TROJHLAV - Slovinsko 1997

"Nemám na to", řekl Honza při pohledu na asi šestimetrovou stěnu posetou železnými kolíky.
"Co blbneš nedívej se dolů a lez", řekl Šuri
Protože Honza se nehodlal rozhoupat, převzal jsem čelo a lezl jsem po stěně. Dolů jsem se pro jistotu ani jednou nekouknul, protože nejvyšší hora kterou jsem vylezl byly Rysy a na nich takovýhle blbůstky nejsou.

Vylezl jsem na horu, kde už čekal nedočkavý horal, aby mohl jít naopak dolů. Zakřičel jsem proto na kluky, aby nelezli. Horal slezl a za chvíli se objevil Jarda s velkým báglem. Zase slezl pro Honzu, aby se za chvíli objevil bez nej.

"Honza jde dolů, vyndej mu spacák z batohu", řekl mi a se spacákem zase zmizel.
Po cestě přicházeli další lidé, kteří vyráželi na Triglav asi o pátý ráno a teď se vraceli.

"Kolko klincov na trati", ptal jsem se dědouška co přicházel.
"Mnogo", odvětil.

Za chvíli tu byl Šuri a za ním v závěsu Jarda.
"Honza jde dolů, s nějakými lidmi a počká na nás u Aljaževova domu ", zopakoval ještě jednou Šuri.
"Je to škoda tyhle hřebíky jsou super", dodá Jarda

Přebalili jsme dva zbývající batohy a vyrazili vzhůru. Po půl hodině šlapání a hekání se Šuri zastavil a začal si sundavat kalhoty a posléze slipy.
"Dřou mě slipy", řekl, když viděl nechápavý pohled Jardy.
"Blbče nefoť to !" To bylo na mě. Dělal jsem, naneštěstí pro Šuriho, zrovna "FOTO-LAB", tj. nesl jsem foťáky, a to co Šuri předváděl nemohlo zůstat bez snímku.

Šli jsme cestou podél skály, po pravé ruce jsme měli rumiště s kamenů, které využívali lidi co šli dolů. Dlouhými skoky docela rychle a v pohodě zdolávali padesátistupňoví svah.

Došli jsme na rozcestí. Doleva po půl hodině Staničev dom. Mi jdeme doprava. Podle cedulky je to na Triglavski dom na Kredarici asi 90 min, na Triglav o hodinu více.

Jsme ve výšce asi 2100 metrů a pohled do údolí je fantastický. Potkáváme nějaký Čechy.
"Ahoj !"
"Nazdar, od klaď?"
"Z Triglavu a vy, kam pak?"
"Na Triglav."
"Je dost pozdě, abyste to stihli dolů."
"V pohodě", dokončil jsem nevázanou konverzaci.

Na Kredarici (2515m) jsme opravdu dorazili po hodině a půl. Je 16:45. Jít přes Triglav na Pogačníkov dom je, vzhledem k času, dost velká blbost. Tak jsme rozhodli, že budeme spát zde a bez ruksaků, ještě dneska, vylezeme na Triglav.
Šuri šel dohodnout ubytování. Vrátil se s tím, že mají volno, s čehož plyne, že nejlevnější nocleh je ve společný noclehárně za 340 Kč(přepočet), Šuri díky členství v Alpským klubu to má levnější.

Jen jsme sedli začali jsme ujídat ze Šuriho lovečáku. Voda tu sice je, ale není pitná. Dá se koupit, ale je drahá jako prase (100Kč za litr a půl). Když jsme tak jedli, kouknul jsem se na hodinky.
"Pánové bude pět. Možná bychom měli vyrazit."
"Jasně."

Vyrážíme v půl šestý. Čundrák na horách. Před námi se tyčí stěna Triglavu. Na mapě je to asi 700m, bohužel s třistametrovým převýšením. Po lehkém začátku nastupují klince. Jarda si libuje. Já mlčím a šplhám nedívaje se dolů. Tohle jsem v životě vážné ještě nelezl. Po čtvrthodince neodolám a kouknu se pod sebe. Nic, trocha mraků.

"Honza by se asi posral", slyším Šuriho
Blbost, mám naprosto opačnou reakci, ani brabenec by neprolezl. Za chvíli jsme nad stěnou a čeká nás už pohodová hřebenovka. Koukám na cestu, kterou jsem právě zdolal.
"Ty vole a tohle chceš líst dolů ", říkám si pro sebe.
Po cestě potkáváme plno pomníčků. "Zabit bleskem." Jeden je asi dva roky starý. Je tam pět jmen. Nejmladšímu bylo patnáct. Nejstarší byl o rok mladší než já. Prima. Kouknu na mraky. Na bouřkový nevypadají.

V 18:24 je dobyt Triglav (2863m). Fantastický pocit. Můj výškový rekord. Na vrcholu se navzájem fotíme s asi ještě pěti lidmi u Aljaževova sloupu. Je to taková malá Faradayova klec pro pět lidí. Bouřek je tu asi dost.

Pří cestě zpátky si vytvořím náskok, abych kluky nezdržoval na tom hnusným místě. Předcházím asi šedesátiletou paní, která se chystá dolu stejnou cestou. Získávám potřebné sebevědomí. Za chvíli jsem dole. Srdce mi tluče až v krku, ale stálo to za to.

Dole v chalupě si vaříme čaj k večeři. Šuri prohlásil, že cedule "Voda ni pitná" je u kohoutku s vodou jen z čistě komerčních důvodů, aby si němci vodu kupovali. Jak čas ukázal měl Šuri pravdu. K večeří je další kus lovečáku. Dost nás naštvalo, že jsme se dřeli se spacáky nadarmo. Pro příště.

Uléháme v noclehárně č.2 jako poslední asi v jedenáct hodin. Mám báječný pocit. To se mi to bude spát. Omyl. Ve dvanáct se ozvalo cosi co připomínalo (citace z jedné povídky Krampol-Šimek) zvuky stáda zděšených hrochů při požáru v safari. Takhle jsem nikoho chrápat ještě neslyšel. Byl to Slovinec. Na druhou stranu to bylo dost zajímavý. Nebylo to normální monotónní chrápání, ale mělo několik fází. Po asi dvaceti sekundové pauze se ozval nádech pak zvuk jako když si někdo odhleňuje, posléze dlouhý sten a pak následovalo klasická část trvající asi půl minuty, se zeslabující tendencí. Ticho trvalo zase jenom dvacet sekund.

Divný bylo, že se neozvalo klasické české mlaskání. Pokud si myslíte že všichni spali, tak je to omyl. Odevšad se ozývalo klení v několika jazycích. Rozuměl jsem jen jednomu slovu "scheise". Naštěstí i jeho kamarád nemohl spát tak ho otočil a já v tichu usnul.

Den čtvrtý 5.9 1997

Snídáme zase na lavičce před Triglavským domem. Po chvíli přilítne vrtulník, který přivezl zásoby. Kromě zásob z něj vyskočí několik čilých stařečku a stařenek evidentně germánského původu. Nechci je podceňovat, ale na Triglav nevylezou.

Voda se vaří strašně dlouho. Proto si Šuri půjčuje u mladého francouzského párečku pánvičku na přikrytí ešusu. Ta slečna není vůbec špatná. Voda se váří, Francouzi odchází a mi pijeme čaj. Je nádherný den.

Vycházíme. Hodláme obejít Triglav z jeho jižní strany. Po půl hodině jsme u další chalupy. Planika(2401m). Sonduji, zdali tu mají vodu. Mají, ale už jen ve flaškách. Vody máme dost málo asi dva litry. Pít vodu z chalupy pod Triglavem bez převaření jsme se neodvážili.

Po levé straně je údolí Velska dolina. Nádherný pohled. Slunce docela hřeje a protože máme dost času navrhuji u jednoho palouku "Vegáč". Tvrdá pohoda, ani se mi nechce myslet na to, že až přijedu do Prahy, budu muset během týdne udělat pět zkoušek a čtyři zápočty. Utěšuje mě to, že Jarda je na tom úplně stejně a Šuri podobně.

Lehce před jedenáctou přicházíme k dalšímu domu Tržaška koča(2151m). Odtud vede nejsnadnější cesta na Triglav. Sedneme si na jednu lavičku a začínáme baštu. Ta se skládá z paštiky a zbytku chleba. Jdu opět zjistit, zda-li tu teče voda. Kohoutek sice uvnitř mají, ale voda neteče. Když se vracím zpátky zaslechnu povědomou řeč. Batoh Gemma nasvědčuje, že tu nejsme jediný Češi.

Pohled na následující cestu je super. Uzoučká nitka se táhne podél skály někde zahnutá do serpentiny. Vyrážíme. Cesta parádně klesá, už v začátku je to tu samá zatáčka. Ještě, že to nejdu na horu. Po hodině monotónního klesání, 50 metrů, zatáčka, 45 metrů zatáčka , ...... , potkáváme další Gemmy. Je jich tu celý autobus.

Zdravíme se a s každým prohodíme pár slov. Jeden pán, jenž má na hlavě šátek jako vládce sedmi moří a dva pěkný baťůžky, jeden na zádech (Gemmu) a ještě jeden vlastní vpředu nad pasem, se ptá:
"Jak je to daleko k chatě?"
"Tak hodina a půl", odpovídáme a hodnotíme asi sedmnáctiletou dívku za ním. Cesta na horu už není tak nepříjemná.
"Maj tam pivo?"
"Jasně, ale drahý"
"To je jedno.", řekne a šlape dál. Dívka za ním. Bože, kopce jsou tak krásné.

Cesta je jako(?) vysekaná do skály. Pohled dolů je o to nádhernější. Na druhé straně údolí, které začíná u Trenty, je vidět Zadjiški dol, kterým půjdeme za pár dnů s Honzou k Triglavským jezerům. Po další hodině jsme u rozcestí, vpravo dolů do Trenty vlevo do sedla Luknja(1758), nahoru. S tím klesáním jsme to trochu přehnali, ale jinudy cesta nevede. Beru si velký batoh s tím, že musím nabrat kondici a šlapu.

Luknja. Zase hodina. Jsem promočenej potem a totálně vybytej. Z díky přijímám láhev poslední vody a piju svůj díl(1/3 litru). Čeká nás asi třista metrů dolu rumištěm. Jarda si bere velký batoh a ve stylu, který jsme odkoukali při cestě na Triglav mohutnými skoky se vzdaluje. Za chvíli jdu já, pak Šuri.

Cesta dolů byla brnkačka. Šuri přichází s tím, že se chce kouknou na Bivak pod Luknjo. Bohužel v době když jsme už přešli odbočku. Vracet se na horu je blbost. Bereme to tedy přímo skrz začínající les do míst, kde jsme viděli ze shora plechovou střechu malého domečku.

Za chvíli jsme u něj. Dost smradlavý místo, podlaha shnilá, ale když prší dobrá skrýš. Ale co to je asi za lidi, kteří by tu dobrovolně spali? Na zdi je plno nápisů. Většinou jim rozumím. Jsou česky. Nocleh je přeci zadarmo!

Cesta lesem k Aljáževovu domu trvala asi hodinu a čtvrt. Nežene nás ani tak únava jako nechutná žízeň. Když jsme dorazili, vrhli jsme se ke kohoutku s vodou, každý si naplnil litrovku. Nechápu to, ale později když jsem to počítal, tak jsem vypil během hodiny, přes čtyři litry vody.

Po první flašce mám báječnej pocit. Někdy voda dělá divy. Vedle nás jsou dva kluci z Čech. Dávám se s nimi do řeči a dozvídám se, že Honza šel na procházku. Bereme si ruksaky a začínáme vařit. Během chvilky je tu Honza.