Jalovec - Slovinsko 1997

Ohlížíme se za Honzou, ze kterého je jen malá tečka pod námi. Počasí je naprosto úžasný. Pokud jsou nějaký mraky, tak jsou daleko na jihu. Zbytek obzoru je vymydlený. Šplhám na horu, pohoda - jazz. Na Triglavu jsem se slušně otrkal.

Nad námi vidíme naše spolunocležníky z chatky. Nekteří vyráželi i o hodinu před námi, takže mají slušný náskok. Na vrcholu jsme o půl desátý. Po vrcholovém fotu, využívám pěkného počasí a „scanuji“ obzor. To budou diaky. Kocháme se. Jeden z pěti horalů na vrcholu dokonce kreslí. My bohužel nemáme čas, protože nás čeká Mangart.

Je nádherně vidět. Jsou vidět i lidé na vrcholu. Vzdušnou čarou asi tři kilometry. Ze shora jsme stanovili pravděpodobnou trasu. Slezeme do sedla (2000m) a poté po hřebenu. Ve dvě musíme být na Mangartu i s nohou v sádře.

Vracíme se asi o sto metrů, kde je rozcestí. Jdeme ve směru šipky. Posléze značka jde dolů. Před návštěvou Julek jsem srázy které, nyní slějzám považoval za neschůdné. Poučil jsem se. Po půlhodině potkáváme dva mužíky, asi táta se synem. Klučina(tak 20 let)je lehce býlí, ale šlape za otcem. Po chvilce se vyhýbáme skupince důchodců, dost častý jev.

Odkrývá se nám cesta na Mangart. Serpentina. Lituji ty co s ní musí šplhat. Nás se to netýká. Jdeme totiž po hřebenu. Tedy, ještě jsem si to myslel.

Těsně před sedlem nás čeká široký svah s rumištěm. Sbíháme ho už jako starý horští psi. Potkáváme ještě tři slovince (asi tak padesát a více let). Jeden z nich má na nohou čínské kecky. Normálně bych ho považoval za nazdárka, jenže ten chlap vypadal na to, že byl na Mont Blanku v době, kdy já se bál vylézt na jabloň.

V sedle jsme v půl dvanáctý. Obědváme uvařená kolínka bez ničeho, fuj. V báglu máme, slovy, dva litry vody na celý den. Super. Upíjíme půl litru. V poledne jdeme dál. Po asi sto metrech se cesta rozdvojuje. Obě jdou ze sedla dolů, do dvou údolí. Kde je ta třetí cesta na hřeben? Že by se zase ztratila značka? Naštěstí jde pocestný.
„Kudy na Mangart“, ptám se už skoro slovanštinou horala. Ukazuje do jednoho údolí.
„Cože?!“, cesta po hřebeni padla.
Po pár krocích padnul i čas Mangart 14:00. Pod další šipkou je totiž 5 URA. Potěš.

Padáme dolů. Na mapě jsou vidět dvě odbočky doprava, na Mangart. Šuri se snaží najít tu první, abychom zbytečně neztráceli výšku. Bohužel ji našel. Zabezpečovací systém je poněkud v troskách. Nově jištěná cesta má na nebezpečných místech lana se skobami asi po metru a půl. Tato cesta má sice lano a docela i dlouhé. Jenže je uchyceno jen na obou koncích. U prostřed je hezká vůle. Šuri lanu nevěří a snaží se přidržovat ještě skály. Já spíše věřím lanu. Vydrželo. Na nejblbějším místě, kdy cesta je široká asi dvacet čísel, pak jen skála, si vzpomenu na příhodu z večera, kdy pročítaje průvodce jsem narazil na hodnocení cesty na Jalovec:
„Velmi náročný výstup, co tím chtějí říci Šuri?“, ptal jsem se
„To znamená, že pokud seš sračka tak tam nevylezeš.“

Po chvíli cesta silně klesá a spojuje se svojí nižší kolegyní. To jsme si pomohli. Před námi serpentiny. Mám velkou radost, vážně. Pře námi v dálce se tyčí nějaký bivak, doufáme, že tam bude voda. Je to však už Itálie a cesta tam nevede.

Jsem parádně vyždímané. Slunce hnusně pere. Nikde mráček. Dáváme voraz ve stínu skály a jíme rozinky, pak dopíjíme první litr vody.

Ve dvě hodiny potkáváme skupinu mladých Čechů. Jdou přesně opačným směrem. Chtějí spát někde u sedla. Říkají, že jdou z Mangartu asi dvě hodiny.

Pokračujme. Zase serpentiny nahoru, zatáčka je vždy asi po pěti metrech. Každou sudou odpočívám. Šuri je v naprostý pohodě. Kouřit, tak si dá asi cigárko.

Otvírá se nám nádherný pohled na Italskou stranu. Mangart je už v dohledu. Já chytil už další dech, pohoda. Na cestě leží asi deset metrů jistícího lana.
„Mám nápad“, řekne Šuri „vezmeme ho Pedrovy(vedoucí turistického oddílu MFF UK) jako dárek na mikulášskou.“
„Nechápu Šuri, proč mluvíš v množným čísle?!“
Šuri nechává lano ladem. Už asi taky nemůže. Vůbec nepijeme. Necháváme vodu na vrchol.

Přesně ve čtyři jsme tam. Šuri jde zamnou v propoceným MatFyzáckym triku. Nahoře je pět lidí jakýsi německy mluvící páreček a manželé z dcerou. Ta nevěřícně kouká na Šuriho a pak pronese:
„Proboha, matfyzák a takhle vysoko?“

Pocit z dobytí vrcholu je tak příjemný, že mě přešla žízeň. Dávám tedy jen vrcholovou tatranku.

Jdeme dolů. Cílem je silnička, která vede z údolí a po deseti kilometrech končí ve výšce asi 2000m. Je slepá. Na konečné smyčce stojí tři auta. Ty musíme mít. Cesta dolu trvá hodinu na 1 km slezeme o 500m. Když už jsme na cestě k silnici. Vidíme před sebou onen páreček z vrcholu. Šli Italskou stranou.
„Ty určitě dolů pěšky nepůjdou!“, říkám a přidáváme.

Na cestě potkáváme ještě proti nám jdoucí páreček Čechů. Jen se zdravíme. Nemáme čas. Dojdeme na silnici. Auto otevřené. Páreček si sundavá boty. Na trapné pohazování rukou na silnici není místo a čas, jdu tedy na věc. Protože vidím vídeňskou spz, ujímám se rozhovoru v němčině. Paní rozumí, usmívá se, pan se usmívá také, jedeme.

Přecházíme do angličtiny. Když říkáme, že jsme byli dnes i na Jalovci vzbuzujeme úctu. Dokonce nás chtějí hodit až do Trenty, i když jedou opačným směrem. Když vysvětlím paní, že má mapu vzhůru nohama a tím pádem kouká blbě a že by si udělali třiceti kilometrovou zajížďku, jen se usměje a omluví se. Das ist unmöglich.

Na tři stopy jsme v Trentě. Je tma. Asi devět hodin. K Izviru Soči jdeme zase pěšky. Bereme si bágli, Honza už je ubytovaný.