Praha - Prčice 1999

Původně jsme chtěli jít 70 km, coby tréning na mnou (stále ještě) plánovanou akci "100 km za 24 hodin" (ovšem teď už ve vzdálenějším časovém horizontu).

Sobota 23.5. 1999

Bylo by však nutné vstávat nechutně brzy. Navíc mně táta od mého úmyslu zrazoval. Jarda Kovařík jel raději betonovat základy zahradní chatky. I ostatní kandidáti ze strany Dana T. odmítli jít a to i kratší trasy. A tak jsme o stupínek polevili a šli jen 42 km. Před osmou hodinou ranní nás dva (a dalších cca 50 nadšenců) vyplivl vlak v Týnci nad Sázavou. Vyplnili jsme pitomoučkou anketičku, zaplatili 15 jednotek zdejší měny za listinu na razítka a v 7:55 jsme vyrazili pod mlžný opar a do rosy.

Peleton chodců se zvolna trhal až k Chrášťanům. Dost lidí jsme ještě předešli, ale jinak se už pouze vzájemně vzdalujeme, jak ti nejdrsnější utíkají napřed a ti slabší zaostávají více a více.

Za obcí Černíkovice se mha trhá a slunce nám dává připomenout, že neneseme žádný UV faktor v lahvičce. Dan vylévá z baťohu dvojci nepřeživších banánů, zatímco já pojídám plod téhož druhu, který přestál navíc i cestu do hlavního města (z Pardubic). Pak Dan čistí baťoh, čímž nás zase předejde pár lidí. Naskakuje oblak typu cumulus, předzvěst přeháněk a bouřek.

V Neveklově (10:00 hodin) jsme málem byli vyfoceni (asi na propagační leták) a obdrželi jsme první razítko. Že já si nekoupil ten cancák! Na papíře si paní dělala čárky, a hele, pár čárek je i v kolonce "Praha". Odhaduji, že vyrazit z Hájů my, tak jsme teď zhruba v Týnci, 12 km, neboli 3 hodiny pozadu. Dostali jsme tu také mapu, spíše schéma cesty. Poprvé jsem si vyměnil ponožky ve svých Prestige, zatímco Dan spoléhá na svůj zvolna dosluhující Goretex. U morového sloupu sedí dva další matfyzáci. Pozná se to podle trička. I my jsme pouze matfyzáci a né turisti, protože emblémy VHT máme zakryté batohama.

Za obcí jsme se rozrostli do trojice. Ten třetí se ukázal být mladší o 2-3 roky než my, pracovník v metru, noční ráno měl a večer mít bude, musí být do sedmi v Praze. Těšil se, jak se na dispečerském stanovišti se natáhne a bude spát až do půlnoci. Povídali jsme si tedy převážně o metru, o tom jaké jsou technické spojky mezi trasami (spirálovité), co dělá strojvedoucí (obsluhuje magneťák a dveře) atakdál. To už jdeme prakticky osamoceně. Jen kousek před Kosovou Horou nás předbíhá (!) starší pán. Už po několikáté nás napadá, jaká by to byla frajeřina, běžet zítra pražský maraton. "Ten třetí" říká, že si bohužel zapoměl krokoměr (digitální), takže nevíme, jak jdeme rychle. Možná by šlo udělat krokoměr z cyklotachometru!

V Kosově hoře je další kontrola a podle kilometrů dorážíme pět minut před nejoptimističtějším odhadem. Nejoptimističtější odhad na celou trasu je 7 hodin, nejpesimičtější (můj) 8 hodin. V hospodě jsme si koupili po malé minerálce za slabě předraženou cenu a vzájemně se představujeme, člověk z metra se jmenuje Michal. Po dvaceti minutách pokračujeme. Vyšplahli jsme do kopců, řeč jde o hokeji. Prošli jsme loukou ohnutým pruhem trávy a napojili se na kratší trasy (z Votic).

Na tajné kotrole jsme si vystáli desetiminutovou frontu a jali se prodírat davem vpřed. Masová turistika, nic pro vegetariány. Odoláváme všem obžerstvením a jiným "svodům". Jeden opilec vrávorá takovým způsobem, že na 20 km jich stejně napotácí 70. Za námi se zvedá stěna oblaků (Cumulus congestus) a k sázce zmoknem (já) x nezmoknem (Michal) nedošlo jen proto, že se nemáme oč vsadit. Za Jesenicí skutečně spadne pár kapek a já na chvíli vytahuji deštník. Věž Prčického kostela je už dlouho vidět, ale ne na závěrečné rovince uprostře pláně - stěna deště je přímo před námi. Ještě jsem si vyměnil ponožky, ale už je pozdě, mám puchejře (mozoly od chození). Procházejíce obcí, viděli jsme odjíždět televizní auto, v médiích už nebudeme.

Na šátorácky vyhlížející náměstí jsme došli v 15 hodin 53 minut, výsledný čas je tedy 7 hodin 58 minut, téměř na horní hranici našich odhadů. Průměrná rychlost vychází 5,25 km/h.

Vzhledem k nastálé přeháňce jsme si nechali dát cílová razítka, botičky a tatranky a šli stát frontu na autobus. Na nádraží Michal neustále chce jít za koleje, aby nastoupil druhou stranou a měl místo k sezení. Vytuhl jsem a přemýšlím, jak se vyškrábu na schůdky, natož abych skákal přes koleje. Závistivě pokukuju po pětiletém človíčkovi, který přeskakuje pražce jen tak, z přebytku energie. Podle počtu botiček na čepici chodil Prčice ještě před svým narozením. Vlak se nakonec ukázal být velmi prostorným. Ovšem přípoj z Benešova byl dost narvaný.

Michal stihl nástup na šichtu, Dante zmizel ve víru velkoměsta a já rychlíkem do Pardubic, o půl deváté jsem se doplahočil.

Neděle, atd.

Další dva dny jsme byli, Dan i já, belhající se předobrazy svého stáří a naše e-maily byly hlavně o tom, jak nás co bolí a jak nemůžeme vstát, chodit atd. Ale možná za dalších x desítek let budeme do Prčic běhat z Prahy, ověnčeni kilogramy plastových botiček. A občas zaslechneme z houfu omladiny, která toho moc nevydrží, onu sladkou větu: "Jé hele, on má botičku z roku, kdy sem se narodil(a)!"

Honza Mocek