Aotearoa 2003/2004

Den 0, 14.12. 2003 Neděle

Protože jsme trochu podcenili letenky, musíme se dopravit do Vídně. Tento problém jsme vyřešili tak, že jedeme vlakem do Brna a potom ráno autobusem v 7:30 ze Zvonařky přímo do Vídně na letiště.

Scházíme se v 15 30 na Hlaváku. Petr odběhne koupit lístky. Vzápětí se vrací, že lístky má ale vlak jede z Holešovic, ale je tu alternativa v klasickém rychlíku, který jede v 16 08.

Na vlak čeká spousty lidí, ale náhodou jsem se dostali do volného šestimístného kupé, takže se usazujeme.

Okamžitě zahajuji debatu hlavní zprávou dneska: "Máme ho." Sadám byl odchycen. Do Kolína probereme další cestovní stresy. Já se chlubím, že jsem v sobotu večer vyčistil kompletně INBOX Outlooku a že teď jsem naprosto čistý. Tato informace všechny unaví a usínají. Já hlídám.

V Brně čeká Katka a odváží nás autem domů. Pak skočíme do hospůdky na poslední pořádný jídlo.

Den 1, 15.12.2003 Pondělí

Vstáváme v 5 45. Katka nás ještě nakrmí a odjíždíme na Zvonařku. V 7 30 vyjíždíme z Brna. Hraniční kontrolu v Mikulově zpestří Ital, který nemá doklady a prokazuje se celníkovi českým pásem od kamaráda. Celník ho však vyhmátne, takže končí cestu v Mikulově. Ve Vídni se mi chtělo strašně na záchod a tak jsem využil zastávky v centru a odskočil jsem si za keř. No z centra pokračujeme už sami čtyři. Na letišti jsme trochu bloudili ale nakonec jsme našli "check in desk Eva Air. Poslali jsme naše velké bágly pryč a nechali si ty malé. S Katkou jsme se báli že neproneseme naše "malé" batohy, ale bylo to bez problémů.

Startujeme ve 14 00. Po drsné obrátce po levém křídle mineme Petržalku a už jsme nad mraky. V letadle průběžně ukazují aktuální pozici letadla. V 15 30 začali servírovat jídlo. 15 45 jsme se dostali do turbulencí. Stále řešíme kolik hodin bude až budeme v Bankoku.

17 30 spustili zase mapu, jsme nad Teheránem.. .
18 52 míjíme po levé straně
Z okénka je vidět velký vůz. Oj už má celou pod obzorem. Polárka je také krásné z okénka vidět.
19 20 další město
19 42 další obrovské město, asi Bombaji
19 55 natočili jsme se tak, že je vidět krásné měsíček. je ve třetí čtvrti a díky již dost malé zeměpisné šířce je krásně natočen a vypadá jak čínská miska
21 50 drsně rozsvítili a začali nám podávat další jídlo, dávám si karbanátek a špagety. V salátu jsou houby, které připomínají lisohlávky, takže ho vynechávám . Ovocná příloha je grapefruit a půlka jahody.

Rozsvítili zase elektronickou mapu takže jsme cca 1 30 min od Bankoku někde nad Bengálským zálivem.
Skoro přesně v 24 00 tj. 6 00 místního času sedáme na runway Inernational Air Port of Bankok.

Den 2., 16.12. 2003 Úterý

Jdeme dlouhou letištní halou po šipce s nápisem Visa on Airport. Úřednické okénko je otevřeno ale v místnosti je tma a nad okénkem ční velký nápis certification ISO 9001.
Trochu se porozhlížíme po okolí, kdo by mohl patřit za přepážku. Nakonec se ukáže, že úředník je uvnitř a usnul. Když se vzbudil a zapnul si kalhoty z dalších koutů haly přišli za přepážku další tři osoby. Dostaneme formulář který vyplníme a po čtvrt hodině máme víza. Procházíme imigration a vyzvedáváme si batohy, které ležely vedle již zastaveného pasu a hlídány pracovníky letiště.

Jsme v Bankoku. Je zima, 16.12. 2003 32 C 20% vlhkost. V létě bych tu asi umřel.

Před letištěm je zastávka AirBusu, který nás doveze přímo do ulice Khao-San. Autobus nás veze něco přes hodinu, protože je dost šílená zácpa. Dálnice je vedena po mohutných železobetonových pilířích a pod ní je další ucpaná ulice. Všude neskutečné množství smogu, kam se hrabe Pavlák v deset ráno. Jediným rychlým spojením jsou očividně motorkoví taxikáři.

V ulici Khao-San nalézáme na druhý pokus relativně příjemné ubytování za 140 B za noc.

Po ubytování se jdeme kouknout na Bankok. Je slunečno, cca 32 C. Vyrazíme směrem k Phrasumain Fortess kde je malý dřevěný altán u řeky Chao Phraya a kolem malý parčík. Za melodie linoucí se z flétny dědečka plánujeme dnešní program. Když dědeček vymění nástroj za foukací harmoniku odcházíme směrem ke královskému palácovému komplexu. Musíme si vzít na sebe kalhoty s dlouhými nohavicemi a holky sukni. Vše se dá zadarmo půjčit.Vstupné je 200 B. Slevy nejsou. Komplex budov je krásný. a ještě se stále restauruje aby byl ještě dokonalejší.

Protože lístek platí ještě do komplexu Anastasammakhom Throne Hall. Najímáme dvě motorové drožky zvané Tuk-Tuk k přejezdu.
Drožkáři nechtějí jet přímo a že nás musí zavést na Golden Mount. Tak jo. Cesta je zpestřená tím že řidič, se kterým jede Míša s Petrem, je lapen policistou a pokutován. Dále se díky všudypřítomným motorovým pojezdům nedá v drožce skoro dýchat.

Z Golden Mount je krásný výhled na město. Zajížďka určitě stála za to. Pak nás drožkář zadarmo převeze do obchodu svého sponzora a jestli by jsme se tam nemohli zajít kouknout. Tak jdeme. Jedna se o obchod s obleky. To má sponzor smůlu.

Drožkář však nerezignuje a jedeme k dalšímu shopu.Tak mu sdělíme že ne ať už jede tam kam chceme my.

Druhý komplex je velká zahrada a v ní se vyskytují dřevěné paláce. Pěkný. Ale už začínáme být utahaný, protože kromě hodiny v letadle už jsme skoro 24 hodin na nohou. Katka okamžitě usne, jak si někam sedne.

Jdeme do hotelu. Cestou koupíme ještě 5 litrů vody za 39 B. 1.5 litrů stojí12 až 15 B. Zde si dáme 3 hodiny spánku a kolem osmé se jdeme ještě projít ale za hodinu jsme zpátky a skončíme v hospodě vedle hotelu. Až na ještěrku hledající světlo lampičky, nic zvláštního. Jenom stále řeším problém, že je všude tolik lidí dělající práci na kterou by stačili jen dva, viz hospoda. Jeden manager, dvě holky co uměj anglicky a pět číšníků a to celé na 30 stolu. Večer je příjemných dvacet stupňů.

Večer si dáme komfortní studenou sprchu. Zuby si čistíme raději kupovanou vodou, ale fakt nic nenasvědčuje tomu, že voda z vodovodu je vadná. Když se jdu ještě vyčurat tak si s tou vodou čistí zuby nějaký blonďák a evidentně bez příznaků. Ve dvanáct jdeme spát.

Den 3., 17.12. 2003 Středa

(mám svátek) Tento významný den vstáváme v 7 00, dělám si krátké video a fotky z pokoje. V 8 15 vyrazíme směr přístaviště. Když jsme došli do přístaviště, okolí nevzbuzovalo dojem, že tady dělají okružní jízdy městem. Ale jen co jsme došli blíže tak už nás odchytla jedna paní. Chtěli jsme vidět "plovoucí trh na řece" (tzv. floating market), ale už byl zavřený, protože funguje jen od 6 00 do 7 00. Tak nám byl vnucen jiný okruh.

Nejdříve plujeme řekou na sever. Společně s dalšími loděmi. Před mostem Sondet Pin Klao Bridge. Zahneme do kanálu vlevo. Hned v ústí je kotviště královských lodi. Jsou i částečně vidět za mřížemi. Pokračujeme dál kanálem. Většinou je lemován polorozpadlými dřevěnými domky, které jsou skoro celou plochou postaveny nad kanálem. Nechybí ani honosnější stavby, vodní křižovatky, chodník, elektrické vedení, trubka na pitnou vodu a občas obchodník s lodí plnou zboží.

Po návratu jme vylodění u Temple of Dawn, což je Budhisticky chrám. Je to zase krásné a obrovské a nejde to pořádně vyfotit. Ještě před vstupem jsem se nechal vyfotit s hadem což se ukázalo jako sranda za 100 B. Cesta zpět přes kanál na naší stranu stojí 2 B.

Směřujeme do čínské čtvrti. Ta začíná jedním z mála nádchodů přes ucpané silnice. Když jsem vystoupali po schodech, tak jsem se zase mohl pokochat elektroinstalačním uměním Thajců, fakt dobrý co jsou schopni vymyslet s třemi fázemi a kilometrem drátu.

Za čínskou čtvrti je Wat Trimir, nebo také Golden Budha, aneb největší zlatá soška Budhy na světě. Vstupné 20 B.

Pak jdeme na nádraží kouknout jak to jezdí, zase spousta lidí a spousta zaměstnanců. Náhončí si nás odchytli již 100 m před budovou nádraží a zjistili nám nejlepší spojení na Airport.Cena má být 5 B.

Zde se rozdělujeme. Míša a Petr jedou na Thajskou masáž a my na jídlo do hotelu. Řekli jsme si o Tuk-Tuk do Khao-San a řidič po nás chtěl 150 B. Řekli jsme si o slevu a už u nás byl druhý že nás sveze za 80. Třetí zlevnil na 70 B za oba tak jsme jeli. Vzpomínáme na včerejšek, kdy nás vozil jeden borec za 40 B všechny čtyři. No aspoň vynechal obchůdky a jel rovnou. Ale ptal se a my že no-shoping.

Za dvě hodiny přijde Petr a Míša odpočatí z thajské masáže. Na jednoho to stalo 120 B na půl hodiny.

Po osmé vyrážíme do čtvrti nočních barů. Tuk-Tukem jedeme na National Stadium, kde začíná jedna z tras místního metra, tzv. SkyLine, sky proto, že je zase umístěné nad zemí. Cesta do bordel čtvrti stála 20 B na osobu.

Vlezli jsme odchycení nahaněčem hned asi do druhého klubu v druhé ulici. Koukat můžeme zadarmo ale musí se pít za prachy nápoj stojí 300 B na osobu, ale ukecali jsme slevu na 850 za všechny. V klubu jsme ztvrdli asi hodinu a toto jsou dojmy: Když jsme tam vlezli tak tam byly ještě tři holky a jinak nikdo, asi za půl hodiny dorazila parta asi deseti Japončíku, takže se slečny s čísly začaly trochu radovat z možné práce, protože z nás nekoukalo nic.

Slečny jsou rozdělené tak do tři skupin - jedny jsou už vyjeté tak jen prudí a starají se o pití, skupina C.. Skupina B je nejpočetnější a tvoří ji ne příliš hezké holky, jejich prioritou je že jsou malé a povětšinou i hubené. V době naší návštěvy se o program starala jen skupina B. Skupina A, jejíž zástupkyně jsme zahlédli jen letmo, jsou slečny již trochu sexy. Větší prsa, dokonalá postava. Ty dorazily do baru těsně před naším odchodem.Během celého času žádná z holek nesundala podprsenku, zato kalhotky měly dole hned.

V rámci programu jsme měli možnost vidět tato čísla:
1. Kouření cigarety kundičkou
2. Vytahování dlouhého provázku z kundičky
3. Pomoci dvou klacíku a šikovné kundičky přemísťování různých předmětů
4. Střelba na balónky. Dá se říci vrcholné číslo. Petr podotknul, že by to bylo dobré téma pořadu Hodina pravdy
5. Vytahování jehel z kundičky. dost drsný

Z baru jsme se dostali bez problémů a po chvilce chůze jsme ukecali Tuk-Tuk a 170 nás dovezl na Khao-San.

Večer jdeme ještě nakoupit dárky a jdeme o půlnoci spát.

Den 4., 18.12. 2003 Čtvrtek

Za ranního světla vstáváme. V 7 00 nasedáme na Taxi, které nás hodí za 300 B na letiště.

Odbavení trvalo trochu déle ale nakonec se zaměstnankyni Eva Arlines podařilo vytáhnout jak správné lístky pro naše batohy tak palubenky pro nás.

Odlétáme takřka na čas v 12 40. Na plochu mezinárodního letiště Changajska dosedáme kolem 15 30. Před dosednutím nás ještě upozorní, že pašování se trestá smrtí.

Vystupujeme a hledáme směr pro transferni lety, ale nemůžeme to na obrovské chodbě najít. Zato najdeme vymoženost tohoto letiště tzv. Sky Train, což je dvou-kabinková tramvaj futuristického tvaru. Jezdíme s ní sem a tam asi půl hodiny. Nakonec skončíme u Gate C4, kde nastoupíme do letadla. Pár osob má na ústech roušku.

Letadlo do Auclandu startuje s mírným zpožděním ve 22 30 místního času.

Let jsem skoro celý prospal.

Den 5., 19.12. 2003 Pátek

Na mezinárodní letiště v Auclandu dosedáme v 14 05 místního času. Je krásný a příjemný slunečný den. Oproti mému očekávání je průchod imigration office bez problémů, u kontroly jídla nám kontrolují podrážky a stany a vše bez problémů.

Z letiště voláme na autopůjčovnu. Za čtvrt hodiny nám přiveze pan ... naše auto. Při předávce u něho v podniku dojde k malému incidentu v domě vedle, kde se začnou dost ostře napadat dvě party maorů. Uklidňuje je pak policie.

Při odjezdu z půjčovny má auto najeto 93492 Km

Vyrazíme nakupovat. Benzín je kupodivu velmi levný 0.99$ za litr. Bomby pro vařič VAR, 3.90 $ za jednu. Jídlo, zatím jen na zítra a večeři.

Petr se snaží řídit a pozvolna si zvyknout na levou stranu. Až na to že občas spustí stěrače před zatáčkou mu to jde skvěle.

Vyrazíme do Hamiltnu. Ubytování nalezneme v kempu municipal Motor Camp na kraji města za 10 $ na noc.

Den 6., 20.12 2003 Sobota

Vstáváme brzy asi tak kolem sedmé, ale než se vykopeme tak je půl jedenácté.

Přejíždíme do Hamilon gardens, jak název napovídá, jedna se o cca 30 zahrad postavených s nějakým tématem. Nejdříve navštívíme anglickou, čínskou, francouzskou a pod. zahradu. Dalšími tématy je čas (sluneční hodin), bylinky, kuchyně, 12 druhů trávníku. Docela hezké, jen Petr je zklamán, že tu nemají mašinkovou zahradu. Pak jedeme do centra a kupujeme další jídlo, pak nalezneme kino koupíme lístky na LOTR III. Najíme se u místního jezírka. Místo našich klasických šlapadel. se tu zélanďani prohánějí po katamaránech, které mají jako pohon bicykl. Kino je druhu Vilage Cinema. První co byla místní specialita, bylo že lístek nebyl na vybrané místo, ale člověk musel být půl hodiny před začátkem ve frontě. Plátno bylo vysoko a sedadla v rovině. Ale film byl super :o). Po kině v 21 00 jedeme směr Waitomo Caves hledat bydlení. Spíme na odpočívadle nedaleko vesnice Otorohanga.

Den 7., 21.12. 2003 Neděle

Vstáváme v sedm hodin. Moc jsem se nevyspal, protože mi tekla krev z nosu, tak jsem raději zůstal v autě. Začalo pršet a prší celý den.

Za volant si sedla Katka a já ji navigoval. Vracíme se trochu zpět a jedeme na Kiwi house. Kiwi house je malá zoologická, která obsahuje tmavou místnost kde běhá Kiwi a pak venku několik voliér s ptáky, dravci, sovami a pak už jen kachny, kachny, kachny. Docela hezký. Stojí to 10$ na osobu.

Odtud přejíždíme do Waitomo Caves. V této oblasti se provozuje několik adrenalinových jeskyňářských sportu jako jízda na nafukovací gumě, rafting, nebo slaňování. Je zde i projížďka člunem do jeskyně svítících červů, českých světlušek. Tato projížďka stojí 25$ na osobu. Nám se do ní moc nechce, protože kromě červů uvidíme vše co máme doma v Macoše. Petr by rád na ty nafukovací gumy, ale nikdo nechce s ním, že 75$ je moc drahá sranda. Domluvíme se, že když zbudou peníze, tak se zde zastavíme při cestě zpět.

Abychom se provětrali jdeme jeden ze dvou treků...Procházíme krajinou, která ze všeho nejvíc připomíná českou louku, škoda že prší. Na konci treku je ještě poznávací okruh. Prochází místy, kde konci jedna z cest "dušových aktivit", takže když svačíme, zahlédneme bandu borců s černými dušemi, jak vyrážejí do skal. Poznávací okruh vede skrz několik přírodních tunelů a zabrousí i do několika jeskyní. V jedné vidíme i dvě světlušky.

Pak vyrazíme za stále houstnoucího deště směrem New Plymounth. Zde jsme kolem sedmé večer. Nalezneme velkoobchod s nářadím, tak konečně kupuji redukci a zástrčku. Pak ještě děláme nákup a přejíždíme směrem k sopce Taranaki. Při cestě nalezneme šípku na kemp, tak razíme tam.

Kemp nalézáme v docela dost opuštěné oblasti. Kemp patří do seskupení tzv. Kiwi kempů. Problém je, že nikde nikdo není. Protože ale venku prší a kemp má v jednom baráku vše potřebné (záchod, sprchu, koupelnu apod.) zůstáváme. Za chvilku dorazí správce. Cena za osobu je 10$. Což je super, ještě Petr ukecá správce, jestli můžeme spát v místím obýváku, což se mu vzhledem k počtu ubytovaných podaří (jsme zde sami), což je ještě víc super.

Zabodáváme špendlík do místní mapy světa, z Prahy tu ještě nikdo nebyl. Ostravské mumlání ,přebíjím informací že to má být místo, kde nyní žijeme a ne odkud pocházíme :o).

Den 8., 22.12.2003 Pondělí - zimní slunovrat

Vstáváme kolem půl osmé. Venku je krásné azuro. Trochu nemůžeme najít správce kempu abychom mohli zaplatit. Po zaplacení vyrazíme směrem k Mount Taranaki. jak praví místní přísloví a všechny cestopisy a průvodci: "Pokud je hora vidět, tak začne pršet pokud vidět není, tak už prší."

Hora je vidět. Přecházejí po ní kumuly, ale občas vykoukne do slunečních paprsků. Úchvatný pohled - fotíme ji že všech možných odpočívadel. Směřujeme do North Egmont. Kde začíná několik tras, jedna z nich je cesta na vrchol.

Batohy nám nechtěli ve visitors cetru vzít, tak je necháváme v autě. Vyrazíme v 10 30. Cesta na vrchol trvá podle cedulek 4 h 15 min. Sluníčko svítí, tak by to mělo být ok. Cestou potkáváme dva Zélanďany, jeden říká, že když byl Havel na Zélandu, tak mu šel zamávat.

Podle mého empiricky prokázaného axiom, který říká, že pokud člověk potká v cizích horách alespoň jednoho cizince tak je to na 90% Čech, potkáváme asi pět skupin Čechů.

Cesta vede nejdříve asi hodinu v lese a vyúsťuje u chalupy. Chata však patří nějakému alpin klubu, takže je zavřená. Odtud vede už ve skále a pak navazuje schodiště přes šutroviště. Super. Dřevěné schody o délce asi tak kilometr. Když skočí tak už je jen šutroviště jdeme to asi hodinu, pak terén přechází do pevných skal, takže se už jde lip, ale už docela nemůžu, funím a zastavují každých deset metrů. Na dně kráteru jsme kolem 15:30.

Kráter je zřícený a pokrytý sněhem, doprava a doleva stoupají skály. Vrchol je napravo. Protože bychom museli až na vrchol šlapat sněhem a nemáme návleky tak končíme v sedle na dně kráteru.

Fakt je také to, že máme hlad a málo času. Po baště jdeme dolů stejnou cestou. U auta jsme trochu dehydrovaní kolem 17:45. Vyrazíme směrem k Welligtonu.

U KFC si dáme nějaké dobrůtky. Pak začneme hledat nejlepší místo na přespání. Na druhý pokus už ve tmě kolem desáté hodiny dojedeme na pláž nebo spíše na konec jedné asfaltky, která končí malým parkovištěm a pokračuje pískovou cestou na asi 200m vzdálenou pláž moře.

Je krásné čistě nebe a díky perfektní tmě konečně vidím jižní souhvězdí v celé své kráse a také Magalenova mračna. Radost jsem si zkazil sám, protože jsem ztratil drátěnou spoušť potřebnou k delší expozici, tak to zkusim držet ručně,ale asi s toho nic nebude.

Jdeme spát kolem 11 00.

Den 9., 23.12.2003 Úterý

Budí mě šumění moře kolem čtvrté ráno a už neusnu. Moře mi připadá strašně rozbouřené. V pět ráno už vylezu ze stanu a jdu se něj to kouknout. Mám pocit, že nám vlny musí končit těsně pod stanem.

Moře je vzdálené cca 250 m od parkoviště, vlny jsou asi dvoumetrové, nic výjimečného. Seberu mušli pro Katku a vrátím se. Balíme, jdeme se ještě jednou projít po břehu a vyrážíme směr Wellington.

Začalo pršet. Ve Welingtonu jdeme navštívit muzeum TePapa. Je to místní národní muzeum v moderním pojetí. Vstupné je zadarmo. Jenom se připlácí za nějaké atrakce. Jinak taková všehochuť bez nějakého stylu.

Pak hledáme DOC kvůli mapě doc kempů. Nakonec jsme to s Katkou našli. Máme seznam kempů, tak doufám, že nám to na něco bude.

Protože máme trajekt již zaplacen předem, tak nám stačí být na check in desk hodinu před odjezdem. Vyjíždíme s 10 minutovým zpožděním, ale zato cestou na jih se začne ukazovat sluníčko. Na trajektu si dáváme lehké jídlo a pak se jdeme kouknout ven.

Na palubě to parádně fouká, ještě jsem tam něco fotil, takže jsem jako jediný schytal vodní tříšť od jedné vlny. Hned jsem byl umytý. Za hodinu a půl jsme u pobřeží jižního ostrova, jedeme podél ostrůvku s chatkami a míjíme motorové čluny a jachty. Slunce se prodírá skrze mraky a dodává této scenérii romantický nádech.

Přistáváme kolem 3/4 na osm. Na přístavištním molu nás vítá dudák v červené čapce Santa Klause a vánoční melodií v měchu. Jen co přistaneme, tak to zabalí a jde pryč, asi je placen jen na 15 minut.

Vyrazíme směr Elaine Bay, cesta se klikatí a 30 km jedeme asi hodinu, zde se napojujeme na lepší silnici, po dalších 30 km však už nastupuje serpentinová divočina. Jedeme to další hodinu. V jedné zatáčce narážíme na rozsypaný proviant jiného auta. Protože věci jsou nepoužitelné, Petr odklidí krabice do příkopu, aby nepřekáželi dalším autům.

Lehce po jedenácté jsme v Okiwi Bay, kde zajíždíme do poměrně luxusního kempu za 10.5$. V officu už nikdo není tak stany stavíme na první trávě co potkáme.

Den 10., 24.12.2003 Středa - Ježíšek

Vstáváme brzy, protože nás čeká majitel půjčovny ooo, vyrážíme směr Elaine Bay. Asi po 1 km za Okiwi Bay končí asfalt a silnice přechází do zpevněné hlíny. Takže drncáme dál.Cesta vydržela v tomto stavu až ke křižovatce na Elaine Bay. Po asfaltu se dostaneme až k půjčovně.

Pan ooo je hroznej sympaťák. Naložíme kajaky a při čaji nám ukazuje kam nejlépe jet. Vyplňuje nám ještě doklad na použití DOC kempu za 3$. Takže nás celá sranda s kajaky přijde na 83$ na jednoho.

Přivezli jsme kajaky k vodě a šli jsme to otestovat. Byl velmi silný vítr. Testujeme nejdříve já a Katka. Jsem na kormidle a Kačka na háčku. Vůbec nám to nejde a dost se trápíme. Nakonec k nám vyrazí Neil s Petrem na háčku. Sice nám radí, ale stále mi zatáčení nejde.

Dostaneme radu, ať jsou holky vzadu a kluci budou dělat motor na háčku.Zkoušíme to ale máme z toho větru špatný pocit. Petr a Míša by to ale zkusili. Přijímáme kompromis a čekáme dvě hodiny, jestli se vítr utiší. Kolem 15:00 vítr neutichá, ale vyrážíme pomalu podél pobřeží. Strašně blbě se dostávám do kajaku, protože se tam nevejdu s nohama a pak mě noha brní, takže musíme dělat co chvíli přestávku abych se protáhnul. Aspoň něco vyfotím. Do kempu musíme přejet asi 400 m napříč zálivem. Ke konci už fouká hustě a vlnky už jsou znát. Kemp se nachází dle mapy v zálivu Towa Bay.

Vlastně to není ani kemp, ale jde spíše o buš, kde jsou mezi stromy plácky na stany. K našemu překvapení zde objevujeme 1 muže, dvě ženy a šest dětí, kteří se zde rozhodli strávit vánoce. Po postavení stanu si dáváme k štědrovečerní večeři těstoviny s boloňskou omáčkou. Děti pak přijdou na pokec a dozvídáme se od nich že tu už jsou týden a ještě týden zde budou. Baští naše sušenky. Na oplátku nám přinesou ukázku vánočního cukroví. Blaho pro naše chuťové buňky. Petr navrhuje ať si cukrátka vyfotíme na digiťák a budeme na ně při hladu koukat.

Usínáme brzy, asi kolem desáté.

Den 11., 25.12.2003 Čtvrtek

Probouzíme se křikem dětí radujících se z dárků. Válíme se do desíti dopoledne. Dáme vydatnou snídani - hrachovku s kolínkama.

Pak přejíždíme kousek podél zálivu k traku. Cesta vede vzhůru do sedla. Odtud je krásný výhled na zátoku, pak se vracíme. Když přijdeme ke kanoím tak už je odliv a lodě máme na suchu. Z druhé strany traku přichází děti s rodiči. Mladí výrostci za chvíli rozbalí síť cca 20 x 2 m a začnou s ní blbnout. Petr prohodí že zkouší vánoční dárek.

Vyrážíme zpět, vítr fouká trochu méně takž cesta ubíhá rychle, stihneme se i vykoupat. Katka se snaží vyfotit rejnoka, ale nedaří se. Když přirážíme kolem 17:30 ke břehům Elainy Bay tak už Neil sjíždí s autem pro kajaky. Pak nám nabídne ať se u něj vysprchujeme. Super servis. Ještě si u něj na trávníku uvaříme a najíme. Vyměníme si dárky. Od nás dostane flaštičku Ferneta, kterou pro tyto účely vzala Mísa, my od něj pak dvě flašky piva. Rozloučíme se a chystáme se k odjezdu.

Auto vůbec nereaguje na startování. Dedukujeme, že se vybyla baterka, ale nevíme proč. Asi svítili světla, ale je divné, že si toho Neil nevšimnul. Každopádně nás napojí na svoji baterku a už nastartujeme. Jedeme směr Nelson. Noc strávíme na rest aree asi 20 km před městem.

Den 12., 26.12.2003 Pátek

Vstáváme poměrně brzy a vyrážíme v 8:00 na Nelson. Zde chceme navštívit skanzen a kouknout se na katedrálu ve stylu art deco. Skansen je zavřený protože je svátek, katedrála je však otevřena a je fakt pěkná dle výstavky z historie, katedrálu co padesát let pořád vylepšují. Poslední update byl v roce 1982.

Přejíždíme na Rabbit Island, který slouží jako výletní ostrov Nelsoňáků a Richmonďáků. Jsou tam pláže a lidé se cachtají, hrají kriket a vaří na všude přítomných grillech nějaké maso. My si dáme tousťák se sýrem a kolu, abychom se také nějak rozšoupli a pak dáme asi dvouhodinovou siestu. Kolem 15:00 odjíždíme směr Motueka.

Motueka je už turistické středisko a tomu odpovídají i ceny. V turistickém DOC centru si zaplatíme loď na zítřejší track a camp. V info středisku potkáme pár Čechů, kteří si vydělávali na severu sběrem jablek a teď cestujou. Pak volně přejíždíme k začátku národního parku Ábel Tasman, který má být totálně přeplněný.

Petr ještě chce vyzkoušet místní atrakcí Flying Fox. Potkáváme ji u města Riwaka. Stojí 25$ na osobu a spočívá v tom, že kabina pro čtyři cestující je spuštěna po laně z nedalekého kopce a po cca 200 m jizdy je zbržděna ve vodní nádrží toť celé. Atrakcí vynecháváme.

Kolem osmé večer jsme v kempu McDonalds Farm v národním parku.

Potom co se sešeří vylezou na nebi hvězdy. Je perfektní viditelnost tak se pokouším fotit.

Den 13., 27.12.2003 Sobota

Budíček je v osm. Odcházíme v 9:20. Auto necháme v campu. Vyrazíme na Ábel Tasman Coastal Track, tento track je hlavním trackem tohoto parku. Track je několikadenní, ale my si vybíráme z něho první čtyřhodinovou etapu. Cesta vede buší a trochu v pláži. Krásné výhledy na moře.

Cestou potkáváme dva čecháčky ze včerejška. Dozvídáme se že jsou tu už od listopadu a že dělali na farmě čistý výdělek je cca 7 až 10$ na hodinu. Záleží na farmáři. Prozradili nám, že světoznámé stanové městečko Čechů je u města Heistings u Napieru.

V cíli naší cesty na pláži Anchorache, se Šebelovi vykoupají a čekáme na water Taxi. Přijel klasický motorový člun z BayWatch, upravený tak, že se do něj vešlo cca 15 lidí. S větrem o závod jsme se hnali zálivem. Super. V závěru celý člun i s lidmi naloží na traktor a celý komplet odvezou do kempu. Prvotřídní servis.

Jdeme do místního kafe a tam se rozhodujeme že ještě koukneme na místní Macochu. Harwood's Hole se nachází v totálním centru národního parku Ábel Tasman, díra se nachází na konci 11km slepé odbočky ze silnice 60. Těch 11km je po drsné polničce. Na konci je parkoviště odtud je to ještě 45 minut svižnou chůzí lesem. Les trochu připomíná něco mezi Starým Hvozdem a kulisami z Blair Witch. Na konci bylo trochu šutroviště a pak už jen Díra. Nahýbal jsem se co to jen šlo, ale na dno jsem neviděl. Jo, pokud se tam rozhodnete jet tak hodně brzo nebo hodně pozdě ať nepotkáte moc aut, vyhýbat se na úzké šotolině na úpatí propasti je nepříjemné.

Přejíždíme k vesnici Pokororo, kde buďme zítra startovat na túru Mount Autur. Spíme v info budce na parkovišti pod Mount Arturem, za vytrvalého deště.

Den 14., 28.12.2003 Neděle

Vstáváme v 7:00 h. Po jogurtové snídani koukáme na mapu v info budce. Přestalo pršet, ale kumuly stále halí vrchol Mt. Arturu. Rozhodneme se udělat jednoduchý cca 3h okruh.

Z parkoviště jdeme na Flora Hut odtud nádhernou buší, stromy jsou fakt super na Mt. Arthur Hut, zde si dáme sváču a jdeme zpět. Na parkovišti jsme kolem 12:15. Hora Mt. Artur je celou dobu ukryta v mracích.

Přejíždíme k městu Westport. Projíždíme sluncem osvětleném údolím řeky Wuller po silnici číslo 6. Pohledy z auta jsou nádherné, těžko zachytitelné. Na některých kopcích se ostře střídá travnatý porost pro ovce s lesy. Fakt paráda.

Před městem Newton Flat je drobná atrakce Buller Gorge Swingbrige. Jde o nejdelší visutý most na NZ vstupné činí 5$, za mostem je chudá expozice o zlatokopectví, které kvetlo v této oblasti na konci 19. století. V rámci plochy je upoutávka na asi 30-ti minutový výlet k vodopádům. Tento výlet byl bohužel veden dost rozmáčenou půdou, takže člověk měl zážitek i z bažin, hlavně když si vzal na nohy jen páskáče. Vodopády jsme taky neviděli protože bylo moc vody a z vodopádu se staly slušné peřeje.

Ve Westportu se ubytujeme v Campu a jedeme se podívat Cape Foulwind na tuleně. Tulení osada je vzdálená cca 12km od Westportu na Tauranga Bay. Tuleni se válí po skále a kolem pobíhají asi dvouměsíční mláďata, velmi roztomilá. Kromě tuleňů je zde také rozcestník, takže se dozvídáme, že jsme cca 15 000 km od Říma. Petr objevuje zřícený železniční tunel, který na konci 19. století sloužil k dopravě materiálu na stavbu přístavu po železnici. Dnes už se zachovalo jen torzo. Taky je zde maják, ale cesta k němu už je poněkud delší, tak tam nejdeme.

Vracíme se do Westportu. najdeme kafe s internetem a kontrolujeme účty. Mně nefunguje email na Atlasu. Za 4$ vypereme, ale sušička moc prádlo nevysuší takže to zkoušíme usušit ve stanu. V noci prší.

Den 15., 29.12.2003 Pondělí

Vstáváme v 7:00, po dohodě s majitelem půjčovny dáme auto do servisu, protože nám smrděli včera brzdy. Petr s Míšou jdou do muzea hornictví a já s Katkou do Web Shed, kde nám zazálohujou data s digitálních foťáků na CD.

V 11:00 máme zkontrolované auto a prý máme méně brzdit. Za radu platíme 25$ a doufáme, že nám to auto-půjčovna vrátí zpět.

Vyrazíme po SH 6. na jih. První zastávka za městem Punakaiki, kde je místní přírodní zajímavost. Pancake Rocks. Skalnatý útvar vznikl nejdříve usazováním a pak vyzdvižením, načež začala působit eroze a mořské vlny. Hezké. Vstupné není.

Pokračujeme na Hokitika. Svačíme ve městě Ross. Jedná se o bývalé hornické městečko. Těžba zlata pokračuje mírnějším tempem i dnes. Návštěva byla tak na tu svačinu.

A jedeme dál - čeká nás hlavní atrakce - Franz Josef Glasier. Petr chtěl jít cca pětihodinový track, který ústí přibližně v prostředku ledovce, ale protože jsme se zpozdili tak jdeme jen track k úpatí ledovce. Je tu šílené množství turistů ale moc to nevadí. Dojdeme až k prvnímu ledu, dál už člověk musí mít průvodce. Ledovec je fakt pěkný a jak jsme se shodli je dobře, že jsme nešli ten delší track, protože vede ve svahu a ledovec je vidět až na konci. Kdežto ten časově kratší track vede údolím a jak se člověk blíží tak se ledovec čím dál více odkrývá. Pořád prší. Spíme na camping aree, na cestě na Fox Glasier. Společně s námi tu jsou ještě jedni Izraeci a dva starší Švýcaři, kteří se diví jak jsme na to mohli vzít peníze. Uléháme ve vlhkém stanu.

Den 16., 30.12.2003 Úterý

V noci byla docela zima a stan neuschnul. Vstáváme v osm a v deset jsme již na Fox Glasier. Z prvního pohledu není tak komerční - menší parkoviště, méně lidí. Je krásné čistě nebe, masivy hor se sněhovou čepičkou se krásné třpytí.

Razíme dál. Jedeme na Knight Point.

Intermeco
1) Na NZ mají rádi nerezové plechy, umyvadla, hajzlíky a někdy i záchodové mísy jsou s tohoto stříbrného materiálu
2) Na NZ nemají rádi zvíře, které vypadá jako tchoř a říkají mu Posum. Pokud je zvíře spatřeno na silnici je národní povinností ho zabít.Tolik přejetých zvířat na silnici se vidí málokde.
3) Na NZ je spousty úzkých mostů na hlavních silnicích, takže je nutné jezdit po mostě jen v jednom pruhu. Jestli se na NZ někdy navýší hustota dopravy tak u mostu budou zácpy, nebo budou muset udělat u stovky mostů semafory.
4) Na NZ je spousta kousavých mušek. Ty svině jsou všude a říká se jim Sand flies. Největší hustota tohoto hmyzu je na konci Milford tracku na místě nazvaném Sand fly point.

Ve městě Hass jsme chtěli natankovat, ale měli tam ukrutně drahý benzín 1.22$ za litr tak berem jen půl nádrže na přejezd sedla.

Přejezd sedla Hass Pass je asi nejkrásnější cesta, co jsme jeli. Kolem jsou nádherné hřebeny hor a slunečné počasí. Touto krajinou jedeme asi 150km. Fakt paráda. Zkoušíme to fotit, ale asi to nepůjde. Koukneme na jeden vodopád a jedny jezírka, co doporučujou v průvodci, ale tyhle atrakce jen dokreslují fantastický kolorit hor. V sedle Haas Pass jsme kolem třetí odpoledne. Za sedlem si na piknik aree dáme jídlo.

Sjíždíme ze sedla a objeví se před námi další úžasný pohled na jezero Wanaka. Silnice pak vede podél jezera, od jeho hladiny se pak odráží protější hřeben hor. Jo jo jo. Silnice pak uhne vlevo a přejedeme k vedlejšímu jezeru Hawea. To samé. Paráda. S výkřiky obdivu se pak dostaneme do města Wanaka.

Ve městě konečně poznáme co to je turistický ruch, fakt je plný turistů, kteří sem přijeli oslavit nový rok. Dáme si zmrzlinu, nabereme benzín a pak přejíždíme do Puzzle Word.

Hlavní atrakcí této srandy za 9$ je velké bludiště, ve kterým se dá krásně na dvě hodiny ztratit. Plus další hlavolamy a triky. Super. Dostatečně vyblbnutí přejíždíme zkratkou přes Cardona do Queenstownu.

Cesta nejdříve vede drobným údolím a pak přechází v serpentinové klesání do údolí Queenstownu výhled je dokonalý, to se fakt musí vidět.

Snažíme se najít kemp na spaní, ale v info centru nám řekli, že je vše plně kvůli Silvestru. Nakonec máme štěstí, najdeme kemp v Franktonu což je asi 3 km od Queenstownu. Majitel kempu je podnikavý typ a tak donutí přeparkovat jiného zákazníka a nám se uvolní v již přeplněném kempu místo na dva stany. Petr ještě najde v průvodci, že toto okolí je vyhlášené a spousta lidí zde tráví Silvestra, takže je všude plno.

Den 17., 31.12.2003 Středa

Vstáváme trochu později. Petr a Míša se jedou podívat na Arroutaunan - čínskou čtvrť z doby zlaté horečky.

Cestou zpět potkají Oldu, což je známý Míši z Prahy, který tady studuje a bude tady s námi slavit Sivestra. Nejdříve se jdeme kouknout na kopec Ben Lomond. Na tento kopec jezdí lanovka za 17$. Chceme koupit jen lístek na horu a zpět jít pěšky, ale lístky mají jen zpáteční. Prý ale jde jet dolů. Jdeme tedy pěšky nahoru.

Výhled je nádherný. Dáváme svačinu a kocháme se. Nahoře je ještě bobová drahá ale vynecháváme ji. Hubu si můžeme rozbít doma. Jdeme zjistit kolik stojí lístek dolů. Stojíme frontu, ale vstup do kabinky nikdo nekontroluje. Jízda dolů je tedy zdarma.

Jdeme se najíst. Nejdříve jdeme k vyhlášenému japonskému kiosku se sushi, ale je zavřeno. Oběd tedy jistí Mc Donald pro mě a Petra a holky si dávají s Oldou čínu.

Potom si jdeme oddychnout do místního parku. Katka dostala SMS od Jardy, že nás viděl v lanovce. Děláme silvestrovské foto v místním jezeru. V parku je ještě památník na Scottovu expedici na jižní pól. Dále potkáváme Bowll club což je hra něco mezi curlingem a Petangue. Po odpočinku jdeme s klukama nakoupit a holky jdou na kafe.

V supermarketu potkáme Jardu. Který nakupuje na Silvestra. Přejíždíme do Kingstonu, kde je konec staré železnice. Petr má napsáno kdy přijede místní expres. A opravdu něco málo po páté se v dálce objeví dým a za sykotu páry se do nádraží vřítí 20km rychlostí lokomotiva se třemi vagónky.

Poté již přejíždíme to Té Anau, zde si vyhlídneme místo vedle místního parku kde se očividně chystá novoroční party. Najíme se a otevřeme nakoupená piva. Za chvilku dorazí policajti, kteří nám sdělí, že se zde nesmí pít alkohol, tak zbytky piva přelíváme do kalíšků a dopíjíme. Stejným principem pak řešíme i další pití. Přičemž přelévání z originální flašky nebo láhve se provádí v autě.

Kolem deváté spustí místní country kapela a na place se začíná shromažďovat dav lidí. K našemu hloučku se přidává dvojice Slováků a vyměňujeme si zážitky s cest. Petr se snaží dozvědět od hostitelů Jardy něco o seriálu Děti z kouřové hory, ale marně.

V jedenáct zapálí fatru, která během půl hodiny dokouří a ve dvanáct přijde místní starosta popřát nový rok. Dav se pomaloučku rozplývá a před dosud hrající kapelou trsá už jen náš hlouček a čtveřice Zélanďanů. V jednu hodinu kapela přestane hrát. Jarda už odešel slavit sám na hostel, Slováci taky. Holky zaujímají místo v autě a my tři spíme pod širákem. Po place se trousí omladina a dělá trochu bordel až do rána.

Den 18., 1.1.2004 Čtvrtek

Probuzen zimou a ruchem okolí se soukám ze spacáku kolem sedmé. Dost drsně fouká a neupevněné předměty lehkého typu jako obal od spacáku, karimatka apod. okamžitě odlétají směrem k moři.

Jdeme s Petrem k info centru. Tam zjistíme, že to není info centrum DOC a tak jdeme o KUS dál. V DOC otvírají od osmi, takže se vracíme zpět k autu. Jediný úspěch jsme zaznamenali – zjistili jsme, že nám v tom prvním info centru uschovají batohy na jak dlouho potřebujeme za paušální poplatek 5$ za ks.

V půl deváté otvírají DOC a registrujeme se na Milford Track. Doplácíme poslední poplatek za loď a čekáme na bus. Autobus přijede přímo k DOC centru a odveze nás k lodi. Koukáme po lidech, a odhadujeme, kdo půjde s námi.

Lodí jedeme na konec jednoho ze zálivů jezera Te Anau. Cesta trvá cca hodinu. Kromě Milford tracku s námi jeden ještě skupina Japonců, kteří podnikají jednodenní výlet.

První etapa MT je velmi krátká, dle ukazatele na pobřeží je odhadována na 1.5 hodiny. Cestou potkáme jednu chalupu a další že swingujících mostů.Cesta vede typickou krajinou této části NZ. Stromy tropického charakteru porostlé mechem. První úsek také vede skoro celou dobu podél řeky a jsme obklopeni štíty hor zahalených mraky a mlhou. Do řeky se koupat nejdeme, protože skoro celou cestu mírně prší.

První ubytování je chata Clinton Hut, je to naprostý nadstandard všech chalup, co jsem kdy viděl v horách. Dva baráky s palandama. Barák s kuchyní. Velký záchod. Moc hezké. Současná podoba chalupy byla provedena dle pamětní desky v roce 1997.

Po vydatném obědě a hodince spánku se vydáváme na 20 min track, který začíná 15 min pod chalupou. Je to ale jen kraťoučká naučná stezka se třemi tabulemi. Ještě si dáme k večeři obložené toasty. Při večeři zjistí Míša, že je na zdi vylepena mapa jižní hvězdné oblohy, konečně se zorientuji a zjistím, kde je alfa centaaury. Převařím vodu a jdeme spát.

Den 19., 2.1.2004 Pátek - jsme v půlce pobytu

Vstáváme v 7:00. Dáme snídani. Přeliji 3l kotlík převařené vody do 2.25 l flašky vody a půlka flašky je prázdná, což ve mě zbudí trochu pochyby o velikosti kotlíku, ale Petr mě přesvědčuje, že je vážně 3l. Musel jsem tedy cca 1.5l vody lít jinam, což se mi nezdá, ale fakta jsou dána.

Počasí nám přeje. Prší hodně, ale ne strašně, takže pěšiny jsou docela i suché. Vyrazíme v 8:30, dle rozcestníku má cesta k další chalupě trvat 6 hodin, což se potvrdilo, protože na další chalupu Mintaro Hut dorazíme skoro přesně ve 14:00. Cestou jsme měli jen dvě zastávky.

O Miford tracku je psáno, že je to jeden z nejkrásnějších tracků na světě a tak jsme docela natěšení. Taky je psáno, že na něm dost drsně prší, takže nás ani nepřekvapí ranní déšť. A konečně se říká, že pokud neprší, tak člověk nepozná pravou krásu Milford Tracku, takže jsme i rádi že prší.

Prvních pár kilometrů vede typickým lesem charakteristickým pro jižní ostrov, tj. něco mezi tropickým pralesem a naším Boubínem, ale díky trvalému dešti stále vlhkým. Jdeme podél mohutné řeky Clinton River, která nás doprovází skoro celý den. Od řeky na obě dvě strany se tyčí hřebeny hor zahalených mlhou a mraky. Pokud se mračna poněkud rozpustí jsou vidět sněhové čepičky.

Co je ale nádherné všude je, že ze všech možných části vrcholu hřebenu srčí malé stružky vody, spojující se do nádherných vodopádů. Tohle je vidět všude - jsou jich stovky, každý jiný. Je krásný paradox, jak se v jiných parcích stavějí asfaltky a davy turistů si fotí jedineční vodopád a tady je člověk má celých šest hodin kolem sebe, takže je přestane již vnímat. Proto je asi potřeba, aby na MT pršelo, aby bylo dostatečné množství vody na tuto přírodní podívanou.

Pokud jde o charakter cesty, tak prvních pár mil jde o pěknou dálnici, která očividně slouží k zásobování jedné privátní chajdy cca o 4 míle za Clinton Hut. Cesta pak mění charakter v klasickou hodně vyšlapanou pěšinu. Buše ubývá a otevřené úseky jsou stále častější. Jedno místo je zajímavé, protože zde je na každém druhém metru směrový sloupek ukazující cestu a to po obou stranách cesty. Jak praví průvodce, pokud jsou deště opravdu vydatné, tak zde je třeba očekávat brodění až v jednom metru vody.

První odpočívadlo je po asi 4 mílích cesty, u již zmiňované chalupy. Zde si člověk může alespoň trochu odpočinout od deště. Když odcházíme, tak nás jeden z turistů upozorní na papouška, který přišel na průzkum, zda-li nezůstalo něco k snědku. Tyhle papoušci jsou známí tím, že ničí na co přijdou a je nutné v chatách před nimi všechny věci řádně pověsit. Další úkryt před deštěm je na 17 km, říkají mu Bus Stop, slouží také jako čekárna, když je moc vody v potoce, který následuje dokud voda neopadne. Chalupa Mintaro Hut (21.7 km), má stejně komfortní zázemí jako Clinton Hut, jen místo oddělených spacích domků a kuchyně, je to zde v jednom domě rozdělěné do pater. V přízemí je také pár paland, ale jinak zase plynové topení a tekoucí voda. Záchody ve zvláštním domku.

Po příchodu a převlečení se rozproudí debata o způsobu členění věcí do pytlíků, protože Petr rozděluje prádlo do tří skupin a podle toho má také stanovené pytlíky: skupina 1. Prádlo čisté, ještě nenošené, po vyžehlení skupina 2. Prádlo trochu nošené, ale ještě moc nesmradlavé skupina 3. Prádlo obnošené, zapáchající, výbušné Míša ale preferuje systém dvojpytlíkový tj., čisté a špinavé. Tento systém Petr nemůže pochopit a diví se, jak mohla Mísa s tímto systémem dojít až sem relativně čistá.

Den 20., 3.1.2004 Sobota

Byť vstáváme v 6:30, tak díky náročnější snídani vyrážíme zase až v 8:30. Skoro poslední z chalupy.

Cesta skoro hned za chalupou začne stoupat. K tomu viditelnost na 10m a drobné mrholení značí náročný den. Podle předpovědi počasí má pršet ještě další dva dny.

Stoupáme serpentýnama až nad pás lesů. Přesně dle předpovědi cca za hodinu jsme u památníku a za další půl hodiny, tj. kolem desáté jsme za nejvyšším bodem naší cesty, v suché chajdě Mackinnon Pass Hut (26.7 km). Tam si dáme jablko a dojíždíme vločkovou kaši ze snídaně. Když vylezeme tak se k dešti přidal ještě silný vítr. Je nám blaze.

Jenže! Vítr rozehnal mraky a objevují se stále častěji díry v mracích, skrz které je možné spatřit vedlejší hřebeny pokryté závoji vodopádů. Cesta pozvolně klesá a my jsme nuceni poprvé překonat mostem řeku Arthur River. Za další hodinu mineme zavřenou chatu Crows Nest (29.2 km) a klesáme dál.

Řeka se nyní stejně jako my zařezává do buše. Jak probublává šutry tak vytváří krásné vodopády a laguny. Cesta je v těchto místech vedená po dřevěných lávkách a schodech. Na jednom z dřevěných odpočívadel potkáme zase drzého papouška Kea.

Kolem jedné odpoledne dorazíme ke komerční chajdě Quentin Hut (32.2 km), kde se nám toulají Japončíci. Od této chajdy je cca 4 km odbočka k jednomu z největších vodopádů v kraji, 509 m vysokému Sutherland Falls. Parádní na tom vodopádu je, že vytéká z plesa o průměru cca 2km. Méně parádní je, že to pleso není zespod vidět. Zato jsme parádně ohození vodou, jako kdybychom byli v hodinovém dešti.

Jo když se zmiňuji o dešti, tak ten úplně ustal a kapají jen stromy, mraky se také snaží trochu trhat, takže se dá říci. že je hezky. K cíli naší dnešní cesty, k Dumpling Hut (35.4 km), dorazíme po třetí. Najíme se a jdeme relaxovat.

Den 21., 4.1.2004 Neděle

Vstáváme neskutečně brzo v 6:00. Míša ještě o čtvrt hodiny dříve, aby uvařila kaši. Dnes má být obzvláště odporně, je hlášený déšť, který se má někdy změnit v extrémní déšť. Problém MT je, že když prší hodně, tak padají stromy a kameny. Tak doufáme, že zase tak pršet nebude.

Startujeme v 7:30, nasadíme drtivou rychlost, která se dle milníků pohybuje 20 minut na míli. U prvního přístřešku, který je na 25. míli, tj. 4 míle od chalupy jsme v 8:50.

Během cesty, která svým charakterem připomíná druhý den, potkáváme několik sesuvů půdy, docela drsné. Toto nebezpečí hrozí při vydatném dešti. Nám zatím prší vydatně ale ne silně.

Cesta k druhému přístřešku se mi zdá trochu nekonečná, máme s Katkou pocit že tu míli ke konci prodlužujou. Prší trochu více. Cesta přejde několik swing bridgů, všude vodopády a peřeje sílící Arthur River. Asi 200m vede neposečeným polem, takže mi voda nateče zeshora do goráčů a jen mohu smutně vzpomínat na návleky schované v Praze. V půl dvanácté jsme u druhého přístřešku, 30. míle, dáme sváču a za sílícího deště jdeme dál.

Sandfly point, konec tracku, dobydeme v 12:35. Kousajících much je tu dost a dost, naštěstí je tu uzavíratelný přístřešek. V místnosti se rozlívá puch usychajících zpocených triček a ponožek.

Před druhou nás vysvobodí převozník do Milford Soundu. Odtud nás autobus doveze zpět do Té Anau. Zpět před DOC centrem jsme v 17:15. Venku je teplo a slunečno. Vyhazujeme vlhké věci na trávník a sušíme. Po šesté vyrazíme již naším autem směr

Spíme v kempu ve městečku Tuatapere. Cena stala 10$.

Den 22., 5.1.2004 Pondělí

Budíček 7:30 mě zastihl v hlubokém spánku. Venku se honí prudký vítr a drobně mží, na západní straně oblohy je tmavý mrak, na který se začne promítat duha. Uvědomil jsem si, že jsem možná duhu po ránu nikdy neviděl. Ranní kaše z vloček mě neoslovila a vzpomínám na vysočinu z Delvity.

Nejdříve hledáme vyfoukané stromy tzv. ooo, ale nic nenajdeme, nebo spíš to co vidíme v dalekohledu nepovažujeme za to co máme vidět. Nalezli jsme ale Monkey Island, malý ostrůvek nedaleko pobřeží že schodištěm, vedoucím k vrcholu, ze kterého maorové sledovali velryby.

Pak frčíme hledat místo s názvem "Cosy Nook" (Útulný kout), což nikdo neví co je, cesta nás zavede k domkům, několika malým rybářským domům, ale pořád nevíme co hledáme. Katka se ptá místní usedlice a ta nám říká, že ty domky je to ono, dříve toho bylo více ale teď už zbylo jen asi 8 domků.

Pak přejíždíme do města Invercargill, kde nakoupíme a nabereme benzín.

Po nákupu razíme na další místo a to jsou zkmenělé stromy "Petrified Forest" na Curio Bay. Ještě jsme stihli něco z odlivu, takže bylo i něco vidět. Ale je to podobné jako trilobiti po Barandovem.

Díky přílivu vynecháváme Catedral Caves a míříme rovnou na Matai Falls. Zde se dělíme a zatímco jedni suší včera vyprané prádlo druzí se jdou kouknout na vodopády. Brzy přijdou a řeknou že to je malý smrdutý potok padající ze dvou metrové skály. Jdu se tam kouknout jenom já a dám jim za pravdu. Kdybychom zde neusušili prádlo tak to byla zbytečná zastávka.

Přejíždíme na Nugget point, zde je postavený od roku 1870 maják a je to nejjižnější místo naší cesty po Novém Zélandu. Kromě majáku a výhledu na širý Pacifik vonící dálkami, je zde kolonie tuleňů cachtajících se ve vlnách. Pak přejíždíme na Kaka point na zmrzlinu. Po vydatné studené nadílce se přesouváme k Dunedinu.

V Dunedinu se jdeme kouknout na nejstrmější ulici na světě "Baldwin street"

Pak přejíždíme k albatrosí farmě na poloostrově Peninsula, kde chceme někde kempovat. Dlouhou cestou po okraji poloostrova se dostáváme až k výzkumáku albatrosů. Je devět večer a už je zavřeno, takže si neskočíme ani na záchod.

Petra ale zaujal hlouček třiceti lidí stojících nížeji od parkoviště u zábradlí. Hleděli dolů k asi 50 m vzdálenému moři a tak se tam jdeme také kouknout. Všichni jsou ticho a opírají se o zábradlí oddělující louku od srázu k moři. K hladině moře je pak vlez cca uprostřed ohrazení. Od vlezu pak vede pěšina až k moři. Od pracovníka DOC se dozvíme že za chvíli připlují tučňáci, kteří zde mají hnízdo. Čekáme.

Šero zhoustlo a nad tmavými vlnami se vnášeli albatrosy a rackové. A pak najednou v jedné z nesčetných vln se objevilo osm hlaviček a moře vyplavilo první várku modrých tučňáků. Okamžitě přeběhli a schovali se pod břeh. Pak rychle vystoupali po pěšince až k vlezu u zábradlí a tam několik minut stoji, čistí si peří a rekognoskují terén. Fotit s bleskem se nesmí a protože nepatřím mezi vyvolené s infra kamerou, zkouším fotit tučňáky bez stativu na 20s expozici. Jsem zvědavý, co z toho vyleze.

Po několika minutách tučňáci přeběhnou, očividně v klidu, ani ne dva metry od nás po pěšince do svých nor ukrytých ve svahu za loukou. Z moře vystupují další a další skupinky tučňáků. Fakt super.

Spíme nedaleko pláže. a večer ještě probíráme neplánovaný zážitek z tučňáky.

Den 23., 6.1.2004 Úterý

Ráno jedeme do Royal Albatros Centra za ptáky. Vyfotím si místo výlovu tučňáků alespoň za světla. Vstup do haly centra je zadarmo, ale exkurze do kleci stojí 25$ a je až od půl dvanácté, proto si ostatní členové zaplatí alespoň video za 8$, já nejdu a píšu deník.

Přejíždíme do Larnach Castle, vstupné je 15$ na osobu. Je to docela pěkné. Zámek byl postaven na konci 19. století. Fakticky nás pustili všude, kde se dalo. Prohlídka je bez průvodce.

S Petrem vyrazíme na nádraží Taieri Gorge Railway, tato železnice jezdí dvakrát denně, my si kupujeme jednosměrný lístek Dunedin - Pukerangi za 37.50$. Zpáteční stojí něco kolem 60$. Holky jdou do čokoládoven v Dunedinu a v Pukerangi nás vyzvednou autem.

Železnice vede zlatokopeckou krajinou, kde se před padesáti lety nedalo dostat jinak než právě železnici. Fakt je to naprosto super. Viadukty jsou naprosto skvělý a investice za to určitě stojí.

V 16:30 jsme v konečně stanici. Vlak odjede a zrovna když začínáme vést řeči, jak budeme na tomto světem zapomenutém místě trávit noc tak dorazí naše dámy.

Jedeme po silnici 87 kde dříve bylo paralelní pokračování železnice, nyní jsou koleje vytrhané je zde cyklostezka. Cestou nám došel skoro benzín, začínáme být lehce nervózní, naštěstí ve vesnici Hyde má místní podnikatel u stodoly čerpačku, takže nám natankuje plnou nádrž.

Jedeme až na konec 87 a pak zkusíme zkratku přes hory. přes Danseys Pass do Duntroonu. Jak projíždíme silnicí, tak se konečně setkáme blížeji s ovcemi, protože se nám začnou plést před autem. Pak si všimneme asi 200 m řady jiných ovcí, které procházejí traversem jeden z nedalekých kopců.

Cestou skoro vjedeme do baráku a pak se ukáže že je to vesnice, na konci je zase značka 100 km/h, což je na tomto terénu hezký žert. Po zpevněné cestě se za hodinu dostaneme do mlhy a do sedla. Za celou dobu jsme nepotkali ani jediné auto. To je zase zkratka... No a před nám se objevili bejci, naštěstí uhnuli. Potkáváme auto, naštěstí mimo serpentiny.

Když projedeme Dutroonem, zastavujeme na další atrakci z nekonečné škály Lonley Planet. Průvodce se opět překonal, má zde být jeskyně maorské kresby tisíce let staré "Takyroa". Nalézáme oplocenou pískovcovou stěnu s malbami. Ty hezčí byly přesunuty do muzea. Po 10 minutách pokračujeme dál..

Pokračujeme po 8 a míjíme dvě přehrady. Pozvolna se šeří a v dálce se pod rozpadající oblačností začíná objevovat hřeben Mt. Cooku. Odbočujeme a kolem desáté večerní vjíždíme do kempu pod Mt.Cookem u jezera Lake Pukaki v obci Glentanner. V office již nikdo není a tak jdeme rovnou stavět. Doprovází nás naprosto kýčovitý měsíc svítící nad tmavými hřebeny hor a odrážející se v přilehlém jezeru. Ach. Ach. To je krása.

Den 24., 7.1.2004 Středa

Vstáváme zase moc brzy, takže jsem trochu nevrlý, u info centra platíme standardních 10$ a přejíždíme do Mt. Cook village. Chceme jít na Muller Hut, tam přespat a zítra se vrátit. Noc stojí 22$, tak si ji kupujeme.

Ještě se snažíme najít vypalovačku, ale nikde nic. Katka tedy něco promázne. Vyrazíme něco před půl desátou. Ještě než vyjdeme na track, tak koukneme na jeden look out. Je zde pohled na Mt.Cook. Z bližšího svahu se za zvuku hromu ulamují kusy ledu, z této vzdálenosti to vypadá moc pěkně.

Vyrazíme na cestu, okamžitě stoupá strmými serpentinami, často jsou zde schody. Za hodinu jsme u ples Sealy Tarns, kde dáme první zastávku, urazili jsme asi 400 výškových metrů. Zde dáváme delší pauzu a kocháme se pohledem dolů. Z výšky daleko lépe vyniká planina s jezerem cca 800 m nad mořem, ze které se zčista jasna zdvíhají dvou a třítisícové štíty a mohutný 3754 masiv Mt. Cooku (Aoraki). Počasí je tak fantastické, jaké si na horách nepamatuji. Totální modrá obloha, příjemná teplota kolem 20 C a jemňoučký vánek. Fakt je super. No taky se to má do večera zkazit.

Takhle jsem si hory už dlouho neužíval. Kolem druhé odpoledne jsme na Muller Hut (1800 m), jedna se o čtvrtý pokus o postavení chajdy v tomto místě. Super moderní chajda je z roku 2003, tj. ani ne rok stará. Vybavením připomíná chalupy z Milford tracku, ale palandy jsou společně.

Dáme chladit pivo do sněhu, který je všude kolem a odpočíváme v rámci vydatné svačiny-oběda. Pak se necháme vyfotit na sněhu a razíme na nejbližší vrchol Mt. Olivier (1933 m).

Po půl hodině jsme na vrcholu, fakt je krásně. Po návratu potkáme dva bráchy z Čech, jeden tu již dělá skoro osm měsíců, druhý za ním před dvěma dny přijel. Pak ještě dorazí jeden borec, který si vyšel na výlet. Míša ho již v dálce rozpoznala podle kalhot z HUDY sporu,které má hodně Čechů. Chlapec jeden se chystá na Mt. Cook a čeká jestli najde partnera, dělá v HUDY sportu na Perštýně, teď si vzal 3 měsíce volna. V chalupě nespí, takže kolem půl šesté vyrazí dolů.

Večer ještě podá chatař hlášení o počtu dorazivších.

Začínají se honit mraky. Usínám kole půl deváté

Den 25., 8.1.2004 Čtvrtek

Konečně jsem se pořádně vyspal. Jeden spolu nocležník dostal v noci sice astmatický záchvat, ale jinak noc proběhla v pohodě. Ráno, když jsem se vzbudil, tak v chalupě už skoro nikdo není.

Ráno mrholí až prší. Protože ale skrze mraky prosvítá slunce, vytváří se nádherný plný oblouk duhy.

Nasnídáme se a za deště opouštíme v 9:15 chatu. Prší a prší, za 2 hodinu jsme dole u auta.

Popojedeme k Lake Tekapo, kde zkoukneme starý kostelík se spoustou Japonců a dáme oběd.

Přejíždíme do obce Pleasant Point, kde je kraťoučká železnice mezi stanicemi vzdálenými asi 1 km. Projíždí drezína vypadající jako autobus. U stanice je H0 kolejiště ve tvaru O. Paní v gift shopu hádá odkud jsme - Holansko, Německo, Řecko, nakonec Katka napoví že jsme byli jedna země a teď jsme dvě. Czechoslovakia oznámí paní sebejistě. Lístek si nekoupíme, jen si to vyfotíme a dáme si zmrzlinu.

Pak už ujíždíme ke Christchurchi. Ubytujeme se asi 3km od centra v kiwi kempu Amber. Cena zde narůstá na 12$ za osobu. Večer pak se jdeme projít. Koupíme si napůl místní atrakci a to tramvaj. Asi jedinou na Zélandu za 12.5$. První jedeme my s Katkou. Tramvaj má 9 zastávek a je to opravdu starožitnost. My vystupujeme na pěší zóně New Regent Street. Je to nádherná ulička plná jedno malých obchůdků a barů. Za rohem je pak Cyber Café, kde necháme vypálit naše fotky z digiťáku. Zatímco se vypalují, tak si dáme u jedné kavárny kafe a decku vína. Při živé muzice linoucí se z baru pozorujeme projíždějící tramvaj, skupinu žen na dámské jízdě a v patře kouřící Číňany v županu.

Po setkání s Petrem a Míšou jdeme na místní autobus, protože cesta do kempu je trochu delší. Jak jdeme večerním městem, potkáváme spoustu Číňanů. Petr říká že to je tím, že sem dorazili za dob zlaté horečky a zůstali zde.

Usínáme za silných poryvů větru.

Den 26., 9.1.2004 Pátek

Noc byla rušná, usnul jsem až kolem druhé a to jen za přispění špuntů do uši.

Auto necháváme v kempu a jdeme se projít do města. Město kromě starobylé tramvaje ukrývá také park s různými zahradami, kterými protéká říčka, na níž se honí Benáčtí goldoliéři s kajaky. Město má své kouzlo a jsme tu až do odpoledne. Ke konci potkáme další místní atrakcí. Kouzelníka.

Kouzelník nekouzli, ale má aktuální politické připomínky nebo kecy o feminismu jako v našem případě.

Kolem čtvrté jdeme s Katkou dokoupit základní potraviny, vyzvedneme Šebelovi a ujíždíme k severu.

Vracíme se zpět na západní pobřeží, protože jako poslední atrakci chceme navštívit opuštěný zlatý důl, který je součástí nepříliš známého Kirwans trecku.

Jedeme silnicí číslo 7 do Reeftonu. Sranda je, že dle sdělení pracovnice DOC má být silnice z důvodů deště zavřená. Petr ještě ověřoval tuto informaci a prý je už otevřena, jenom jedna část vede jedním pruhem. Protože se nejedná o žádnou Šebelovic polníčkovou zkratku přes hřeben, ale o solidní silnici SH 7, jsem zvědavý co se tam mohlo stát.

Když se silnice přiblíží k horám, začne vést podél řeky, podle stavu rozbouřené hnědé hladiny, zaplňující skoro celé řečiště, usuzujeme, že asi na západě opravdu pršelo.

Je to krásný kontrast k vyschlým korytům řek, které jsme viděli ještě ráno u Christchurche. Katka v rámci tématu zmiňuje ranní rozhovor z některým z místňáků, který proběhl v kempové kuchyni při tvorbě toastů. Místňák říkal, že na západě prší skoro pořád, ale že na východní pobřeží se to málo kdy přes hřebeny hor dostane.

Těsně za sedlem potkáme silničáře, kteří zadělávají díru v silnici. Podle stavu okolí usuzujeme, že problém nezpůsobila řeka, ale potok, který do ní vtéká a který se nevešel do trubky pod silnicí a tak si trubku drobet rozšířil.

Podle bojové porady, dojedeme do Reeftonu, si tam schováme v kempu velké batohy, pak autem přejedeme k začátku tracku, který je asi 30 km severně od Reeftonu. Zde přespíme, ráno brzo vyrazíme na track. Důl je vzdálen podle informací z DOCu asi 6 hodin chůze od Caplestonu, kde je start, takže i s cestou zpět nás čeká 12 hodinový pochod. Uklidňujícím faktem je, že následující noc strávíme v kempu v Reeftronu a nemusíme se pak honit. Tak, jak bylo ujednáno, tak jsme provedli.

Problém jen nastal, když jsme na konci polní cesty k začátku tračku nalezli zavřenou bránu. Tak jsme se vrátili zpět do vesnice, ověřili směr a na po druhé bránu otevřeli a hle ... za ní DOC tabule s popisem tracku.

Palouk je totálně nasycen třídenním deštěm, takže noc je trochu vlhká.

Den 27., 10.1.2004 Sobota

Vstáváme v 6:00 nadržení na zlatý důl, teda hlavě Petr. Cesta vedené stále pozvolna vzhůru. Hned na začátku je úchvatný swing bridge, asi nejméně stabilní, co jsem zažil.

Pak už jen stoupáme uzavření lesem pořád a pořád. V poledne jsme na rozcestí k Kirwans Hut, zde jsme měli být dle cedule za 6 hodin. Byť jsem šel pomalu, zvládli jsme to docela rychle.

Lom jsme našli asi za deset minut po rozcestníku na právě straně. Byl uzavřen na začátku 20. století a příroda dokonale pohltila bývalou lanovku na zlatonosnou rudu. Přes údolí je ještě vidět vozík naplněný rudou a kabely lanovky.

Petr jde prozkoumat spodní část lanovky a v rámci toho ztratí čelovku a málem spadne do štoly. Živí a ve čtyřech, ale nakonec až ve dvě vyrazíme zpět. Cesta zpět byť z kopce trvala naším unaveným nohám také skoro 4 hodiny. Nakonec ale v šest vyjíždíme směr kemp v Reetmontu.

Paní kempová nám vydá naše batohy. Kemp stojí nečekaně jen 7$ ale je s plným komfortem. Vrazíme šampáňo do lednice a jdeme se mýt a vařit. Guláš do nás zmizel, šampáňo bylo hnusný a tak všechno zachraňuje dovezená becherovka.

Den 28., 11.1.2004 Neděle

Petr ráno u snídaně najde konečně Zélanďany, kteří znají seriál Děti z kouřové hory. Originálně se to jmenuje Pod horou a scénář napsal jejich soused. Krásná náhoda.

Jdeme na procházku Reeftonem. Vypadá jako staré westernové městečko. Asi typické zlatokopecké. Reefton opouštíme kolem poledního.

Jedeme směr Picton, kde nás čeká v šest trajekt. Děláme zastávku na oběd u jezera Rotoiti, zasazeného do již standardně pěkných hřebenů hor.

V Pictonu si dáme zmrzlinu a jedeme na trajekt. Jedeme tím druhým a rychlejším typem trajektu Linx. Cesta by měla trvat pouze dvě a čtvrt hodiny. Do trajektu tohoto typu se vejdou jen nízká auta. Parkovací prostor, připomíná čtyřpodlažní garáže s hodně nízkým stropem.

Jdeme si na palubu udělat poslední fotku jižních fjordů. Zapadající slunce dokresluje atmosféru a za hukotu proudového motoru se nám jižní ostrov pomalu ztrácí za obzorem.

Z trajektu vyjíždíme do setmělého Welligtonu lehounce před desátou. Trajekt měl zpoždění a ještě se výjezd aut zpomalil díky jednomu zmatenci, který nemohl najít auto. Několikrát proběhl i kolem nás.

Vyrážíme směr Napier po SH 2. Spací plochu nalézáme na odpočívadle silnice před městem Featherston. Dost hustě tu fouká tak to stanem pěkně škube.

Den 29., 12.1.2004 Pondělí

A jedeme dál, ceny benzínu jsou tu stále dost vysoké, ale mají tendenci k severu klesat, tak čekáme až dorazíme do správné cenové zeměpisné šířky.

Protože benzín neklesal, nabíráme u již tradičně nejlevnější společnosti Shell plnou nádrž. Do Napieru dorazíme po poledni. V info centru zakoupíme za drahý peníz průvodce po Art Decu, čímž se toto město pyšní. Neb bylo celé znovu postaveno po silném zemětřesení a následném požáru v roce 1931.

Před kulturním okruhem, se jdeme podívat do Národního Akvária. Vstupné je 12$ na osobu. Expozice obsahuje tři patra akvárií s různými mokrými živočichy. Fakt super jsou mořští koníci, ty jsem živé ještě neviděl. Celá prohlídka pak finišuje skleněným tunelem, ve kterém se projedete pohyblivým chodníkem. Nad hlavou vám proplouvají dravé příšerky jako žraloci a rejnoci. V 8:00 a v 14:00 dochází ke krmení těchto rybiček.

Do akvárka vstoupí polotlustý potápěč, předvede pár kouzel s bublinami, postraší přítomné děti a pak začne krmit. Zvlášť nechutné bylo, když si kus ryby v tlamě přítomný rejnok opřel o strop tunelu a začal nám přežvykovat nad hlavami kus rybky. Byl jsem tak otřesen, že jsem to zapomněl natočit. Akvárium je fakt super.

Natěšení z akvária jsme vtrhli do ulic art-dekoveho Napieru. První kroky vedly do místního ne art-dekoveho supermarketu, kde jsme koupili sváču a pak jsme procházeli malebné uličky už jen art deko. Katka vše fotila jako dokumentaci pro kolegy z její stavební firmy. Já jsem se jen kochal a schovával před pražícím sluncem.

Nakonec jsme navštívili ještě art-dekový, fakt nekecám, Mc Donald a dali si zmrzku. Přejíždíme potom do Bay View, kde je kemp přímo u pláže.

Den 30., 13.1.2004 Úterý - toto nebyl šťastný den :o(

Vstáváme v 8:00 a kolem desáté vyrazíme po geysire road směr Taupo. Sinice se z větší části opravuje, takže občas se jízda zpomalí. Taky je tu dost hustá frekvence tiráků. Ze severu převážejí hlavně dřevo.

Před polednem jsme v Taupo a hned pokračujeme dál po pětce na Orakei-korako, což jsou terasovité rozložené termální jezírka docel hezky. Hned na začátku je gejzír, který má mít v maximu kolem 8m, u nás dosáhl tak 50 cm, ale snažil se, byl asi utahaný z minula. Pak je tam pěkná jeskyně s jezírkem splněných přání. Vstupné je vysoké 21$.

Přejíždíme zpět do Taupo. Při návratu zjistíme, že daleko rychlejší přístup do Orakei-korako z Taupa je po SH1, tak se po ní alespoň vracíme.

V Taupu nakoupíme oběd a dáváme si za větru na odpočívadle z výhledem na jezero polévku. Přitom pozorujeme jednu z atrakcí. Asi 100 m od nás je golgove odpaliště. Green je na pontonu na jezeru vzdáleném asi 100 m od břehu. Kdo se trefí na jednu ránu do jamky dostane 5000$. Vzhledem k silnému větru tu ale moc zájemců není.

Pak hledáme termální koupaliště. Nejdříve ho přejedeme a tak se koukneme na Huka Falls. Což je asi 200 m úžina na řece Waikaro, kde jsou slušné peřejky a na konci pak tak 5m skok. Taková kajakářská výzva.

Pak na podruhé najdeme Spa Road a po asi kilometru odbočujeme doleva na Spa Park a jedeme až na konec ulice, kde je parkoviště. Z parkoviště je už vidět pěšinka k "public atrakci". Do řeky se tu vlévá jeden z horkých potoků, takže se člověk může šoupat a vybírat si nejlepší teplotu.

Při cestě zpět najdeme naše auto vybrané. Vedle stojící kiwáci nám říkají, že už volali policajti. Z věcí v autě zloději vybrali tři velké batohy - Míšin, Katčin a Petrův a malé batohy Katky a Míši. Můj velký zelený nevzali. Volně povalující se věci jako stan a spacáky a goráče nechali ležet. Petr měl trochu taky štěstí, protože měl baťoh otevřený a něco z něj při loupeži vypadalo. Za deset minut přijede policista, který nám ohledá auto. Pak absolvujeme policejní proceduru.

Policista je zpočátku aktivní, odebere otisky prstů. Pak jsme sepsali ukradené věci. Potom co jsme předali seznam si policista dál hodinu a půl na sepsání věcí. Zatím jsme vyluxovali auto. Na večer je polda už dost nevrlý a nechce nám dát razítko.

Přejíždíme do kempu do Acacia Bay, kemp je za 12$ a potkáme zde první placenou sprchu, naštěstí nám ukradli sprchový gel. Tak na ně prdím.

Den 31., 14.1.2004 Středa

Ráno zkoušíme oblézt okolí místa činu a hledat batohy. Nic nenajdeme. Rozhodneme se přejet do Auclandu k půjčovně a tam řešit rozbité sklo.

V Auclandu si potvrdíme, že na nový rok fakticky zdražili benzín a to o 10 na litr.

Odevzdáváme auto s tachometrem 5250 km

Přebíráme Toyotu, nakoupíme kalhotky a z pístní "Není nutno" linoucí se s kazeťáku jedeme zpět na jih.

Spíme na odpočívadle na silnici 32 u města Whakamaru. Je zde vodní elektrárna a hrozný bordel. Podle mého potom, co to odpočívadlo udělali, tak tady proběhlo dost hlučných party a barbecue, ale nikdo nic neuklidil, takže se jim to tu hromadí.

Den 32., 15.1.2004 Čtvrtek

Spíme s Katkou v autě. Vstávám ráno v šest a kontrolují počasí, je-li zralé k uskutečnění nesmělého plánu dobýt Mt. Tongario. Večer a v noci pršelo, takže to vypadalo bídně již včera, dnes je zataženo též, ale mraky vypadají, že pršet nebude.

Vyjíždíme tedy směr národní park Tongario alias filmový Mordor. Na podruhé se trefíme na cestu Mongatepopo rd. a po sedmi kilometrech po šotolině dojíždíme na start známého traku Tongario crossing, který jsme chtěli udělat i my, ale nějak nám to nevyšlo.

Ve výšce tak kolem 1500 m se hustě toulají mraky, takže filmové kulisy Pána prstenů jsou nám trochu zahalený. Vyrážíme vpřed a doufáme že se mraky rozeženou. Cestu zvládáme hodně rychle a během hodiny a půl jsme na South Crateru, zde potkáváme Kanaďany, kteří nám říkají, že nahoře dost fouká a je taky jako zde díky mrakům hovno vidět. Díky odcizení zavazadel nemají holky pořádně co na sebe tak to zabalíme už tady. Dáme si zde alespoň oběd. Během oběda se mraky trochu rozfoukají a odhalí nám alespoň trochu výhled. Ale je to jen chvilka na pár fotek.

Jak sedím tak mě napadne vzít šutr s tím, že budu mít památku na zemi Mordor. Toho se ostatní taky chytnou a během pár minut máme pár nových kilogramů dárků.

Pak přejíždíme do Rotorui. Míša s Petrem ještě navštíví horké lázně Plynesian Spa. Mně se moc nechce, tak hlídám s Katkou stany a batohy.

Spíme v Termal Holiday Parku za 11$ a máme zde k dispozici bazén a tři termální vany. Ale nejsou nic moc.

Ještě musím dát jednu informaci do deníku. Večer, když jsem šel z prádelny, tak jsem potkal Posuma, čučeli jsem na sebe asi minutu a pak když zjistil, že ho nechci zabít tak utekl.

Den 33., 16.1.2004 Pátek

Ráno vstáváme lehce nenásilně. Katka by chtěla vidět místní orchideji farmu, tak hned po tom co si v místním info búru schováme zavazadla a zarezervujeme si ubytování blízko Auclandu (V Aclandu žádný levný hotel volný nebyl, protože zde má koncert Metalica a je plno), hledáme Orchid Garden,

Zahradu jsme našli ale je skoro celá zavřená. Tak si pokecáme jen s dvěmi kanáry v málem skleníku. Pak přejíždíme do nejznámější termální rezervace a maorského kulturního střediska Whakarewa.

Tato atrakce má hlídané parkoviště. Stojí 19.95$ a je složená z prohlídky maorske kultury, z půlhodinového maorského představení a procházkou mezi největšími gejzíry v oblasti. Je to asi to nejlepší, co jsem kolem gejzíru a jiných bublátek zde viděl.

Vracíme se do info cetra do Rotorui pro batohy, využiji toho a hupnu na záchod a hle mají tu bezplatně sprchy. To je dobře.

Před třetí vyjíždíme z Rotoruy hledat Hobitín. Ve městě Matamata je info, kde se bookuje návštěva Hobitína. Ty KURVY za to chtějí 50$, tak to ať jdou do prdele. www.hobbitontours.com

Správně naštvaní přejíždíme do objednaného hotelu ve městě Waiuru. Má to být 45 minut od Aucklandu. Když sjíždíme z dálnice tak zjistíme že to je ještě 30 km po asfaltce. Je to prdel světa, ale "Kentish Hotel" je pěkný. Je z roku 1872, a vypadá stejně jako celé město - jako z westernu. Dole je hlučná putyka a nahoře pokoje s únikovým balkonem kvůli požáru. Obě dvojice mají vlastní pokoj. Cena za jednu noc je 25$ na osobu.

Jdeme se do města najíst, potom co však projdeme hlavní ulici tam a zpátky a nenajdeme žádnou restauraci, se rozhodneme koupit si čínu v nedalekém china bufetu a sníst si to na balkónku v hotelu.

Jídlo je typu "kup si mističku a vem si, co se do ní vejde" a nám se do toho vejde hodně. Největší miska stojí 8.90$. K jídlu si v barové hospodě koupíme pivo za 3.50$ a jdeme večeřet.

Dole v putyce zatím začalo carusso show a různí místňáci se baví zpěvem. Při této kvalitní produkci si užíváme poslední večer na Novém Zélandu. Po večeři se jdeme kouknout dolů na zpěváky. Docela drsný typy a to i ženské, všem je tak kolem 40 a výše a jsou hodně tlustý. Tak jdu spát.

V posteli je music slyšet taky dost drsně a tak se bojím, že se pořádně nevyspím, ale tento pocit mám jen chvilku než usnu.

Den 34., 17.1.2004 Sobota

Vstávám v šest ráno, dám si sprchu a pak dobaluji co zbylo. Fakticky se celý majetek Katky a mě vešel do mé zůstavší Gemmy 75 l.

Když přijedeme do půjčovny, tak nám Frank sdělí, že budeme doplácet ještě 100$ za rozbité okno od krádeže. Vytasíme tedy kreditky a zaplatíme.

Na letišti musíme zaplatit odletovou taxu 25$, mysleli jsme že to je jen 20$ takže ten zbytek doplatíme zase kartou.

Se zpožděním se kolem 11 hodiny loučíme se zemí "Dlouhého bílého oblaku", zemí, kde živelně zabíjejí Posumy, zemí, kde lezou večer z moře tučňáci, zemí překrásných hor, zemí vykradačů aut, zemí Pána Prstenů, zemí tak vzdálenou, že se sem už asi nikdy v životě nepodívám.

Fotogalerii nalezente zde