Kounovské řady

Tenhle vadnr jsem organizoval já. Jarda totiž zakořenil někde v Budějovicích a tak nic předem nenaplánoval. Termín jsem stanovil po konzultaci s Davidem Stanovským na 3. a 4.dubna, dva týdny před odevzdáním diplomky. Pozváno bylo a jet chtělo až 12 lidí, které spojoval jediný fakt: znali mě (nebo někoho, kdo znal mě a jel taky). Týden před odjezdem mi David mejloval z Karlína (bydlíme spolu na pokoji, ale když tam jsme náhodou oba, tak aspoň jeden spí), že Míra Hron vymyslel perfektní spojení, které spočívá v tom, že se někam dojede, přejde se na jinou trať a jede se dál. Na což jsem přistoupil, protože mám vlaky rád a Mírovi věřím, protože studuje dopravní vejšku a jízdní řády umí nazpaměť.

V pátek před odjezdem mi měl večer volat Šuri, aby si upřesnil detaily. Od osmi jsem byl na pokoji a občas mu zavolal, avšak nebyl tam. O půl desáté jsem zavolal k Jůlii a ta mi šíleným řevem oznámila, že tam Šuri je a ať přijdu taky. Dorazil jsem v pár minutách a na jejich pokoji gradovala oslava zítřejších dvacetin Jany (ta má jet zítra taky). Zblbnul jsem Jůlii, že chodit po šlehačce je stejně těžké, jako chodit po žhavém uhlí (to už prý chodila). Aby mi to vyvrátila, rozšlapala si pár Be-be sušenek po posteli. Posléze se přítomná společnost rozhodla, že vyrazí někam slavit. Bylo deset večer. Odmítl jsem jít s nimi.

Ráno u autobusu od koleje obě dívky chyběly. Šuri ne. Objasnil nám (mně a Davidovi), že byli na Strahově a vrátili se asi v pět, že spal asi hodinu a půl a že si myslel, že je zná ale teď vidí, že je neznal. Na nádraží se nás nakonec sešlo osm: já, David, Míra, Martin Hajnala řečený Jupi, jeho Helena a ještě jedna holka, jejíž jméno jsem už zapoměl, Šuri, a sestra Davida Staovského. Dante, jak jsem se další týden dozvěděl, nejel kůli diplomce. Vlastně nás bylo osm a půl, protože ? sebou měla Sáru, což byl černý špiclík, relativně inteligentní zvíře. Později, vzhledem k želzničnímu charakteru našeho putování, jsme náš počet upřesnili: je nás tři a půl a pět juniorpasů. Koupili jsme si lístky do stanice Chrášťany zastávka a vyrazili spěšňákem. Průvodčí si něco brumlal pod fousy, buďto že musíme přestoupit, nebo že by se nemělo jezdit na lítačky na kraj Prahy, když se tam nestaví, ale nebylo mu rozumět. Šuri po proflámované noci usnul ještě před Dejvicemi. V Lužné u Rakovníka jsme přestoupili na motoráček směrem do Kolešovic. Tvoříme drtivou většinu pasažérů. Není divu, když na téhle trati jezdí jeden vlak denně a v pátek a v sobotu ještě jeden navíc (to je on). Několik zastávek v lese vláček projel a myslím, že kdybysme si řekli, tak nám klidně zastaví u křížení. My jsme si ale neřekli a pokojně jsme vystoupili na zastávce, což je budova na kraji vesničky. Snad díky Sáře vyvádějí všichni psi jak pominutí. Ušli jsme pár set metrů k nadjezdu. Cestou jsme objevili mezi kolejemi "železniční bonsaje", keře růží, seříznuté 20 cm nad zemí. Křížení si železniční nadšenci vyfotili z různých úhlů a perspektiv a pak jsme se vydali po horní trati k jihu, kde je vidět stanici Chrášťany. Lístky jsme si koupili do po mnoha debatách pouze do stanice Kounov, aby to to nebylo daleko k druhému křížení. Až ve vlaku jsme dospěli k názoru, že se chceme podívat na zříceninu hradu Džbán a tak je výhodnější druhé křížení obětovat a jet až do stanice Mutějovice. Je to stejné pásmo a průvodčí nás nechává. V jedenáct hodin jsme vystoupili a dali se po žluté značce ke Džbánu. Minuli jsme pár domků, z nichž jeden vypadal horinicky, jeden jako architektova noční můra a třetím unikátem byla chajda ve svahu ozdobená čímsi jako chalopka Kostěje Nesmrtelného. Za chajdama jsme složili bágly a vydali se svahem nahoru. Jen Helena zůstala u batohů a instruovala Martina, ať na ni zakřičí, kdyby tam bylo něco zajímavého. Bylo tam moře modrých kytiček, několik hektarů zarostlých valů, na jednom místě pár metrů spíš opukové skály než zdi. A v nejvyšším bodě "studna", kulatá díra asi 2.5 m hluboká, kam jsme si někteří slezli a fotili se v ní. Vrátili jsme se k batohům (Sára naběhala i ve svahu asi 3x tolik co kdokoli z nás) a šli zpět k zastávce. Železnice mizela pod silniční křižovatkou v tunelu, někteří to prošli horem po portálu, někteří spodem přes koleje, někdo po silnici. David dokonce prošel skrz.

V poledne jsme minuli opět železniční stanici a vydali se po naučné stezce, jejíž přesný popis mám i ve starém novinovém listu. Před přejezdem opravdu stoupá vzhůru vpravo. Lidi si povídají o svých minulých a budoucích cestách po Evropě, popřípadě jiných kontinentech. Naučná stezka odhalila, že Martin neumí kytičky a když tak latinsky a to to studuje.

Vyšplhali jsme se na náhorní plošinu a kličkovali jsme polem a lesíkem. A najednou se v lese objevily první kameny jakoby v řadě. A je to ono. Vrhli jsme se do porostu a zakoušíme radost objevitelů. Nakonec jsme se vrátili na značku. U naučné tabule číslo sedm jsme udělali přestávku na oběd. Řady se už nedají přehlédnout. První snímky. Noviny mají pravdu v tom, že tabule jsou na tři věci, ale ani noviny se neukázaly použitelnější. Jde o to, najít některé opravdu velké kameny, které kdysi astronomové z Rokycan nazvali Gibbon, Pegas a Gigbon II. Dalo se do drobného deště. U další cedule jsme nechali ležet batohy a rozprchli se hledat Gibbona. Přestože je tady šipka a má to být pár set metrů, trvalo nám to asi půl hodiny. V hustém lesíku za poledního šera se fotíme.

Nalezením tohoto jsme se celkem zorientovali (jak by ne, když jsme při jeho hlednání prolezli půlku areálu). Pak jsme obešli Severozápadní cíp areálu a bez problémů našli na mýtině mnohem méně impozantního Pegasa. Ještě jsme se vraceli, opsali jsme náhorní plošinou jakousi osmičku. Snažil jsem se jít víc lesem, ostatní spíše po cestách. Gibbona II jsme nenašli ("pítko pro ptáky - krásný úděl" psaly LN a byla tam i fotka), ale našli jsme jiný hezký šutr, který mohl být klidně on, nebo Gibbon III, nebo Gibbon XXLII.

Názory na původ těchto řad se různí. Nejvíce přívrženců má teorie ufonů (naštěstí se o pravdě nedá rozhodovat hlasováním), další je "udělal to nějakej vtipálek" (názor Davida S.) Jinak vyvrátím cokoli. Dělení pozemků na takovéhle nudle je blbost (pole 30 x 1500 m), na závody je to moc krátké a dráhy jsou široké, nehledě na to, že cíl by nebyl vidět z jednoho místa. Přistávací dráhy mimozemšťanů to nejsou, protože inteligentní tvorové nespoléhají na odfláknutou práci primitivních domorodců a přistávají na vodě, nebo cestují telepaticky. Astronomickou funkci dokážu na požádání u čehokoli, třeba u Nuselského mostu nebo pomníku sv. Václava. Takže nevíme.

Opustili jsme řady a vydali se hledat místo na spaní. Můj návrh na hradiště Výrov je zamítnuto předem a jdeme po modré kolem Malého Hradiska (nic tam není) dolů do údolí. U chatičky v lese jsme si sedli a hráli se Šuriho hrozinkama na hamouna. A zase nahoru na zříceninu Pravda (taky pěkná vejška). Tam jsou sice jakési zdi, ale ohýnek tam dělá parta omladiny, která je ve stavu silně podrodoušeném a smrdutý sklípek, jedinou to ochranu před počasím, používají krátkozrace coby záchod. Prošli jsme se po zdech, vyfotili se a nad mapou usoudili, že se vydáme se směrem na Domoušice. Jednu chvíli to vypadalo, že se parta zvedá a odchází, ale to jen dívky vyrážely na lov - čti do hospody, pro další ethanol, nikotin a jiné vitamíny. Slezli jsme po červené a hned pod hradem jsme potkali auto, které se marně snažilo vyjet krpál, z nějž jsme právě slezli. Asi rodiče těch dítek tam nahoře a vezou jim zásoby a teplé deky. Přešli jsme silnici a nechali na ní narafičenou značku zákaz vjezdu, která původně ležela u lesní cesty. O pár set metrů níž jsme skutečně našli místo, které jsme chěli a prohlásili ho za vhodné pro nocleh. Značka podchází trať kvalitním kamenným můstkem, který by nás chránil před případným přívalem nebeské vody. Jinak sebou můžeme plácnout hned vedle, staré ohniště tu taky je, i s pár šutry okolo a před zraky vesničanů nás chrání násep.

Vyčistili jsme ohniště a nanosili z lesa něco větví dokud je světlo. Několik desítek kroků od nás je v dubovém listí mrtvola, naštěstí jen nějakého velkého ptáka, asi tak mezi slepicí a pštrosem. Nic jsme tu nenechali a vydali se do vesnice. Zapadli jsme do druhé hospody. Venku se zvolna stmívalo, za oknem sem tam projel nějakej vlak, na obrazovce televize běžel hokej a tak jsme tam seděli tři hodiny. Jídla byla klasická (smažák, sekaná). S počtem vypitých piv Míra stále méně reagoval na vlaky za oknem. Taky se u pultu mihlo pár zombie z Pravdy, myslím, že měnili prázdnou basu za plnou.

Nakonec jsme se v devět odpíchli a došli na naše místo. U ohně jsme pak seděli asi do tří ráno, buřty opejkali a kecali. Strojvedoucí nás už musejí znát. Martin s Helenou si stavějí svůj přístřešek (žluté tropiko), ostatní se ukládají vedle sebe pod širák.

V noci nás budily vlaky, například dlóóóuhý náklaďák a raním osobák. Ráno nebylo možno vstávat postupně. Sára se cpala do spacáku každému, kdo jevil známky života. Obrana byla dvojí: buď okamžitě vstát, nebo ulehnout a zavrtat se. Vstal jsem a na žhavých uhlících jsem bez jediné sirky vzkřísil oheň. První vlak, kterým jsme mohli odjet jsem ještě viděl. Spadlo pár drobných kapek, ale pod most jsem si věci natahal jen já. Za čtvrt či půl hodiny prošla od vlaku kolem nás skupinka turistů složená převážně z žen a tlupy malých dětí. Mířili k Pravdě. Postupně všichni vstali, až na Davida, který nevstává dřív jak dvacet minut před odchodem. Když se výletníci vraceli, evidentně s úmyslem odjet druhým a posledním "naším" vlakem o půl jedenácté, prohlásila Helena, že nemá chuť teď sedět dvě hodiny ve vlaku, když je tak hezky, aby potom pět hodin tvrdla v krajině, kde není les (u Klobuk). Další hlasy se přidaly a nakonec jsme našemu vlaku zamávali a šli na včara zavržený Výrov. Prošli jsme pod Pravdou a okrajem obce Pnětluky. Šli jsme mezi chmelnicemi a Martin vzpomíná na své chmelové brigády a taky na své individuální putování po slovensko ukrajinsko polském pomezí. Výrov je podvod. Šipky v lesích nám tvrdí, že už tam budem, a když tam jsme, jsme jen na rozcestí turistyckých značek a vlastní kóta je ještě o kilák dál. Rozhodli jsme se po odbočce jít, jako že tam poobědváme. Na poli nahoře je sice krásný výhled na elektrárny severních Čech (uhelné, vodní = Nechranice a dalekohledem jsem na svazích Krušných hor našel i jednu větrnou), na města Most a Chomutov, ale jinak tu není ani zídka, ani val. Ale taky tady pěkně funí, takže na jídlo se vrátíme pod vrchol. A pod vrcholem všichni konstatují, že vlastně nemají hlad. A tak se vracíme po červené do Konětop. Najdeli jsme se až cestou na jednom naprosto bezvýznemném místě v lese, které bylo lepší než výhled na elektrárny. David s Mírou líčili své plány na léto - měsíc po Evropě na Euro Domino. Do Konětop na zastávku jsme došli dost brzo na to, aby si někteří stačili skočit do vesnice něco koupit.

Pak už nás motoráček hodil do Loun, tam se oddělil Míra a Davidova sestra, kteří pojedou až spěšňákem, aby byli v Pardubicích brzo, zatímco zbylá šestapůlice sedla do jednoho z mnoha motoráčků a vydala se vstříc kamenému muži, jednému pravému menhiru našeho putování.

Vystopili jsme v Telcích. Dalekohledem jsem se pokoušel najít menhira už odsuď, ale nejde to. Ostatní se smějí staničnímu záchodu, jež je tvořen zrezivělou rourou metr pod úrovní podlahy. Sešli jsme do vesnice. Cestou jsme našli "větrník českolovensko sovětského přátelství", který stál u silnice. V krámě další nanuky. Proč má támhleten dům českou vlajku, ptali jsme se v krámě. Protože je hospodskej debil, dostalo se nám odpovědi. No dobře, ale proč má tu vlajku? To vyvěsil když bylo Nagano, ale je to debil a nikdo mu tam stejně nechodí.

V nádrži na návsi se Sára vykoupala. Vlak s Mírou jsme pouze slyšeli, zamávat jsme nemohli. Zbýval kilák zemědělskou krajinou a už ho vidíme. Proti krajině vypadá malej, ale to je tím, že se nedá odhadnout jeho vzdálenost. Chudák ten, co tam má pole. Podle stop nejsme první, kdo tu ničí úrodu. Fotili jsme menhir s námi, bez nás, proti poli, proti obloze. David a posléze i Šuri si na šutr vylezli (vandalové!) a fotili se na jeho vrcholku. Já chtěl ještě fotku se sluncem skrytým za menhirem a tak jsem čekal, až slunce poklesne dostatečně nízko, zatímco ostatní šli do hospody. Nedočkal jsem se, slunce zakryly houstnoucí mraky. Vydal jsem se do vesnice, ačkoli nádraží je přes pole vidět (je to asi 600 m vzdušnou čarou), hospodu jsem nehledal a zamířil rovnou k vlaku. Ještě tam nebyli. Od hradla jsem našel Kamenného muže a dalekohledem se díval na skupinku tří lidiček, jak kolem něj poskakují, okukují a fotí se. Takhle nějak jsme vypadali před hodinou my.

Zbytek výpravy došel, lístky zakoupil a rychlík, v neděli večer relativně prázdný (seděli jsme), nás vrátil zapadajícím sluncem ku Praze.

Sepsal Honza Mocek.