Dobytí východního pólu
Přípravy na májový vandr probíhaly dosti chaoticky. Ve středu, týden před odjezdem
na turisťáku ze Šuriho vypadlo, že den před zahájením vandru bude v Brně na jakýchsi
Keltských zpěvech a Dan se k němu okamžitě přidal. Na Hlaváku jsme zjišťovali spojení
a dohodli následující plán:
Pokud nepřítomný Jarda nepojede s nimi, bude sedět v jednom z prvních dvou vagónů
vlaku Hutník, který vyjíždí z Prahy v 6: 06. Do téhož vlaku nastoupím já, a to v
Pardubicích v 7:28. Oni ("Brňáci") pojedou z Rosic u Brna a buď na ně počkáme v
Jablunkově, nebo už v Bohumíně, kam by mohli dorazit ve 12:55. Nebylo také ještě
jisté, jestli pojede bakalář Martin a jeho polovice Helena. Prý záleží na termínu
jeho závěrečných zkoušek. Vybaven těmito informacemi jsem odjel do Pardubic a odtamtud
v neděli do Ouče.
Čtvrtek 1.5. 1997
Na prvního máje ráno jsem se dopravil na nádraží a se svým batohem v náručí (jen
20 kilo) jsem se vecpal do prvního vagónu. Nikdo na mě nemával. Proto jsem se zaradoval,
když jsem asi ve třetím kupé od konce vozu zahlédl známou tvář. Dřímající Martin
Hajnala mě v polospánku informoval, že Jardu nikde neviděl. Chvíli po rozjezdu jsem
prošel prvních pět vagónů, ale Jarda nikde.
Za Českou Třebovou se z bundy, kterou měl Martin přes kolena, vyloupla Helena. Tím
celý pár ožil a z Martina vylezlo, že prohlížel celý vlak, ale jen zvenku. Jinak
se ti dva stačili pohádat, když jsem Heleně potvrdil, že navzdory Martinovu dojmu,
nikdo nikdy zatím na žádný náš vandr kytaru nevzal, a poté se zase usmířit společným
cucáním bomparu (jednoho kusu). To vše ještě před Olomoucí.
Kdesi o sto kilometrů dál jsem si všiml skupinky fotografů u trati. Zamával jsem
jim a pomyslel si něco o humbuku ohledně koridoru. Skutečná příčina se ukázala na
nejbližším nádraží: 150 let této trati, kteréžto se slaví právě tento dlouhý víkend.
Minuli jsme paměntní vlak s parní lokomotivou. V Bohumíně je taky pěkný mumraj,
takže jsme se rozhodli, že nepojedeme dál v 11:55, ale až dalším vlakem v 12:45.
Během této doby jsem se s Martinem a Helenou několikrát potkal. Prošel jsem si stánky
před nádražím, které vypadají tak neasijsky, že je to až neuvěřitelné. Pak jsem
ještě čekal, jestli se Jarda neobjeví vlakem od severu, přižemž jsem si na třetím
nástupišti popovídal se dvěma pány z ICéčka, ktreří jeli do Chomutova, a to v ruštině.
Taky jsem asi deset minut sledoval pána s "tutovkou" a zjistil jeho zisky: Po deseti
korunách prodal deset karet, na každé bylo asi deset čísel. Kolo měl značně nevyvážené,
ale snažil se hrát poctivě "první zastavení platí". Vítěz si mohl vybrat balíček,
jehož maloobchodní cenu jsem odhadl na cirka padesát korun, takže na jedno točení
měl jistých 50, v případě, že to bral z velkoobchodu tak i 70 korun. Huba mu jela
a stihl 15-20 kol za hodinu.
Martin s Helenou si zatím dali bágly do úschovy a prolezli si depo, kde je den otevřených
dveří. Nevěděl jsem o tom a mohl jsem se jenom utěšovat, že tudy pojedeme v něděli
zpátky. Zato jsem si na prvním nástupišti fotil historický vlak. Rozjezd parní lokomotivy
je něco ohromujícího. Nedivím se, že vlaky inspirovaly hodně umělců. Akusticky to
vypadá asi takhle: HVÍÍÍZD-HVÍZD, chvíle ticha, šššŠŠŠ, HPCFFFFPF (stroj se pozvolna
odlepuje od okolí), HCFFP, (vteřina ticha), HCFF, HCF, HCF, HCF, HCF, HCF, HF, HF,HF,HF
HF HF HF HFHFHFHFHFhfhfhfh (mizí v dáli). Připadalo mi to k zbláznění krásný. Tu
sílu bylo vidět v ocelových táhlech, která se, kupodivu, nezamotají do sebe. U dnešních
mašin je ta síla přítomná taky, ale projevuje se jen jemným elektrickým bzučením.
Z Bohumína jsme vyjeli ve 12:45, ačkoli další nadějný spoj s "brňákama" přijíždí
za 10 minut, protože další vlak nejede specielně o svátcích a ten ještě další je
už dost pozdní. V Ostravě Martin ukazoval, kde byl v koksárně na brigádě. Velice
hnusné počasí nás potkalo v Třinci. Zdejší železárny ukládají na všechno vrstvu
prachu a vzduch zde rozhodně nemůže trpět nedostatkem kondenzačních jader.
V zastávce Jablůnkov-Návsí jsem tvrdil, že když návsí, tak by mělo existovat nějaké
hlavní nádraží nebo tak něco, takže jedeme dál. A najednou jsem na nástupišti zahlédl
Dana. "Ven, vystupovat, věci!" zařval jsem po několika desetinách sekundy a jali
jsme se překotně vystupovat. V hale nádražíčka jsem se pak podíval na svůj lístek.
Zněl na Jablunkov-Návsí a nic jiného není.
Dan s Šurim tady čekali už dost dlouho, jeli téměř beze spánku. Ale Jarda chybí.
Tak jsme mu šli zavolat na kolej. Telefon nejprve odolával našim snahám volat meziměsto.
Uspěli jsme až po poradě s paní v pokladně na nádraží, která nám poradila heslo:
Nejdřív se musí vytočit "30". Takže pentle cifer na displeji vypadá, jakobysme volali
na Mars. I počet zhltlých mincí je podle nového tarifu (karty? chachá!).
Zkomponovali jsme zprávu k zanechání na nástěnce, podívali jsme se na vývěsku místní
hvězdárny a chtěli užuž jít, když druhým vlakem po nás Jarda konečně dorazil. Prý
mu vlak ujel jen o několik minut.
Tak jsme se pustili do deště a mlhy venku, já v novém ponču, které ovšem mlhou vlhne
po obou stranách. Chvíli jsme šli podle silnice, až jsme narazili na žlutou značku.
U rozcestníku jsme si pohovořil s nějakým domorodcem, který nám popsal kde je ona
zdejší hvězdárna. V podstatě poslední člověk, kterého jsme dnes viděli.
Na náběhu na stoupání Dan rozvíjel diskusi o tom, že na každé akci zatím byla jiná
kombinace lidí, takže není možné vysledovat, kdo to počasí jak ovlivňuje. Když žlutá
vlezla do lesa, po kratší diskusi nad mapou jsme z ní uhli. Po 50 metrech stál seník.
Komfortní. Prostorný. Se zbytky sena. A se zámkem. A s cedulkou, že správce je pan
TenATen, Jablunkov 42. Jenže kdo by chtěl tu adresu hledat, vyjednávat a neuspět?
Nikdo. Šuri prohlásil, že zrovna tenhle typ zámku neumí otevřít. Dan se pokoušel
vytahnout některá prkna, tak, aby šla vrátit, ale něšlo to. Seníky bývají zabezpečené
lépe než banky. Vzhledem k našim možnostem a touhám určitě.
Pokračovali jsme po "stoupající vrstevnici", tj. rovnoběžně s potokem. Na této téměř
necestě jsme narazili na stopu po ocelovém laně vytrženém ze země (jeho zbytky ležely
opodál). Naprosto rovný zářez, dva centimetry široký se táhl přes sto metrů bez
ohledu na cokoli, včetně kořenů stromu. Takhle nějak si představuju poledníky a
rovnoběžky.
Opustili jsme potok a stouali pár kroků kolmo hore až na hlavní lesní cestu. Ta
se pak větvila, vybrali jsme horní větev. Mezi kameny jsem tam objevil malé centimetrové
kuličky, které jsem objevil prvně v náspu trati 010 v Pardubicích před deseti lety.
Mají v sobě hodně železa, jsou magnetické a na betonu píšou fialově. Nejpravděpodobněji
je to nějaký odpad z hutí, ale zrovna tak dobře by to mohli být mimozemšťani. Přesto
všichni odmítali vzít to do ruky, a až když jsem pomocí dvou kamenů demonstroval
tvrdost vzorků, uvěřili, že to nejsou zaječí bobky, a jsou-li, tak zkamenělé.
Jen o nějaký kilometr dál Dan našel místo, dost rovné na spaní. Z hlavní cesty to
bylo asi padesát metrů a přímo tam se scházely dvě nevýrazné lesní cesty. Přikryli
jsme batohy mojí plášťenkou (já si půjčil Heleninu) a vydali se na průzkum okolí.
Na hlavní cestě nad námi stál po sto metrech na křižovatce červený žigulík s hradeckou
SPZ a papírem Lesní správy za sklem. Taky jsme našli pár kaluží tajícího sněhu a
po úbočí jsme došli až na žlutou, ke dvěma chalupám. Jedna byla prázdná, druhá odemčená.
Martin s Helenou se rozhodli splnit mileneckou prvomájovou povinnost, ale zda se
tam nějaký strom dal považovat za kvetoucí, o tom pochybuju.
Najednou zaštěkal pes. Prudce jsme ustoupili zpět na mýtinu na úbočí. Nějaký cizí
hlas volal jezevčíka zpátky, ale jeho nikdo nebyl skrz vodu vidět.
Po návratu jsme vztyčili naše obydlí: Šuriho stan Gemma (za 3: 27), Danovu igelitouvou
rouru pro Jardu a naše batohy. Helena s Martinem mají žluté tropiko z jakéhosi stanu.
Na ohni jsme si opekli buřty a udělali čaj. Dřeva na topení je dost. Pršet buď přestalo,
nebo nám to aspoň přestalo vadit. Asi do půlnoci jsme si povídali o všemožném sci-fi,
co kdo kdy četl, slyšel, viděl.
Pátek 2.5. 1997
Ranní probuzení je optimistické. Předpověď vychází, mlha je pryč, otepluje se. Při
snídani Šuri vytáhl nový vrhací nůž. Je z jednoho kusu ocele a vyvážený (ten nůž).
Každý jsme si ho zvážili v ruce a po slavnostní defloraci (=uvedení do provozu majitelem)
si s ním Dan začal házet do stromu. Podle ohledání se trefil 9x. Pak nůž zmizel.
Dan hodil, minul strom, viděl nůž dopadnout a slyšel "tupé žuchnutí". Šuri to viděl
taky. Ale v prostoru dopadu nůž neležel. V další hodině se dělo toto: Paralelně
jsme balili a hledali nůž, přičemž se po cestě nekonečně pomalu blížil zvuk spalovacího
motoru. Pak se objevil traktůrek a s ním dva pánové. A jako z udělání mířili k nám.
Chtěli stáhnout poražené tři kmeny, které ležely kousek ze žlutým přístřeškem. Kupodivu
nám nevynadali, jen požádali, ať to ohniště zlikvidujeme, aby mohli projet (ohniště
nebylo na cestě). Další hodinu tahali kmeny a my, majíce již zbaleno, hledali. Přeházeli
jsme hromadu větví ležící asi čtyři metry za bodem dopadu (BD), který Dan označil
zapíchnutým klacíkem. Chodili jsme z BD do různých úhlů, včetně směru zpět, do vzdálenosti
často až třicet metrů. Když jsme začali koukat pod kameny a klepat okolními smrky,
bylo zřejmé, že začínáme blbnout. Kdyby ho každý z nás neměl v ruce, bylo by snadné
uvěřit, že nikdy žádný nůž neexistoval. Došlo i na teorie mimozemšťanů, straky,
zasaženého zajíce, který utekl s nástrojem v zádech zemřít někam jinam. Napadlo
nás, že kdybysme pracovali, tak už máme na novej (350 Kč na 6 lidí a dvě hodiny).
Udělali jsme rojinici. Nic. Chtěli jsme nůž najít už ne proto, aby byl, ale abysme
se dozvěděli, kde ,xakru, byl.
Když pán vezl poslední kmen, ptal se co hledáme. A že prý ten les patří jeho synovi,
tak ať necháme adresu, a že nám nůž pošlou, jestli ho najdou. V té chvíli jsem prohmatával
těsné okolí BD. Byl tam! Dvacet centimetrů od místa, které Dan označil a pět centimetrů
pod hrabnakou.
A tak jsme kolem poledne konečně vyrazli směr východní pól. Než jsme vylezli na
žlutou, našli jsme kaluž s čolky a chumlem jejich vajíček. Vajíčka jsem v dalších
dnech viděl několikrát, dospělce už ne. Na hřebeni se nám otevřel výhled do Polska.
Jo a taky byla kousek od nás srnka. Sluníčko svítilo, jen jednou jsme šli lesem
asi 30 m po sněhu, který tál ze všech sil. O půl druhé jsme došli k hotelu
Bahenec. Povozili jsme se tam na kolotoči a zhoupli na houpačce. Na kolotoči jsem
Danovi ukázal Corriolisovu sílu v praxi a debatovli jsme, čím že je zakrytej ten
bazén tamhle a proč (polystyren v igelitu, aby se tam dalo potápět po tmě). Teploměr
na hotelu ukazoval 11°C. Po červené jsme slezli k obci Bukovec. Cestou jsem líčil
hru Hloupý Honza z Ouče. Přešli jsme po mostě řeku Olši. Šuri se vsadil s Danem
(a ostatními?), o oběd, že most obejde dokola, což vyhrál, ale oběd do konce vandru
neviděl. Martin, Helena a Jarda si v ledové vodě mejou nohy.
Kolem chráněné státem lípy, kterou nás pět obejmulo, jsme došli do centra obce Bukovec.
Za potokem plynule přechází v obec Písek a ten podle mapy v Jablunkov. Červená zde
vede trochu jinak než v mapě. Centrum obce představuje hospoda, kde jsme pouze načepovali
vodu a obchod, kde jsme koupili mimo dobrých rohlíků a dalšího taky dva nanunkáče.
Množství poláků na kolech z východu dává tušit, že přechod na silničce v těsné blízkosti
východního pólu funguje. Ještě než jsme vyšli z vesnice, zastavili nás dva policajti
a chtěli dokumenty. Přitom vyšlo najevo, že Martin nemá ani občanku, ani pas, jen
JuniorPas a lítačku platící ve spoustě měst. Pečlivě si zapsali naše nacionále a
radili nám na východní pól nechodit, neboť "Nojo, dvěstědvanáctka, jdete podle potoka
nebo lesem, padesát metrů stačí, a najednou jste v Polsku. A to vás předají v Těšíně."
Nicméně nás to neodradilo.
Kousek za vesnicí a kousek před hranicí jsme se rozdělili. Skupinka tvořená Helenou,
Jardou a Martinem šla přes louky a Dan, já a Šuri jsme měli dojít k přechodu a jít
jim podle hranice naproti.
Došli jsme k přechodu a zjistili jsme, že od tamtud vede zelená značka, která není
na mapě a nezačíná ukazovatelem kam vede. Na naší straně přechodu jsme se ptali,
jak se dostat na východní pól a neporušit nic.
"A chcete tam pěšky nebo vrtulníkem?" reagoval uniformovaný orgán. Pak nám ale poradil,
že za potokem je patník a od každého patníku je vidět ten další a bacha, ten potok
vede na Polské území.
Vrátili jsme se podle jeho rady na naše území a chtěli se vydat podle potoka, když
na nás začal z polské strany přechodu hulákat polák, že je tam hranice a ať jdeme
nahoru na louku. Takže jsme se ocitli přesně tam, kde jsme nechtěli být. Někde pod
námi v lese běžela hranice, ale my jsme to jen tušili.
Nakonec jsme došli po lučinách až do severovýchodního rohu. Sedli jsme si u hranice,
která zde byla značená průsekem na kraji lesa, a Dan se vydal nasměrovat k nám zbytek
výpravy. Plán byl takový, že se shromáždíme a bez batohů vyrazíme podle hranice
dokud bude zřetelná.
Nezávisle se vrátil Dan, druhá skupina a velice brzy poté se z polské strany vynořila
uniforma. Překročila hranici a opakovanou větou "vaši dokumeny" byly smeteny všechny
teoretické úvahy o tom, kdo kde koho může identifikovat.
Nadiktoval nás do vysílačky. Když diktoval doměle Heleninu adresu ze staré federální
občanky typu sešit, pronesla dotyčná hlasitým šeptem "Ale to je adresa mojí školy!"
A tak se stalo to, že pohraničník zapoměl na Martina.
Když skončil s identifikací, přišlo na otázku "A co vy tu žonzetě?" Vysvětlili jsme
mu to. Zatím se vynořil další polák, tentokrát v civilu. Potvrdili nám, že hranice
je dobře viditelná až k potoku a s poznámkou "A něpšechoďte granicu!" zase zmizeli.
Vydali jsme se smrkovým porostem. Po pár desítkách metrů byl další patník a za ním
se průsek ohýbal dolů. Další patník byl nad potokem, dost širokým na to, aby nebylo
triviální ho překročit. Přesné zaměření busolou ukázalo, že patník na druhém břehu
potoka je možná ještě asi o 10 cm východněji, ale po všech těch identifikacích jsme
se rozhodli prohlásit za východní pól ten náš.
Na pólu jsme pobyli čtyři minuty, což je podle mě ideální doba pro pobyt na jakémkoli
pólu, a to od 17:48 do 17:52 SELČ. Dan udělal dva diáky, já jeden snímek samospouští
a tuším třicetinou. Poté jsme se vrátili k našim batožinám a zapluli zpět do bezpečného
vnitrozemí republiky.
Šli jsme po zelené od přechodu, aniž bylo nějak jednoznačné, kam vede. Stíny se
nám dloužily, ale do Polska už nedopadly. Došli jsme na rozvodí Odra-Dunaj. Mineme
ho ještě mnohokrát. Tento bod rozvodí je zároveň rozcestí. Šipky jsou přitlučeny
na dubu a do standartních plechových mají daleko, jsou totiž ze dřeva a malinko
zdobené.
Vychutnávajíce poslední paprsky došli za námi dva policisté, které jsme předtím
viděli mluvit s usedlíky a kontrolovat chalupu opodál. Byli to titíž co odpolene
v Bukovci, tak jsme s nimi prohodili pár slov jako staří známí. Když zašli směrem
na Hrčavu, povídá Dan tiše: "Honzo. Vytáni databanku a piš: 263075." To bylo číslo
jednoho z nich.
Vydali jsme se směrem na Gírovou po stejně neoficiální žluté. Asi po kilometru jsme
se napojili na oficiální červenou. U chat na jednom teploměru bylo 14°C. Na Dana
tam zaútočil pes. Knírač velikosti "mezi dva chleby" s velikým štěkotem došel k
Danovi, který zpomalil ve snaze ho nezašlápnout. Pak se pes zuřivě zakousl do volného
konce džínové nohavice, kde visel asi sekundu, než ho okřikl pán chystající vedle
cesty ohníček.
Na hřebeni před Gírovou (stále rozvodí) jsme vyhlásili hledání místa na noc. Našli
jsme plošinku na straně k Bukovci (povodí Odry), kde bylo značné množství dřeva,
celkem rovno a i vhodné stromy k zavěšní příbytků (roura i tropiko jsou bez stromů
k ničemu). Čas vztyčení stanu se nám podařilo dostat pod 3 minuty: postavili jsme
ho za 2:54.
U ohně jsem nadhodil téma "na jaké úrovni by skončila naše společnost bez ostatní
civilizace. Usoudili jsme, že velice bídně a že by vyvstaly dva základní problémy:
Co jíst až dojdou potraviny (horizont několika dní) a úroveň naší výroby, čili předměty,
které bysme byli schopni získat, až by se rozpadly naše kovy, plasty a goretexy.
Závěr byl ten, že bysme skončili někde v době bronzové, to v tom lepším případě.
Dan vytáhl harmoniku a ostatní jsme se pokoušeli zpívat, což snad v mém případě
urychlilo některé odchody do hajan. Klid nastal o půl jedné.
Sobota 3.5. 1997
Ráno se dá stručně charakterizovat větou "Probuzení o deváté - ve čtvrt na dvanáct
na cestě." K žádné další ztrátě nože nedošlo. Přelezli jsme cestu (povodí Dunaje)
a Jarda s Danem se příliš prudce pustili dolů. Dohnali jsme je až o nějakých 200
metrů níž na cestě. Navzdory mému studování mapy se kolektiv pouští po cestě
vlevo, tj. na východ a mírně do kopce. Na moje protesty mi bylo řečeno, že se zeptáme
támhletoho dřevorubce.
Jenže pozor, místní to mají všude kousek a všenchny cesty vedou do vesnice. Takže
nám ten dobrý muž potvrdil, že tady kousek dojdeme na rozcestí a tam už je do Hrčavy
značka. Což byla, neboť se jednlo o stejné rozcestí s dřevěnými šipkami, kde jsme
včera potkaly policisty. Aby bylo jasno, nemám nic proti nekonvenčním cestám, ani
proti zkratkám lesem napříč, ale mělo by být trochu jasné, kam se jde a kudy ("jde
se na zelenou", "Tady někde narazíme na tuhle cestu.")
Z křižovatky vede již zmapovaná žlutá, která několikrát křižuje hranici. Tady to
naštěstí nevadí, chodí tady dost našich i poláků.
Slunce pere. Mám červený krk (angloamerické označení pro tuláka a pobudu je red-neck),
ale na namazání je jen Helenina indulona. Do Hrčavy jsme dorazili po poledni. Na
teploměru je tam 20°C a na škole deska o návštěvě Havla v obci před cirka 2 048
000 minutami (dobrá hádanka, ne?)
U hospody zbytek chlapů razí názor, že přes poledne se ve vedru nemá nikam chodit,
s čímž souhlasím, a sednou si s pivy do zahrádky. Můj krk s tím nesouhlasí, respektive
bude nesouhlasit, takže jsem si svůj jujce vzal do dřevěného lokálu. Když ovšem
Helena došla pro další dvě piva, přestalo mě to tam samotného bavit a šel jsem za
ostatními. Při placení jsem se zeptal na cenu OSVĚDČENÍ o návštěvě nejvýchodnější
obce, které si někteří bezstarostně koupili a usoudil jsem, že ten papír za 15 Kč
nestojí.
Pro úplnost uvádím souřadnice: 49°31'15"s.š a 18°50'02"v.d. Po žluté jsme
došli k nové Česko-Slovenské hranici a pokračovali jsme až na trojmezí. Kousek od
onoho bodu na hranici PR-ČR seděla skupina poláků, která záhy zmizela do svého vnitrozemí.
Na Trojmezí jsme se zdrželi o něco déle než včera na pólu. Kromě patníku lze za
trojmezí vyhlásit soutok potoku s potůčkem o pár metrů vedle a hlouběji. Krom toho
tu stojí tři žulové trojboké jehlance výšky asi dva a půl metru s státními znaky.
U slovenského jsem nebyl, protože stál na můj vkus dost daleko za potokem. Ale je
to zvláštní pocit sedět zadkem současně na území tří států a sedmi skoky sedmkrát
překonat různé státní hranice (přičemž začít i skončit lze v libovolném státě, pilný
čtenář si důkaz provede sám).
Když se na kopečku objevili dva polští pohraničníci, vydali se Martin s Helenou
zpět napřed. Ostatní jsme se vyhřívali na sluníčku, přičemž naše těla dělila linie
patníků. Hraničáři došli k nám, ale tentokrát nás do vysílačky nediktovali a spokojili
se s tvrzením, že už nás mají zapsané od včerejška.
Bakalář s Helenou na nás u potoka nečekali, ale z narážek jsem vytušil, že podle
zkušeností z minulého vandru je to normální. Pokračovali jsme diskutujíce o hranicích,
o tom jak se měnily v kterém období (na nových patnících na ČR-SR hranici je totiž
občas patrné velké D jako Dojčland, tedy Německo), která válka zhladila kolik procent
české populace, jak by dnes vypadalo Česko-Rakousko-Uhersko (státy v abecedním pořadí)
a jak asi bylo diplomaticky náročné z nás v roce 1918 udělat vítězný stát. Stát,
který už sto let nic nevyhrál silou své armády ale ani neprohrál, a jehož východní
pól se blíží ku Praze průměrnou rychlostí asi centimetr-dva za minutu (můj výpočet).
Během této diskuse jsme málem přehlédli ty dva, jak leží kousek před Hrčavou na
jižní stráni pár kroků od cesty. Martin si zapnul knoflík u kalhot a oblékl si tričko,
protože usoudil, že bronzu už nachytal dostatek.
V Hrčavské hospodě jsme si vzali batohy, zase něco nápojů a vodu, v zahrádce kromě
nás sedí pár místních kluků a skupinka lidí hovořících střídavě polsky a anglicky.
Prohlížíme si navzájem doklady, když už o nás vědí všichni policajti, tak ať o sobě
víme taky. Díváme se kdo má jakou fotku a jaká razítka v pase (Sassnitz - Trelleborg,
jardovo mongoloidní vízum atd). Při té příležitosti jsem zjistil, že jsem si z Ouče
přivezl cizí občanský průkaz na jméno Jan Mysliveček, bydlištěm v Brně. Vím přesně
jak se mi tam dostal. Budu to muset časem vrátit.
Z Hrčavy jsme vyrazili po silnici, kterou měla podle mapy kopírovat zelená značka,
která tentokrát pro změnu neexistuje v terénu. Na kraji obce jsme zahlédli kapličku
se zázračnou studánkou. Co se k vodě váže za zázrak jsme sice nevěděli, ale stejně
mám pocit, že by zázračná voda neměla vytékat z kohoutku a záclony a umělé kytky
panence Marii taky nesluší. Prohodili jsme pár slov s domorodcem, který tam hrabal
listí. Říkal, že byl v Pardubicích na vojně a že tady včera byla beseda s poslancem
Grossem. To podnítilo další diskusi o stranách politických a o tom, čeho paměntníci
jsou naši (pra)prarodiče a čeho budeme my (pionýři, partyzánský samopal). Já s Jardou
jsme narazili na spor, a bylo to tvrzení proti tvrzení, o tom, jak to bylo s broukem
americkým, čili s mandelinkou. On ví, že ji sem po válce vysadili američani z letadel,
aby nás poškodili, západoevropanů se nepatali a musí to tak být, protože on je sbíral.
Já naopak tvrdím, že se sem dostala s nějakou potravinovou pomocí, stejně jako třeba
pěťour, čili hitlerovka, a na socialistických plantážích našla vhodný domov.
Za druhou nebo třetí autobusovou zastávkou jsme uhnuli do kopce. Náladou, lesem
a šikmým sluncem mi to připomíná Švédsko kousek za Särnou. Pak jsme stoupali po
louce, kolem nádrže ze které bych nepil (mrtvá žába na dně) a nakonec jsme vyfuněli
na rozvodí, kousek za vrcholem Gírové. Byli jsme asi kilák od místa, kde jsme dnes
spali, opět na červené. Jablunkovský průsmyk se před námi otevřel v celé své kráse.
A to včetně mraků. Zdálo se mi, jakoby to nad Třincem bylo precipitacio. Martin
nevěděl, co to je (a to má dělat za pár týdnů závěrečné zkoušky), tak jsem mu připoměl,
že je to virga sahající až na zem. Ale ať to bylo co to bylo, sucho vydrželo. Mimochodem
je to stále hřeben - rozvodí, ale už nám ani nepřijde, že když se jde Helena vyčůrat
za křoví, mění tím místo konečného určení o tisíce kilometrů.
Pokračovali jsme k Mostům u Jablunkova. Šuri nařezal březovou kůru s úmyslem pokusit
se rozdělat oheň bez sirek, tj. vrtěním. Martin asi po kiláku zjistil, že asi zapoměl
šátek na místě, kde jsme vylezli na hřeben a odpočívali a vrátil se proň. Neúspěšně.
Od tohoto místa jen 300 metrů jsme našli vhodné místo ku spaní. Vztyčili
jsme obydlí (stan 3:04) a došlo na připravované pokusy s rozděláním ohně. Hlavní
pokusníci byli Šuri a jako nezávislá konkurence Martin. Objevila se spousta problémů:
kolíky jsou křivé, lámou se v naříznutém prstenci a vyskakují s důlků v podstavách,
provaz prokluzuje a nikdo to nevydrží dýl jak pár minut. Maximální teplota se pohybuje
kolem třistatřiatřiceti kelvinů, což nestačí ani na plameny, ani na náznak dýmu.
Takže předtím, než se snesla tma, zapálili jsme ohniště klasicky. Nastala mohutná
žranice o mnoha chodech, protože každý vzal něco jídla navíc jako rezervu a teď
je možné se ho zbavit. Krom toho moje dva poslední buřty jsou na omak lepkavé, k
jídlu jedovaté a putují obloukem do lesa.
U ohně jsme zase povídali o všem možném a pěli. Šuri se ptá, nevíme-li někdo přesně,
jaký druh plavidla znamená "šíf" a heleho! každý má jen své mlhavé představy lišící
se od vorových plošin až po parolodě z roku 1850. Na základě jakési lingvistické
diskuse, kde Šuri tvrdil, že angličtina má víc základních výrazů, protože neskládá
a já chtěl aby mi přeložil "červeňoučké jablíčko". To sice nejde ale zat jsme převedli
do anglického jazyka text lidové písně Skákal pes:
Jumped a dog
Jumped a dog
Over něco corn (to je zrovna kukuřice)
Over green meadow
Thingman walked after him
Pen on his hat
Our little dog
What are you doing
That you're marry still?
I woud sey to you
I don't know
Hhop! and go on jumping
Vzhledem k tomu, že nevíme jak jedou vlaky z Mostů, je nutné vstát dost brzo. Databanku
jsem si na pípání nenaštelovával, protože ostatní věří, že se umím probudit kdy
chci o své vůli (viz noc v Sassnitzu). Pravda je taková, že mi to funguje jen v
případech spánku outdoorového, nejlépe s přídavkem stresu, deního světla, nebo komárů.
Helena, Martin a snad ještě Jarda ráno tvrdili, že prý okolo chodil jelen. Nevím
jak poznali co to bylo za zvíře (já když spim tak spim) a jestli se dotyčný bíložravec
napásl odhozené uzeniny, zemřel bídně k ránu nedaleko.
Neděle 4.5. 1997
S úsvitem jsem je opravdu poprobuzoval, po stručné snídani jsme s spakovali a vyrazili
dolů do průsmyku. Cestou jsme viděli srnku, která nám přeběhla přes cestu.
Když jsme už byli na dohled nádraží, vyjel z něj vlak, a zrovna na tu naší stranu.
Máme ale kliku, za třičtvrtě hodiny jede další (a ten nejezdí denně), další by jel
až před polednem. Hecovali jsme Jardu, ať nám stopne náklaďák, jeden tam zastavil,
ale podle Jardy bysme se všichni do na řídící stanoviště nevešli. Tak jsme jeli
osobákem.
Několik minut poté, co jsme se rozjeli začalo pršet a Dan mě chválí za vzorné ovládání
počasí, i když za to nemůžu. Chvíli po jedenácté jsme dorazili do Českého Těšína.
Navzdory písni odsud "nevyjíždí vlaky co čtvrhodinu", alespoň do našeho směru ne.
V 11:24 by snad mohl jet rychlík, ale po rozluštění nesmyslných vysvětlivek "jede
v 1-6 do 21.12 a od 3.1 nejde v 6" se zdá, že v neděli ani náhodou (a taky že ne).
Další jede courák těsně po jedenácté. Martin s Helenou si šli prohlédnout město
a já se k nim vetřel, přičemž jsem kluky nechal u báglů.
Nohavica je velký básník. To co jsem z české části města viděl já by se dalo objektivně
opěvovat jen v případě, že by se to celé zbouralo a začalo se znovu, nejlépe o deset
kilometrů dál, s jinými lidmi a pod jiným názvem. Omšelé domy, cikáňata, ani nehistorické
náměstí mě nijak zvlášť nezaujaly. Nevšimnout se ovšem nedalo nového gymnázia ve
stylu "Domu tancečnice", což obnáší stěny lezoucí v nesmyslných úhlech do prostoru
a sem tam nějaké okno o 45 stupňů otočené. Jestli poláci kontrolují hranici vedoucí
středem řeky tak důkladně, jako všude, jako že určitě, tak není o co stát.
Šuriho s Danem a našimi bágly jsme nalezli v nádražní restauraci, Jarda dorazil
vzápětí.
Dostat se na druhé nástupiště vyžaduje vyjít ven na ulici, protože podchod nevede
z nádražní haly.
V Bohumíně jsme měli míň času než bylo původně v plánu, asi dvacet pět minut. Dan
hrozně lituje, že tady už není dvoumetrová kýčovitá hlava mikymauze na vozejku za
auto, z jejíhož oka prodával ve čtvrtek chlap cukrovou vatu. Dan, já a Šuri jsme
se šli mrknout do depa, ale už jsou tu více-méně jen vagóny. Prošli jsme si měřící
vůz ("noclehárna s jedním malým počítačem"-Šuriho definice) a pak jsem čekal u báglů,
aby si Dan šel vyfotit parní mašinu stojící opodál. Šuri šel s ním a prej si ji
i prolezli.
Ve vlaku jsme vlezli do čtvrtého vagónu. Nějaký vůz je v soupravě navíc, neboť na
několika dalších zastávkách přistupují různí lidé a tvrdí, že mají místenky. Posíláme
je o vagón dozadu, kde je na okně příslušná cedulka, a to včetně výpravy relativně
pohledných dívek a paní o berlích, které jsme ovšem nabídli, ať se posadí na zbylé
volné místo bez místenky. Zvláštní, na vandr jsme měli místenky jen jednou a to
na západní pól v pátek z Prahy.
Helena si četla Prachtta, zatímco my ostatní jsme z Martina vymámili vše co měl,
a to byly tři díly "486 oblíbených akordů UžNevímKoho". Bylo to jen o málo zábavnější
než logaritmické tabulky. Naštěstí Helena se občas uchechtne a nakonec nám přečte
několik ukázek, no a nakonec knížku odložila a já ji uzmul. Nemám tušení, kdy si
tu knihu (Lehké fantastično) dočtu.
Průvodčí má vyzáž, kterou bych přiřadil upírovi na starém hradě. Martin o něm okamžitě
začal tvořit báseň, jejíž kopie je přiložena na konci.
V Pardubicích jsem vystoupil já a Šuri. Šuri se zdravil s jedním ze svých mnoha
bývalých spolubydlících z koleje a vysvětloval mu, že neodjíždí, ale právě přijel.
V hale si ode mě půjčil telefoní kartu, že zavolá domů, jestli tam někdo je, protože
nemá klíče. Než jsem si koupil lístek na autobus, zmizel. Už jsem chtěl jít na bus
domů, když se Šuri vynořil z podchodu. Prý to nikdo nebral, tak se rohodl stihnout
vlak, kterým jsme přijeli. Což se mu nepovedlo a tak mu nezbylo, než čekat na další.
Sepsal Honza Mocek.