Zelený led aneb vítání jara 2000

Touha hledat a pokud možno najít Vltavín ve mně rostla poslední dva roky. Souvisí to s astronomií. Najít kamínek z vesmíru, meteorit, je přetěžké, protože musí nejdřív spadnout, a je jen jeden a když se najde, putuje do muzea. Jihočeské tektity vzniklé při jedné takové dávné příležitosti jsou na velkém území, jejich výskyt je dobře zmapován a pluhy našich zemědělců je neustále vynášejí na povrch.

Začátkem března jsem, stejně jako loni, navštívil mineralogickou burzu v Pardubicích. Pan Ruprecht s Mírou H. si tam, stejně jako loni, opisovali místa, kde se zmíněný nerost nachází. Já si už letos na partyzány nehrál, protože jsem si nejznámější lokality přečetl na rubu mapy 1:50000, okolí Českých Budějovic.

Původně jsem termín výpravy stanovil na 17. až 19.3. ale maturitní ples mého bratra mě donutil vyslat emailem dementi a posunout to o týden později. Naštěstí! Neboť zima v onu sobotu loučila posledním sněhem a i v nížinách leželo dobrých dvacet čísel.

V pátek jsem vyrazil rychlíkem Odra v 16:08 a po půl šesté jsem se na balkóně na Hlaváku setkal s Danem T. Nejprve se mě ptal, jestli jede ještě někdo, že jestli ne, tak se otočí a jde ošetřovat Katku, která leží s osmatřicítkou (horečkou). Tváří se odhodlaně a David S. se ne a ne objevit. Za deset minut celá se jde podívat, zda David nečeká na nástupišti. Za dvě celá se z metra noří David. Tak jdeme.

“Moment, tak já si koupím lístek.” Dan byl opravdu rozhodnut nejet!

V 18:01 se rozbíháme, protože nám chybí jen dvě minuty a na sedmé nástupiště je velmi daleko. V narvané uličce vlaku se David svěřuje, že je často posledním nastoupivším do vlaku, ale že už taky párkrát byl první kdo nenastoupil.

Za Benešovem tma a až v Táboře se vlak uvolní natolik, abychom si hačli.

V půl deváté večer konečná. David konstatuje, že má jen 30 korun a potřebuje bankomat. Jdeme tedy směr náměstí, až mu druhý stroj bankovky vytiskne. Dan se chce vrátit k nádraží, abysme trefili, ale já oponuju: “Na Starým Městě ´s taky nezabloudil.”

Šli jsme dlouhou ulicí mezi objekty průmyslové zóny a začalo pršet. Od Jardy jsem šel loni asi dvakrát a tady to nějak nepoznávám. Přejezd na konci silnice. Přes trať se určitě nešlo. Tak zase mokneme zpátky. Budiž popravdě řečeno, že být to na mě, zavedl bych nás ještě víc na druhou stranu, alespoň do okamžiku, než jsem se podíval na schéma dopravy MHD (jdeme po 11, k Jardovi jezdí 12).

Chvíli po deváté nás vítají Jarda a Lenka.

Do cca tří hodin ráno jsme hráli Expanzi, Lenka se to učila a byla v tom dojemně neohrabaná. Naštěstí Jarda byl během hry vyhuben a mohl převzít její latifundie. Už ani nevím, kdo vyhrál. (David pozn.)

Ráno jsem se probudil nechutně brzo, v devět, a už jsem nezabral. Četl jsem si Clarka z Jardovy knihovničky, až se probudili naši hostitelé –fuj, copak jsem parazit?- a lehce jsme posnídali.

Půjčil jsem si Lenčino kolo a jel se podívat na krajskou pobočku ČHMÚ, na den otevřených dveří. Tři čtvrti hodiny jsem si tam hrál na laika a ptal se na to či ono, občas s vědomím že pravdivá odpověď je nepříjemná. Např.:
Otázka: “Ukazují ty větrníky stejně?”
Odpověď: “Víceméně ano.”
Skutečnost: V Hradci se nárazy lišily o 4 m/s.

nebo:
Otázka: Čím je napuštěný ten papír aby nechytil? (slunoměr)
Odpověď: Nějaký roztok, nevím přesně.
Skutečnost: V celém ústavu to nikdo přesně neví a poslední dodávka pásek z Maďarska byla velmi nekvalitní a za slunečného dne téměř doutnala.

Když jsem vyšel ven, vrhla se ke mně jakási ženština, která se představila jako novinářka z MF a vytáhla na mě diktafon.
“Byl jste na dni otevřených dveří?”
“Ano.”
“A jste laik, nebo tam pracujete?”
“Laik” hrál jsem svou roli dál. Míra H. mi později radil, že jsem měl odpovědět “Jsem laik a pracuji tady.”

Po pěti minutách mě propustila, ale v pondělním vydání novin dostalo přednost vynášení Morany a Urany, organizované Ekoušema v Týně.

U Jardy jsem se ohřál asi sedm minut, přerovnat batoh, vyčůrat a přezout a už se jde na nádraží.

Míra H. čekal na druhém nástupišti s velikým batohem Gemákem. Měli za sebou už dva vlčí dny a noci, kdy spali po vlakových čekárnách a jakoby voněli starým pevným lihem. Jeho lístek z Bystřice pod Perštýnem do Vrábčů, našeho teď cíle, nesl už mnoho stop po kleštičkách průvodčích.

Motoráček nás vyplivl na zastávce Vrábče. Sluníčko svítí, jemný vánek věje, jedna hodina po poledni. Zašli jsme za těch pár chaloupek co tam stály a zahli jsme do pole. Bohužel je zarostlé rašící brukví, povrchu je vidět jen cca Ľ a taky trochu blátivé. Vytáhl jsem svůj “kulturní program”, bumerang který mi dal bratr před pár lety k vánocům.

Kdo hledá bumerang v brukvi, nemůže současně hledat vltavíny. Bumerang je velký a kouká se po něm deset metrů okolo. Kamínky jsou malé a kouká se pod nohy. Při hledání vltavínů lze omylem najít bumerang, opačně těžko.

Když okolo hází někdo bumerangem, není radno hledat vltavíny, protože by se mohlo stát, že náhle zaslechnete sílící svištění, zvednete hlavu a uvidíte tenkou čárku proti obloze a pak už neuslyšíte a neuvidíte nic.

Zbraň australských domorodců má skutečně tendenci se vracet, aspoň když se dobře hodí. Bohužel i tento kousek z poměrně tvrdého dřeva dost trpí nárazem na kameny (bohužel ne vltavíny). Přešli jsme na pole, nakoukli za přejezd směr Koroseky, kousek jsme šli lesem na severní straně trati a zase trať přelezli. Vytyčil jsem za cíl špičku lesa, která se mi zalíbila z vlaku cestou. Pod náspem je trochu bažina.

“Tady by se házelo.” Dan našel v bumerangu zalíbení.
“Ty ho budeš tahat tady z toho bláta. Nedám.” bráním svůj majeteček.

Minuli jsme (minimálně) kůži a nohu z nějaké vysoké (Já si zrovna říkal že ten chcíplej rejsek nemoh tak smrdět.

Jsme už trochu ušlí a už někdo nadhodil do vzduchu slovo hospoda. Škrábeme se do kopečka. Plodina je zde neduživější a tak opět ostřím na zem. A leží tam. Po tvaru ho poznávám. Zaprášený vrásčitý bochánek, který vypadá, jako by se právě vyklubal z hlubin a ještě se nestačil zaoblit a vyrovnat. Mám! zařvu.

Dne 25.3.2000 v 14:30 SEČ jsem našel svůj první vltavín. Je to krásná protáhlá hvězdička, asi dva centimetry dlouhá. Představuju si, kde všude se naše cesty mohly minout. On mohl být libovolným deštěm spláchnut o krok jinam nebo překryt hlínou. Mohlo ne něj padnout semínko řepky, které by ho pro letošek skrylo kořeny. Naše skupina se mohla zpozdit o vlak a přijít při jiném osvětlení, mohli jsme jet do jiné stanice, odbočit na tohle pole o sto metrů dřív. Vím, že to tak není, že v případě jiné historie by se sešel někdo jiný s jiným vltavínem, ale tak cítím mystiku okamžiku.

Vzhledem k tomu, že jsem byl zrovna poslední ve skupině, má Míra narážky jestli jsem ho nekoupil na burze a pouze nezablátil. Přesto je to dostatečná motivace a následující hodinu z naší šestice bylo pořád v akci v průměru 4-5 osob. Hledání vltavínů je fyzicky velice namáhavé. Hledač má trup skloněný necelých 90 stupňů vpřed, oči těkají, bahno mlaská pod nohama, do vlasů může pálit slunce. Ruce nemají co by a tak jsou střídavě v bok, v kapsách a za zády. Jednou za pár minut udělá hledač dřep, šťouchne prstem do podezřelého objektu a pak ho znechuceně odhodí. Byl to obyčejný kámen, nebo třeba jen králičí bobek.

Hlavou se mi honilo ledacos, ale občasné loupnutí v kříži mě dovedlo k myšlence na nový typ optického přístroje, tzv. hledátor. Byla by to kombinace lupy, mikroskopu, dalekohledu a periskopu. Jde v podstatě o to, aby vzpřímený člověk přímo před sebou viděl v konvenční zrakové vzdálenosti asi metr širokou oblast kolem svých nohou, nejlépe trochu zvětšenou.

Euforie zvolna vychládá. Nic dalšího jsme nenašli, nepočítáme-li hezké křemínky a keramické střepy (druhá polovina devatenáctého století). Je čas se nasvačit, zamávat vláčku a popojít.

Z druhé strany lesíka je mezi stromy několik arů posetých dírami 1-3 metry širokými i hlubokými. Drancovači vltavínů ničí cizí borové lesy, zelené sklo prodávají asi za marky (ty střípky na burze za 12 Kč/g je jen odpad). Proto není radno sebou mít ani lopatku. Dokonce bych v hospodě pomlčel proč jsme tady a co jsme našli. Davida baví do vody na dně děr vrhat vytěžený písek, ale zespoda se line hrozný puch.

U hájovny leží pokácené telegrafní sloupy, některé s plechovou žlutou turistickou značkou. Jednu jsme oloupli, mikulášská je už za 9 měsíců.

Potůček. Zauvažuju, jestli nemám omýt úlovek. Ostatní vřele souhlasí. Třeba se rozpustí. Třeba uplave. Tak radši nic.

Přecházíme trať, po které má jet každou chvíli motoráček zpět a u kořene smrku leží mobilní telefon. Tedy je to torzo klasického růžového telefonu s vytáčecím číselníkem. Mít o trochu víc času, jistě bysme přišli na nějaké pěkné zátiší s tímhle surrealistickým objektem.

Motoráček projel a já a David za ním posloucháme uchem na koleji. Šustění je slyšet jen pár set metrů, žádné “9:05 jede další vlak”.

U železničního přejezdu se Jarda s Lenkou vydali po silnici, zatímco my ostatní jsme pokračovali polem podle trati. Jdouce mladou pšenkou v relativně semknuté, skupině, zalesklo se mi cosi u boty a i když to vypadá jako obyčejný chuchvalec kořínků loňské kukuřice, je to můj druhý kousek. Je větší, ale oštípnutý a taky už trochu obroušený, asi si v ornici užil svoje.

To už není náhoda, říkám já, opravdu tady jsou, je reálná šance najít.

To už není náhoda, říkají ostatní, jdeme jinam, tohle pole už Mocek taky vysbíral.

A tak se zase kouká pod nohy.

Další pole je překryté starou kukuřicí. Míříme k Černému Dubu. Vypuštěná přehrádka v polích a z ní vybagrovaný matroš zlákal Davida, ale nemá úspěch. Dvojce stop v blátě patřila Jardovi a Lence, jak se později ukázalo, ale teď máme pocit, že ti dva jsou někde velmi vlevo od nás, pokud už neodjeli stopem domů.

Poslední zoufalý pochod přes pole k silnici. Půda zde mnohem tmavší, přeoraná a prakticky bez kamenů. David na mě zkouší různé léčky typu “Když teď najdu, tak mi dáš svůj druhej, když nenajdu, tak dám já tobě.” ale jsem neoblomný. Ani do večerního bowlingu / Expanze nevsadím, na víc kousků nerozlámu.

Na silnici jsme oklepali tuny bláta a prošli Dubem s myšlenkou, že tady hospoda stejně není, míříme směr Boršov. Míra s plným batohem má dost, ale batoh nedá.

V Boršově jsme koukli na MHD a šli do hospody na pivo (všichni až na mě) a na smažáka (všichni až na Míru). Sýry nám přinesli 6 minut před odjezdem prvního MHDéčka. Půjdeme na vlak. Dojedli jsme, zaplatili a vyšli. Míra si myslel, že nádraží je blíž. Já že vlak jede dýl. Co ostatní nevím. Ale když motoráček zahoukal v kopcích, rozběhli jsme se tak, že jsme předběhli skupinu cyklistů s helmami na horských kolech. Pod železniční most jsme doběhli v okamžiku, kdy se váček vynořil za řekou. Já a Dan jsme vylezli na násep a rozběhli se za ním (Dan chtěl stihnout rychlík z Budějic za Katkou). Stanice byla ještě velmi daleko a výpravčí měl rychlou ruku, neměli jsme šanci. Vrátili jsme se a šli čekat na další MHD. To že je sobota večer a jedou odsud za hodinu tři spoje (počítáme i vlak) považujeme zde, na kraji tarifního pásma, za luxus. Jízdenky za 12,- ale zato staví velmi blízko (za Malší).

Jarda s Lenkou jeli oním vláčkem z Dubu, kde na nás čekali v hospodě, přece jen tam nějaká byla. Dan popadá svoje věci a jde se pokusit dostat do Prahy. V baťůžku mu zbyl můj bumerang.

Kovaříkovi se rozhodli zrušit bowling a zahrajeme si ještě expanzi. Nejprve ale pojíme a počkáme až se vrátí Dan. Na vlak mu chybělo deset minut, autobusy nejedou a na stopa by ho za tmy asi nikdo nevzal. (Později se ukázalo, že vlak stihnul.)

Během zpráv debatujeme o Rusku (jsou tam právě volby do Putina). Dan se nevrací a tak začínáme bez něho. Lenka usíná na gauči, hrajeme pouze čtyři. Míra, ač novic, chápe hru rychle.

Průběh byl velmi netypický, protože se nikomu nepodařilo získat kontinent na dlouho. Jarda dobyl Jižní Ameriku (příjem ubohé 3), protože měl od začátku oba tamní ostrovy. David a já jsme časem přes mírný odpor vydřeli SSSR (David, příjem 6, jen dva ostrovy, ale velmi zranitelné) a já jako včera Afriku (příjem 8, tři ostrovy). Než se však Jarda stačil opevnit, naboural ho přes Panamu Míra, po celou hru bezzemek, jemuž do Severní Ameriky chybí čtyři ostrovy. S Davidem jsme chvíli v rovnováze, ale pak se po mě David vrhne silou kartiček a ostatní se přidají. Chvíli kontinent držím, měl jsem přece jen nějaké rezervy, ale jsou to Pyrrhova vítězství. Už nemám v každém státě 3-5 špejlí-vojáků. Rozhodnu se pro risk – nechat plavat černý kontinent a vzít si Davidův SSSR, právě proto, že má jen dva ostrovy. Stojí mě to jedno PDK a nějaké lodě, Davidovy příjmy uťaty na delší dobu, ale dobýt ty pláně nezvládnu. Zaujímám defenzivní postoj v Africe. Deset kol do mě zbylá trojice bezkontinetncíh vytrvale buší. Kartičkuje se “z ruky do huby” a rezervy vojáků berou za své (na obou stranách). Nakonec jsem podlehl tomu, že se David vylodil, než jsem ho stačil vyšťouchat, tak vedle se uchytil Míra, David na Míru symbolicky zaútočil nějakým autíčkem s jedním vojákem a Míra tak mohl konečně použít své čtyři obrany.

Za oknem stoupal Měsíc před poslední čtvrtí a ve dvě hodiny začal platit letní čas, čili byly najednou tři a za dalších dvacet minut jsme to prohlásili za remízu, rozebrali partii z taktického hlediska a šli spát.

Opět jsem se vzbudil samovolně asi v devět, zbylí dva pardubáci až po mně. Plán byl dojet trolejbusem v deset do Hosína, už s batohy natěžko. Jarda se nakonec rozhodl jet s námi a to vozem. Lenku jsme vzali sebou do jednoho z mnoha hypermarketů, které v posledních letech lemují obchvaty našich měst. Hosín je původem vesnice, ale nyní se mění v satelitní obec a novodobí kapitalisté s rodinami v nedělním dopoledni usilovně stavějí vilky dle jednotného střihu.

V houbově vypadajícím lese jsme se ponořili do kaňonu, jistě umělého a pod vedením Jardy došli ke vchodu do kaolínového dolu z minulého (19.) století. Po krátké přípravě baterek jsme vešli do chodby. Já ani Míra jsme takhle “nadivoko” pod zemí ještě nebyli. Já jsem navíc četl cestopis jak se sem Šuri a spol. plazili úzkým profilem, zablácení až po špičku nosu. Naše osobnosti si musí na novou skutečnost zvyknout. To by ale skupinku nesměli vést Jarda s Davidem. Okamžitě hledají a za třemi rohy nacházejí vhod do “dvojky”, dle plánku rozsáhlejší části dolu. Otáčíme se a jdeme zpět za tři rohy a ven, ke slunci. Venku jsme si oddychli a vydali se zvolna znovu do tmy, zvykat si. Postávali jsme na dohled světla, tu jsme zašli do slepé chodby, tu kousek dál a vrátili se paralelní, až jsme měli pocit, že jsme prochodili celou jedničku (ve skutečnosti to byla pouze její přední půlka). Ve vzdáleném světle vchodu se objevilo několik postav. Dva kluci a jedna holka šli k nám, když došli až k nám a uviděli nás, prohodili jsme pár zdvořilostních frází, ptali se jestli je někdo uvnitř a tak. Odešli do dvojky.

My jsme se taky šli ke třem schodům, vstupu do dvojky a nakoukli i tam. Chodba zde je prostornější a krásně klenutá, takže jsme jí začali říkat “katedrála”. V dáli jsme zahlédli světlo oné vzdalující se trojice. Došli jsme nakonec katedrály, a dál už se nám nechtělo. Měli jsme pouze jednu baterku a žádnou mapu. Dostat se odsud po hmatu a paměti by byl jistě intenzivní zážitek, ale David a Jarda tudy museli projít cestou ven.

Vylezli jsme ven, bylo po poledni a nám dvěma se chtělo stihnout vlak o půl druhé z Budějovic. To znamenalo, že kluci by měli vylézt to jedné nejdýl. O půle jsme šli do vchodu, na dohled světla. Po chvíli se skutečně ozvaly hlasy:
“takže jenom zakreslit tady ten novej vchod.”
“Jo, a tady už někde budem ven….”
“Ahoj.” pronesl jsem polohlasem (nechci někoho zabít šokem)
“…to sem se lek.”

David si to musel ještě prohlídnout na povrchu, kde je který průval (poetická jména Hirošima, Nagasaki a Nevada, kde je zmíněný průlez do trojky).

K autu jsme došli s mírnou časovou rezervou. David si vzal batoh, nechal si od Míry vypsat vlaky až do večera a ode mě si pučil mapu. Zmokneš, říkal jsem mu, viděl jsem to včera na ČHMÚ. Nevěřil. Sluníčko táhlo jarní přírodou a trochu jsem záviděl Davidovi, že s ním potáhne taky.

Mě a Míru odvezl Jarda na nádraží do Budějovic a my se do šesti večer dopravili do Pardubic. Kromě krátké dřímoty jsme se bavili o vlacích a cestování. Všední den nás čekal za rohem.

Dohry:
V úterý mi David zamejloval: “V pět ten déšť přišel, ale ve tři bylo ještě sluníčko a meteorologům jsem se smál.”

Ve středu jsem si šel zaběhat a zjistil jsem, že neustále pokukuju do osení, neleží-li tam zelená kamenná hvězdička. A zpětně si říkám, jestli ten první hezký vltavín nebyl šetrně vykopán z děr v lese a ztracen bandou moldavitových prospektorů na útěku před majitelem lesa. Lze najít vltavín na dně vypuštěného jihočeského rybníka? Na to všechno mohou dát odpověď jen další nálezy. Touha po zeleném ledu mě zachvátila a já jsem ztracen. Za rok, nebo už za půl se zase ponořím do jihočeského (nebo jihomoravského?) bláta.

Ve čtvrtek jsem dal kamínky Zuzce, aby je v práci zvážila na analytických vahách. Protože jsem je chtěl odpoledne ukázat astronomům pardubickým, musel jsem se s ní cestou z práce sejít a tak jsem se včas (40 předem) dozvěděl o povídání s diáky o Antarktidě, které bylo sqělé. Začínám věřit, že ty kamínky nosí štěstí.

Malý hezký váží 3,9487 g, větší 10,6123 g.