Jak opustit hory

První podzimní ráno nás zastihlo v chatě pod Ďumbierem. Slavnostní přechod sluncete přes nebeský rovník jsme včera oslavili slavnostním přechodem asi čtvrtiny Nízkých Tater. Od Útulně pod Ďurkovou přes Chabenec a Chopok. Bylo zřejmé, že před námi na zbylé dva dny nic neleží, jen v případě extrémně jasného počasí by se dalo za tři dny dojít až na Kráľovu hoľu. Tož teda jdeme na vlak. Sešli jsme mezi kosodřevinu, jeřabiny a první smrky. U krásné dřevěné boudičky jsme v jedenáct pojedli (tím, že se vracíme o den dřív máme najednou spoustu jídla) a pěšinka se mění na dvoukolou cestu vhododnou pro off-road auta. Ale to je taky na dlouhou dobu jediná známka civilizace. Další hodina pochodu.

Zaslechl jsem hluboký zvuk. Zepředu a malinko zleva. Pokusil jsem se si toho nevšímat. Jenže se ozval znova. To už zbystřil i Dan. Mávl na nás rukou a špicoval uši. A zase: MmmM. Naše úvahy vedly do jedného závěru. Není to vítr, ani potok. Podle hloubky zvuku je to něco většího.

Medvěd.

Předchozí dva večery jsme spali na chatách a naše mozky byly nakrmeny bohatou zásobou historek o tom, jak jednou jeden spal tam a tam pod širákem a ráno se objevil medvěd a tak dál. A zaručenou zprávou, že se letos medvědi přemnožili. Není divu, že nás bručení, ozývající se z lesa, znervóznilo. Když jsme dospěli k neodvratnému závěru, dostavila se stresová reakce jako z učebnice: napjaté svaly, zhuštěná krev, zrychlený dech. Podvědomě jsme se semkli těsně k sobě a na levou (vzdálenější) polovinu cesty. Na boj či útěk připraveni. Marně jsem se přesvědčoval, že 90% lidí v horách nikdy medvěda nespatří. Že většina medvědů je plachá. Že krotké medvědy bude určitě zajímat odhozená batožina s jídlem. A navíc ten zvuk nemusí vůbec vydávat medvěd.

Inu, musíme jít dál, za námi jsou dvě hodiny cesty z hřebene. Špicujeme uši a opatrně vykukujeme do každé zatáčky. Přezky batohů máme povolené.

"Já neumím šplhat na strom." hořekuje Katka.
"To si jenom myslíš." uklidňuju jí "Jenom se pak nebudeš umět dostat dolů."

Umí medvěd šplhat na strom? napadá mě. Jestli tohle přežiju, vznesu oficiální dotaz na vedení NAPANTu.

"Kdyby tady někde vykouk" odtuší "tak se snad po...."
"No, to by taky mohlo pomoct. Co mu nevoní, to nežere."

Načež Dan dopouručí Katce, aby si vzala cigaretu a já jí připálím. Kupodivu na ničí ruce není zřejmý třes.

Dan si vyndal z batohu nůž a pověsil si ho k pasu. (Chacha!) Jdeme už dost dlouho a zvuk je pořád stejně daleko. Buď je velmi daleko, nebo "ho" ženeme před sebou. Což by ovšem bylo slyšet. Přesto Dan vyplodí ještě jeden nápad. Vytáhne foukací harmoniku a začne na ní přeludovat (ten háček není omyl). Dosáhne tím toho, že už nic neslyšíme. Po třista metrech se ve zvuku objevují další tóny a za dvěma zatáčkami stojí náklaďák, šest slováků na korbu hází metrové dřevo a každý úder dřeva o plech, když se přefiltruje kilometrem lesa a jednou fantazií, zní jako nasraná medvědice.

Za další zatáčkou jsme si dali svačinu po přestálých hrůzách.

Po poledni se cesta připojila k asfaltce a už jsou tu první stavení, hájenka a dřevařská chata. Další jídlo, tentokrát teplé. Po silnici občas projede horský cyklista nebo od hájenky auto lesní správy. Už se medvědů nebojíme. Ani když nás dojde dvojice turistů, pánů v letech, kteří nás dokrmí dalšíma medvědíma historkama.

S přibývající vzdáleností je nutné se adaptovat. Dodržovat dopravní předpisy, aby nás nesrazil některý z horských cyklistů. Nezdravit každého, koho potkáme (ani v horách už to není všude běžná věc).

A už jsou tu chalupy. A s nima auta, horským vzduchem pročištěný nos trpí. Veliké kongresové centrum. Hotely, tak odporných tvarů, jaké lze potkat snad jen na Slovensku. Trvalé osídlení v podobě vesnice s kostelíkem. Zemědělská krajina. Autobusové linky. Telefonní budky. Reklamy.

Ve vesnici jsme ztratili značku. Tak jsme došli až pod dálniční viadukt, který přetínal údolí, a v kontrastu pod ním ležely kupky sena a tekl Váh.

Došli jsme na zastávku Podtureň. Modrá značka tady končila, prošli jsme jí celou. Rozcestník ležel pokosený v koutě spálené trávy a odpadků u oprýskané zdi. Jen myšlená linie symbolů ze dvou bílých a jednoho modrého proužku spojovala tuhle pochmurnou scénu se sloupkem na čistém hřebeni, se sloupkem košatícím se šipkami všech barev.

Jízdní řád veškerý žádný, orientujeme se podle houfujících se místních.

Cestoval jsem šesti vlaky dvanáct hodin. Čtyři hodiny z toho jsme tvrdli v Horní Lidči. V rychlíku Vihorlat nám odemkli kupé ňáký cikáni (nebo kdo) - museli mít klíč. A hned šli dál. Ve dvě v noci nás to znervóznilo natolik, že jsme dveře zajistili řemenem. Civilizace je horší než mědvědi.

Až mi bude nejhůř tak půjdu dělat nosiče do hor. Vlakem kterým obvykle jezdím do práce jsem dorzil na zastávku Semtín (kvalitou stejná jako Podtureň, jen turistická značka do hor v Polabí chybí) a za svítání kráčel dom. Jan Mocek