Akce Praotec

Ačkoli mi brzo bude už čtvrt století, ještě nikdy jsem nebyl na posvátné hoře Říp. Proto jsem zinicializoval výpravu...

V úterý 10.2.1998 bylo teplo, jakoby ani nebyl únor, sluníčko pálilo a mnozí začínali věřit, že zima už letos nepřijde. Večer v sauně jsem navrhl Dantemu a Šurimu, co takhle podniknout nějakou noční akci. A protože na Karlštejně jsme už byli (i dvakrát), navrhl jsem jako ideální cíl cesty Říp. Leč oba dva se tvářili, že nemají valné chuti brouzdat se po nocích, ani sil a času nazbyt a tak se zdálo, že se nic dít nebude.

Druhý den, ve středu 11.února mě však v menze zastavila Júlie a její spolubydlící Jana, a ptaly se mě, jestli se jde, že by šly taky. Rychle jsem tam odchytil Šuriho (dojídal zrovna opodál), dohodli jsme se na termínu "dneska přes noc, ráno v Praze" a po střižbě (Jůlie nám odnesla všechno nádobí) jsme sešli do labu a na počítači, který visel jen tak na síti a majitel tam neseděl, jsme nalezli v IDOSu spojení směr Roudnice. Tam v 21:53, první ranní jede z Roudnice 4:16. Šuri byl navíc pověřen úlolem koupit mapu oblasti.

Pokusili jsme se ještě zavolat a zamejlovat Danovi Tůmovi, ale zatím bez úspěchu. Později ho Šuri sehnal, ale Dan skutečně nemůže. Možná je to dobře, neboť vyslovit před Danem "Říp" znamená vyvolat v něm podmíněný reflex "strejda - zabijačka".
Během odpoledne jsem ještě nahlodal Pepu Ďurecha, který večer jde na oslavu čehosi k Baďálovi. Myslím, že fakt, že jede i Jůlie, ho přesvědčí. A nemýlím se. Opouštějíc kolej ve 21:15, potkáváme Jůlii, která je pověřena Pepou, aby mu donesla svetr. Krom toho holky získaly Vláďu, který tvrdí, že si nás pamatuje ze Žiliny z celostátního kola fyzykální olympiády roku 1994. Jó, to byly časy!

Na Masaryčce jsme si koupili lístky z Prahy-Sedlec do Mlčechvostů (Šuri se nám nejdřív pokouší namluvit, že se to jmenuje Snědlipsy), čtyřikrát celou, já juniorpas a vzápětí se objevuje Pepa. Šuri se nás pokusil zachytit svým fotoaparátem třicetinou, uvidíme.
Vyjeli jsme. Hodiny na Večerní Praze ukazují 21:53 a +9 stupňů. Informatici se bavili o tom, že eskymáci mají 120 názvů pro různé druhy ledu a sněhu, zatímco arabové mají jeden pro vodu, led i sníh. Nebylo však jasné, jak se jim do návodu k ledničce píše, že jí mají odmrazovat. V Kralupech všichni ostatní lidi vystoupili. Při další cestě jsem zarecitoval téměř celé "Zabloudilo kuřátko", což Pepa komentoval slovy, že si myslel, že mě už dobře zná, ale teď vidí že se mýlil.

Jůlie se přiznala, že nikdy v životě ještě neviděla Labe. Blížila se jedenáctá hodina. Vlak zastavil na zastávce, ale ve tmě za oknem se nám nepodařilo rozlišit název stanice.
"Zastávka před tím než máme vystoupit jsou Nové Ouholice" vyčetl Šuri z mapy, když se vlak rozjížděl.
"Tak to byla ta před touhle."

Vystoupili jsme na další, jmenovalo se to Vraňany a vedla odtamtud žlutá, brzy se napojující na plánovanou červenou. Jen já a Vláďa jsme si zašli dvacet kroků k rozcestníku. Na šipce byl jeden řádek přelepen červeným proužkem s nápisem "TRASA UZAVŘENA - TĚŽBA PÍSKU". To už Pepa vybíhal napřed a nabírali jsme tempo. Chvíli jsme šli podle trati, podešli jsme ji a za trafostanicí jsme došli do Spomyšle. Psi na nás štěkají, na což Vláďa reaguje mňoukáním a tak se vzájemně zesilují. Za matfyzácké kecy jsme vypsali trest pěti kliků nebo patnácti dřepů (s výskokem), ale příliš to nepomáhá. V obci byl další rozcestník, opět s onou výhružnou nálepkou.

Za vesnicí jsme minuli skládku, která naštěstí v měsíčním světle je víc cítit než vidět (ovšem vidět je docela dobře). Když odpadky pominuly, objevila se vedle cesty silueta stromu. Podotkl jsem cosi v tom smyslu, že je to krása, což musel Pepa parodovat podobnými slovy na adresu sloupů elektrického vedení. Druhý den jsem zjistil, že v mapě je tam značený památný strom, konkrétně hrušeň.

Pak se před námi otevřela měsíční krajina, slibovaná těžba písku. Šli jsme okolo podle pravidla pravé ruky. Ne že by nešlo jít přímo, ale takhle je to jistější. Na obloze se honí zrnité mráčky a kolem Měsíce jsou barevné kruhy. Je takové teplo, že mám neustále pocit, že je květen a nikoli únor.

Když jsme došli na protější "břeh", cesta pro auta se zmenšila na nepatrnou pěšinku a objevila se značka. Vedla ještě chvíli po obvodu pískoviště, dost mizerně značená, není ji kam namalovat. Jůlie a Vláďa si zhopkali ze svahu dolů, protože tam bylo seno, nebo spíš nějaká siláž. Do Jeviněvsi jsme se doploužili po půlnoci, zvláště holky a Vláďa se plíží jak šneci. V obci je zamrzlý rybníček, kam hned kdosi leze, studánka s kohoutkem (obměna mikroflóry) a rozcestník s hláškou Říp 9 km. Vystoupali jsme a jdeme lesem, převážně po cestách a trochu po silnicích. Jana, kterou se Šuri s Pepou snaží překřtít na Mařenku, já a Šuri jsme se trhli 100 m dopředu, takže jsme nepostřehli, kdy se Jůlie rozhodla zavřít oči a jít podle Pepových pokynů. Vydželo jí to asi 3 km, přičemž je schopná správně určit směr, kde je Měsíc. Když to pak zkusili opačně, Pepa zakop po deseti metrech.

Vedle cesty se objevil posed. Vylezl jsem nahoru. Jůlie za mnou, a hned i Vláďa. Pepa odstavil žebřík a zbytek výpravy se klidně vydal dál. Jůlie se natáhla za má záda a vytáhla z výklenku láhev bechera. Něco v ní ještě bylo. Přičuchli jsme a Jůlie si cvakla, zašklebila se a plivla (naštěstí ven). "Slaná voda" konstatovala. Vláďa se spustil ze dveří dolů a po kmeni, který tvořil jednu z noh posedu sjel zvolna až k zemi a přistavil žebřík. Vyšli jsme z lesa a já se ptal Jůlie, jak to bylo s tou její přezdívkou (Jůlie se jinak jmenuje jinak, ale nikdo už neví jak), protože jsem měl pocit, že to Pepa vymyslel, ještě než věděl, že má příjmení Mondeková. Prej to vymyslel až potom, ale Jůlii to zarazilo, protože její maminka se Jůlie jmenuje doopravdy.
"A to má schválně?" ptal jsem se.
"Ne, ona se tak za svobodna nejmenovala."
"Ona nebyla zasvobodna Jůlie?"

Na obzoru se objevila temná kopule, náš cíl. Ve Ctiněvsi na nás čekali ostatní. Ani jsme se neobtěžovali ujít 50 metrů k zastávce, jestli odsaď něco jede (dle IDOSu 4:04, ketrý navazuje na ten náš).

Vystoupali jsme alejí a sadem a stáli jsme na úpatí hory. Vpravo jsou tušit chmelnice. Značka nás však vedla okolo, asi třetinu obvodu. Pak se červená značka spojila se žlutou (v měsíčním svitu rozeznávám barvy!) a nastalo stoupání. Kousek pod vrcholem jsme postávali na vylídce, fouká vítr a oblaků přibývá, dole se válí mírné mlhy.

Těsně pod vrcholem je hospoda. Svítí tam jedno malé okénko v podkroví a velká, bílozelená reklama na Kozla. Myslím, že je dobře přijít sem v noci, protože vyšlapané turistické dálnice a odpadky kolem cesty dávají tušit, že to tu jinak není nic moc.

Ve 2:25 jsme došli k rotundě. Je ze světlého kamene a je krásně vidět. Obešli jsme si ji, snědl jsem vrcholovou tatranku a Pepa zaujal na jedné z lavic polohu spící mumie. Hokly zaujala dutá ozvěna, která se ozve zevnitř, když se cvakne klikou. Do výklenku jsme se narvali jen čtyři. Kdyby měl Šuri na foťáku béčko, moh to bejt docela zajímavej snímek. Před třetí hodinou jsme šli zase dál. Pokoušeli jsme se zpívat, ale každej zná něco jiného. Dole byla vlastivědná cedule a parkoviště, dál vede asfaltka s alejí. Holky zpívají, utkvěl mi "strejček Jonatáán se svojíí malou opičkóóu".

Na začátku Krabčic je rozcestník, a pohled na hodinky říká, že 4,5 km do Roudnice máme stihnout za hodinu. Chvíli klušeme, ale tempo není valné. Pár minut jsme se vozili na dětském kolotoči na návsi. A zase klušeme. Z jednoho domu vychází člověk s kolem (asi do práce), Šuri s Vláďou běží pár set metrů s ním. Tempo mi připadalo úděsně pomalé. Nakonec jsme (už dávno mimo značku) chvíli běželi uličkami Roudnice a nádraží jsme našli 6 minut před odjezdem rychlíku. Pokladna byla zavřená a průvodčí ve vlaku se tomu divil. Z další stanice si tam zavolal a pak už nám jízdenku prodal. Do kolonky "příčina doplatku" napsal "komerčně neobsazeno". Ani jsme moc nespali, Jana chvíli koukala z otevřeného okýnka, ale je už šero, či snad naše znavené oči už nevidí, nebo jen zvolila špatný směr, Říp už nevidno. Od Labe zasmrdělo a bylo nutno okno zavřít.

Vytopený a svítící vlak s námi dojel do Prahy. Rozloučil jsem se s ostatními, koupil si lístek do Svítkova a šel si lehnout do dalšího vlaku. Dnešek zase nebude stát za nic, jako po každé noční akci. Půl dne prospím, druhou polovinu budu mátoha.

Hodiny na Večerní Praze ukazují 5:26 a +9 stupňů. Je čtvrtek 12.února. Lidé vstávají a vrhají se do města plného šedi, bilboárdů a hypermarketů. Úplněk, který teď zapadá, není přes domy, sloupy, smog a prosklenou střechu nádraží vidět. Utrmácení na těle a osvěženi v duších mizí poutníci v drsné a nebezpečné civilizaci.

Sepsal Honza Mocek.