Krouna

Víkendová vycházka pro civilkáře (mě a Dana) se měla odehrát v Brdech v listopadu, ale byl "Škaloud" a iniciativu převzal Šuri. Jeho nostalgické vzpomínky nás dovedly až do míst, kde by se zhruba bude odehrávat "vandr 2020", na jih východočeského kraje. Z šesti lidí jsme zbyli nakonec čtyři.

V sobotu pátého prosince ráno jsem se před pardubickým nádražím sešel s Mírou Hronem. Na druhém nástupišti u vlaku jsme omylem poslali jednoho poláka\ukrajince, který chtěl jet do Náchoda, do osobáku na Prahu (vlaky spletl Míra). Naštěstí dotyčný asi nemohl hlavně najít podchod a v Rosicích jsem ho zahlédl ve správném vlaku.
Ještě v Pardubicích se k nám přidal David Stanovský. Nejprve obešel celý zadek vlaku až k lokomotivě (couvačka do Rosic). Když už mu zbýval jen náš první (poslední) vagón, navrhl jsem Mírovi, že bysme se mu mohli schovat. Ale David šel najisto. Přes uličku seděli zase nějací poláci\ukrajinci. V Chrudimi se zeptali, jestli je to Chrudim a po našem přitakání chvatně vystoupili. Chumelilo.

Ve Ždírci u Skutče se objevil pouze Šuri, Dante prý ochořel či co. Takže opět vandr v jiném složení. Motoráčkem jsme dojeli do Krouny. Je to stanice neblaze proslulá tím, že se zde loni zjara tři z kopece rozjeté nákladní vagóny zrušily motoráček. Hodně mrtvých, málo zraněných. David byl tenkrát opodál na školním výletě a hned druhý den se sem vydali, hyeny, takže nám ukazuje, kde ležel který plech. Hustě chumelí. Míra si nás vyfotil v plechové boudě svým Zenitem (má 12 snímků reklamního filmu). Vydali jsme se po červené směrem na Otradov a Kutřín. V Otradově jsme si potvrdili, že máme všichni tento dojem: pokud je v novinách něco, čemu trochu rozumíme, jsou tam většinou blbosti a tak se nám zdá, že to co neznáme bude zkresleno podobně.

V údolí Krounky jsme lehce posvačili a pak se klouzali na přírodní klouzačce. V Kutříně si David obhlíží autobusy, chce být zítra na oběd doma. Busem se mu to nepodaří. Po žluté do Perálce diskutujeme o Ústavu Algebraického Boje. V této instituci strávil základní vojenskou službu kterýsi z Davidových vyučujících. Řešili tam úkoly typu Co se stane, když proti sobě vyjede tank, dvě děla a pět kulometů...

Perálec: Kostel, komfortní zastávka s elektrickou zásuvkou, Šuri telefénuje domů. Ve Zderazi chceme poobědvat. Od šipky HOTEL 0,6 km jdeme asi deset minut. Mineme "starou" hospodu co otevírá až ve tři a zříceninu hospody co už asi neotevře. Pak se objeví šipka HOTEL 500 m. Cedule ohledně chráněného území z roku 1983, podepsaná dnes již archaickými hodnostáři (tajemník KNV apod.). Silnice přetíná žlutou, kterou jsme v hodbě za jídlem opustili a záhy opouští vesnici. Šuri se odběhl zeptat místních, kde že je ten podnik. Vrátil se a zeptal se, jak se řekne rusky hospoda. Listí u chalupy kam se vypravil pálili zase nějací ukrajinci. Copak nepotkáme normální lidi? Přesto jsme šli dál a ozdravovna se nám ukázala. Přešli jsme zamrzlou nádrž (tady musí být v létě havaj) a potvrdili si, že je totálně zavřeno. Rozhodli jsme se, že dojdeme do Boru. Lesem jsme se vrátili ke žluté značce, přičemž jsme u jedné chaty potkali auto s vozejkem plným stromečků. Od té chvíle je každý s vozejkem "stromečkář" a zvuk pily z dáli v nás probouzí úsměvy.
Na kraji lesa (podotýkám, že jsme šli po žluté značce) nás zastavil myslivec, ať počkáme a dál nechodíme. Čekali jsme naštěstí asi jen deset minut, než lovení ukončili. V Boru na kraji lese, z něhož jsme právě vyšli je cedule zakazující vstup do porostu až do vánoc. Nevíme, jsou-li tím míněny i lesní cesty.

Hospoda v Boru funguje až od šesti, takže jsme se najedli na autobusové zastávce z vlastních zásob. Poté jsme se vydali do míst Šuriho táborových her. První atrakcí byla tzv. Dudychova jeskyně. V pískovci pochopitelně nejsou jeskyně. Jednalo se o škvíru mezi několika skalami, do které se lezlo asi 15 m šikmou špárou s naznačenými schody. V případě nerovnováhy stačilo roztáhnout ramena a člověk zůstal na místě. Šuri nám vysvětloval, že s dětmi se sem chodí zásadně v noci, aby neviděli pod sebe a nebály se. Díra je to větrná (lze sem slanit) a oddíl detiček by se sem akorát vešel. Šuri dodal, že se zde vždy vyprávěla pověst o loupežníku Dudychovi, ale že už si jí nepamatuje. Před jeskyní jsou v pískovci nápisy, nejstarší z roku 1933 (vypadá pravý). Pak jsme slezli do prvního údolí a vydali se hledat potenciální spací převis. První byl blízko u cesty. Další byl pěkně ve svahu, s rampouchama a zásobou dřeva. Otočili jsme zpět k jihozápadu. Minuli jsme jeden velký kemp a ještě jednu "jeskyň" = škvíru mezi balvany, asi 8 m dlouhá. David se zanořil na jednom konci, já nakoukl na druhém. Po dvou metrech David hlásí, že vidí světlo mojí baterky a obracím. Vchod Šuri s Mírou zavalili mojím batohem, ale trápili mě jen minutu do chvíle, kdy viděli, že bych se ven stejně dostal. Přelezli jsme hřbet s modrou turistickou značkou a množstvím sněhu a borůvek. Stále chvílemi chumelí. Slezli jsme do druhého údolí (jmenuje se Vranické)0.a vystoupali po jeho druhém úbočí. Od Boru se občas ozývají rány, jakoby myslivci stále lovili.

Se soumrakem jsme došli k Toulovcovým maštalím. Prohlédli jsme si je ("skály") a vyrazili dál, nikoli po zelené, ale oklikou. Málem jsme došli do Proseče. Na nebi se objevuje několik hvězd, kromě Jupitera poznávám letní trojúhelník ("jaktože je letní, když je zima?"). Potkali jsme skupinu omladiny - osm lidí z toho minimálně tři dívky, měli vysílačku (nebyl to mobil). Co tam dělali nevíme. Nakonec jsme se napojili na zelenou a přeťali modrou. Za křížením jsme našli převis a rozhodli se pojíst, než půjdeme do civilizace. Baterky máme jen dvě, mojí klasickou a Šuriho (vysvícenou) čelovku, takže sběr málo hořlavého dřeva chvíli trvá. Dali jsme si Šuriho točeňák a můj lanšmít. Po přechodu potoka v prvním údolí se vracíme do Boru. Rány jsou slyšet už od zastávky. "Už vím co to je - kulečník." vyslovil jsem teorii.

V nenápadném domě je nenápadná hospoda, žádný vývěsní štít. V hospodě sedí čerti a Mikuláš a házejí dělbuchy. Ani kulečník, ani lovci.
Při vstupu do hospody si Šuri sundal čepici a ozval se rachot. Zapoměl totiž že má čelovku. Zmíněný přístroj se na podlaze rozsypal na tucet prvočinitelů. Kupodivu je Šuri všechny našel a baterku znovu u stolu sestavil.
Za tři hodiny jsme si dali já a Šuri po čtyřech čajích, Míra a David po čtyřech pivech, ostatní tři utopence a dokopy dvoje tyčinky. Čerti házeli prskavky do výčepu a hospoda smrděla sírou. Asi po dvou hodinách prskavky došly a i "svatý muž" začal být společenky unaven. Odcházeli jsme jako poslední a ještě jsme trochu poklábosili s hostinským.

Jako cíl byl vybrán převis číslo dvě, ten se dřevem. Došli jsme tam mírnou oklikou. Míra uklouzl při přechodu potoka, trochu se přitom uhodil a pravděpodobně ztratil dvacetikorunu. Ulehli jsme bez ohně, dokud jsme zahřátí, hlavou ke skále, ač je to mírně z kopce, protože jinak by nám na hlavu lehce sněžilo.

David pronesl tuto řeč:
"Kdybyste se někdo vzbudil a bylo světlo a já spal, tak mě probuďte. S ostatními se tímto loučím." Vzbudil jsem se asi v sedm. Zima mi trochu byla, ale bylo to teplejší než "U Škalouda" (tentýž spacák v místnosti v +1 stupni, ale jen ve spodním prádle). Za hodinu jsem na čtvrtý pokus rozdělal oheň a tím se trochu ohřál. Mezitím se hrabali ostatní. David se rozloučil a odkráčel dolů směr ne úplně vedlejší silnice a stop někam kde něco jezdí. Jak se mu vedlo dál nevím.

Na ohni jsme udělali čaj a zamíchali ho rampouchem. Chvílemi je modrá obloha, chvílemi sněží. Sklidili jsme po sobě a vydali se opět na hřeben. Napojili jsme se na modrou a šli po ní směrem do Proseče, na silnici před vesnicí svítí sluníčko do sněhu tak prudce, že vysvětluju ostatním, jak že je to s tím ozónem a UV zářením. V Proseči není v nedělní ráno nic zajímavého (kromě docela zajímavého kostela) a tak pokračujeme na jih k trati. Při orientaci nad mapou na okraji náměstíčka se nám jedna dobrá místní žena snaží radit nejlepší cestu, ale asi nechápe přesně, kudy cheme jít, takže se její radou neřídíme a vlevo odbočíme až na druhé cestě.

Sněhem před námi vedou dvoje stopy - jedny lidské,pochodovací, druhé psí, pobíhací. Asi hajnej šel lovit stromečkáře. V této části lesa není žádná turistická značka a tak jdeme podle systému cest na mapě. A kupodivu to vychází. Křižovatky jsou tam kde mají být. Zahlédli jsme srnu (možná laň). Aby řeč nestála, nadhodil jsem otázku, proč tohle všechno vlastně podnikáme - ve svém volném čase bloudit ve studeném lese pět kilometrů od nejbližší vesnice. Uspokojivou odpověď jsme nenašli. Občas se tu vyskytují dřevěné cedule s neoficiálními názvy. Minuli jsme Hubertovu studánku a napojili se na cestu zvanou Dlouhá linka. Ta už vede až k silnici. V jejím středu, uprostřed paseky, stál posed. Kvalitní. Okýnka se sklem, dobře utěsněná. Posvačili jsme uvnitř. Je tam sice zima, ale nefouká tam. Už mi čvachtá v botech. Napadlo nás, že by bylo dobré naučit se dobře morseovku a pak si "povídat" pískáním. Šuriho takhle v dětství v jakémsi radiovém kroužku naučili asi pět písmen, ovšem dokonale.

Traktor těžící dřevo a silnice, téměř celá pod sněhem, to jsou první kusy civilizace, které jsme potkali. Za lesem je zvláštní druh osídlení - rozptlené domy po kopcích. Uviděli jsme značku označující železniční přejezd a zdálo se že stihnem vlak o půl druhé. Nestalo se tak. Houkání zprava zesílilo a motoráček zmizel v dáli kde je stanice Blatná, kde se má tento vlak křižovat s naším. Dívali jsme se jak železničář přehazuje výhybku a mizí na kole směrem ke stanici. Z rozdílu časů zmizení železničáře a objevení vlaku v zatáčce jsme odhadli, že na nádraží to nebude dál než 5 minut chůze. A zapadli jsme do hospůdky. Škoda že nemají a nedají bramboráčky za 5 Kč, které inzerují ceduli nad pultem. Zůstali jsme u čajů a piva. Další vlak jel za necelou hodinu.

V motoráčku bylo teplo a za oknem sněžilo. V Čachnově jsme křížili další motoráček a odtamtud až do Krouny je to fest z kopce. Sklonovníky jsou nečitelné. Neustále se mi vybavovala představa tří nákladních vagónů, jak se tiše valí tmou, přes tytéž přejezdy a kolem těch samých domů, a co bych viděl, kdybych stál na plošině jednoho z nich a jel s nákladem svojí smrti i dvaceti dalších, bez možnosti zastavit nebo vystoupit.
Ve Ždírci jsme přestoupili do vlaku do Pardubic a sezóna 98 skončila.
Jan Mocek