na nejmladšího, tomu mohlo být tak 15, plech hasili foukáním a mlácením zmačkaným štusem novin, který kupodivu nechytil, to vše za pronášení slov, která znějí v našem jazyce skoro stejně.

Pak nám nabídli každému kus kořeněného masa a k tomu kelímek od jogurtu vína ("vaše?" "kupovaný") a povídali jsme si. Vyzvěděli jsme, že jsou z místa cca 50 km daleko, že mají tady okolo na stromech 40 pastí, a že když je dobrá noc, chytí se jich i 60. v deset jsme se s nimi vypravili kontrolovat pasti. Jsou to dřevěné hranoly s mechanismem podobným pastičce na myši, celé se to navlékne na klacek a zavěsí na strom. Návnada je kousek jabka. Svítili jsme baterkama do korun a málem jsme zabloudili v remízku cca 30 × 20 m.

Nakonec nám jednoho pucha ukázali. Bylo to asi patnácticentimetrové šedé zvířátko se stejně dlouhým rovným ocasem, silným asi jako lidský palec. Nikdo z nás to neznal, ačkoli to prý žije v celé Evropě. Šli jsme spát.

Den dvanáctý 13.9.1997

Vstali jsme zvolna, vlak do Lublaně v 7:33 jsem slyšel ze spacáku, další dva jedou až po desáté. Lovci už mizeli, ještě jsme se jich stačili zeptat "Kolik?" a prý jen osm. Balili jsme pohodově u dodoutnávajícího ohniště, vyšlo slunce, stany vyschly. Ještě šel kolem nějaký dědula, prohodil s námi pár slov, odkud jsme a tak.

Přesunuli jsme se na nádraží, koupili lístky 3× Lublaň (klasické kartonové kartičky) a nasedli do motoráčku.

Cestu jsme přeludovali, Dan na garmošku, já na flétnu, což spolucestující statečně snášely (neměla-li některá walkmana). Rovněž jsme pročítali průvodce, až jsme zjistili, že celou Lublaň vyprojektoval Jožo Plečnik. V poledne jsme dorazili do hlavního města. Do odjezdu autobusu zbývá 9 hodin. První problém, kde je autobusna postaja 28, se vyřešil tím, že jsme vyšli před nádraží a rozhlédli se. Vedle nádraží jsme našli parčíka asi stokrát bezpečnější než pražský šerwůd u hlaváku, třebaže i zde spinká na lavičkách pár individuí. Když šli chlapci pro vodu a já hlídal věci, docela jsem se bál. Uvařili jsme poslední teplé jídlo, dva ešusy kolínek s velkou konzervou (tuším Vamberk).

Po obědě jsme obešli úschovny, v té levnější nechali bágly (opět dráhy za 150 SIT/ks) a s malým baťůžkem a volnými pěti stovkami vyrazili v gorod. V průvodci se sice doporučovalo najít na jakési adrese informační kancelář, kde by nám měli dát plánek, ale Dan s instinkty pražáka vyrazil téměř neomylně k trojmostí. Cestou jsme nahlíželi do výkladů a porovnávali ceny. U obuvi se projevuje absence vietnamců. Co potěšilo naše vlastenecké cítění je "spousta" ulic s českými jmény (konkrétně dvě, pražská a Masarykova) a v obchodě s videokazetami (Káťa a Škubánek a Štaflík a Špagetka).

U trojmostí je provizorní pódium a občas se z něj line hudba nevalné kvality a vysoké intenzity, takže do vzdálenosti 300 m se lze dorozumět pouze posunkovou řečí. Odbočili jsme na ovocný trh, kde se vskutku prodává ovoce. Rozhodli jsme se utratit zde část peněz, za něco co by mohlo být tady, na jihu, levnější. Víno. Dan ukázal na jeden hrozen. Paní ho strčila do papírového sáčku a váha ukázala něco přes kilo a půl. Když jsme hrozen umyli u korýtka (bezpochyby projektoval Plečnik), zjistili jsme, že v pytlíku je ještě jeden. Dodnes mám pocit, že ho tam ta baba měla připravenej, aby tak zvýšila obrat.

Taky se nás jeden člověk ptal, zda nechceme měnit liry. Když člověka osloví vekslák, je už opravdu turistou. Šli jsme dál po turistické magistrále diskutujíce o tom, jaký vztah tady k tomu mají Cyril a Metoděj a poslední Slavníkovec. Dan se rozplývá nad tím, že si tady lidi můžou normálně sednout v hospůdce na ulici a dát si kafe, což on v Praze nemůže.

Zvolna jsme došli na hrad. Na jeho věž je takové vstupné, že bychom tam ani všichni nemohli. Prošli jsme nádvoří je zde výstava "Jožo Plečnik a pražský hrad", která už byla i v Praze, kam jsme rovněž nešli. Pak jsme u honosné hradní restaurace hodnotili ceny nápojů, až jsme se ocitli na videu několika svateb. O infiltraci do davu a následnou hostinu jsme se při svém oblečení a jazykových (ne)schopnostech nemohli pokusit. Další tři svatby jsme potkali při odchodu do parku, včetně jedné, kde nevěsta přijela v dlóóóuhém bílém lincolnu. Všechno to do zblbnutí troubí.

Na jednom chodníčku-cimbuříčku jsme koukali na dvě dívky, které seděly ve výklenku ve zdi asi 4 m pod námi a něco studovaly ze sešitů (Dan tvrdil, že nějakou matematiku). Obdivovali jsme je, jak tam vylezli (zespoda to bylo ještě dál), až jsme zídku obešli a zjistili, že výklenek není orlí hnízdo, ale lze naň dojít z cestičky. To se zase Plečnik vyřádil. Počasí se začalo smoušit a tak jsme slezli dolů do města. Přešli jsme na druhý břeh řeky a našli další plečnikiána: budovu soudu a opery (režírují tu i češi). V pět tu začíná nějaký rockový koncert a tak se tu slejzá omladina.

Začalo pršet, ale trvalo to jen pár minut, schovali jsme se v parku. Pak nás Dan táhl směrem, kde tušil možnost vylejt kanoi (při opouštění zámeckého parku tak neučinil a jen se drze smál), až jsme došli do parku Tivoli. Předtím jsme ještě na chvíli nakoukli do pravoslavného chrámu. V praku jsme snědli poslední chleba s marmeládou a prostudovali noviny, a hele, Klauzík. Ono tu bylo setkání premiérů CEFTA.

Navzdory mým pochybám se nám podařilo před sedmou koupit v minimarketu u nádraží za poslední peníze chleba. Do odjezdu autobusu daleko, co s volným časem? Rozhodli jsme se, že najdeme místní fakultu biologie, tam vrátného donutíme, aby zavolal nějakého biologa a od něj budeme chtít vědět, co je puch latinsky, abysme si to doma mohli nechat přeložit do češtiny. První část plánu trvala asi hodinu - do tmy, protože jsme se ptali jen (samotných) žen a dívek. Bylo to v jedné budově s místním matfyzem a ekonomkou, zmíněn je i department za meteorologiju. Dovnitř jsme nešli, už se stmívá. Večerní Lublaň ožívá (plno nádhernejch mladejch holek). Neustále chodíme nesmyslně rychle. U obchoďáku za výlohou běžely dvě televize, na jedné sport, na druhé rakouské reklamy. Místní divadlo hraje "Romeo in Julie", což by angličana pohoršilo, takhle parodovat Shakespeara!

Vyzvedli jsme si bágly z nádraží. Pověstný první perón se ještě v noclehárnu nezměnil.

U autobusu byli ti dva Češi od Triglavských jezer, pokecali jsme s nimi, ale v autobusu si sedli zvlášť. Bágly máme dole v úložném prostoru. Pokusili jsme si zabrat záď, ale nemáme šanci - na zadní pětce bude spinkat druhý šofér. U nás nejblíž je mladík, Slovinec, náušnice v uchu, tričko filmového festivalu Sarajevo, slušná angličtina, jede prý do Prahy poprvé, bude studovat FAMU, ptá se kde jsou Roztoky (u Prahy) kde má bydlet, nezná Svěráka. Jen jsme vyjeli, začalo pršet, fronta dorazila. V proudech deště lze občas zahlédnout světelné sloupy z diskoték. Na monitor nám pustili film, prý to byl "Čtyři svatby a jeden pohřeb", anglicky se slovinskými titulky.

Za Celje jsme si střižbou rozdělili chleba a snědli ho, jak jinak, opět s marmeládou. Od lepivosti rukou nás zachránila čůrací přestávka v Mariboru.

O půlnoci jsme opustili Slovinsko a ve třičtvrtě na jednu nás přijalo Rakousko. Stále prší. Pár polospánků na dvousedadle a jsme v Čechách. Autobus je sice klimatizovaný, ale ochladilo se a tak je tu kosa, že při pauze za hranicí si necháme otevřít zavazadlový prostor a taháme z něj svetry a spacáky. Zastávka v Brně a mlžnou dálnicí ku Praze. Dorazili jsme na Florenc o půl deváté. Budoucí režisér nám pořídil závěrečné foto a na Masaryčku nasměrovat nechtěl, zato tam s námi šla jedna dívčina, která se tam měla sejít se svým otcem, jenž tu pracuje a opustila nás, když viděla zaparkované jeho auto.

Před nádražím jsme se rozloučili s Danem, který odjel domů užívat civilizace, zatímco já se Šurim jsme na nádraží zjistili, že to jede až za dlouho, takže jsme obešli Václavák a objevili několik levných knihkupectví v Jungmanově ulici a v 10:33 jsme odjeli (odklonem přes Nymburk) do rodných Pardubic.

Sepsal Honza Mocek.

Jalovec.jpg JalovecSestup.jpg JalovecVrchol.jpg Mangart.jpg MangartVrchol.jpg
 
TriglavMasiv.jpg TriglavVrchol1.jpg TriglavVrchol2.jpg