Turistika v roce 2020

Veškeré postavy, krajina jsou smyšlené. Údolím Svratky jsem nikdy nešel a neznám žádného Luďka ani Vláďu.

Kdyby někomu něco připomínali, je to ovšem náhoda jen částečně, neboť jsem na několika vandrech byl a tam jsem se i inspiroval. Postavy ale nemají svůj základ v nikom z mého okolí, ale jsou jen jakýmisi slepenci vlastností z kousků lidí, které znám.

Koncem října mi nečekaně zavolal Luděk.
"Příští tejden jdeme na vandr" povídá "jdeš taky?"
"Moment. Kdo je to my?"
"No, já, ty, pak Karel řikal, že možná, určitě Vladimír, a Radka s Pavlou ještě nevědí. A pak koho seženeš."
"A kam a kdy?"
"No, někam na Vrchovinu. Myslím, že by se dalo dojít z Hlinska na Devět skal, tam někde přespat a pak jít na vlak třeba do Boskovic. Údolím Svratky. To by sme prošli celou Vrchovinu."
"Jak je to daleko?" Věděl jsem proč se ptám.
"Mm, asi pětačtyřicet kiláků." To znamená asi šedesát vzdušnou čarou.
"Jak to chceš stihnout?"
"No, když vyrazíme ve čtvrtek odopoledne..." začal
"Počkej, počkej" zarazil jsem ho "pokud to nevíš, tak já pět dní v tejdnu pracuju!"
"No tak si vezmeš dovolenou."
"Co sebou, kdybych se rozhod, že jedu?"
"Normálně."
"To je co?"
"Výbavu na přežití na tři dny, ve kterých nemusíme nikoho potkat, i když bych se moc divil. Jedno jídlo denně pořídíme v ňáký hospodě. Hele, já ti pošlu na to program. Jinak kdyžtak příští čtvrtek ve čtyři odpoledne v metru na Hlaváku."
"Čau."
"Čau."

Následující týden se udělalo pěkně, babí léto zářilo, takže když mi kurýrní služba doručla disk s programem BATOH verze 4.2, dal jsem se do přípravy na cestu. Spustil jsem program. Délka cesty? zeptal se počítač nejdříve. 60 km napsal jsem. Načež program havaroval. Spustil jsem ho znova.
Délka cesty?
65 odpověděl jsem. Ať je rezerva.
Chyba 27: hodnota mimo limit. Nápověda F1, Znovu F2, Konec Q.
V nápovědě stálo, že se vše udává v metrech. Učinil jsem tak.
Objem batohu?
8
Zase chyba 27, chce to v kubících. A tak to šlo dál. Musel jsem z mapy zjistit zeměpisnou šířku a délku Hlinska, Devíti skal i Boskovic. Musel jsem si vycucat z prstu izolační koeficient spacáku i většiny oblečení, stejně jako pravděpodobné teploty okolí. Chyb bylo jak máku. Nakonec mě softvér překvapil konstatováním, že se to do chlebníku po bratrovi nevejde. Nalhal jsem mu, že má místo osmi litrů dvanáct, s tím, že zbytek dám do kapsy. Pak už byl spokojen a vyplivl seznam věcí:
Oblečení: slipy 2x, ponožky 3x, kalhoty, vysoká obuv, podkolenky, spodky, tričko, pás, kalhoty, svetr slabý, svetr silný, bunda, čepice, sluneční brýle.
Jídlo + pití: tři konzervy v průměné výživné hodnotě 2500 kJ, bochník chleba, dvoulitrová PET láhev čaje nebo šťávy, ořechy 100g, čokoláda 150g, salám 300g, paštika 100g, čaj 6x...
Výstroj: termofólie, spací pytel, ohřívací sáček 4x, vařič + palivo na 70 minut provozu, baterka
Hygiena: ručník, dentální nit, hřeben
Peníze:cca 400 ECU.
Obrázek na dokonalé poskládání věcí do zavazadla.

Všechno jsem to dal dohromady za středeční odpoledne. Pod bratrovo žebradlo jsem připnul igelitku s hadrama, takže do kapes jsem mohl strčit ruce.

V celé Praze existují jen tři zastávky metra, které nemají perón uprostřed: Vyšehrad, Podolské dvorce a Hlavní nádraží. Samozřejmě jsem čekal na druhé straně než Luděk. V pauze mezi vlaky jsem na něj zakřičel a on ukázal ať jdu k němu. Než jsem prokličkoval halou, byl tam i Vláďa.
"Tak holky nejedou." sděloval Vláďa Luďkovi, když jsem k nim přicházel.
"Karel taky nechtěl, před hodinou jsem mu volal." Byli jsme jen tři. Rychlík nás za padesát minut dopravil do Pardubic, ale nebylo to nic platné, protože přípoj do Hlinska na nás nečekal. Luďek kroutil nevěřícně hlavou, vyndal z kapsy salátový jízdní řád, chvíli v něm listoval a pak se vrhl na nejbližší modrou uniformu, která stála na konci perónu.
"Tak prej ten vlak zrušili." oznámil nám, když se vrátil. "Prej jel jeden před hodinou."
"A kdy jede další?"
"Za hodinu a půl."

Dali jsme rozchod. Já šel do místního nonstop kina. Dávali dysneovky pro děti. Pod odjezdní tabulí na mě čekal pouze Vláďa.
"Kde je Luďek?" zeptal jsem se ho. Říkal, že si prohlíželi město a on zjistil, že se dá jet místní dopravou do Chrudimi, tam prej přistoupí.
"To ho ale bude stát víc peněz."
"Jen o málo, ten kus na dráze odhlásí, to mu uznají." Motoráček měl deset minut zpoždění.
"Já mám už teď nějak málo peněz. Ten program, BATOH, to spočítal nějak divně. Celej je podezřelej."
"Je, ale hlavně to neříkej před Luďou."
"Proč?"
"Protože je jeden z autorů." Vláček o dvou vagónech jel oklikou přes Rosice nad Labem. V Chrudimi se objevil Luďek.
"Zkoušel jsem stopovat, ale neberou, svině." řekl na uvítanou.
"Kde máš věci?" Podíval se opovržlivě na můj chlebník s igelitkou.
"Na co?" A ukázal na svoje kalhoty, které měly na každém stehně i lýtku kapsu. Všechny kapsy byly plné, takže Luďek působil svalnatým dojmem.
"Omnia mea..." začal
"...meccum porto." dokončli jsem za něj. "Tos taky vymyslel sám?"

V Hlinsku jsme vystoupili a vydali se po modré značce ven z města. Když jsme šli asi půlhodinky mezi poli, slunce zapadlo a začla být zima. Usoudili jsme, že bysme měli něco najít na přenocování.
"Támhle v tom lesíku." ukázal Vláďa. Onen lesík byl na obzoru a než jsme k němu došli, byla skoro tma. Mezi borovicemi jsme našli místo, které se zdálo dost ukryté, aby nás nikdo nerušil. Vyndali jsme termofólie, abysme z nich sestavili stan. Ukázalo se, že Vláďa má jiný typ spojovacího švu. Spojit tenkou fólii jehlou z KPZetky se nám nechtělo, určitě by se trhala víc a víc. Nakonec jsme zalehli každý omotaný svojí fólií jako mumie. V houstnoucím šeru se nic jiného dělat ani nedalo.

Probudil jsem se a byla tma vymotal jsem svojí levou ruku ze spacáku a přidržel ji před očima. Matně jsem viděl obrys ciferníku. A to mi Vietnamec, který je prodával, tvrdil, že jsou vodotěsné a ručičky jim ve tmě svítí. Ležel jsem ve tmě a dumal, jestli se pokusit usnout, nebo vylézt ze spacáku a odskočit si k nejbližšímu stromu. Druhá varianta skýtala nepříjemnou možnost, že se po tmě nedokážu poskládat do všech izolačníc vrstev, takže jsem prozatím odolal.

Podruhé jsem se probudil za svítání. Od pusy mi šla pára a klepal jsem se zimou. Vytáhl jsem ruce z vlažného spacáku a na fólii zapraskala jinovatka. Táhlo na mě od země a vyčůrání se nedalo dál odkládat. Po výkonu jsem se chtěl zamuchlat do svého útulku, ale znamenalo to odstrčit Luďka, který se zatím skulil na moje místo.

Už jsem byl opět v polospánku, když se ozvalo zaskřehotání.
"Co to je?" trhul sebou Vláďa.
"...asi jelen" zamumlal jsem automaticky.
"Cožé? Není v říji? To by moh bejt agresivní." Už jsem byl zase při vědomí. "V říji jsou v říjnu." povídám.
"A taky začátkem listopadu."
"V září a říjnu." opravil ho probudivší se Luďek. "A krom toho to byl bažant, vy ptáci."

Udělali jsme na mojem vařiči čaj a dali jsme si k němu chleba a sušenky. Pak jsme spakovali a vydali se dál. Slunce ještě vyšlo, ale brzo se schovalo za mraky. I krajina se měnila. Okolo přibyly kopce a z polí se staly lesy. Většinou smrkové, sem tam opadané duby.

Na jednom hřbetu Luděk vyndal mapu (vojenskou speciálku) a prohlásil, že jsme v Krjecarském lese, a že je to hranice hlavního evropského rozvodí, takže opouštíme povodí Labe a úmoří Baltu a vstupujeme do povodí Dunaje a úmoří Černého moře.
"Podle mě je to tady pořád stejný." namítl jsem
"Ale ten pocit, rozumíš, že vstupuješ z jednoho území na nějaký úplně jiný, odkud ta voda teče úplně jinam. Že kapce deště tady stačí, aby se sekla vo metr, a skončí v jiným oceáně, než kdyby se nesekla."
"Pozoruhodnost, která není vidět, to u mě není pozoruhodnost."
"Jakto že ne, dyť to v tom slově máš pozoru-hodnost. Musíš dávat pozor, abys toho byl hoden!"
"To je něco jako výprava do Těžiště Čech," vložil se do hovoru Vláďa.
"Minulý jaro jsem to odnesl chřipkou a přišel o utopený boty. Ten vymyšlenej bod totiž leží v tý nový přehradě na Sázavě."
"To dělal taky tady Luděk?" zeptal jsem se se zájmem.
"Ne, ale zní to zajímavě, škoda že jsem tam nebyl."
"Vymyslel to Halda, toho neznáš, sehnal Ďžípíesku a trval na tom, že mu čísla na displeji musejí souhlasit s tím co vytyčil. To se ta přehrada zrovna poprve napouštěla. Tvrdil, že až bude krajina zatopená, tak že tam nebude moct nikdo jít. Takže jsme šlapali dvanáct kilometrů prvním pásmem hygienické ochrany, a když jsme se octli uprostřed, začala voda stoupat. Nakonec jsme se brodili už po pás."
"To je zvrhlost," podotkl Luděk, "brát si na vandr GPS. To se úplně ztrácí romantika."
"A s termofólií a spacákem ne?" oponoval jsem.
"Trochu. Ale bez toho bys v listopadu nepřežil."
"Slyšeli jste o Akci 10?"
"Ne."
"Co to je?"
"Vandr, kdy si každý smí vzít jen deset předmětů. To znamená, že například boty musí být bez tkaniček, to by byly dvě položky nanic."
"A jídlo v co největších dávkách?"
"No jasně, bochník chleba, velká samootvírací konzerva."

Během dalších pěti kilometrů jsme sestavili seznam, co by jsme si vzali sebou. V červenci, samozřejmě. Bylo to: boty, slipy, kombinézu, spacák, bochník chleba, konzervu 560 g, finanční kartu (na cestu), třílitrovku od Coca-coly a její špunt, plnou libovolného nápoje.

Se soumrakem jsme stanuli u zbytků skal na odlesněném vrcholu Žákovy hory. Obloha se stala těžkou a temnou, takový ten brzký soumrak, ze kterého padne na člověka deprese i ve svítícím městě v teplém bytě.
"Musíme najít něco na spaní." mínil Luděk "Vím o jedný jeskyňce tady kousek. Chtělo by to jí najít, než bude úplná tma." Vedl nás pak šíleným tempem podle busoly z roku 1964, přičemž líčil, jak mu dotyčný přístroj věnoval jeho otec k patnáctým narozeninám, tak jako ho i on dostal od Luďkova dědečka. A jak by ji dostal jeho nejstarší syn, kdyby Luděk neměl dvě holky.

Neposlouchal jsem jeho problémy se zachováním tradice, protože jsem měl hlad. Nevím jak dlouho jsme šli, ale ve tři čtvrtě na sedm jsme s Vláďou vyhlásili stávku.
"Takhle dál nemůžeme."
"Ve tmě tu jeskyni nenajdu."
"Tma už dávno je, blázne."
"A to chcete spát tady? Na svahu?"
"Já chci jíst!"
"Já taky!"
"Tak dobře, navečeříme se na prvním rovným místě, na který narazíme." Bohužel, první rovné místo bylo pro jídlo nevhodné. Náhle svah končil a mezi posledními stromy se otevřela plocha rybníka.
"To je vono!" radoval se Luděk "Tady to je! Támhle na druhý straně." Ukázal do tmy na druhém břehu.

Vidina příbytku, primitivního, ale přece nějakého, ve mě uvolnila další rezervy. Najednou jsem se cítil fajn a vnímal jsem ticho lesa a hebkost mlhy nad hladinou. Byl jsem rád, že se teď nedívám v Praze na televizní noviny.
"Tak, tady je to." Vytáhl jsem sirky a vařič. Když se ozvalo zasyčení vodíku a vyšlehl modrý plamen, odhodil jsem sirku k otvoru tmavšímu než tma.
"Ne!"
"Sakra!"
"Do pr!" Trojhlasý výkřik následoval poté, co pod světélkem letící sirky vyletělo ještě jedno, byl to jeho obraz na hladině, a jak se k sobě ty dva červené body přiblížily, syklo to a byla tam zase jen tma, černější než okolní noc.

Vzal jsem vařič a použil ho jako zdroj světla. Díra byla plná vody.
"Tak, co tam máš dál?" zeptal jsem se Luďka rezignovaně.
"Jako včera: nocleh ve volné přírodě."
"A na suchu?" neodpustil si Vláďa.
"Jasně. Poďte pod hráz." Obešli jsme další čtvrtinu rybníka a u stavidla jsme se spustili do temnoty pod val, vařič jsem nesl v ruce, ale zhasnul jsem ho. Teplo budu ještě potřebovat.

Rozložili jsme lesklé termofólie a konečně se dali do ohřívání večeře. Na mojem vařiči jel guláš a na Luďkově voda z rybníka na čaj. Dalo se do jemného mžení.

Když jsme vytáhli lžíce a chleby a dali se do guláše, ozval se mezi šuměním vody z přepadu v hrázi a z dešťových kapek zvuk který sem nepatřil. Sílící zvuk motoru auta.

Vláďa skočil k vařiči s čajem a rychle ho vypnul. Na hrázi se objevilo prudké světlo. Nevím jak ostatní, já jsem se instinktivně přikrčil. Osobní auto projelo pár metrů nad našimi hlavami. Po oslnivě žlutém světle dálkovek se červené koncovky zdály mírné a i zvuk slábl až zanikl docela.
"Kdo to moh bejt?"
"Pohraničníci."
"Nesmysl, od hranic s Moravou jsme ještě nejmíň dvacet kiláků."
"Pročs' típal ten plamen?"
"Nemusí o nás nikdo vědět."
"Tak si to představ. Jedeš autem, v noci, koukáš jak blázen před sebe a co je vokolo, to nevidíš. A i kdybys někoho viděl, nezastavíš, ale šlápneš na plyn."
"Tak hajnej. Manželka mu začala rodit dřív, tak s ní spěchal do porodnice."
"Podle mě to byl kunčoft s děvkou."
"Na to má parkoviště a nevydal by se hluboko do lesa."
"Nezapneme zase ten čaj?"
"To stačí, už se skoro vařil."
"Tak to ne, prohnat varem, aspoň deset minut."
"Je statisticky dokázaný, že lidi, který maj chalupu nebo chatu, mají víc problémů se žaludkem, protože každej tejden musejí přeladit z chlórovaný na čistou a zase zpátky."
"Trvám na převaření."
"Aspoň pět minut."

Nakonec jsme se dohodli na kompromisu dvouminutového varu. S doznívajícím teplem v žaludku jsme se dali do přípravy noclehu. Na obdélník čtverec 2x2 metry jsme nanosili něco tlejícího listí (naštěstí byla hráz osázena duby) a nespojitelnou Vláďovu fólii jsme položili na něj. Z mojí a Luďkovi termice jsme vztyčili tunel, po stranách zatížený vlhkými klacky a místo tyčí jsme použili provázek přivázaný k nejbližším stromům. Když se člověk zahrabal až po ramena do spacáku a pustil se tam jeden važič, dalo se tam docela slušně vegetovat.

Tentokrát mě vzbudilo kopnutí do břicha. Otočil jsem se a klímal dál. Vítr se stočil a tady pod hrází foukal ve směru napínacího provázku, takže s z našeho stanu stal větrný tunel.

Než jsme se stačili nasnídat a zbalit, objevil se na hrázi malý obtloustlý mužík v zelené uniformě Lesní Správy. Na výložkách měl dvě větvičky (lesník s odslouženými 10 roky) a nevypadal nijak hrozivě. Až na toho psa, co mu seděl u nohou. Ne, vlčák to nebyl. Spíš to mělo blíž k boxerovi nebo tak nějak.

Chvíli se na nás upřeně díval, až jsme nevydrželi a pozdravili ho. Navzdory našim zdvořilým úsměvům se mračil a místo odpovědi nám odcitoval jakési paragrafy, začínalo to Českou ústavou a končilo místní vyhláškou, zkrátka, že se v lese ani na poli spát nesmí, rozdělávat oheň už vůbec ne a že tresty se pohybují od týdne nuceně prospěšných prací po desetitisícové pokuty.

Pokývali jsme hlavami, s vážnou tváří jsme rychle nacpali všechno do tašek, báglů a kapes. Pak jsme rychlou chůzí odkráčeli po cestě směrem na východ.
"Nemít toho psa" podotkl Vláďa "mohli jsme ho hodit do vody."
"Kdyby někdo z nás kouřil, mohli jsme mu dát krabičku marsek. Pozval by nás k sobě domů se ohřát..." navrhl jsem já.
"Proti takovejm není jiné obrany" přisadil si Luděk "než spát blízko hranice dvou revírů. Když příde hajnej z jednoho polesí, utečeš do druhýho. Tak, teď už jen tridsať päť kilometrov čista ruka a zme ve tých prekliatych Boskoviciach." Rychle jsem v duchu dělil. "To je šest až devět hodin pochodu."
"Hej. A čo?"
Znal jsem Luďka už dost na to, abych věděl, že když začne slovensky, znamená to, že ho nic nemůže zastavit.
"A jede odtamtaď něco?"
"Zjistíme na místě."
"Ty nemáš jízdní řád?"
"Vždycky něco jede." Navrhl jsem, abychom si povyměňovali svoje věci, které jsme pozbírali v raním chvatu bez ladu a skladu. Moje igelitka se už úplně rozpadla, ale naštěstí už z ní byla většina zásob pryč.

V poledne jsme došli na kraj lesa a před námi už byla jen pole. Rozhodli jsme se dát přestávku na oběd, kterým byla moje bramboračka (zase kousek místa v kapse) a Vláďovo sojové maso ve vlastní šťávě. Když jsme dojedli, sbíral Luděk odpadky, aby je vyhodil na nejbližší skládce a nad prázdnou konzervou se zarazil.
"Co je tohle?" zeptal se přísným hlasem a strčil nám pod nos papír z plechovky s ukazováčkem na černém, z bodů nedbale vytištěném, nápisu 8.9. 2018.
"Datum výroby. Trvanlivost tři roky od data na obalu." bránil se původce.
"Jo, tyhle jsou tříletý." přidal jsem se já.
"Prosimtě, puč to sem, já to vemu." natáhl ruku Vláďa. Když házel odpad do černého igeliťáku, měl jsem nejasný pocit, že jsem na víčku zahlédl tučný reliéf hlásající : SEP 15 Po skutečnosti jsem raději nepátral, bylo to tak lepší.

Za pahorkem se objevila vodní plocha.
"Vír." komentoval Vláďa.
"Bať. Vír." přitakal Luděk nad mapou.
"Vír?" nevěřil jsem. "Ukaž" a nakoukl jsem do mapy. "Kde jsou Boskovice?"
"Tady někde." zabořil prst do vysvětlivek na pravém okraji mapy.
Nemělo cenu remcat. Na návsi v Olešnici jsem se díval do zplivaných a kosočtverci počmáraných jízdních řádů autobusů. O víkendu nic nejelo. S tmou a nepspočetným množstvím kilometrů v nohou jsme stanuli na kopci nad Letovicemi. Světla Boskovic blikala v dáli na horizontu. Údolím pod námi projel vlak.
"Hele, koleje!"
"Jdem podle nich."
"Kdo chce jít do blbejch Boskovic, ať jde." Nechtěl nikdo. Za dvacet minut jsme vstoupili do nádražní hospody v Letovicích.
"Pivo."
"Čaj."
"Čepovanou dvanáctku."
Hostinský se na nás podíval podezřívavě. "Dvanáctku nemáme."
"Tak desítku."
"Nečepujeme."
"Co máte?"
"Rostoker Pils, Gold Fassel, Zwetlera a možná eště nějakej Bucker."
"Tak džus."
Živnostník napsal na účet nějaké astronomické číslovky a odběhl. Za chvíli se vrátil, postavil před nás tři plastikové kelímky a tři plechovky.
"Nevíte, prosím vás, kdy jede nějakej vlak?" zeptal jsem se ho ještě.
"To se zeptejte v pokladně na nádraží."

Vypili jsme své studené nápoje, položli jsme na stůl peníze (na euro přesně, bez diška) a vytratili se na perón. V čekárně bylo stejně syrovo jako venku.

Z okýnka sálalo teplo a vonělo kafe.
"Nevíte, kdy něco jede?" zeptal se Vláďa. "Potřebujeme se dostat do Prahy."
Žena v modré uniformě zvedla oči, zamumlala nějaké hmm a odložila pletení.
Ťuk, ťukťuk, ťuk, chroup chroup, ťuk, pravil počítač.
"Takže za pět minut by měl jet osobní vlak do Třebové, a odtamtud už něco pojede."
"Tak třikrát Prahu."
"Dvaačtvrtkrát." opravil mě Luděk. "Já mám slevu."
"Jakou?"
"DurchEvropa Traveller's a Kilometrickou banku."
"Obě najednou nemůžete použít."
"Můžu."
"Ne, to bych musela vědět."
"Tak se podívejte na paragraf 28 osobního přepranvího řádu."
"Jsem si jistá."
"Tak mi to ukažte. Chci se přesvědčit sám."
Luděk se vydržel hádat, dokud modrou uniformu nepřesvědčil. A navrch si koupil lístek jen do Úval, s tím, že mu po Praze platí lítačka MHD. Paní si vzdychla, zatáhla záclonku a šla pustit do tlampačů hlášení o zpoždění našeho vlaku.

V České Třebové nás čekalo poslední vlakové překvapení toho víkendu. Normální vlaky do Prahy už prostě nejely. Poslední jel v osm. My jsme přijeli až ve čtvrt na devět. Rád jsem dal posledních 20 ECU za příplatek na SuperExpres.

Šedá souprava svištěla tmou a my seděli ve čtveřici sedadel s mužem v stejně šedém elegentním obleku, s kufříkem a určitě mobilním telefonem v kapse. Vypadal, že je mu líto, že i my máme právo cestovat tímhle top-ten vlakem.

Vláďa sednul a usnul.

V televizi nade dveřmi běžel americký horor, do sluchátek jsem si zvolil klasiku a brzo jsem následoval Vláďova příkladu. V Pardubicích utichl rachot kolejí a mezi hudbou, v polospánku, jsem zaslechl útržek hovoru:
Luděk:"...a jsou tam fajnový lesy, dá se jít celý hodiny."
Šedé sako:" Když jsem byl mladší, taky jsem jezdil na toulky."
Luděk:"Nejhezčí to je, když zapadá slunce."
Pak se ozval hvizd píšťalky a probudil jsem se až na Holešovicích.
"Tak si to představte," informoval nás Luděk, když jsme šli k metru "že příště pojede na vandr s náma."
"Kdo? Ta nažehlená figura?"
"Náhodou vypadá, že to snese. Jmenuje se Karel Dohnal a dělá manažera jedný realitce v Ústí. Teď si dám přes Vánoce trochu oraz a koncem února bysme mohli zahájit sezónu 2021. Co říkáte? Povídal mi o jedný zapomenutý zřícenině ze třináctýho století v Jizerkách. Přidáte se?"

Slovo na závěr:
Kdo se přece jen poznal, ať se nezlobí. Doufám, že to za ty dva tucty let nebude přece jen tak zlý.
Mimochodem: Co děláte pátého až osmého listopadu 2020?